Deníček

Umělá inteligence reaguje často lépe než většina lidí. Průměrný člověk dělá toto: Reaguje podle emocí, ne podle logiky. Má předem dané názory, které nezmění ani po jakékoliv argumentaci. Slyší jen to, co chce slyšet. Odpovídá automaticky bez přemýšlení („to je mi jedno“, „to je...

Dnes jsem byl na výletě v rodném městě za kamarádem, který mi předváděl svůj nový počítač a při té příležitosti jsem si poprvé po asi 20 letech zase zahrál nějakou počítačovou gamesu.

Vracím se od zákazníka, který přede mne postavil dva počítače, jeden nešel ani zapnout a druhý sice ožil, ale byl nesmírně pomalý, zahlcený nesmysly a viry (což jsem nečekal a dle jeho infa se mělo jednat o instalaci, nastavení a školení a ne o oživování šrotu).

Tak mám angínu jak z praku. Moje milá mi říkala, že ji trochu dost pobolívá v krku a půl její rodiny na to umírá, ale prostě polibek k návštěvě patří. Říkal jsem si, že když to zapiju 37 procentním alkoholem, pak vycucám Strepsils a nakonec si dýchnu Bioparoxu, že se mi třeba...

Ach deníčku. Role otce od rodiny je pekelná. Zvláště pokud si člověk zvykl na život starého mládence a teď najednou tohle. Jak to bylo krásný, když čas od času do mého života vstoupila milenka, dělaly se s ní den dva vylomeniny a pak jsem mohl zase týden odpočívat a dělat si...

Můj milý deníčku. Jak já jsem naštvanej, ve svých 56 letech jsem se poprvé dozvěděl od mladého zubaře pravdu o tom, že celých 20 let trápení se zuby na etapy je o tom, že jsem měl špatnou socialistickou zubařku, co hrála důležitou, machrovala, chtěla megaprachy a sejmula mi zuby.

Ach jo. Nějak na mne padla večerní depka. Zaboha nemůžu najít nic pozitivního, co by mělo smysl, z čeho by koukalo něco jiného než hromada problémů a potenciálních dalších malérů.

Dráhy průběžně zdražují, a to poměrně razantně. Ještě před pěti lety jezdil rychlík na mé oblíbené trase každou hodinu až do pozdních večerních hodin a měl 6–8 vagónů. V současné době jede poslední vlak o hodinu dříve, v průběhu dne jsou vynechány další 3 spoje a především, vlak...

Tak zase ty Vánoce. Ten čas klidu a míru, rodinných oslav, zdobení stromku a rozdávání dárků. K tradici patří i vánoční trhy na Staroměstském náměstí v Praze.

To je zase nářků, jak se rodí málo dětí. Prý je to každého volba a na single životě není nic špatného. Jasně, že ne. Jenže ona to není volba. Je to z donucení. Podle mne.

Tak mám za sebou další pohovor. V mém věku už mne nepřekvapuje věta „Budeme hledat jiného kandidáta, který se lépe hodí na uvedenou pozici.“ Vždyť já snad už ani pracovat nechci. Mě se ti lidé nelíbí.

Co byste dělali, kdybyste věděli, že už nezbývá čas? Traduje se, že by se celý svět zbláznil, rabovalo by se. To je ale záležitost těch, kterým je 20 či 30 let. Starší lidé mají vše jinak.

Je to zajímavé období. Důchod už se blíží, mládí je v trapu, všechno se posunulo a člověka nikde moc nechtějí. Krysí závody skončily a svým způsobem je to úleva. Jen se těžko hledá nový směr.

Život nabízí různé okamžiky. Finanční tíseň je jedním z nich. Najít práci prostě nejde, vyžebrat z bývalých klientů peníze také ne. Nakonec jsem skončil hladový v prodejně kebabu.

To jsem dopadl. Bez práce, bez síly, zesláblý, depresivní, vydeptaný a všechno mi pije krev. Člověk spí dvanáct hodin denně a stejně to nestačí. Probudím se a šel bych spát. A práce a docházka? Vtip.

Mozek se vaří a adrenalin tepe v žilách. Podávám výkon a hraji si na jasnovidce. S bystrým člověkem se znalostí řeči se budete bavit úplně jinak než s hodně pomalým nebo cizincem, který vám nerozumí.

Mezi chlapy byl Richard uznáván, ovšem jen za tuto svoji jedinou schopnost, kdy ať se šlo, kam se šlo, vždy se k nám přidaly i dámy od sousedního stolu.

Pochopil jsem, že doma je nikdo nečeká, byt je na přespání. Vrcholem péče o nejbližšího je sebeobětování zástupkyně, která vše podřizuje tomu, aby její čtyřnohý mazlíček byl šťastný.

To bylo nadělení. Čekal jsem a čekal. Já bych nikdy nesebral odvahu jít na úřad bez toho, abych měl alespoň orientačně vyplněné lejstro a jen vynechané ty nejzáhadnější kolonky.

Člověk by měl být dobrý hospodář. K tomu patří neplýtvat časem. Nechat se zavřít někam do kobky a tam něco vynalézat, to může mladý kluk. Ale ne někdo, komu dochází čas.

Kolega důchodce, se kterým stavím ohradníky, celé dny vyprávěl o něčem, čemu říká „bleší trh“. Použité věci za desetinu, nové někdy za polovic. „Ta atmosféra, jak na Balkáně, budeš zírat.“ Zíral jsem.

Vybavil jsem si film „Já truchlivý bůh“, kde se popelář vydává za dirigenta, pak má poměr se zajímavou dívkou mimo svou „bublinu“. Pak trpí. „Když nechcete dát hladovému najíst, neukazujte mu jídlo.“

Včera jsem montoval ohradníky. V tlustém vaťáku se to dalo. Už aby bylo jaro a zasvítilo sluníčko. Jakmile rozkvetou sněženky a slunce zasvítí, člověk to uvidí všechno úplně jinak. Hlavní je, že dýchám, že mám na jídlo a že mi nikdo nekazí práci.

Vyhořel jsem, všechno skončilo, za poslední tři roky se mi zkazily oči tak, že je všechno mlhavé, do toho migrény, bolesti kloubů, to věčné zapomínání a k tomu je člověk pořád nastartovaný a naštvaný.

„Vybrali jsme lepšího kandidáta, vhodnějšího na tuto pozici.“ Čekal jsem, že věk bude problém, ono je to diskriminační, takže to nikdo nesmí říct otevřeně, ale to je asi tak všechno, co s tím stát dělá. Když prodlouží odchod do důchodu.

Je to radost koukat na tolik krásných, mladých, sympatických, nakažených lidí. Vůbec jsem tam nezapadl. Já a nějaký pupkatý podnikatel s kufříčkem. Při každém nadzvednutí sykl a v rozkroku se mu postupně rozšiřovala mokrá skvrna.