Odvážná ŠKOLAČKA - klasika ..
PETR NOVÝ
Sora
Sora
Čtení psaní je základ, bez toho to nejde.
2. 6. 2026, 18:39

Tento text je jen pro mne, abych si to mohl číst místo pohádek :) .. teorie mysli v praxi ..

Jak přišla Maruška poprvé do školy.

Škola je světlá budova s velikými okny a září čistotou. Nedávno ji znovu otevřeli. Na dveřích je velikými písmeny napsáno :

"Vítáme prvňáčky"

Naproti škole přes ulici stojí Maruška. Je jí asi sedm let. Opatrně a pozorně si školu prohlíží. Vypadá to, že se snaží spočítat, kolik je tu balkónů, oken, okapů a všechno si to zapamatovat. Maruška drží v rukou velikou papírovou krabici, že je za ní malou holčičku jen stěží vidět.

Teď děvčátko rázně vykročilo k budově školy. Jde odvážně k vratům, trhne klikou, ale vrata drží jako přibitá. Maruška lomcuje klikou ze všech sil, ale až když se pověsí celou vahou na kliku, tak těžké veřeje povolí. Veliká školní vrata se konečně dokořán otevřely před vytrvalou Maruškou.

Vešla do školy a zůstala v rozpacích stát. Dlouhá chodba, veliká jako dvůr. Spousta prázdných věšáků. A takové ticho a prázdno. Copak není v celém tom velikém domě žádný živý člověk, který by jí poradil cestu ?

Stojí tiše, ani nedutá a zvědavě si prohlíží všechno, co je pro ni úplně nové. Náhle Maruška zaslechla z velké dálky tichý zpěv. Holčička běží ke schodům, utíká po nich nahoru a přitom poslouchá přibližující se hlas. Ocitla se v široké chodbě s vysokým stropem. Na jedné straně se lesknou čerstvě umytá okna, na druhé straně je řada vysokých dveří. Maruška přebíhá od dveří ke dveřím až dojde k těm, ze kterých slyší hlas. Potichu zaklepe. Chvilku ještě čeká a pak zabuší vší silou.

"Jen otevřete, není zamčeno!" slyší děvčátko mužský hlas.

Vstoupí dovnitř a vidí... Velký prázdný pokoj. Všude bílo, i podlaha je postříkaná bílou barvou. Vysoko na štaflích stojí malíř. Zpívá si a natírá okenní rám.

"Dobrý den," říká holčička.

"Dobrý den," odpovídá malíř.

"Povězte mi, prosím pěkně, tahle škola ještě není hotová?"

"A co když ji prvního září neotevřou?"

"Co tě napadá!" lekne se malíř. "Do prvního září tu bude všechno jako ze škatulky. Vůbec se neboj."

"To je dobře!" říká holčička radostně. "A prosím vás, v kterém pokoji se zapisuje do první třídy?"

"V osmatřicátém," odpovídá malíř.

"A jak vypadá?"

"Kdo?"

"Ten osmatřicátý pokoj."

"Jak bych ti to řekl... No, osmatřicátý jako osmatřicátý. Aha, už chápu. Ty ještě neznáš číslice."

"Ba ne, znám. Znám nulu a jedničku. Taky znám šestku. Pamatuji si devítku. Ale osmatřicítku jsem docela zapomněla."

"Rozumím," odpovídá malíř. "No, tak jsi na chodbu a dobře se dívej! Z jednoho pokoje budou vycházet malé holčičky. tak zrovna tam je zápis. Už víš?"

"Děkuji," odpoví maruška a znovu vyběhne na chodbu. Sedne si na okno. Trpělivě čeká. pozorně naslouchá. A konečně se otevřou jedny dveře a na chodbu vyjde mladá paní. vede za ruku holčičku v modrém kloboučku.

"Tak vidíš, Věruško!" říká paní. "taková hodná paní učitelka. A ty jsi sem nechtěla jít..."

Maruška honem běží do pokoje, ze kterého vyšla Věruška.

Neví, kam se dřív podívat.

Nejdříve vidí školní uniformu. Jsou to hnědé šatičky s bílým límečkem a černou zástěrkou.

Šatičky jsou připevněny na dřevěné tabuli, polepené barevným papírem.

Ve skříňce naproti leží učebnice pro první třídu, pastelky, tužky, sešity - zkrátka všecko, co si má prvňáček vzít s sebou do školy první den vyučování.

A u stolu, zrovna proti dveřím, sedí dvě paní. Jistě jsou to učitelky. Jedna, ta mladší, zapisuje něco na velký list papíru. A druhá, o něco starší, pohlíží kulatými brýlemi na Marušku. Její tmavé oči za skly brýlí se zdají být obrovské a přísné. Mladá paní učitelka říká vlídně:

"Neboj se holčičko!"

"Dobrý den, paní," říká jí maruška.

"Říkají mi učitelka Anna"

"Dobrý den paní učitelko Anno!" opraví se Maruška.

"A kdopak jsi ty?" ptá se učitelka.

"Já jsem Maruška Nováková."

"Cos nám pěkného přinesla?"

"Chci se dát zapsat do školy."

"A pročpak jsi přišla sama a ne s maminkou nebo s tatínkem?"

"Tatínek není doma. Víte, on je letec u armády a vrátí se až zadlouho. A maminka nemá čas. Měly jsme jít včera, ale dneska mi zas říkala : Počkej do zítřka!"

"A ty nerada čekáš?" ptá se starší paní učitelka.

"Všechny holčičky od nás z domu už jsou zapsané," vysvětluje Maruška. "A maminka pořád nemá čas. Tak jsem přišla. Přinesla jsem doklady."

"Jaké?" ptá se paní učitelka Anna.

"Všecky!" odpovídá maruška a klade na stůl velký balík v novinovém papíře.

"Copak to je?" táže se učitelka.

"Doklady."

"A odkud jsi je vzala?"

"Ze skříně, z malé zásuvky. Vezměte si co potřebujete. A co nepotřebujete, to si zas odnesu domů."

Maruška rozbaluje krabici a ukazuje učitelkám doklady.

"Tohle je babiččina průkazka. A tohle s červenou čárou za telefon. A tahle modrá je za elektřinu. A tohle jsou dopisy od tatínka. A tady v obálce jsou moje vlasy když mi byl jeden rok. Tohle je maminčino potvrzení. Víte, maminka je lékařka u záchranné služby. A to jsem já, když mi byly dva měsíce."

"Stačí," říká paní učitelka Anna a zavře krabici.

"Okamžik, prosím!" žádá druhá učitelka. "Dovolte, podívám se na účet za telefon. tak, děkuji vám."

Učitelka si pozorně prohlédla papír a odchází z pokoje.

"Tak, Maruško," říká učitelka Anna, "dobře. Ty se tedy moc těšíš do školy?"

"Moc!"

"A copak umíš? Umíš číst?"

"Ano," odpovídá Maruška. "Podívejte!"

Maruška se skloní nad knížkou. Ukazuje si v ní prstem, hledá jen známá písmenka a čte :

"Tady je A. To je U. To je R. A tady je ještě O. psát taky umím."

"No tak," žádá učitelka Anna, "Napiš mi něco! Tady máš tužku. A tady je papír."

"Maruška si sedne a pečlivě píše. Přitom tlačí na tužku co jí síly stačí.

V té chvíli se vrací druhá učitelka.

"Tak, už to mám!" říká Maruška.

Učitelky se podívají a vidí, že holčička napsala velkými tiskacími písmeny své jméno: "MARUŠKA".

"Napsala jsem to dobře?" ptá se děvčátko.

"Moc ne. Dvě písmenka s eti dívají na opačnou stranu. Vidíš?"

A učitelka Anna podtrhává tužkou písmena R a K.

"Opravdu," říká Maruška. "Čtu je dobře, ale píšu je někdy špatně. Ani nevím, jak to přijde."

"A pověz mi, Maruško, jsi poslušné děvčátko?"

"Moc!" odpovídá Maruška.

"To sis tedy mamince řekla, aby tě dnes pustila do školy?"

Maruška mlčí.

"Odpověz, Maruško!" naléhá paní učitelka.

"Zeptala jsem se..." brumlá Maruška.

"A maminka tě pustila?"

"Ne!" vzdychá Maruška.

"To jsi tedy neposlechla maminku?"

"Neposlechla," šeptá Maruška.

"A proč?"

"Já nevím..."

"No snad to budeš vědět..."

"Už se mi hrozně moc chtělo do školy.."

"Vidíš, to znamená, že nejsi tak moc poslušná"!

"Ba ne, jsem poslušná. Jen se zeptejte koho chcete!"

Někdo klepe na dveře.

"No, však se hned zeptáme," praví druhá paní učitelka. "Dále, prosím!"

Do místnosti rychle vejde Maruščina maminka. Je trošku udýchaná, to jistě moc a moc pospíchala.

Maruška k ní honem letí.

"Maminko! Maminko!" prosí Maruška. "Řekni tady paním učitelkám, že jsem poslušná!"

"Řekla bych jim to," povídá maminka, "ale bojím se, že mi nebudou věřit."

"Dobrý den, paní Nováková, posaďte se prosím!" říká učitelka Anna. "Vaše dcera nám sem přinesla tolik dokladů, že víme, jak se jmenujete, jaké máte číslo telefonu a jak Maruška vypadala, když jí byly dva měsíce!"

"Och, Maruško, Maruško," vzdychá maminka. "Ještě dobře, že se babička po tobě nezačala shánět! Vždyť by z toho mohla onemocnět, kdyby se dozvěděla, že ses ztratila."

Maruška mlčí.

"Tak vidíš, Maruško!" říká učitelka Anna. "Na to jsi nemyslela, a to znamená, že myslíš jenom na sebe. A ve třídě přece budeš mít třicet kamarádek. jakpak s nimi budeš dobře vycházet, když budeš myslit jen na sebe ?"

"Nebudu!" ujišťje Maruška. "Budu myslit na všecky! Uvidíte."

"Uvidíme!" odpovídá učitelka Anna. "Dobře. Zapíšu tě do školy, ale už nesmíš dělat babičce starosti a musíš poslouchat maminku. pamatuj, že od této chvíle jsi už skoro školačka. buď hezky hodná!"

"Já budu moc a moc hodná!"

"Uvidíme!" opakuje paní učitelka.

Maminka a Maruška se loučí a odcházejí.

"Vidíš maminko!" říká Maruška. "tak už jsem zapsaná. A ty bys mě pořád nechala čekat..."

Jak Maruška neposlechla babičku.

Druhý den po tom, co se Maruška dala zapsat do školy, chystala se ráno ven.

"Pamatuj, že teď už jsi skoro školačka!" šeptá jí babička a vyprovází ji ke dveřím.

"To já si moc dobře pamatuji." odpovídá Maruška také šeptem

"Neběhej za kočkami! Některá by mohla mít vzteklinu."

"nešeptej tak hlasitě!" prosí Maruška. "Nebo vzbudíš maminku, vždyť měla noční službu."

"S Petříkem si nic nezačínej! Nebo se s ním jistě zase popereš."

"Ba ne! Otevři už ty dveře, babičko!"

"A hlavně neskákej kolem hadice, až se bude kropit dvůr. Je tam dnes vítr. namokla bys, nastydla a nemohla bys včas do školy, až začne vyučování."

Babička odemkne dveře. A teď už jde Maruška přes dvůr.

Je to čistý, rozlehlý dvůr s malým ostrůvkem trávy a křoví uprostřed.

Maruška si vykračuje přes dvůr kolem trávníku.

Najednou vyběhlo z křoví bílé chundelaté koťátko a začalo honit papírek.

Maruška už už chtěla koťátko popadnout, ale zastavila se, mávla rukou a řekla si:

"Ale, cos ním?" Ještě dostanu vzteklinu a nepustí mě pak do školy."

Najednou se před ní objeví Petřík, jako by ze země vyrostl. V ruce drží dřevěnou hůl.

"Co se tak naparuješ?" ptá se.

"Jdi pryč, Petříku! Nech mě být! Už jsem zapsaná do školy," odpovídá maruška.

"Já jsem taky zapsaný a co má být?"

"Jdi pryč!" říká Maruška. "nebo se ještě s tebou poperu a nevezmou mě pak do školy."

V té chvíli vystupuje ze sklepa domovník Ivan.

Pomalu rozmotává dlouhou hadici s kovovou špičkou. Hned se ze všech koutů dvora ozývají výkřiky:

"Ivan jde!"

"Ivan bude kropit!"

"Kluci sem! za mnou!" křičí Petřík, nechá Marušku a horempádem letí k domovníkovi.

Domovníka ihned obklopí spousta pomocníků. Někteří chlapci pomáhají doopravdy, jiní jenom překážejí. Šlapou na hadici a dělají, jako by za to nemohli.

"Kluci," prosí pan domovník vážně, "celé léto jsme spolu dobře vycházeli, tak koukejte, ať se nepohádáme ani na podzim! Jděte pryč od toho kohoutku! Když bylo horko, vždycky jsme vás rád osprchoval. Dnes to ode mne nechtějte. Fouká vítr a je chladno tak jako tak. Nepleťe se mi tu a nepřekážejte!"

"Kdybyste mne jenom trošku maličko polil vodou." prosí Petřík.

"Nejde to!" odpovídá Ivan rázně.

Připevní hadici k rouře, otočí kulatým kohoutkem. Z kovové špičky prudce vytryskne voda. Je z toho plno rámusu, vřískotu a křiku. Všechny děti se o překot snaží dostat pod pramen vody, která tryská z hadice.

Všichni, jenom Maruška ne.

Stojí jako očarovaná a závistivě hledí na kluky.

Ale Ivan to umí, panečku! Pramen se chvílemi zvedá vysoko k nebi a chvílemi zas klesá k zemi. Rozstřikuje se na všechny strany jako vodotrysk, ale kluky nezasáhne ani kapka.

Petřík zpozoruje Marušku a dá se do křiku:

"Mařka se bojí! Mařka se bojí!"

"Ty se sám bojíš!" zlobí se děvčátko.

"Bojí se!" křičí Petřík. "Bojí se! Bojí se! Bojí se!"

A to už Maruška nemůže vydržet.

Skočí rovnou pod hadici a dělá hotové divy, jen aby ukázala, jak je obratná a odvážná.

Najednou proud vody klesne. Ivan jde ke kohoutku, aby zjistil, kde je porucha. Špička hadice leží na asfaltu. Petřík ji uchopí do rukou a namíří na Marušku.

Náhle se hadice naplní a proud vody polije Marušku od hlavy až k patě.

Petřík se sám lekl toho, co natropil. Zahodil hadici a utekl, jen se za ním zaprášilo.

Maruška se smutně plouží k vysokému požárnímu žebříku. Vyleze si vysoko nahoru. Sedí tam načepýřená jak malé ptáče.

Babička vystrčí hlavu z okna. Spatří Marušku a zavolá:

"Maruško! Copak to tam děláš?"

"Čekám, až uschnu!" odpovídá Maruška.

A tak vám k večeru Maruška začala smrkat, v noci kašlat, a když jí ráno změřili teplotu, měla přes třicet osm stupňů!

Uplyne jeden den - a maruška stůně. Uplynou dva dni - a teplota pořád ne a ne klesnout. A teď uslyšíte, co se stalo třetího dne večer.

Maruška leží v posteli.

Babička sedí vedle ní.

Na pokrývce leží šachovnice. babička aa vnučka spolu hrají dámu.

"Babičko," ptá se Maruška, "co myslíš, mám normální teplotu?"

"Počkej, počkej! .. Hned, hned to bude.." brouká babička. "Tu máš!" Babička dělá tah a dívá se po vnučce.

"Jéje," diví se Maruška. "Ty mi dáváš dva kameny?"

"Ale beru si tři!" raduje se babička.

"Počkej, počkej!..." říká Maruška. "Hned, hned to bude .."

"Nebolí tě v krku?"

"Ne, nebolí.. No tak, copak to jde? Ty už máš dámu? To je k zbláznění!"

Maruška postrčí svůj kámen.

"Vidíš, neposlouchala jsi babičku a teď musíš ležet," bručí stařenka. "Všechny děti půjdou do školy včas a ty - bůhvíkdy."

Do pokoje vejde maminka.

"Ukaž teploměr, Maruško!" natáhne ruku.

"Prosím, prosím! Mám normální, normální!" prozpěvuje Maruška.

Maminka se dívá na teploměr, pak na Marušku a potřásá hlavou.

"Co má být? Maminko! Co je?"

"Kolik má?" ptá se babička.

"Ani jeden!" odpovídá maminka přísně.

"Pro pána krále!" leká se babička.

"Vůbec jí teplota nestoupla ani trošku," říká maminka.

"Jak je to možné?" táže se babička.

"A na to se musíme zeptat Marušky," odpovídá maminka.

Maruška sklopí hlavu.

"Mlčíš?" ptá se maminka. "No tak já odpovím za tebe. Ona ten teploměr vůbec nedržela. Vytáhla si ho z podpaží a schovala pod polštář. Měla starch, že bude mít zvýšenou teplotu."

"Mami, když já chci do školy!" naříká Maruška.

"To se mi paní učitelka Anna pěkně poděkuje za takovou vykutálenou chytračku!" zlobí se maminka. "Prostě se stydím pustit takovou holčičku do školy. Dej si zase ten teploměr, ale hezky pořádně!"

Toho dne teploměr ukázal přesně třicet sedm, příští den večer - třicet šest a devět a na třetí den Maruška vstala z postele.

A tak přišla noc na prvního září...

Maruška leží se zavřenýma očima. Vzdychá, heká, převaluje se z boku na bok, ale nemůže usnout. Konečně vyskočí z postele.

Dívá se na budík. Je za pět minut čtvrt na dvě.

Maruška vzdychá. Obrací si polštář. Narovnává si prostěradlo. Lehne si pohodlněji. Zavírá oči. Čeká. Ale spánek pořád nepřichází.

Maruška znovu vyskakuje, zase se dívá na budík a vzdychá, protože hodiny ukazují teprve čtvrt na dvě...

Maruška zoufale klesá do polštářů.

"Maminko!" volá. "Maminko! Já pořád čekám a čekám, a ty hodiny se nehnou z místa. Něco se s nimi stalo... Ležela jsem celou hodinu, ani jsem neotevřela oči, a ony ukazují, že uběhlo jenom pět minut.. Maminko! Babičko!"

Maruška pozorně poslouchá. Nikdo se jí neozývá.

"Babičko! Maminko!" volá Maruška. "Vždyť zaspíme! Už je prvního září! Pojďte, budeme už snídat."

Ticho.

Najednou Maruška slyší, jak v dálce něco duní. Pokoj se na chvilku ozáří modravým světlem.

"Babičko!" volá Maruška hlasitě."Už začaly jezdit tramvaje! Babičko!..."

Cvakne vypínač. U stropu se rozsvítí jasná žárovka. V pokoji je najednou plno světla.

Maminka stojí ve dveřích.

Maruška vidí, že se maminka nezlobí. Začne tedy plácat rukou na postel, na místo vedle sebe, aby maminku přilákala.

"Maminko, sedni si ke mně!" prosí. "Mami, hodiny se nám pokazily! Už jezdí první tramvaje, mami!"

To nejsou první tramvaje, nýbrž poslední," vysvětluje maminka. "Hodiny jdou správně. Jen buď v klidu. A hezky si lehni! Všechno má svůj čas. Sluníčko vyjde, budík zazvoní a ty se vzbudíš a půjdeš do školy."

Maminka se posadí vedle Marušky. Hladí ji po hlavě.

Maruška se uklidní a usne.

Jak Maruška začala chodit do školy.

Budík hlasitě tiká.

Svítá.

Na židli u Maruščiny postele leží hnědé školní šaty s černou zástěrkou.

Maruška spí.

Sluneční paprsek se prodírá roletou a osvětluje útržkový kalendář. Na lístku kalendáře je datum prvního září.

V budíku cvaklo a teď zvoní a zvoní a poskakuje po poličce.

Maruška spí. Neslyší.

Vejde babička. Vytáhne roletu. Sluníčko vnikne do pokoje. Ale Maruška spí a nic nevidí.

"Maruško!" volá babička "Vnučko! je čas vstávat!"

Maruška schovává hlavu pod pokrývku.

"Přijdeš pozdě do školy!"

Teprve teď Maruška otevře oči.

Vidí slunce za oknem, usmívající se babičku, veselou maminku ve dveřích a konečně i školní uniformu na opěradle židle.

Maruška vyskakuje z postele, myje se a zpívá, obléká se a div netančí. Když se oblékla, běží k zrcadlu a vykřikne:

"Ach!"

Poprvé v životě se vidí jako opravdová školačka.

"Myslím, že ty šaty jsou ti trochu těsné v ramenou..." pochybuje babička.

"Ale ne, babičko, co tě napadá!" leká se Maruška. "Nesahej na ně! Nebo jim něco uděláš, prosím tě!"

Maruška narychlo snídá, utíká do předsíně a poskakuje na místě samou netrpělivostí, zatímco se maminka obléká.

"Máš školní tašku?" ptá se babička.

"Tady je."

"Nezapomněla jsi sešity?"

"Co tě napadá, babičko!" Ty mám tady," odpovídá Maruška.

Najednou někdo prudce zazvoní. Babička jde otevřít.

Vchází straší pán s velkou brašnou přes rameno.

"Bydlí tu Maruška Nováková?" ptá se přísně.

"To jsem já," říká Maruška roztržitě.

"A já jsem vám přinesl telegram."

"Mně?" Maruška se radostně usmívá. "Telegram?"

"Ano, vám!" odpovídá listonoš. "Tady se mi laskavě podepište!"

Maruška je v rozpacích.

"Nemohla by to podepsat maminka?"

"No, budiž!" svoluje listonoš. "Pro tentokrát to ještě půjde."

Maminka se podepíše.

Listonoš podává Marušce telegram:

"Tu máte, čtěte!"

"Snad by to přečetla maminka?" táže se Maruška.

"No, tak dobrá," souhlasí listonoš. "Ale příště se musíte podepsat sama a sama si to přečíst. Jinak vám ten telegram nedám."

Usmívá se, pokyne mamince, babičce a Marušce a zmizí.

"Dostala jsem telegram!" diví se Maruška. "Od koho je, mami ?"

Maminka čte:

"Blahopřeji dcerušce k slavnostnímu dni, ke vstupu do školy. Brzy přiletím. Hezky se uč! Líbám. Tatínek."

Je jasné podzimní ráno.

Maruška a maminka kráčejí dvorem.

Do dvora vedou sedmery dveře. A ať se Maruška podívá na kterékoli z nich, na první, druhé či sedmé, odevšad vybíhají chlapci a děvčátka. I těm maličkým jejich rodiče sotva stačí. Starší děti jdou společně, po dvou nebo po třech. Ty už se znají ze školy a nikdo je nedoprovází.

Teď se kolem mihl známý chlapec. Asi to bude Petřík. Ale jak se změnil! Má na sobě dlouhé kalhoty. Na zádech se mu klátí brašna a vlasy má ostříhané. Také ho vyprovází maminka.

Maruška a maminka jdou po ulici.

Pouliční rozhlas vesele vyhrává. Pak hudba utichne a z tlampače se hlasitě ozve:

"Blahopřejeme našim školákům k začátku školního roku!"

"Děkuji!" odpovídá Maruška rozhlasu vážně a slavnostně.

Maruška a maminka vcházejí do školy. Co je tu dnes lidí a hluku!

Nad schodištěm visí velký plakát:

ZDRAVÍME ŽÁKYNĚ PRVNÍ TŘÍDY!

Maminka čte Marušce tento plakát nahlas.

Učitelky a jejich pomocnice - dívky z šesté a sedmé třídy - vítají nováčky. Nějaká holčička se schoulila do koutka a potichoučku tam pláče. Její maminka a jedna z učitelek ji těší:

"Maminka do třídy nemůže! Tvoje maminka nikam neodejde, bude tady."

"Sem, sem!" říká Marušce učitelka, která má právě službu.

"Rozluč se s maminkou, holčičko! Maminka pro tebe přijde, až bude konec vyučování."

"Ale já nemám strach!" odpovídá Maruška hrdě." Maminko, nechoď pro mne! prosím tě! Vždyť přece nemusím přecházet ulici. Nechoď pro mne! Já půjdu domů sama, ano?"

"Ale jdi ty! Jak jsme se domluvily, při tom zůstane. Tak utíkej!"

Maminka dá Marušce pusu a odchází.

"Maminko!" vykřikne najednou Maruška.

"Co je ?" diví se maminka. "Co je ti?"

Maruška mlčí a jenom se maminky chytne jako klíště a nechce ji pustit.

"Copak, copak?" ptá se maminka vlídně. "Je tady tuze mnoho lidí, že? A nikoho tu neznáš, viď? Snad nemáš trošičku strach?"

"Ba ne, ba ne!" mumlá Maruška. "Já... já... proč jsem na tebe volala... Chtěla jsem ti říct, abys pozdravovala babičku."

Maruška ještě jednou políbí maminku a odvážně vykročí ke dveřím.

Maruška vejde do třídy a zůstane stát, jako by ji přibil.

Je to táž třída, ve které Maruška rozmlouvala s malířem.

Všecko je tu nové, zbrusu nové. Tabule, lavice, obrazy... A jaká spousta holčiček!

Tady se jedna pořád rozhlíží kolem sebe jako plaché zvířátko a sotva někde něco trochu bouchne, hned se celá třese. Je to Věra, táž holčička, kterou Maruška viděla tenkrát u zápisu.

A druhá holčička, s načechranými vlasy, na ni pokradmno dělá obličeje.

Dvě holčičky hrají paci paci pacičky.

"Já jsem už vychodila mateřskou školu," chlubí se jedna z nich.

"Já se ničeho nebojím."

U zdi hovoří učitelka Anna s malou holčičkou a něco jí vysvětluje.

Posadila holčičku do lavice, narovnala se, pozorně se rozhlédla třídou a Maruška najednou cítila, že paní učitelka vidí stejně dobře na ni jako na všechna ostatní děvčátka. Že na ně dává pozor.

Postrašená Věra se vzchopila. Holčička s načechranými vlasy přestala dělat obličeje.

Maruška jde odvážně k učitelece. Podává jí ruku. Říká:

"Dobrý den!"

"Dobrý den, Maruško!" odpoví učitelka Anna a stiskne Marušce ruku.

Zvoní. Holčičky se posadily. Dívají se na paní učitelku a oči z ní nespustí.

"Vítám vás, děvčátka!" říká učitelka. "Teď zazvonil zvonek a vám začal nový život. Už jste školačky. Žákyně první třídy. Dnes se i v radiu mluví o škole, i v novinách se o tom píše. Kdekdo se dnes ptá "Kolik dětí přišlo dnes do první třídy, na svou první hodinu?"

Učitelka Anna prochází uličkou mezi lavicemi.

"Jsem už dlouho učitelkou, děvčátka," vypráví, "mnozí z mých žáků jsou teď už velcí, moudří lidé. Posílají mi psaníčka. A já si vždycky vzpomínám, jací byli, když přišli poprvé do školy. Třeba jedna holčička..." a tu učitelka Anna pohlédne na Věru. "Jedna holčička se všeho tolik bála, že se celá třásla, když zazvonilo."

Věruška sklopí hlavu. Holčička s načechranými vlasy, která sedí před ní, se usmívá.

"A teď je z té holčičky statečná policistka."

Věra se usmívá a holčička s načechranými vlasy se přestává smát.

"Ano, ano," říká učitelka, " všechny moje bývalé žákyně také mnoho věcí poznaly. Ani Vám neuměly pořádně pozdravit."

Maruška se vesele směje.

"Ano, ano, představ si, že neuměly!" říká učitelka Anna a dívá se na Marušku. " Jedna holčička například ke mně přišla a podala mi ruku. "Dobrý den!" povídá. Ale tak to nemá být. To se nesmí, první podávat ruku dospělým."

Maruška se přestala smát.

"Vidíte, jaké byly!" pokračuje učitelka. "Ale potom se začaly učit. Je to přece zajímavá věc - učit se. A my tady dnes začneme nový, školní život. Nejdříve se naučíme chovat se ve třídě tak, jak se sluší na správného školáka : ne si vzájmeně překážet, ale pomáhat jeden druhému. I svou třídu si důkladně prohlédneme. Poprvé v životě jste usedly do školní lavice."

-----------------

S.Ogilvy: Chlapeček se má lišit od holčičky tím, že když se mu paní učitelka nelíbí, dělá už od první třídy promyšlené sabotáže. Vezme se železný hřebík, rozežhaví nad plynem, a posype sírou. Nechá dohořet, a vychladí. Ve třídě se obalí trochou vaty, namočí do tajné láhvičky s kyselinou sírovou, a hodí do koše. Za chvíli se první holčičky mezi sebou s paní učitelkou obviňují, která že to udělala ten "prdík". Když je letní den a třída je rozpálena sluncem venku, kápne se před hodinou na stupínek nenápadně několik kapek kyseliny solné co má školník na WC. Tělnatá autoritativní paní učitelka se širokými sukněmi si stoupne nad to, a začne dehonestovat třídu nad včerejší písemkou. Okolo spodku sukně se začnou vytvářet bělavé dýmy, a holčičky zděšeně vykřikují, že paní učitelka hoří. Paní učitelka se rozčílí, protože udola to nevidí, a zavolá pana ředitele. Pan ředitel se posadí do lavice,a za chvíli i on vykřikuje: Proboha paní kolegyně, vždyť vy hoříte!!!A plácá ji trojůhelníkem po zadku. Protože je někdy autoritativní i pan ředitel, ocitne se jednou o přestávce kousek zcizeného draslíku v plechové čepičce od piva, naplněné olejem na smažení, na hladině porcelánové mísy záchodku. První vyběhne se spuštěnýma kalhotama na chodbu po dělové ráně spolužák, a ze stropu šplíchá dolů voda. za pět minut totéž udělá i pan ředitel, který jde efekt nevědomky zkontrolovat, a posléze za dvě hodiny vyběhne se spuštěnými kalhotkami i ona předtím hořící paní učitelka. Ošklivý nenápadný hoch zmanipuluje ke svým zvrhlým chemickým pokusům i jednu důvěřivou zlomyslnou o trochu více než ty ostatní vědecky založenou Marušku. Příští den paní učitelka něco vyplňuje ve třídní knize, a upoutá ji šramot ze šuplete na katedře. ve stole je krabička od sirek, a za vteřinu poté, co je otevřena a vyleze z ní velký černý brouk, skáče paní učitelka k údivu žáků botama po stole, a hystericky řve, zatímco rozčilený vysypaný brouk chvíli kličkuje po stupínku, a pak někam zaleze.

Inkluze.... Že se skutečná inteligence se nedá potlačit, si uvědomí každý nepřizpůsobivý, co spolužákům třeba krade svačiny, a na příští měsíc skončí se zelenými zuby a fleky na rukou a na tváři od temné bromkrezolové zeleni, kterou nelze umýt, ale ani odšmirglovat. Nejsilnější rváč třídy si pak jednou sedne na hřebík v židli, a roztrhne si zadek tak, že nemůže další měsíc sedět.

Ale v atmosféře všeobecného podrazáctví a bonzáctví jsou všechny tyto žertíky skoro neproveditelné. Protože ti bonzáci ví, že jste jediný, kdo něco takového svou inteligencí a znalostmi dokáže vymyslet a nebo ví, že ostatní kolem jsou ovce podělané strachem, které by si nic takového netroufly, na rozdíl od vás.

Buď jste měl štěstí na dobrou školu plnou starých charakterních předválečných kantorů kteří to neřešili, nebo prostě tehdy ještě socializmus nedozrál do těch vředů, kam dozrál v období normalizace, kdy si stačil vypěstovat spoustu všeho schopných kariéristických sviní, na které tehdy nadával Husák (střední kádry).

Pamatuju jak ojedinělý žertík typu lejna přilepeného na stropě záchodu řešil soudruh ředitel před celou školou nastoupenou v pozoru jak muklové v Jáchymovském gulagu. Jan ty dráty kolem chyběly k dokonalosti.

Místy paranoia dosáhla takového stupně, že se viník hledal i v případě náhodných událostí ospravedlnitelných vyšší moci. Prostě viník se musí najít i kdyby žádný nebyl. A to nebyly 50. léta ale klasický pozdní gulášový socík. Když jste měl smůlu tak jste narazil na prostředí, kde se ještě pomalu pořádaly hony na agenty co nám sem nosí mandelinku bramborovou.

Jak v tom vtipu, kdy archeologové poslali do SSSR vykopané kosti aby tam zjistili analýzou kdo to byli. Zpátky jim poslali ty kosti rozdrcené na prášek a zprávu, že identitu znají a ke všemu se jim přiznali.




Deníček Vzpomínky Vztahy Společnost Zdraví Technika Návody

KAREL NOVÁK
Vždy počítej všechny SCÉNÁŘE, nejen ten VÍTĚZNÝ ..
„Počítej všechny scénáře, nejen ten vítězný“ (aneb proč je babiččin byt past na neexistující peníze) Motto: „Lidé nejsou hloupí. Oni jen počítají s tím, co chtějí, aby vyšlo.“ ..
JIŘÍ KOUDELA
Nestavějte čtvrtou věž, když na ni nemáte. Aneb o PENĚZÍCH ..
Peníze nejsou zlo, ale poukázky na život. Naučte se s nimi zacházet, než přijdete o všechno. První pravidlo finanční svobody? Pozor na díru v kapse.
S. Ogilvy
Moudra a sebrané SPISY .. od mistra Ogilvyho ..
Jak správně říkal Stanislaw Lem: Lidé nečtou. Kdo čte, neporozumí. A kdo zběžně porozumí, rychle zase zapomene...
JIŘÍ KOUDELA
Umělá inteligence jako posilovač mozku
Tento užitečný článek je pro každého, kdo se cítí, že jeho mozek nestíhá vlastní nápady. Tak s tím je konec. Umělá inteligence z vás udělá supermana. Ale jen tehdy, pokud máte ..
KAREL NOVÁK
Havárie VRTULNÍKU a analytické CHYBY ..
Už jsem se několikrát setkal u elitních lidí s bezmeznou důvěrou k "odborníkům". K těm vystudovaným s certifikáty, kteří řeší jen formální věci, termíny a obecná pravidla.
KAREL NOVÁK
Jak se programuje s umělou inteligencí .. ZKUŠENOSTI ..
Umělá inteligence jako programátorský parťák. Praktická příručka pro ty, kdo s AI opravdu chtějí tvořit funkční kód. Tento text není teorie. Je to extrakt stovek hodin reálné ..