Dnes tu mám takový vtipný příběh opravdového člověka. Psal se rok 1943 (asi) a můj děda se seznámil s ambiciózní dívkou. Té přišel jeho dělnický plat řemeslníka v dílně na kotrmelce malý a přesvědčila jej, že by na sobě měl začít pracovat.

Byl mladý, statečný, obětavý a chtěl splnit očekávání své milé v podobě jistých příjmů, společenské prestiže a hlavně bydlení a tak si podal přihlášku k policii v domění, že bude mít sem tam noční a bude stát na rohu a hlídat, aby nikdo nic nekradl a případně někomu poradí kudy kam. Mělo mu to být jasné už ve chvíli, kdy musel doložit rodokmen do desátého kolena. Ale tvrdili, že jde o normální úřední postup.

Než se stačil leknout, byl odveden do říše na totální nasazení a výcvik. V přístavním městě Braunau i v dalších je honili jako psy, byl v záchranné četě a nonstop tahali mrtvoly z vybombardovaných domů. Vybavuji si story, jak při hlášení náletu těsně před ním zavřeli kryt, že prý plný a ať jde k dalšímu. Když vylezl, zjistil, že tento kryt dostal přímý zásah a nepřežil vůbec nikdo .. náhoda ..

Další perlička je, když už byl otrlý a měl volno, tak si vyšel na pobřeží dívat se z dálky jak hoří bombardované město. To ovšem nedomyslel, že Flak (protivzdušná obrana) vystřelí nahoru, tam to vybuchne na spoustu střepin a pak se ty zlomky sypou přímo na to pobřeží. Vyprávěl, jak to bylo podstatně nahnutější než být dole ve městě pod regulérním bombardováním .. prý pobíhal po písku jak pako a hledal kam by se zahrabal, zatímco kolem svištěly úlomky a střepiny a ten cvrkot byl úplně ze všech stran. Přežil.

Také vyprávěl, jak hned vedle domu, kde měli pokoje, tak byl rychlopalný kanón, který měl nějakou poruchu a strašlivým způsobem práskal ještě o dost hůř než protiletadlová obrana normálně. Tak si všichni strašně oddychli, když jednoho večera konečně dostal zásah a odvezli ho do šrotu.

Vyprávění, jak všude, kam se podíváte, tak ruiny a plameny, všechno hoří, kolem kupy mrtvol a zdravotníci a čety to odklízejí a mezi tím vším se vine dlouhatánská fronta před biografem na nový německý barevný výpravný film, protože lidé se chtějí bavit. Na snímcích z té doby, které se zachovaly i přes cenzorské řádění babičky, je vždy se stejnými dvěma ženami. Což prý byl normál, že svobodný muž té doby v těch místech, pokud by nechodil se dvojicí kamarádek, tak by byl bezohledný sobec. (mužů byl naprostý nedostatek).

Když byl výcvik ukončen, vrátil se zpět do Čech a byl přeložen do menší obce v lesích, kde si v plné kráse užil konec války a návrat zbytků německého vojska z východní fronty, kdy se organizovaná armáda chovala prakticky jak bandité a čistě účelově si brala v každé vesnici či městečku rukojmí, kteří většinou zajistili hladký průchod a nezřídka je pak vojáci za městem postříleli. Sami věděli, že to mají za pár, tak s sebou vzali kdekoho.

Můj děd byl tehdy ve spojení s odbojem (také mne to překvapuje, ale je to tak) a společně evakuovali toto malé městečko až na faráře a jednu ženu, kteří trvali na tom, že proč by jim kdo ubližoval. Když armáda odešla, byli mrtví. Sám děda vyprávěl, že když utíkal z obce jako poslední, tak za ním v křoví hvízdaly kulky.

Konečně byl mír .. a nastal čas honit Banderovce. Zase výcvik, zase nasazení. Fragment vzpomínky, kdy v rojnici procházejí krajinou a z křoví vedle něho se ozve "něstrjelaj" a strážník co míří do křoví, tak sklopí zbraň a z křoví to třeskne a chlapík na fleku mrtvej a týpek zdrhá. Mě po týhle story, až někdo řekne "něstrjelaj", tak budu mačkat spoušť, dokud nedojdou náboje.

Ještě předtím ale děda dostal skvělou funkci ve vysídlené liduprázdné obci v pohraničí, kam se vzápětí vydala převzít nemovitosti nejstrašnější sebranka ožralů, bezdomovců, trestanců a sociálů, včetně Bulhara, kterému zabavil vražednou sekyrku při slavné rvačce v místní hospodě. Jako ruka zákona v okamžiku, kdy na něm leželi snad všichni, mezi které šel dělat pořádek, aby se neprali, neožírali a nekradli, tak vytáhl pistoli a zespoda vystřelil do chumlu lidí právě ve chvíli, kdy si nahoru vylezl předseda místního národního výboru a pokoušel se ožralého kousajícího innostránce utrhnout z chumlu. Předseda měl prostřelenou nohu, ostatní šok, v hospodě zavládl klid a mír a děda se mohl jít vrátit na strážnici.

Mezi jeho nejstrašnější vzpomínky patřila poválečná zima, kde noc co noc, kdykoliv si na chvíli zdříml nebo někam šel, tak se přes hranice objevilo na sněhu tisíce stop nešťastníků, co se vraceli tam a zpět pro rodinný majetek. A on namísto, aby je střílel, tak noc co noc zametal větví sníh, aby ho nezavřeli, že nechal "projít nepřítele".

O něco později přicházejí slavné únorové dny. Na historickou manifestaci s Gottwaldem byli povoláni policajti z venkova, které nikdo neznal, aby se zamíchali nepozorovaně do davu. Byli poznat podle toho, že měli trikoloru nebo co na druhé straně. Mého dědu samozřejmě zatkli, protože byl tak "nenápadný", že takového santusáka sebrali raději preventivně, aby nenarušil manifestaci :)

Pak se vše zlomilo, přišly čistky, zatýkání a asi nejhorší časy, kdy policista dostane příkaz "zatkni" a musí jít a ve jménu "nové svobody" jít konat spravedlnost a riskovat krk za něco, co se mu vůbec nezdá. Jako syn košíkáře (kapitalisty) příliš nesympatizoval s novou vládou, která dotlačila jeho otce k zavření jen tak tak živořícího obchůdku, ze kterého polovinu vlastnil dříve německý spolumajitel.

Protože byl děda málo aktivní a jedna zatčená na něj napráskala, že jí řekl, ať hopem zlikviduje to, na co ji udala sousedka a že "co jsme si zvolili to máme" .. tak mu bylo domluveno a dostal výpověď. Bránil se, že byl u partyzánů, bojoval proti banderovcům atd. Tedy byl požádán o předložení potvrzení z odboje a dokladů o zásluhách atd. A pak se to ztratilo, prohlásili, že nic nedodal a doklady neexistují a už to nikdy neviděl. Kopie neměl a dostal umístěnku do hutí.

Tehdy měl již tři děti a rodina se opět stěhovala do bývalého města Brix na Mostecku, kde dostal skvělou práci v místní slévárně. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Inovace bylo nové jméno doby a tak se začal na uzávěry (špunty) které se prorážely namísto drahého grafitu používat grafín, což byl vynález z východu, který měl snad jen jedinou špatnou vlastnost. Občas nepotřeboval prorazit a puknul sám teplotou a tlakem a celá jedna várka se vylila ve špatný čas a chybně a ztráty byly nedozírné. Ale když se šetří, tak za každou cenu a když se hledá viník, tak vždy ten, kdo prorážel.

Tak můj děd nakradl do zásoby původní grafit ještě než se spotřebovaly poslední zbytky a nakonec byl vyčleněn pracovník, který jej sledoval celou šichtu co přesně dělá a jak, protože statistiky neúprosně ukazovaly, že jenom jemu várky vycházejí a nikomu jinému ne. Tehdy si zavedl rituál, že si pomočil ruce, pak se modlil, potom vzal tyč a prorazil špunt a všichni z toho byli tak zblblí, že nikdo neřešil, z čeho ten špunt byl.

Byla to divná doba. Když můj otec prchal před čerty (na svatého Mikuláše) v chodbě činžovního domu a vtipálek jeho otec mu zavřel dveře před nosem, tak zoufalé dítko v totální beznaději prorazilo skleněné tabulky dveří zakrvácenými ručičkami. Normálně by se šlo koupit sklo a zakytovalo do dveří, ale ne v hutích. Děda vydržel prolézat týden hromady šrotu, než našel dvě přesně stejně velké ocelové tabulky, které zatmelil do dveří namísto skleněných (prevence na čerta příští rok, ocelové nepovolí).

Protože byl děda frajer, tak byl v hutích 15 let namísto povinných 6ti a zešedivěly mu všechny vlasy, zestárl o třicet let a z vitálního člověka se proměnil na odevzdanou bytost. Z toho těžila hlavně babička, která se tak stala vládkyní celé rodiny a nešťastníka posílala řešit to, co sama vymyslela.

Do vzpomínek patří i povinný rodinný výlet tramvají do přírody za město na vrch Hněvín, kde měli při návratu kliku na tramvaj, ve které při třicetistupňovém hice něco blaflo a začala kouřit a hořet. A traduje se, že děda měl v ruce nádherný snad třiceticentimetrový hřib, houbu, kterou nalezl a byla rekordní. A při překotném výstupu z tramvaje z houby nic nezbylo ale na šatech si ji odnesli všichni kolem.

O pár let později v šedesátých letech měl ten, kdo byl v odboji a měl na to potvrzení, tak měl nárok na vyšší důchod. Dodnes mám v sešitu rodinných památek dědovu žádost o prověření potvrzení a dokumentů, které odevzdal policii v roce 1950. Samozřejmě následoval výsměch, "nikdy jste nic neměl". Nedohledatelné. Náš stát se nezapře. Mě tohle předvádí odmala také, takže tradice.

Protože děda v pozdním věku s poměrně dominantní až nesnesitelnou babičkou (vychovatelka v děcáku a vůdkyně modlitebny), tak s ní asi nemohl pohromadě vydržet a všechny ženské tam na sebe navzájem intrikařily a hádaly se (jeho dcera, snacha, manželka a příbuzní .. o majetek jak jinak), tak raději chodil do práce na co nejdelší směny i v důchodovém věku až jednoho dne místo něho přišli policajti a sdělili, že už nikdy nepřijde ..

Bohužel to sdělili právě znepřátelené osobě, která jim řekla, že jí to vůbec nevadí. Že on patří k tamté bábě a tamtu bábu ona nemá ráda. Chudák chlap, mezi bábami, ze kterých žádná nemá soucit, jen zaúkolují a berou chlapa jen jako hračku ve svých plánech a válkách. Ale rodinu měl a to se počítá. To jsou ty konce ..

Děda z druhé strany o něm říkal "Já jsem nikdy tak zlomeného chlapa jako jeho neviděl. Jemu už bylo fakt všechno fuk. A chtěl být jednom sám." Proto i v důchodu dělal strojvůdce někde v elektrárně a když se mu udělalo blbě, tak řešil, aby jim "neušpinil lavičku". Zblblej z těch bab, že čistota je posvátná.

A jaký je příběh Vašeho dědy ?

Nebo bych možná otázku a námět k textům položil jinak. Co víte o životě a mládí a zážitcích svých prarodičů ? Vyprávěli vám něco ? Nebo jste o nich něco slyšeli ? Co mám zkušenost, tak nebývají příliš sdílní a pokud ano, tak opakují stále stejné věci.