Tak zase ty Vánoce. Ten čas klidu a míru, rodinných oslav, zdobení stromku a rozdávání dárků. K tradici patří i vánoční trhy na Staroměstském náměstí v Praze.
Mezi letošní dárky u mne patří i nový foťák. Nevydržel jsem a rozbalil ho už nyní a vyrazil na vánoční trhy v Praze. Tu atmosféru si nenechám nikdy ujít. Ty trdelníky všude, cetky, stánky, svařák, dobroty, cizinci, obrázky Prahy, šrumec a spousta lidí.
K tomu zářící vánoční strom, ale to předbíhám. Vystoupil jsem z metra a vyfotil budovu, ve které sídlí ti, kdo mají v této zemi vše na svědomí. Tedy, zda stejné peníze budou platit i příští rok, a kolik si za ně koupím. Jen kvůli nim si letos žádné trdelníky kupovat nebudu. Prostě už na hlouposti nemám, to už je asi jen pro cizince.
O kus dál pokračuji pěšky do centra, prošel jsem pod Jindřišskou věží. Prohlédl si lešení, které před měsícem dle černé kroniky strhl nákladní automobil. Těším se, že věž bude ještě krásnější a ještě autentičtější, než byla.
Atmosféra je úžasná tím, že přímo na ulici hrají na nejrůznější nástroje umělci, které je radost poslouchat. Některé skladby mi i po návratu domů stále ještě rezonují v hlavě. Neznal jsem je a zaujaly. Každoroční předvánoční procházka po Praze je hra s náhodou, koho potkám a co zaslechnu. Nebojím se každý zážitek naplno užít.
Kde se vzal, tu se vzal, zjevil se bílý kůň. A ne jeden, hned dva. A také krásný kočár. Neseděla v něm ani Popelka, ani Macecha, ani princ, ale turisté. Atmosféru trochu kazila ta spousta zaparkovaných aut kolem. I tak jsem zvolal „Hele kůň!“ a děcka se s nadšením otočila.
Popošli jsme a překvapilo mne hulákání, nadávání a výtržnosti. Raději jsem se držel na druhé straně ulice a použil zoom. Zřejmě tu probíhal spor o výnosné místo, ale jak to bylo doopravdy a co je kdo zač, to skutečně netuším. „A proč ten pán klečí na chodníku a má před sebou tu limonádu?“ ptaly se děti. „A proč se hádají?“ Táhl jsem je rychle pryč. Člověk neví, čeho se dočká a u některých věcí je lépe nebýt.
S pokorou jsem si uvědomil tu pomíjivost mého světa ve stínu staletých staveb. Já bych takovou věž tedy postavit nezvládl. Dokonce ani vymyslet ne. Ale jsem už v tuhle chvíli v podstatě jen pouhý popel, který rozfoukává vítr kolem kamenných zdí, které tu budou dávno po mně.
Konečně jsme dorazili na Staroměstské náměstí v Praze. Hurá. Hlídka městské policie bdí nad tím, aby vše bylo, jak má být. Díkybohu za ně, tady nikdo nepovykuje, nepere se a nedělá humbuk. Mají svítivě žlutozelené vesty, jsou vidět z dálky. Problémisté se drží až za prvním rohem.
Vánoční strom je letos stejně bohatý a ozdobený jako loni, možná i o trochu více. Začíná se šeřit a ozdoby září do všech stran. Pod ním spousta lidí se svými mobily fotí stromek, fotí sebe, fotí své děti, užívají si podvečer, kdy se začíná pomalu i do mne pouštět vlezlá zima.
Od kostela Svatého Mikuláše jsem popošel před Týnský chrám. Úžasné stavby. Vizitka své doby. Je zajímavé, jak málo lidí zvedne dnes zrak od stánků k nebi. Je jiná doba. Jednou budou naši pravnuci obdivovat sídliště a „podnikatelské baroko“, které tu zbude po nás. Na Staroměstském náměstí je už naštěstí plno a nikdo nic svého už nepřidá. Snad jen Mariánský sloup se zázračně vrátil, ani se mi do záběru nevešel.
Taková procházka s dětmi má svá specifika. Od určité chvíle už člověk poslouchá jen stále dokola „Tatínku, mně se chce čůrat.“ Mám dost hrůzu z těch různých WC buněk a tak jsem opravdu ocenil, když jsme popošli a měli luxusní toaletu v centru za pouhých deset korun jen pro nás.
Všichni jsme byli prokřehlí a tak jsem rozhodl vydat se domů. Občas mne i v metru situace překvapí. Na Můstku u vchodu trasy B v podloubí na dekách polehávají mladíci bez domova společně s velikým psem, který je bezpečně chrání od jakýchkoliv konfliktů s kýmkoliv. Právě dorazila druhá skupinka omladiny a jeden z nich zdraví psa, který vypadá jak z hororu „Pes baskervillský“ slovy „Ahoj Pajdo.“
„Ten pes se jmenuje Pajda?“ a „Můžu si ho pohladit?“
„Opravdu ne, Mařenko,“ a jedeme domů.
