Lidem se nedá zavděčit. Kdokoliv se pokusil lidem udělat radost, dopadl špatně. Ať už to byl panovník, který rozdával chléb, nebo génius, který objevil lék na mor. Výsledek byl vždy stejný: místo vděčnosti přišla stížnost, že chléb je tvrdý a že ten lék má vedlejší účinky.

Není to o bytech. Není to o daních. Je to o něčem hlubším. Vezměme si starověký Řím. Princip panem et circenses – chléb a hry – byl považován za geniální tah, jak udržet lid spokojený. Fungovalo to? Do určité míry ano. Dokud byl chléb zdarma a gladiátoři umírali v dostatečném množství, bylo relativní ticho. Ale stačila sebemenší odchylka – chléb byl o den později, nebo se utrhla římsa v Koloseu – a okamžitě se ozýval křik: Ztratili jsme staré římské ctnosti! Za Scipiona to bylo lepší! Římané si nestěžovali, že nemají co jíst. Stěžovali si, že to nemají tak dobré, jak si pamatují (ať už si pamatovali cokoliv). Nostalgie je nejstarší forma nespokojenosti.

O několik století později, středověk. Městská práva, cechy, relativní prosperita. Když se dařilo, stěžovali si měšťané na daně. Když se nedařilo, stěžovali si na cizince. Když byla úroda dobrá, stěžovali si, že ceny obilí klesly. Když byla špatná, stěžovali si na hlad. Žádný stav nebyl dostatečně dobrý. A pak přišel mor. Kdo přežil, měl najednou víc půdy, víc peněz, víc možností. Zlepšila se jejich životní úroveň? Ano. Byli spokojenější? Ne. Stěžovali si na pracovní sílu, která zdražila, a na mravní úpadek, který podle nich přišel s tím, že si i ten nejubožejší rolník může dovolit maso.

Osvícenství. Pokrok. Věda. Lidé najednou žijí déle, méně bolestivě, s větším komfortem než králové před sto lety. A co se děje? Rousseau píše, že civilizace lidi zkazila. Že ve stavu přírody byli šťastnější. Nostalgie za něčím, co nikdy neexistovalo. A když přišla průmyslová revoluce a nahradila dřinu stroji, místo vděčnosti přišly stížnosti na odcizení, na ztrátu smyslu, na to, že stroje berou práci. Každý technologický skok byl doprovázen vlnou stesku po starých časech, které byly objektivně horší ve všech směrech.

A teď, ve 20. století. Socialismus. Myšlenka, že když všechno znárodníme a rozdělíme spravedlivě, bude klid. Fungovalo? Ne. Lidé si stěžovali na fronty. Na nedostatek. Na to, že to nemají takové, jako měl někdo jiný. Kapitalismus. Myšlenka, že když všechno zprivatizujeme a necháme trh, bude klid. Fungovalo? Ne. Lidé si stěžují na ceny. Na nerovnost. Na to, že to nemají takové, jako měl někdo jiný.

Všimněte si, že struktura stížnosti je identická, ať už je reálný stav jakýkoliv. Když je komfortu málo, stěžují si na nedostatek. Když je komfortu hodně, stěžují si na cenu. Když je komfortu přesně akorát, stěžují si na kvalitu. Nikdy neřeknou, že by bylo líp než dřív. To si nepamatují. Proč se to děje? To už je otázka na psychology. Ale jeden postřeh: lidé si neváží absolutní úrovně svého života. Porovnávají se s referenčním bodem, který mají v hlavě. A ten referenční bod se neustále posouvá. Když se jejich situace zlepší, po pár týdnech si zvyknou a začnou si stěžovat na to, co se nezlepšilo. To je hedonistický běžecký pás. A na něm se dá běžet donekonečna, aniž byste se kamkoliv posunuli.

Kdo se měl dobře, pálilo ho dobré bydlo. Ne proto, že by bylo špatné. Ale proto, že si nedovedl představit, že by to mohlo být mnohem horší. A že v minulosti bylo. Lidé mají tendenci považovat současný stav za výchozí, a ne za výsledek obrovského úsilí.

Pěkný příklad je film "Panelstory aneb jak se rodí sídliště". Dnes, kdy se člověk zadluží na většinu života, aby získal byt na sídlišti, tak působí vyznění filmu na někoho až absurdně. Mladí lidé, vesměs pod třicet let, dosáhli na byt, bez dluhů, nikdo to nezpochybňuje. A všichni jsou nešťastní a dočasně chybí služby, parky, staveniště není uklizené, viklají se dvířka u skříněk a venku je bláto a všichni mají depresi. Přitom by měli být dokonale šťastni. Vyhráli jackpot. Nejsou.

Z historických příkladů plyne jediné poučení: pokus zavděčit se lidem je z definice prohraná hra. Každý dar bude přirovnán k tomu, co by mohl být. Každá úleva bude považována za samozřejmost. Každá změna bude kritizována. A to není nevděk. To je jen způsob, jakým myslíme. Nepřizpůsobujeme se realitě, ale svým očekáváním. A ta jsou vždy o kousek výš než realita.

Takže co s tím? Dá se to změnit? Ne. A to je ta osvobozující část. Když víte, že se nedá zavděčit, přestanete se o to snažit. Přestanete lidem vysvětlovat, proč se mají dobře. Přestanete se divit, že neřeší to, co mají, ale to, co nemají. A přestanete čekat, že vaše snaha bude oceněna.

Můžete si vybrat: buď budete neustále hledat lepší systém, lepší ceny, lepší distribuci, a doufat, že tentokrát to vyjde. Nebo si přiznáte, že problém není v systému. Problém je v tom, že lidé jsou lidé. A že spokojenost není cíl, ke kterému se dá dospět. Je to vzácný, dočasný a nepřenositelný stav, který se objeví, když na chvíli přestanete porovnávat.

Nebo, abych to řekl méně mentorsky: Dějiny jsou kronikou stížností. A žádný panovník, systém ani cena to nezměnily.