Před domem mám policejní auto. Přinesli protokoly, podepsat, jednu kopii pro vás. Ona je to taková problémová rodina, s paní jsme mluvili. „Z důvodu nezletilosti pachatele byl případ odložen.“

Vrátil se pomlácený, samá modřina, navíc otřesený z alibismu a nedůvěryhodnosti dospělých a „autorit“. Jsem vytočený jako nikdy. Tohle beze mne dítě nevyřeší. Nejraději bych ho tam další den neposílal, ale zákon je zákon a nemohu si vybrat. Musí tam znovu a mohu se jen modlit, aby se to neopakovalo. Člověk si říká, že sám by to už znovu neustál, ale své děti tam poslat musí.

Do školy musí každý, tak tam chodí i kluk a vrátil se s tím, že ho ztřískali jako psa. Samá modřina a ještě má v žákovské knížce napsanou poznámku „Pere se o přestávce“. Jedničkář, absolutně bezproblémový, je to první poznámka za dva roky, naposledy nějakou měl, že nemá domácí úkol, když kdysi zapomněl. Vrátil se až odpoledne, ani ho nepustili domů i když byl pomlácený. Nikdo nic neřešil, učitelé se střídají. Když si sundal tričko, tak byl samá modřina a podlitina, v obličeji také, i když méně. Ptám se ho, jak k tomu došlo. Vidím, že ani nemá na to něco vyprávět, nejraději by na všechno hned zapomněl a skoro se za to stydí. Vždyť právě prohrál.

Vím, že se do obce přistěhovaly kdovíodkud dvě problémové rodiny a začalo být o strach chodit i přes náměstí. Bydlí někde v bytovce, ale všichni tráví většinu času venku. Lavičky a náměstí je jejich. Kdo prochází kolem, musí raději přejít na druhou stranu. Tím si každý myslí, že to vyřešil. Člověk si ani neuvědomil všechny důsledky. Tak teď jejich kluky posadila učitelka vedle toho mého. Možná právě proto, že je bezproblémový. Asi aby se toho od něj hodně naučili.

Když jsem volal do školy, dozvěděl jsem se, že tamti říkají, že jim prý nadával. Už vidím svého chytrého kluka, jak bude zkoušet vyprovokovat někoho silnějšího nebo ještě dva. To je přece nesmysl. Je mi to víceméně jasné. Byl moc blízko. Ale vadí mi, že kluka drželi ve škole do poslední hodiny, protože to hlavní je, se učit a být přítomen a splnit vše, co se musí. A také mi vadí, že o přestávce není ve třídách žádný dozor, který by napadenému pomohl nebo konflikt odvrátil. Už jsem i slyšel, že přestávka rovná se deset minut šikany. Musí se pít kafíčko ve sborovně. Doteď mi to bylo fuk. Ale nyní to trefilo i mne.

Kluk totálně omlácený. V žákovské poznámka. Vypráví, jak někdo ze třídy natočil na mobil celý incident, od chvíle, kdy to začalo. Chci to vidět. Ptám se, kde to je a kdo to natočil. „Učitelka mu to zabavila a nařídila smazat.“ To snad ne? Proč? „Ve školním řádu je uvedeno, že kdo ve škole cokoliv natočí, ten dostane dvojku z chování.“ dozvěděl jsem se. Chápu, asi nechtějí nic na net, ok. Ale když se stane incident, tak si opravdu nemyslím, že je normální, aby hlavní a první starost dozoru bylo zlikvidovat důkazy. Zabavit to ano. Ale smazat? Mě přece zajímá, co se tam stalo. Jsem rodič. Svěřil jsem škole dítě, proč není pod dozorem, kamera stojí pár korun. Nevybral jsem si ani ty učitele, ani to, s kým kluk bude chodit do třídy. Rozhodně nejsem v postavení, kdy bych byl klient. Ale to, že když se něco semele, tak se jako první likvidují důkazy a pak se dělá, že se nic nestalo a alibisticky se to zaplácne univerzálním textem do žákovských ve smyslu „kluci se perou“ a hotovo, zatímco mě se domů vrátilo zmlácené dítě, to mi přijde silné kafe.

Ani jsem netušil, že nyní mne čekají 4 dny a spousta ztracených hodin času. Že budu ve výsledku potrestán za to, že cokoliv řeším. Druhý den ráno jdu s klukem k dětskému doktorovi. Vystaví potvrzení na mnohočetný hematom a jdu s tím do školy. Tam řeší jen to, kde kluk ráno byl, zda má omluvenku a potvrzení od lékaře a zda to byla neodkladná věc. Buzerace, buzerace. Papíry jsou v pořádku, může do lavice a dozvím se, že „to se stává, že se kluci poperou.“ Jsem vytočen. Tady se nikdo nepopral. Můj kluk se nepere. Odmalička ho vedu k tomu, aby byl bezkonfliktní a aby věci řešil civilizovaně. Začínám tušit, že je to asi chyba. Teď zavřeli mé dítě do klece se zvířaty a ty ho zkoušejí sežrat. Mě to opravdu není jedno. Škola se tváří, jako že nic, žádná vlastní iniciativa, žádné vysvětlení. Když se ptám, proč učitelka nařídila smazání videa, které by leccos vysvětlilo, tak se dozvím, že to bylo v souladu se školním řádem. Zřejmě jsem si to teď docela navařil u ředitelky. Jsem pro ni prudič, co to přehání. Prostě se to děje, asi je to normální. Ale ne pro mne. Kluk se tam měl učit a oni mu měli zajistit bezpečí.

Beru si papír od lékaře a jdu na policii. „Ten, kdo má na starosti podobné věci, tu bude až zítra.“ Ok. Přicházím další den. Hodinu píšeme protokol, doložím lékařské zprávy, uvedu vše o tom, kdo to měl být a kdy to bylo, co to bylo, že se mi to opravdu nelíbí. Škola smazala záznam a dělá z mého kluka rváče. Dozvídám se, že je to zřejmě v souladu se školním řádem a že nikdo nic neporušil, ale že to vyšetří. Od kluka se odpoledne dozvídám, že ten, kdo ho ztřískal, je v pohodě, jen ho přesadili jinam a že do ředitelny musel jít podávat vysvětlení ten, kdo natočil video. Prý ho strašili s dvojkou z chování a mají přijít jeho rodiče. Předají jim smazaný mobil a zřejmě jim promluví do duše, ať už se to neopakuje. Co vadí škole nejvíce? Ne to, že tam někdo někoho zmlátí. Ale to, že by o tom mohl existovat důkaz ukazující, jak to tam funguje. Pán mne chápe a ať to neřeším, že od toho tu jsou. Fajn.

Uběhly tři týdny a před domem mám policejní auto. Přinesli protokoly, podepsat, jednu kopii pro vás. Ano, je to pravda, ona je to taková problémová rodina, s paní jsme mluvili, prý už to jejich kluk neudělá. Koukám do papíru. „Z důvodu nezletilosti pachatele byl případ odložen.“ Skvělé.

Uběhlo půl roku a klukovi se zhoršily známky. Většinou o stupeň, ale najednou má i trojky. Prý, když má procítěně přednášet básničku a učitelka to po něm chce, tak vzbudí veliké pobavení a humbuk u těch, se kterými má problémy. Tak se raději snaží rychle všechno odříkat a mít to za sebou. Když je u tabule, stane se cílem. Učitelka machýrky okřikne, ale zkoušet je nebude, to až přijdou na řadu. Oni si nic z ničeho nedělají, je jim to fuk. Evidentně jim nikdo doma nenařezal. Čeká to na to, až budou dospělí a potkají sobě podobné. Do té doby to budou machři největší. Kluk do té školy chodit nechce. Učitelkám je to jedno, všichni si chtějí odbýt své hodiny, pouštět hrůzu z věcí nazpaměť plošně na všechny. Pokud si někdo splní co má a dá tomu více sil než musí pro proplutí, je to jen jeho chyba. Místo do školy jsem v podstatě poslal kluka do zoo. Ne jako diváka, ale do klece. Všem je všechno fuk, hlavní starost je, aby si udrželi práci a nikdo jim do toho moc neviděl.

Že by mi jako rodičovi někdo něco vysvětlil, omluvil se, navrhl řešení? Že to mohla od A do Z řešit škola, od doktora až po policajty, nebo třeba i pojišťovnu, to ani náhodou. Samozřejmě jsem nic nedostal, nikdo se mnou o nápravě nejednal. Jen ututlat všechno a rutina. Úřad jako každý jiný. Hlavně žádné odchylky od alibistických pravidel, nikdo nikdy za nic nemůže, nejlépe, aby bylo všechno v režimu utajení. Tady rozhodně nejsem klient. Jakmile jsem povinen odevzdat dítě do školy, tak se stávám rukojmím systému a všichni si jsou velmi dobře vědomi své pozice. Oni dávají razítka a vystavují papíry. Oni mají vždy pravdu. Oni jsou drábové nade mnou a dítětem, pověření státem.

Včera jsem viděl film „Kukačka v temném lese“ a hned jsem si vybavil to chování smečky. Já neříkám, že to mají učitelé jednoduché. Ale už třicet let se neustále omílá, jak je potřeba do školství dávat více a více peněz. Už třicet let se čeká na to, až se něco změní a školství začne chrlit ty šťastné a vzdělané děti, které mají kladný vztah k matematice a do školy chodí rády. Nestalo se to. A nestane se to. Protože to není o tom, zda je někdo dobře nebo špatně placen. Je to o tom, zda se cítí být pedagogem a baví ho práce s dětmi a dokáže ukočírovat kolektiv nebo zda je to jen dobře placený ouřada a kolovrátek, kterého ty děti otravují, nebaví a nemá k nim vztah, ale je to fajn džob. Hlavně kvůli penězům. Lepší, než být někde za kasou. Za to vystudování peďáku si přece teď zaslouží doživotní zajištění od státu. A vztah k dětem? Má bachař vztah k vězňům? Ta škola je podle mne vězení podobnější, než si kdo uvědomuje. Musí tam být všichni zavření. Hlídače a spoluvězně si nevybírají. A moc práv nemají.

Proč se se svým dítětem musím po večerech doma učit? Všechno mu vysvětlovat ještě jednou, protože ve škole ho učí recitovat nesmysly, ale ty principy, aby chápal, že je to všechno na jedno brdo a že hlavní je logika a ne paměť, to už ho musím učit doma já. A dát látce hravost, zábavnost, smysluplnost? To nemám vůbec šanci, když už mu ji otrávili profesionálové. Ukažte mi někoho nadšeného do svého oboru, který se snaží přenést to nadšení na děti. Nezastrašovat, nezahlcovat objemem učiva. Ty desetiminutovky a děs, že jak kluk dostane dvě pětky z diktátů už za 4 chyby z nepozornosti, tak že už na jedničku na vysvědčení nikdy nedosáhne i kdyby měl třicet jedniček z ostatních testů. Průměr, průměr, všechno průměr. Na začátku roku přišel ze školy, oči navrch hlavy, že to snad nikdy nezvládne. Každý učitel jim dal domácí úkol. Každý učitel, místo aby se je snažil nadchnout, tak je strašil s tím, jak je jeho předmět těžký a důležitý. Kdo tyhle lidi chrlí? Jaká škola? Kdo je vychovává? To jsou nějací drábové nebo co? Chápu, že část dětí opravdu může být již z domova totálně nemotivovaná a chce tu školu jen přežít, když se to musí. Ale co tam mezi nimi dělá můj kluk? Proč má pořád čekat, až ten nejpomalejší přeslabikuje odstavec? Když plynule čte? Proč má odvozovat tolik vzorů a básniček a nesmyslů, když v textu chyby nedělá, čte knihy, ví jak ta slova vypadají, nepotřebuje si to odvozovat. Nene, musí všechny pomůcky znát stejně jako ti, kdo zatím nedokážou napsat dobře větu. Je to prý v osnovách, nikdo se nesmí v ničem lišit. Průměr je náš cíl. Spíše podprůměr.

Dobře, nebudu plkat o vzdělání, tam celkem vím, na čem jsem. Prošel jsem si tím před mnoha desetiletími také, podle mne se nic nezměnilo, jen narostl objem učiva. Každý důležitý potentát zdůrazňuje v té které komisi ten svůj předmět a nesmí se nic vynechat, jen se musí látka pořád přidávat. Cituji: „Dej blbovi funkci, vymyslí lejstro.“ Nebo přidá látku, úkoly, povinnosti. Když se takových vystřídá X generací, je jasné, že to nabobtná do nesmyslna. Známý vždy v této souvislosti vypráví vtip, ale vtip to není. Prý Východoindická společnost, která měla na starosti v Anglii kolonie, tak měla nejvíce zaměstnanců a nejvíce práce v době, když už kolonie skoro neměla. Protože nadkritické množství úředníků, plodících nejrůznější lejstra, se stává živoucím organismem, který sám sebe svými nesmysly dokáže plně zaměstnat bez jakýchkoliv vnějších interakcí. Tedy nečekám žádné výsledky, vím, že se všichni jen zaměstnávají navzájem a že nejdůležitější ze všeho jsou papíry a papíry a potvrzení a výkazy.

Ok. Školu bych za vzdělávací instituci moc nepovažoval. Maximálně první stupeň, číst, psát, počítat. I když podle mne by to šlo i efektivněji. Přemýšlel jsem nad hlavním účelem té instituce a došlo mi, že jde o hlídání dětí, když jsou rodiče v práci. Také jde o to, aby si všichni zvykli, že se ráno vstává brzy a na osmou se sedí v lavici. Do odpoledne člověk poslouchá autority, které mu někdo dodal a lidi kolem sebe si nevybírá. Myslím si, že bez školství by se systém zhroutil. Ne kvůli vzdělanosti, či nevzdělanosti, ale kvůli domestikaci. To ochočování je klíč ke všemu. Vzpomenu na film „Život Briana“, který říká něco ve smyslu „Ptáci si létají, zvířata běhají, každý si dělá co chce, jen lidi musí poslouchat a pracovat.“ Možná jsem to špatně pochopil. Ale myslím si, že bez devíti let školní docházky by to každému přišlo naprosto nepřirozené a nepřijatelné. Koneckonců sleduji ve svém okolí starší lidi, jak extrémně rychle „ztrácejí pracovní návyky“. V překladu to znamená, že je něco bolí, s něčím jsou nemocní nebo jsou nezaměstnaní a po několika měsících najednou zírají, že život může být i o něčem jiném než každý den někam spěchat a někde sedět celý den a dělat nějaký nesmysl. Ráno spát, dopoledne vstát, pak se jít projít na sluníčko a čerstvý vzduch. Žádné stresy, harmonie. A chudoba je sice hnusná, ale pořád jim to za to stojí. A po pár měsících ti, kdo zkusí jít znovu do práce zjistí, že se to opravdu nedá. Lidi je štvou, motivace veskrze všude jen negativní. Nedostaneš poukázky na život. No a co. Být v posteli a mít i úplné minimum je také fajn. Hlavně nechcípnout zimou nebo hlady. Nemluvím o profesionálních zneužívačích a podobně, mluvím o normálních lidech, kteří na chvilku vypadli ze systému. Vrací se jen velmi těžko a podle mne je to proto, že je to nepřirozené, to jak žijeme. A právě škola je tím jediným, co dokáže realitu a její vnímání otočit tak, že všichni považují za normální něco, co normální podle Briana vůbec není. Ale společnost na tom stojí, o tom žádná. Respektovat se to musí. Škola je z tohoto úhlu pohledu nepostradatelná. Kdyby si na to ve škole všichni nezvykli, nikdo by v osm dobrovolně nevstával.

To byl jeden rozměr školy a ten druhý je to hlídání. Na osmou někde být, to škola vychová skutečně s přehledem a každého. „Zvyk je železná košile.“ říkala moje babička. S hlídáním je ale podle mne škola na štíru. Když dám zvíře do útulku, tak čekám, že ho tam nic nesežere. Také čekám, že se mi vrátí domů ve stejném stavu, v jakém jsem ho tam dal. Ve škole ale nejsou mříže, které by dítě ochránily. Musí se spoléhat pouze na učitele a jeho kvality. Vždy si vybavím ten rozdíl ukázaný ve filmu „Obecná škola“. Razantní pedagog, který přistupuje k žákům individuálně a má nadhled. Pracuje s tím, jak fungují děti v konkrétním věku a jaké potřebují vzory a vyžaduje přiměřenou disciplínu. A jako protiklad učitelka, která se v podstatě neorientuje, nepracuje s psychikou dětí a jen si přišla odříkat a vyzkoušet své. A totálně selhala. Ano, je to karikatura, život je bohatší, ale ta podstata platí. Dítě vzhlíží k osobnostem. K těm, které mu mají co nabídnout a ke kterým se vzhlížet dá. Kdo osobnost není a nic nenabízí, ten do školství podle mne vůbec nemá lézt. K němu nikdo vzhlížet nebude a také nebude pro děti přirozenou autoritou bez zastrašování, vzorem a motivací. Opravdový učitel je takový, že chtějí být děti jako on a vědět a umět to, co on. Bývá to tak jeden učitel na škole a jen někdy a někde. Klíč, podle kterého pedagogické fakulty vybírají budoucí pedagogy, je mi záhadou, ale myslím, že důraz na osobnosti a nadšení do oboru a empatii k dětem tam asi nebude.

Ohledně hlídání naprosto nechápu, proč se nepoužívá alespoň elektronika, když už jsou učitelé o přestávkách mimo třídu. Dnes, kdy nás na každém kroku na ulici hlídají kamery. Všude jsou kamery. Jedna kamera stojí polovinu denního platu kohokoliv z nás. Jak je možné, že ve škole kamery nejsou? Podle mne by tam měly být povinně. Jsou na každém nádraží, na každé křižovatce, všude, kde je více lidí. Ale ve škole mají všichni nahnáno, aby náhodou na záznamu z kamery nebyl vidět průběh vyučovacích hodin. Proč? To je to tak strašně amatérské a diletantské a plné chyb, že se to nesmí zaznamenat? Nebo jaký je důvod? Aby nebyla možnost žádné kontroly? Jde přeci o placenou službu. Když je někdo u pásu a maká, má nad sebou kameru. Každá pokladní. Když jde někam policista, má sebou kameru. Proč učitel a jeho práce není nahrávána? Je to práce jako každá jiná a kdokoliv by měl mít možnost si na vyžádání jen třeba prohlédnout v ředitelně záznam jakékoliv hodiny, při které je nějaký spor. Zda zkouška probíhala exaktně, zda výklad obsahoval to, co se následně zkoušelo. Zda byly použity správné didaktické či výchovné metody. Ona je to pohodička, brát fajn peníze a nebýt nikým kontrolován. Když jako rodič cokoliv reklamuji, vždy tahám za ten kratší konec provazu. Vždy se dozvím, že bylo vše podle předpisů, vše dle školního řádu a ve všem mají pravdu a vydají ta správná razítka. Ale já jim svěřil své dítě a opravdu mne zajímá přesně, co se tam děje. Zvláště, pokud se mi vrátí domů samá modřina a pokud zjistím, že hlavní, co školu zajímá je, aby neexistoval videozáznam o ničem.

Videozáznam má dle mne pořizovat škola nepřetržitě v každé třídě pro sebe a své potřeby. Ale to škola nedělá a cokoliv se snaží jen vždy ututlat. Proč? Protože asi nefunguje dobře. A asi to nemá nikdo vidět. Ale já to platím z daní a jsem povinen svěřit škole dítě. Cizím lidem, kteří dělají, jací jsou odborníci a že se nemůže nic stát. Mě všichni kontrolují, zda jsem vše splnil. Je nikdo nekontroluje? Nad tím by se měl někdo zamyslet. Pokud se to nechá na školách a učitelích, nic se nezmění. Kdybych někde dělal a měl možnost, aby mi do toho nikdo neviděl a nemohl mi nikdy nic dokázat, umím si představit, že bych také nechtěl žádné kamery a chtěl bych, aby bylo všechno v režimu „tajné“. To je vždycky super. A když přijde inspekce, tak ta se bude přehrabovat v lejstrech, zda je všechno v pořádku, papíry, papíry, papíry. Pokud jde někdo do hodiny, tak je jasné, že ta hodina vypadá jinak, než normálně. Když všichni vědí, že je tady kontrola. Je to celé úplně mimo. Chci kamery ve školách. O hodině, o přestávkách. A právo rodičů vidět záznam v ředitelně na požádání k jakékoliv sporné věci.

Chtít mohu. Ale mám smůlu. Pokaždé, když má někdo nějakou výsadu, těžko ho té výsady zbavíte. Bude se bránit. Ale čím více se školy kamerám ve třídách brání, tím je jasnější, že snaha o netransparentnost má svůj důvod. Pokud učitelé makají, jak mají a můžeme si jich všichni vážit, není přeci problém, aby byla jejich každá hodina nahraná. A přístupná v ředitelně kdykoliv. Nejsou doma, není to jejich soukromí. Je to jejich práce. A nikdo to nekontroluje. Jen všichni řeší pořád papíry. Mě zajímá výuka a řešení situací v kolektivu. A také, co se děje o přestávkách. Znám hodně rodičů, kteří kvůli šikaně museli měnit školy. Protože je to tvrzení proti tvrzení. Pachatel obvykle na škole pokračuje dál. Oběť musí změnit školu, pokud to chce zastavit. Obnáší to jen problémy pro rodiče, přitom je to selhání školy, většinou třídního učitele, který to nechal rozjet. Nikdy nejde nic prokázat. Všechno je vždy v pořádku. Dle mne by stačilo tak málo. Videozáznam. Škola žere z rozpočtu neskutečné peníze a na video není? A všechno se řeší úplně stejně jako před třiceti lety? To je přeci nesmysl a výsledek nějaké lobby. Nic neměnit je nejpohodlnější.

Transparentnost. A proklientský přístup. To je to, co podle mne našemu školství totálně chybí.