„Já jdu na operaci. Mám jim dát tenhle papír a odnést si jinej papír“, starší paní mi ukazuje papíry. „A už jsem tu přes dvě hodiny“. To ještě neví, že tu bude čekat až do oběda.
Nebudu psát o skupinové psychoterapii ani o mém urologovi, kde jsem se poprvé a asi i naposled setkal se slavným režisérem v okamžiku, kdy se ze dveří vyklonila sestra a zakřičela jméno. Odkudsi se vynořil vetchý potměšilý týpek a zamířil k mému lékaři, zatímco mi stařenka vedle mne poťouchle říkala, že „Tyhle problémy, to je od ženskejch, to je zatrest, víte to?“
Specializovaná klinika, kde jsem byl, má tu vlastnost, že má úzké chodby, nízké stropy, žádnou vzduchotechniku a je tam šero a vzduch na padnutí. Totální nedostatek kyslíku, podivný zahnilý smrad. Když jsem tam byl naposledy před třemi lety, tak jsem myslel, že skutečně umřu. Ne na ty problémy, ale na to, že se tam nedalo dýchat. Lidé sebranka jak v táboře malomocných a doktor drsňák, který se s ničím nemaže. Zástupy pacientů, co odcházejí belhavým krokem. Z těch, kteří mají jen modrošedivý nemocniční župan, tak z některých i kape z rozkroku krev s močí.
Jen jsem si zavzpomínal. Sice je to tam děsné, ale když byl můj lékař ještě poblíž Karlova náměstí, tak to bylo horší. Jedinkrát jsem si neprozřetelně odskočil na toalety a s hrůzou zjistil, že zaprvé tam není papír, zadruhé se už včera někdo zjevně utřel do tlustých igelitových fólií, které jsou ve dveřích kabinek pověšeny namísto dveří. Všude strašný zápach, hnědo, lepkavo, špína, středověk, děs.
Proto mne vždy pobaví řeči politiků o tom, že pacient je zákazník a že miliardy ve zdravotnictví nejdou někomu do kapsy, ale že se vrací pacientovi a že prý máme právo si vybrat. Haha. Když jsem si vybíral obvoďačku nebo zubaře, vždy jsem se všude dozvěděl, že je „plno“. Natvrdo jsem byl sestrou vyhnán a pak jsem se musel téměř silou vnutit tam, kam „spadám“. Dnes by se mi nepodařilo snad ani to.
Nedávno mi lékárnice sdělila, že můj někdejší oblíbený lék za 10 korun se již dělat nebude a že jej nahradil přípravek za 250, který navíc obsahuje analgetikum a také má jiné vlastnosti. Bohužel, co jsem si odzkoušel, tak je výrazně horší. Ale přece se nevyplatí zavážet lékárnu lékem za 10 korun. To nevyjde ani na benzín a dvě koruny provize také nejsou zajímavé. Pokud to není paralen, kterého se prodají tuny. Jestli je z něj autismus a úspěšně nám to léta tajili, že "to není jisté", tak potěš koště.
Zpět k příběhu. Vypadá to, že vrcholí chřipková epidemie, kam se hnu, pořád na mě nějaký bezohledný člověk bez kapesníku chrmlá. Je jasné, že to prostě časem schytám a antivirové tablety z Polska, kde jsou tam na rozdíl od nás volně prodejné, tak nemohu brát donekonečna, abych neotrávil organismus. Jak je vynechám, tak to bude jak z praku. Chytnu to hned a užiji si chřipku v plné kráse.
Tak se také stalo. Mám děsně laxní obvoďačku, u které se obvykle čeká tři hodiny. Začíná v 8 ráno. Pokud chcete být první, musíte přijít před sedmou hodinou. Minule jsem přišel v 6:30 a už tam někdo čekal. Ona přijde na devátou. Její ordinace je rohová a má jedny dveře z chodby a druhé z čekárny. V průběhu pracovní doby se z čekárny skoro nebere, takže je atmosféra čím dál hustší. Lidé v čekárně nadávají všem, kdo vyjdou ze dveří zpět do čekárny. Mezitím se trousí zadními dveřmi desítky asi "elitních pacientů".
Neustále se berou jen asi známí z chodby nebo lidé, kteří přinášejí nějaká lejstra, kytky, bonboniéry nebo lístky, či se zářivě na sestřičku usmívají. Šmíroval jsem druhý vchod a tak jsem byl jeden z mála, kdo tušil, co ostatní netušili a pokřikovali na dámu, která tam v přechodové komoře metr krát metr bez ventilace dvě hodiny čekala než se dostane do ordinace. Nějaký pán na ni povykoval, že ji tam snad operovali nebo co.
Ale realita je taková, že jsme si všichni rovni, ale ti rovnější chodí jiným vchodem a nečekají. Když jsem se na férovku u doktorky zeptal, co mám dělat, abych mohl příště jít těmi druhými dveřmi, dozvěděl jsem se, že to byly všechno akutní případy.
No budiž. Chodím tam jednou do roka, tak se nezblázním a ty tři hodiny si odčekám. Jen je úplně děsné tam čekat, když nejsem zdráv a je mi zle. Bydlím v horší čtvrti a to složení u doktorky tomu odpovídá. Stačí jedna specifická rodina se dvěma rozjívenými dětmi a babičkou a je řev. Ta se tam najde téměř vždy a je to pak fakt o nervy a čekárna je jich plná i když jsou jen 4. O těch zbylých 20 lidech člověk skoro neví, ale o těchto ano.
Myslím si, že by se měly dělat psychotesty a těm, kdo jsou schopni banální věci diagnostikovat správně sami, tak že by lék měla vydávat lékárnice a mohlo by odpadnout dlouhé čekání a kodrcání se k lékaři. Také by mohla odpadnout ta hra na hlupáky, kdy stejně všichni víme, že když mi bude něco, co bych nedokázal rozpoznat sám, tak to nerozpozná ani ta obvoďačka a jen mě někam pošle.
Sedl jsem si a na otázku, kdo je poslední jsem se dozvěděl, že ta paní, která někam odešla, ale že se prý vrátí. Výborný. A jak ji mám poznat? No nic. Následný problém kupodivu nevznikl u mne, ale už po dvou hodinách u té, která byla o dva lidi přede mnou. Nevěděla po kom je a dvě řady pacientů se prolnuly a začala slovní bitva.
Naštěstí se vše vyjasnilo, ten nejdrzejší, který tam naběhl mimo pořadí „omylem“ měl úspěch jako vždy a já tam shrbeně sedím a poddávám se představám o blížícím se konci a prohlížím si lidi, kteří vypadají, že to mají ještě blíž než já.
A najednou starší paní vlevo vedle mne začala nečekaně komunikovat. Ani jsem leknutím nestihl simulovat spánek a už to tu bylo.
„Já jdu na operaci. Mám jim dát tenhle papír a odnést si jinej papír“ a ukazuje mi papíry. „A už jsem tu přes dvě hodiny“. To ještě neví, že tu bude čekat až do oběda, kdy se jako zázrakem mezi jedenáctou a dvanáctou všichni pacienti bleskově vyřídí. Jen ti, kteří přišli po desáté, budou muset čekat do odpoledne.
"Já to zanedbala, měla jsem jít na operaci už dřív. Ale oni by mi vzali děti, kdybych byla v nemocnici. Moje dcera je alkoholička a její manžel je zavřenej. Ty děti mi říkaj mami." Zůstal jsem na ni tupě čučet.
„Budou mi teď vyndavat plotýnku a sešroubovávat bederní obratel a pak mám jít na operaci s břichem. A oni nevědí co dřív, protože po obratli budu muset ležet na břiše“, pokračuje a já začínám uvažovat nad její neřešitelnou situací.
„Nejvíc se ale bojím tý operace krčního obratle. Pak mi budou asi brát slinivku a na obou očích už mám kromě šedýho zákalu i zelenej, ale to až časem. Ty kapky vůbec nepomáhaj.“ Začal jsem mít obavy ze svého stáří. Ona vypadala v podstatě stejně, jako většina mých spolužaček, když jsem je viděl na fotkách z posledního srazu. Jen byla štíhlejší než ony.
Kolem prošla pubertální dívka s krysou za krkem a důchodkyně znovu ožila. Z druhé strany dostal někdo chrmlací záchvat, takže jsem začátek dalšího vyprávění prošvihnul a koukal, kdy dotyčný začne plivat na zem krev. Kapesník neměl, takže to bude hned vidět. Krev se nekonala, ale i tak to bylo razantní a tvrdé. Pak přichází dva nečesky mluvící občané a jdou ke dveřím do chodby a klepou i přes zákaz. Podávají sestřičce obálku. Za chvíli je zve dovnitř.
Paní vedle mne je namíchlá „To snad není možný. Já snad na řadu nikdy nepřijdu.“ ale pak pokračuje „Ta naše mladá, je jí 16 a už máme doma tři štěňata, všechny z útulku a dva psouny a všechno, co kdo chce utopit, tak ona to zachrání, přinese domů a pak se o to nestará. O všechno se musím starat já.“ Pokývám soucitně hlavou. „A klukovi je 14 a je úplně mimo. Vůbec si nepamatuje, co jsem mu řekla, pořád kouká do monitoru na nějaký nesmysly, já tomu nerozumím.“ Ožiju a komentuji „No jo, to je taková doba“.
„Ale oni z toho úplně zblbnou. On i zapomíná jíst !!“ rozčiluje se ustaraná stařenka „A nevynáší koš. A nikam nechodí, nesportuje, furt jen sedí a kouká do toho. Kam tohle povede?“
Zamyslel jsem se, kam to povede a probral se až ve chvíli, kdy jsem konečně přišel na řadu. Doktorka si mého čerstvého úrazu rozříznuté zanícené ruky o bezdomovecké rezaté překvapivě ostré nůžky z blešáku vůbec nevšimla, mým pečlivě vybraným roztrhaným hadrům také nevěnuje pozornost a po prvním odkašlání a sdělení, že se hrozně potím a je mi slabo a vedro střídá zimnice mi píše lék. Jsem spokojen.
Ještě počkám, až mi bude úplně hrozně zle, začnu chrmlat nahnědlé skvrny a zjistím, že se z virové infekce stala bakteriální, tak prostě sáhnu do skříně a tvrdě s bacily zatočím i když jsou zákeřní. Vybavil jsem si Macha a Šebestovou, jak je zákeřný bacil hryzl zezadu do nohy a jak ho ztřískali. Tak snad to nějak takto funguje.
A jak to máte s lékaři vy? Povídáte si v čekárně? Chodíte tam, když to začíná nebo až když je vám zle? Co děláte, když vás sejme něco v pátek večer? Čekáte do pondělí?
Chtěl jsem dát anketu, ale nepovedlo se, tak alespoň inspirativní otázky. Je škoda je smazat. Pokud chcete pokračování, dejte lajk, děkuji.
