Nezaměstnanost a dost drsná doba sebou nese docela zajímavou věc. Všichni mí přátelé a známí, kdykoliv se někam hlásili do práce, tak absolvují obvykle dvě až čtyři kola pohovorů, dokonce i v případě zájmu o uklízečka či prodavačka, ale i v oboru IT.

Většinou na to padne měsíc času jen absovovat pohovory, nablblé otázky, odevzdávat životopisy, absolvovat testy z angličtiny a kdovíčeho. A pak se ve zkušebce při práci nechat buzerovat jak pes od nějakých debilů, kteří jsou tam déle a v rámci společenské hierarchie si konečně vychutnají možnost toho nového "zprcat" za cokoliv, ať právem nebo neprávem. O to tady nejde, jde o to, že je tu konečně někdo "nový" a tak to na něj zkusíme.

A bez ohledu na kvalitu práce, tak pokud neprokážete v sociálních vztazích pokoru a nenecháte po sobě šlapat a nedovolíte, aby si jiní zvyšovali sebedůvěru na váš účet, tak ve zkušebce jdete zase o dům dál.

Nejsem příznivec konfliktů, myslím si, že určitá dávka pokory by určitě měla být. Ale třeba mě se kdysi stalo, že ačkoliv jsem se více než deset let živil jako zvukař, tak protekční týpek všeuměl mne zprdnul na dvě doby se slovy "Copak to neslyšíš, jak je to křáplé" (ale nebylo) a zakázal mi mluvené slovo mírně opřít do limiterů, což je naprosto běžný používaný postup, jinak se to ani nedá (pokud není na výstupu řetězce použito zařízení OPTIMOD, což u internetového pořadu naprosto nehrozilo a kompresor součástí mixáku prostě nebyl, tak co jsem mohl jiného dělat). No a přijde debil, obviní vás z chyby, která neexistuje a zkouší, zda teda ho budete respektovat a sehnete se.

Jsou to lidské vlastnosti a čím je nouze o práci větší, tím více mají zelenou. "Jsem tu déle, mám tu sociální status, mě nevyhoděj a ty mi budeš čistit boty", tak nějak lze ve zkratce shrnout mazácké uvažování, které je v podstatě kdekoliv. Přiznám se, že od určitého věku už na to nemám žaludek.

Kdysi jsem vždy nastupoval do firem, které právě začínaly, takže problémy tohoto typu logicky ani nemohly být. O to více jsem byl otřesen, když jsem zjistil, že v mezilidských vztazích na pracovišti vůbec nejde o to, zda nový umí nebo neumí, zda je pracovitý nebo ne, ale jde o to, nakolik je "sociálně inteligentní", aby lízal ty správné zadnice a měl ty správné názory.

Samotářství se netoleruje, falešné povrchní kamarádství je povinné, jsme všichni jeden tým. Dělali bychom i zadarmo, jde nám všem strašně moc o firmu, i když vůbec není naše. Servilnost směrem nahoru je podmínkou, i kdyby byl váš šéf retardovaný.

Takzvaná flexibilita (ochota ke všemu) je testována už při vstupních pohovorech, ale co mne nejvíc fascinuje, že všichni absolvují tři nebo čtyři kola nejrůznějších pohovorů, kde z vás pomalu vymámí známosti vaší babičky i velikost vaší prostaty, ale kolem toho, jaký bude plat, se mlží až do roztrhání těla.

Já si domluvu představuju tak, že se řekne kolik za běžnou pracovní dobu, kolik za přesčasy, ukážou mi lidi, se kterými budu dělat a co budu dělat. Když kejvnu, tak mne vezmou na zkušebku a po konci zkušebky někdo, kdo té práci rozumí, řekne, zda jsem dobrej nebo ne a nechaj si mne nebo půjdu do háje.

Místo toho je realita taková, že vyjde inzerát nebo se rozkřikne, že tady a tady berou. Případně neberou a hrozně je obtěžujete (v životě jsem neviděl nábor na nějaký úřad i pro ty, kdo nejsou známí úředníků).

Projdete dvěma koly výběrového řízení. Nejdřív pošlete nicneříkající životopis, do kterého si mohl napsat kdo chtěl co chtěl. Pokud nějaká dvacetiletá jen přes životopisy uzná, že jako byste třeba mohl být pracovitý a věci rozumět (jak to dokáže z papíru rozeznat je mi naprostou záhadou), tak k ní přijdete a ona vás vyzpovídá a případně vás doporučí nebo nedoporučí podle toho, jestli jste měl ošuntělý oděv, vypadal staře a působil na ni negativně nebo pozitivně.

Napotřetí se potkáte se šéfem oddělení, který jen papíruje a tý práci prakticky nerozumí, ale on rozhoduje o tom, zda teda jo nebo ne. A pak čekáte. A čekáte.

A pokud zvítězíte a nepřijde vám oblíbená větička "vybrali jsme jiného uchazeče", tak přijdete a najednou čumíte, s jakými debily budete ode dneška trávit svůj čas a velikost mzdy se dozvíte obvykle až po několika dnech nebo po měsíci, protože "nastupte hned, ty papíry dořešíme postupně". Zvláštní.

Ucházet se o práci mne vždy nesmírně demoralizovalo. Přitom práce jako taková mi nikdy nevadila, myslím si, že jsem hodně pracovitý člověk, který se umí do věci zažrat a záleží mu na ní. Ale vždy mne deptalo to ponižovaní a naprosto debilní sociální interakce s tou prací spojené.

Nikdy nezapomenu na nějakou asistentku z vedení, která mi vynadala, jak to, že neznám jméno našeho generálního ředitele pro ČR, kterého sem z trestu poslala mateřská organizace, zřejmě aby jim tam neškodil. A kačena jejíž jediná kvalifikace je angličtina a vzhled, vás, který jste jim tam postavil a oživil systém střižen a zavedl systém práce v době, kdy ještě ona dělala Aupair, tak ona vás zpucuje. A pak všude roztrušuje, že nemáte zájem o firmu a že jste nedostatečně agilní a že takoví lidé by tu neměli být. Pak nastoupí personalistka (vzdělaná a důležitá druhá ta samá pipina) a ta vás vyrazí při první reorganizaci.

Ono vůbec je to hrozný opruz, jak s tím, že do funkčních firem ve druhé vlně nalezou kariéristé a snaživky, tak jak se najednou změní kritéria a místo práce a spolehlivosti se začne hodnotit, jak je kdo snaživý. A všude jsou ty kecy "přece to neděláme kvůli penězům, ale jde nám o společnou věc, o naši firmu, jsme jeden tým." Jakou naši firmu, kurva !!? Jsem snad akcionář ?

Při pohovoru mi personální s takovou důležitostí tvrdil, že 25 tis. mi NEMOHOU dát, a že na zaplacení přesčasů NENÍ a všichni si mnuli ruce, když našli vola, u kterého přichází v úvahu, že bude dělat za dva lidi a za jeden plat.

Pokaždé, když někam přijdu, tak se kouknu v jakých autech jezdí vedení a rozpočítám si to na jejich zisky a platy, pak je mi vše víceméně jasné. Nedávno týpek přijel v terénním BMW a zkoušel mi tu dělat ciráty s pětistovkou. Klasika. Přitom bez mrknutí oka jinde vyhodí mega.

Jako já chápu, že člověk je ten, na kterém se dá ušetřit nejvíce a že ti nevětší hajzlové, kteří jsou těžce za vodou, protože používají lidi jako otroky, ze sebe navenek dělají hrozné lidumily a že by dali, ale NEJDE TO. Jakmile jednou člověk kejvne na nižší plat nebo horší práci, tak skončil. Je to jenom hra, kdo z koho.

Přiznám se, že jakékoliv ucházení se o práci považuji za naprosté peklo. Jsem pracovitej, ale ty podmínky jsou tak strašné, že buď sám na sebe a nebo radši nezaměstnanost, hlavně se nestat otrokem používaným pro každou špínu, se kterým si kdekdo vytírá pr.. jak tomu ve většině zaměstnáních bývá. Ono to totiž není o profesích, ale o lidech.

A lidé jsou a byli a budou pořád stejní. Člověk člověku vlkem .. Doporučený film : "Byl to takový tichý muž" ..