Vracím se od zákazníka, který přede mne postavil dva počítače, jeden nešel ani zapnout a druhý sice ožil, ale byl nesmírně pomalý, zahlcený nesmysly a viry (což jsem nečekal a dle jeho infa se mělo jednat o instalaci, nastavení a školení a ne o oživování šrotu).

Stroj byl natolik atyp, že periferie nešly probudit. Zápolil jsem s tím 3 hodiny a pak to vzdal a vracel se zpět kurevní ulicí v centru Prahy na tramvaj a hurá domů. Pěkně krutě to profukuje, ochlazuje se a cestou jsem potkával promrzlé dámy nejstaršího řemesla, což mne opět přivedlo na myšlenku, co že jako to tady dělám já, ony, všichni kolem, ti týpci co nahánějí turisty do bordelů, ruska co prodává párky na rohu, policajti co tam mrznou a ukazujou na mapě turistům kde jsou ..

Když jsem byl malý, bylo všechno tak jednoduché. Dobře se uč a budeš kosmonaut !!

Dobře jsem se učil. Když se ukázalo, že stejně nemůžu být kosmonaut, protože tělocvik nic moc a do toho kejchám a neuběhnu tisícovku (nebo jak se jmenovala ta disciplína, kde se běhá asi dvanáct koleček kolem hřiště v tělocviku na známku až člověk plive krev) a nevyšplhám na provaze ke stropu .. tehdy jsem byl zklamán, když jsem pochopil, že jsou věci, které nejdou změnit a profese kosmonauta je v pr...

Ale ok .. dál jsem se dobře učil s tím, že jednou budu "inženýr" a něco vynaleznu. Otec mne už na druhém stupni školy strašil s tím, že jakmile si prvně zašukám, tak mne nebude už nic jiného zajímat, přestanu se učit a neudělám maturitu a nakonec budu kopat kanály, jak mi to vždycky věštila matka. Obával jsem se sexu jako nejhoršího zla a snažil se dělat vše, co se po mě chce, nejlépe jak to jde.

Pak jsme dostali na gymplu třídního - debila zaměřeného na kolektivní sporty a vodáctví a opět jsem viděl, že tohle nezlomím. Dělat něco, co je mi zcela cizí s lidmi, kteří jsou mi krajně nesympatičtí a které mi naše školství přidělilo, byl totální opruz. Ale také ok, u maturity vyznamenání, vyvěšen v okresní obci na náměstí na desce cti (z té na které jsem visel ve škole mou fotku někdo ukradl .. mám obavu, že to fanynka nebyla) .. a předseda národního výboru mi osobně potřásl pravicí jako nejlepšímu a nejnadanějšímu studentovi ročníku s největším počtem diplomů od střelby až po elektroniku a fyziku.

Fajn, přicházím na ČVUP FEL a o prázdninách, protože jsem alergik a na chmel nemůžu, tak si musím odpracovat chmelovou brigádu prací na vejšce v zákulisí osobně. Dostal jsem montérky a rukavice a nasadili mne do nejhoršího bordelu s tím, že je nezajímá moje alergie, ale jestli nebudu poslouchat, tak zaříděj, že mne vylejou od zkoušek (alespoň tak se nechala slyšet tehdejší provozní). Na důkaz jejích slov tam se mnou makali jako otroci nejhorší práce, suť, bordel, vyklízení humusů, stěhování skříní .. tak to tam se mnou absolvovali nešťastníci ze 3. a 4. ročníků, kteří nesložili některou zkoušku ani na třetí pokus a škola si tak vyrobila otroky (pokud budou po celý rok skoro zadarmo dřít jak paka, tak mají slíbeno, že tu průserovou zkoušku dostanou) .. nakonec jsem dostal fest kvalitní alergii a tím jsem je přesvědčil, že jako dělník pracující ve špíně na ČVUP končím.

Oni mne zase přesvědčili o serióznosti této školy tím, že jsem za 14 dnů dřiny nedostal ani těch slíbených 400 kč celkem a dokonce po mě chtěli 200 za kožené pracovní rukavice, které mi někdo z těch slušných pánů s kravatou a kufříčkem na chodbě ukradl za ty tři minuty, kdy jsem si odskočil na malou a než jsem se vrátil, byly ty humusácké rukavice od oleje a prachu v něčím úhledném kufříku.

Pak jsem nastoupil ke studiu. Jako první radost na úvod nám nějaký pan důležitý sdělil "Podívejte se napravo a podívejte se nalevo a než skončí tenhle rok, tak jeden z těch lidí, které vidíte, tu už nebude a do čtyř let už tu zbude ze tří jen jeden" a přišlo mu to děsně vtipné a smál se nám. Bodejť by ne, když škola dostává prachy za přijaté studenty a je to pro ni jen materiál a cílem je vybrat nejlepší opakovače a zbytek vyházet ..

Další silný zážitek byl v roce 1989, kdy přestože se 2 měsíce před zkouškami vůbec neučilo, byl "převrat" což reálně znamenalo, že někdo zamkl učebny (na Karlově náměstí kde byla půlka výuky) a studenti se před nimi srocovali, ale dovnitř nemohli a pak zase odcházeli, aby to zkusili zase zítra a zase zítra .. no a pak nás frajeři zkoušeli z toho, co se neučilo a ještě měli blbé kecy, že jsme si dělali revoluci, tak ať si užijeme zkoušky.

A protože mi otec říkal, jak se pak bude strašně řešit, kdo se jak zachoval, kde byl a co říkal, jako to bylo v roce 1968, tak jsem analýzou došel k závěru, že nejlepší je nic nevidět, nic nevědět, mít alibi. Tak jsem obíhal doktory a předstíral angínu celé dva měsíce, aby mi pak někdo nepřišil, že jsem byl či nebyl na nějaké demonstraci. Nemohl jsem být, když jsem nemocen. Kamery nebyly. A doktorku jsem s tím vyloženě štval. Asi jsem byl jediný, kdo na tohle přišel a kdo čekal popravy na náměstích, ať vyhraje jedna nebo druhá strana. Kdyby mi nezošklivili dějepis recitováním datumů, asi by to byl můj obor, učit se z historie mi celkem jde. Jen naivkové si myslí, že středověk skončil kdysi. Místo učení jsem trávil celé dny v kině na trezorových filmech typu Žert, Farářův konec, Já truchlivý bůh a dalších. Bylo to fajn. Ale když otevřeli po dvou měsících školy, člověka humor přešel. Může se to jevit nepochopitelně, ale skripta nešly sehnat a bez přednášek, no nic.

Pak jsem nastoupil do Tesly Karlín jako konstruktér za 1950,- hrubého s tím, že podle předpisů jsem měl mít 2100,- ale čirou náhodou si paní, co trvala na tom, že mne nepřijmou bez maturitního vysvědčení, tak když jsem ho přinesl, tak přestože to má v popisu práce, tak nezkontrolovala, že mám vyznamenání a mám mít o stupeň vyšší nástupák (nevěřím, že to byla náhoda .. tady v Čechách jsou všichni vychcaní až na půdu a pak dělají blbé).

Tím začal proces seznamování se s touto společností, jak vše funguje, co smysl má, jaké jsou proklamované pravdy, jaká je skutečnost a musím se přiznat, že jsem se následujících 10 let pořád jenom divil, až jsem nakonec přišel o úplně všechny iluze.

Vyměnil jsem několik prací, pokoušel jsem se o profesní růst v jednom oboru a dostat se mezi špičky a dělat kariéru. Neříkám, že se to nepovedlo. Jenže od určitého levelu už to není o vašich schopnostech, ani o době v oboru, ani o výsledcích, ale o známých. A to mi nejde. Až za dvacet let jsem pochopil, kde je ta neviditelná skleněná zeď, přes kterou se v životě nedostanete, pokud jste "ničí" a "z ulice".

To samé platí i o vzdělání. Skvělá věc. Ale uplatníte je jen tehdy, pokud dostanete odpovídající post a k tomu patří odpovídající plat a ten chce vždy někdo, kdo se dobře zná s tím, kdo na ty posty vybírá. Jiná cesta než přes známé na pozice zástupců ředitelů či vyšší šéfy nikdy nevede.

A jednoho krásného dne mi svitlo a uvědomil jsem si, že kariéra opravdu není to, co má v životě cenu, že důležitá není cesta, ale cíl. Cílem jsou peníze a zázemí (vlastní bydlení). Práce a případná společenská prestiž je jen cesta, která k těm penězům vést může, ale také nemusí. Spoustě lidem stačí jen ta prestiž a kašpaří skoro zadarmo, jen aby byli důležití.

No a teď .. o dost let později .. tak jdu ulicí .. o lidské dobrotě, dobře fungujícím systému, odměně za práci či píli a o dalších souvisejících věcech si nedělám ani nejmenší iluze .. a přemýšlím, co vůbec má smysl. Mám obavu, že v životě mají smysl pouze požitky a prožitky (což je pro mne s mou askezí dost bolestné poznání).

Dokonce si uvědomuji, že tady máme jen pár desítek let - v podstatě 20 let aktivního života od chvíle, kdy se staneme opravdu dospělými a přestaneme být nablblými dětmi (po třicítce) až po mezník, kdy cca v 50-60 letech totálně zeslábneme (alespoň u mne to tak přišlo), přestane nás definitivně bavit sex a staneme se stínem toho, čím jsme byli. Takže 20 let na to aby si člověk užil života. To není mnoho.

A pokud já osobně mám říct, co by mne skutečně uspokojovalo a nevybírat si ze škatulek a možností co mi společnost nabízí (tedy práce v dílně, chodit po lese, koupit si sxxx, pořídit si rodinu s nejistým výhledem do budoucna a prudou kolem dětí a možnými vydíračkami od společnosti i partnerky) .. tedy pokud bych se na všechny prefabrikované možnosti uspokojení mohl vykašlat a připustit si to, co opravdu chci, tak by to vypadalo .. no nic, ani to nebudu psát.

A nebo jo .. tak bych tehdy rád chodil relaxovat do svého harému, kde na mne bude čekat 3-5 sympatických usměvavých bezstarostných dívek 19-25 let, které se mnou budou hrát stupidní polodětské hry, roztomile se usmívat, radovat se z každé koniny, obdivovat, hladit, pusinkovat a rozpustile vtipkovat nebo se hecovat mezi sebou, která mi udělá větší radost.

Tak nějak bych si představoval ideální sen samce (ale možná, že je to jen má soukromá vize) .. směsici hrdinství, odvahy, mužského přátelství a ženské přízně. (to hrdinství jsem musel v popisu vynechat, bylo na dnešní dobu za hranou). Ta odměna asi také, tak raději upřesním, že mluvím o virtuálních postavách generovaných umělou inteligencí (dále jen AI) v rámci gamesy a že nic není myšleno vážně a nebylo ublíženo žádnému člověku ani zvířeti a i virtuální postavy byly nejen plnoleté, ale postarší a nejde tam najít nic, na čem by se nějaká sketa vozila pod záminkou současné inkvizice "musíš psát a myslet si, co se musí". Tak prostě snad tu nic závadného není. Jak říkám, iluze už nemám.

Ale pokud je život opravdu jen o zážitcích a uspokojení, pak perspektiva, že ho budeme prožívat jako prázdný sterilní prostor, kde svůj čas rozdělíme mezi nudnou práci a nudné trávení volného času, které má ke skutečnému uspokojení našich vnitřních potřeb nesmírně daleko .. takto perspektiva civilizovaného života není podle mne nic moc a musím konstatovat, že třeba mne vůbec neuspokojuje.

A jak jste na tom vy ? Pokusili jste si někdy představit skutečně bez skrupulí co by vás učinilo šťastnými a co byste dělali, kdybyste mohli COKOLIV ? Co by to bylo ?? Co byste dělali ?? Těšíte se až se AI vylepší a budete moci ve virtuálnu prožít naplno život ? Bez následků a bez rizik, ale na plnou palbu. Podle mne většina lidí přestane v reálném životě pak cokoliv než jídlo a teplo řešit.