Zpočátku, že si prý hrajeme. Nakreslete strom. Člověk měl být upřímný. A pak to přišlo."Pojďte, pochováme ji" a všechny se na ni vrhly a zvedly ji a začaly ji houpat. Krve by se ve mě nedořezal.
Dnes vám budu vyprávět příběh, který se skutečně stal. Je to už dávno, ale nezapomenu na to nikdy. Byla devadesátá léta. Po rozchodu s mojí tehdy jedinou nehynoucí láskou a v těžké depresi jsem si sedl k internetu a řekl si, že začnu znovu a lépe.
Prošel jsem si seznamovací agentury a hledal a hledal. Jakási dáma pořádala psychologicky zaměřené „kurzy sebepoznání se seznamováním“ a já jsem si vybral jeden ze seminářů. Nic zlého netuše jsem se opakovaně ptal, zda se jedná o seznamku a zda tam bude dostatek žen. Dozvěděl jsem se, že chlapi tam budeme maximálně 3 a zbytek samé ženy a že budou rády a určitě se tam seznámím. Já naivka jsem na to kývl, a zaplatil X tisíc za čtrnáctidenní pobyt v soukromém penzionu zastrčeném ve hvozdech v horách.
Pokud jste viděli český horor „Vlčí bouda“ a stresovalo vás to, tak raději dál nečtěte. Člověk je někde daleko v pustinách sám se svým kufrem, auto jsem neměl, odkázán na dopravu druhých a obklopen sektou, kde se všichni navzájem pod vedením guru chválí a podporují a vás si ukazují, jako byste vylezl ze zoo a jste učební pomůcka, která nemá šanci utéct, není jak. Musíte počkat, až to všechno skončí. Ale to předbíhám.
Už ve chvíli, kdy přijelo žluté auto, nastoupil jsem a o kus dál na křižovatce jsme přibírali první dámskou účastnici seznamovacího pobytu, tak ve mě hrklo, že to asi nebude to pravé. 70 letá důchodkyně se roztomile usmívala a společnost dvou mladíků třicátníků jí vyloženě lichotila.
Pak jsme vzali ještě jednu trochu mladší a jeli jsme. Nebudu zdržovat, co bylo cestou, jaké bylo jídlo, ubytování, snad mne jen trochu zarazilo, že kolega na pokoji byl voják z povolání a sežral mi sušenku s tím, že je služebně starší a důstojník. Vyznělo to jako humor, ale úplně humor to nebyl. Zapůjčil mi knihu „čtyři dohody“, která vyznívala sice zajímavě, nicméně se mi jevila pro praxi býti dost nepoužitelnou. Stejně tak kniha „Muži jsou z Venuše“, kterou také měl, mne svou licoměrností a pokrytectvím dost přizemnila. Nicméně literaturu jsem měl a ani jsem netušil, jak za ni budu vděčen, přestože jsem sebou vláčel tlustou bichli Stalinova a Hitlerova životopisu z Levných knih.
Seance začaly roztomile. Přiměřených děvčat tam bylo cca pět, z toho dvě zadané. S jednou chodila jiná dívka ze skupiny a druhá tam byla s týpkem, který se při jedné ze seancí svěřil, že podniká, ale nedaří se mu, má miliónové dluhy na sociálním pojištění svých zaměstnanců a u bank. Čekají ho soudy. Na seanci jel proto, že jeho partnerka za psycholožkou dochází a navzájem se ve všem podporují, protože mají už od léta lásku jako trám. Nevím, jestli jsem to dobře pochopil, že dáma byla čirou náhodou právnička. Vzhledem k tomu, že mi pak za půl roku volal z vězení, jak se mám, tak se asi akce moc nepodařila. Ale vše mělo teprve přijít.
Zpočátku, že si prý hrajeme. Nakreslete strom, nakreslete smích a srandičky a povídání. Člověk měl být upřímný, na všechno odpovídat pravdivě, skupina vše rozebírala, psycholožka to moderovala. Upřímnost a otevřenost mi moc dlouho nevydržela. Dost mne šokovaly hysterické výlevy jedné z dam, když vedle mé kresby položila své čmáranice na úrovni dítěte ze druhé třídy, tak propadla čiré depresi a začala se litovat, že neumí kreslit a že já umím kreslit. Asi ode mne čekala, že jsem žena a začnu jí litovat, že to přece nevadí a hlavní je, že se všichni máme rádi a je skvělá ve všem ostatním a tak. Alespoň něco v tom stylu tam předvedly ostatní a pak se čekalo co já, když teda jsem tu depku způsobil já, že jsem nakreslil příliš pěkný vystínovaný obrázek. Vlastně se vytahuji nebo co a ponižuji druhé. Protože jsem v tomhle ohledu natvrdlý a nedošlo mi, co se chce, povést sebekritiku a příště už to nedělat a kreslit hůř, tak jsem jen koukal a následoval hysterický výbuch postižené. Asi nebyla v pořádku, ale já jsem se tam začal bát. Tím spíše, že guru místo aby to zastavila, tak do mě šila taky. Přišly ještě dvě podobné blbiny a najednou jsem byl záporný hrdina příběhu. Uvědomil jsem si, že jsem učební pomůcka. Ostatní dva kluci na to zírali a stejně jako já nechápali, co se děje. Naštěstí pro ně neuměli dobře kreslit. Seance skončena, pokračujeme zítra.
Další den mne psycholožka vytřeštila tím, že ukázala na jednu naříkavku a řekla „Pojďte pochováme ji“. Všechny se na ni vrhly a zvedly ji a začaly ji houpat. Krve by se ve mě nedořezal. Na mne, kdyby se takhle ukázalo, tak první dvě zabiju holýma rukama a pak dostanu infarkt. A ta pochovaná se tvářila jak nemluvně a byla šťastná, jak ji lidé mají rádi. Že to bylo neupřímné a na povel, to jí vůbec nevadilo. Nechápal jsem, co se děje.
Kreslili jsme, povídali a začalo to být čím dál osobnější. Přišel příkaz, ať každý přinese věc, která jej vystihuje nejlépe. Těch kytiček, plyšáků, kočiček, co se tam objevilo, mám dojem, že nic jiného kromě těch tří variant jsem tam neviděl. Jen voják z povolání přinesl kartu rytíře a budoucí trestanec za dluhy přinesl stokorunu. Já jsem přinesl tužku, když už jsem měl úspěch s tím kreslením. Hlavně proto, že jsem sebou ani nic jiného vhodného neměl. Toaleťák mi přišel mimo. Hned bylo zle „co si jako myslím“. Všechni jsou tam takoví křečovitě pozitivní „lidičky“ a já jim to kazím. Začal jsem tušit, že tam nepatřím.
Postupně se přitvrzovalo a otázky směřovaly na rodiče a děsy, běsy emoce. Pokaždé, když některá sdělila své děsy nebo pocity, ostatní jí tleskaly, litovaly, plakaly nad ní nebo byly nadšené a ona se zalykala dojetím, jak to s ní všechny sdílí. Kdykoliv přišla řada na mne, tak jsem se nedostatku popularity bát nemusel. Všechny poslouchaly ani nedutaly, ale jakmile jsem domluvil, nastal řev a nadávání.
V tu chvíli jsem zkritizoval psycholožku, co to má jako znamenat, že když jsou nářky na zlé tatínky a partnery, tak ok a když se zmíním o druhé stránce té samé mince, tak hysterka naproti v kroužku se rozječí „To není pravda, on lže“ a po mé pravé ruce se děvče usedavě rozpláče a uteče z místnosti, na to se odnaproti ozve řev a nadávání. Řekl jsem psycholožce, že je od ní neprofesionální, že to nepřibrzdí. Odpověď byla „Já myslím, že to vydržíte“.
Jakmile padlo něco o neprofesionalitě, tak vybuchla právnička, co si to dovoluji říkat o psycholožce. Co si o sobě myslím. Budoucí trestanec utekl z cimry, aby se nemusel zapojovat do rozhovoru. Voják koukal a nechápal, co se děje. Připadal jsem si jak v románu 1984, kdy jsem se nějakým nedopatřením stal za své peníze něčím, čím být nechci.
Po pěti minutách řvaní byla puštěna psychedelická hudba, zapálena smrdutá vonná svíčka a dělalo se jakoby nic. Při příští seanci ať jsem řekl co jsem řekl, zvedla se vlna odporu a nadávek. Pak jsem to vzdal, prohlásil, že budu chtít prachy zpátky a opustil sebepoznávací kroužek. Ještě jsem slyšel, jak za mnou psycholožka vykládá, že „Ne každý na to má“.
Jdu ven a za mnou vychází psycholožka, říká mi, že mám problém, že se nepřizpůsobím kolektivu a že si u ní mám zaplatit za 400 na hodinu dvakrát týdně dvouletou psychologickou terapii a vše se v dobré obrátí (dnes by to bylo třikrát tolik). Že prý kromě 3 žen v místnosti všechny jsou její dlouholeté pacientky (což se nějak zapomněla předtím zmínit). Na mou otázku, jak to, že jim to zjevně nepomáhá a jsou samy a pološílené, tak mi řekla, že teď řeší mne, ať já neřeším jiné. Tak jsem ji poslal vcelku slušně do háje (což je u mne naživo poměrně velmi vzácný jev) a tím diskuse skončila.
Všichni chodili na ta sezení dál, chvíli jsem jim podle vyprávění spolubydlícího chyběl, pak se to tam začalo vařit mezi sebou. Na obědy chodily zdrchanější a zdrchanější a po dvou týdnech, když jsme odjížděli, tak za mnou přišel (evidentně majitelkou agentury) vyslaný budoucí kriminálník (pak mi jednou volal, že má za týden nástup trestu, že si špatně vybral právničku a neuhájila ho). Tak tenhle za mnou přišel a říkal mi, jak má majitelka agentury problém se svou firmou, jak se svěřovala, že je těsně před krachem, jak každou korunu potřebuje a přece bych nebyl taková sketa, abych se s ní handrkoval o peníze, když se můžu tak hezky procházet za své peníze po lese.
Pokud bych si nechtěl udělat osmi kilometrovou procházku s kufry, tak jsem se odtamtud stejně nemohl dostat před koncem kurzu, protože prostě nikdo nikam nejel a skoro všichni byli členové sekty a všude daleko. V tu chvíli jsem si vzpomněl na film „Vlčí Bouda“ a musím říct, že psycholožka Maruška byla o level drsnější, než všichni tři mimozemšťané v tom filmu.
Nejvíce mne rozstřelilo, když se řešila stařenka, která si naříkala na svého partnera, že ji kritizuje. Ptali jsme se, jak ji kritizuje. Ona, že pracuje na svém sebepoznání a duševním rozvoji a ten její dědek se jí směje, co jí to popadlo, proč jezdí každý druhý týden za nějakou psycholožkou tři hodiny až do hlavního města. Přišlo mi to humorné a logické. A to on ani nevěděl, jak velkou částku z důchodu ona odevzdává. Všichni to mají za pár, mají se pohladit a užívat těch pár chvil společně, aby bylo fajn. Když se neperou, není co řešit. Každý svou komůrku snad má. „On vám brání v seberozvoji, dokud se ho nezbavíte, neposunete se, to je jasné.“ zmrazila mne Maruška. „Mám se s ním tedy rozvést?“ říkala důchodkyně. „To je vaše věc.“ To byla odpověď Marušky.
Všem, které k ní chodí, tak jejich stav jen zhoršila, naději na seznámení snížila tím, že jim ukázala jak jsou ti cca normální chlapi špatní a jak jim nerozumíme a ve finále si pojistila třicet oveček na další rok docházky a odevzdávání prachů až do příští seance v přírodě. Dobrej džob. Jen kdyby nebyl postavený na lidském neštěstí. A pak se přihlašte někam na seznamovací dovolenou.
Mimochodem, díky této seanci se na mne usmálo štěstí. Jediná dívka, která byla odvážná a měla duši rebela, tak chodila se mnou na oběd. Sice byla čím dál více roztřesená, jak se při seancích více a více řešily rodinné vztahy a traumata, ale i tak si na mne vzala telefon, že se musíme ještě vidět. Mě naopak čtrnáct dní chození po lesích prospělo a zregeneroval jsem tak dobře, že jsem pak ani nic nereklamoval. V této věci jsem se poučil, že jak člověku cokoliv nesedí, nemá se dlouho přemáhat, ale má to zastavit a jít jinudy.
