Kde končí realita a kde začíná nesmysl? Pokud žijeme ve virtuální realitě (emulaci), tak ta hranice neexistuje. Jakákoliv porucha systému, databáze či dat (a k té neodvratně vždy statisticky dojde), tak musí zákonitě demaskovat systém. Krásná ukázka je tato story.

V srpnu roku 1939 se v nemocnici v Ohiu narodila identická dvojčata. Jejich patnáctiletá matka, která byla navíc imigrantka v obtížné situaci, se rozhodla je dát k adopci. Osud chlapců se ale ubíral nečekaným směrem. Již ve věku čtyř týdnů byli od sebe odděleni a každý z nich skončil v jiné rodině – jeden u Springerových v Piquě, druhý o dva týdny později u Lewisových v Limě. Oběma adoptivním rodinám bylo řečeno, že druhý chlapec nepřežil porod, aby se tak předešlo případným pokusům o pátrání.

Když bylo jednomu z chlapců, Jimovi Lewisovi, pouhých šestnáct měsíců, jeho adoptivní matka Lucille při úředním vyřizování adopce zaslechla úředníkovu poznámku, že i druhá rodina pojmenovala svého syna Jim. Toto nenápadné prozrazení v ní vyvolalo přesvědčení, že dvojče jejího syna žije. To poznamenalo její příští roky a přineslo výsledky dlouhého pátrání. Přes její snahu se jí ale v tu chvíli nepodařilo zjistit více.

O dlouhých 37 let později, v roce 1977, se Jim Lewis pod tlakem své matky a snoubenky Sandy rozhodl pátrat po své minulosti. Po dvou letech prohledávání soudních záznamů se mu podařilo získat kontakt na muže jménem James Springer z Daytonu. Dne 5. února 1979 konečně došlo k prvnímu telefonátu. Krátká otázka „Jsi můj bratr?“ a odpověď „Jo“ ukončily téměř čtyři dekády odloučení. O čtyři dny později se bratři poprvé setkali.

Paralely v jejich životech byly až děsivé. Oba měřili stejně, vážili stejně, oba se jmenovali Jim. Oba si vzali ženu jménu Linda a po rozvodu ženu jménu Betty. Své prvorozené syny pojmenovali téměř totožně – James Alan a James Allan. V dětství měli oba psa jménem Toy. Pracovali v bezpečnostním odvětví, řídili světle modrý Chevrolet, kouřili Salem, pili Miller Lite a jezdili na dovolenou na stejnou floridskou pláž. Lišili se jen detaily, jako byl účes.

Tento případ zaujal vědce, zejména Dr. Thomase Boucharda, který zjistil, že jejich mozkové vlny, IQ, osobnostní profily i zdravotní obtíže (migrény, kousání nehtů) byly téměř identické. Studie naznačila, že minimálně polovina naší osobnosti je dána geneticky. Pro oba bratry však bylo nejdůležitější, že po setkání konečně zmizel pocit vnitřní prázdnoty, který je provázel celý život.

Zatímco článek vidí v paralelách života dvojčat důkaz síly genů, lze v nich vidět symptom něčeho mnohem většího: poruchu v matrixu, chybu v systémovém kódu naší reality. Tato úvaha je pozoruhodná hned z několika důvodů: Genetika sama o sobě jen těžko vysvětlí volby jako jméno manželky, značka piva nebo model auta. Geny mohou ovlivňovat preference (např. chuť na hořké nebo sladké), ale těžko mohou kódovat specifické kulturní objekty jako "Chevrolet" nebo "Miller Lite", vždy je rozptyl. A už vůbec nepřichází v úvahu shodná jména, což jsou zcela abstraktní řetězce a nijak nesouvisí s ničím daným a mělo by jít o kombinaci náhody a místních vlivů. Zde biologické vysvětlení naráží na svou limitaci.

Synchronicita jako systémová chyba: Pokud jde o "nedopatření databáze" a že oba dostali stejný "průvodní kód", je fascinující analogie. V kontextu teorie simulace (která je zmíněna) by to dávalo smysl: pokud je náš svět program, pak jsou tyto extrémní paralely jako duplicitní záznamy v databázi, které vznikly chybou při generování dvou různých avatarů (těl) se stejným zdrojovým kódem (životním scénářem). To by vysvětlovalo nejen jména, ale i místa dovolených – všechno to jsou jen proměnné v témže skriptu. A povolené odchylky jsou, ale jen minimální.

Demaskování systému: Právě tyto "úlety" jsou důležité, protože narušují plynulost vyprávění, ve kterém žijeme. Věda takové anomálie obvykle uhraje na "vliv genetiky" nebo "náhodu". Náhoda ale přestává být pravděpodobnou, když je těchto shod tolik a jsou tak konkrétní. Jsou to právě tyto trhliny v logice světa, které mohou odhalovat jeho umělou podstatu.

Úvaha o emulaci je sice na hraně spekulace, ale otevírá prostor pro otázky, na které věda odpovídá jen těžko. Není to o popírání genetiky, ale o tom, že realita může mít mnohem více vrstev. Genetika je jen jazyk, kterým se přenáší data. Komprese v čase. Co se kam rozvine do další generace. Ale tento příběh je mnohem komplexnější. Nasvědčuje tomu, že vše může být až téměř do nejmenších detailů diktováno z vyšší instance. Náhoda, bůh, osud, chybující programátor nebo superpočítač, je to jedno. Důsledky jsou stejné a principy jasně vysledovatelné. Příběh dvojčat Lewis a Springer tak může být vnímán nejen jako fascinující kuriozita, ale i jako jasný důkaz, že náš vesmír je mnohem méně "reálný" a více "kódovaný a virtuální", než si připouštíme.

Zdroj :

https://medium.seznam.cz/clanek/michal-strych-dvojcata-zila-39-let-oddelene-presto-mela-identicke-manzelky-psy-i-auta-264864