Nejvyšší Inka: Vědění je jen pro ty, kdož jsou vznešené krve. U lidí nízkého rodu vede jen k nabubřelosti, ješitnosti a nadutosti. Znevážili by vysoké úřady a státu způsobili škody.

Četl jsem knihu Dějiny dobytí Peru (William Hickling Prescott) první vydání 1847. Autor čerpal přímo z písemností kolonizátorů a tehdejších španělských zdrojů, takže je vše velmi autentické a hlavně velmi poučné. Nutno podotknout, že autor byl v době, kdy knihu psal, slepý a tak je výsledek syntézou jeho myšlenek (a podkladů, které mu předčítal jeho asistent). Jak už to v podobných případech bývá, výsledek je podstatně bohatší, než výtvor vidoucího. Smetana zkomponoval „Má vlast“ jako hluchý, mozek je nejlepší superpočítač, tedy zřejmě nejlépe funguje, když se odstřihne vnější rušení a může tvořit.

Inkové měli snad jako jediní reálně komunistickou civilizaci, která fungovala a kde neexistovaly peníze, neexistovalo písmo. To bylo pouze uzlíkové, které fungovalo přímo zároveň jako logaritmické pravítko a bylo vhodné jen pro ekonomické ukazatele, statistiky a data. Jak už to u všech úspěšných civilizací bývá, hlavní důraz je kladen na ideologii.

Postava boha slunce, duhové vlajky, bujaré oslavy a kolektivní veselí při slunovratech v celé říši a další radosti patří k víře, která je základní podmínkou pro fungování celku. Soudy fungují do tří dnů, běžným rozsudkem je trest nejvyšší. Víra v boha slunce je povinná, pochybovat je zakázáno. Zákony jsou závazné. Na nápravu zločinců nikdo nevěří.

Nikomu nic nepatří, všichni mají všechno v doživotním pronájmu. Kdo prokáže schopnosti, dostane více majetku a prostředků a je na naše poměry bohatý. Vše rozhodují úřady, ale rychle a tak, že neexistuje korupce, za selhání je trest nejvyšší a spravedlnost je rychlá. Když něco člověk dostane propůjčené, tak je jisté, že mu to již nikdo za jeho života nevezme.

Neuvěřitelná je solidarita, kdy celá obec postaví mladým manželům dům, aby se mohli nastěhovat a chorým pomáhají ostatní obdělávat jejich políčko. Když pak v obci doroste další mladík a dívka odpovídajícího věku, jsou v určitém věku povinni se spárovat a opět dostanou dům a tak to jde dál a dál. Absolutní jistoty, vždy někdo pomůže, ale vždy se vyžaduje i snaha a poctivá práce. Nad vším bdí duchovní. Namísto spousty úřadů, jak je známe dnes, existoval jen jednoduchý systém, kdy je obyvatelstvo rozděleno po deseti a vždy z deseti je jeden tím, kdo se za skupinu zodpovídá o vrstvu výše a tak to jde přes několik levelů až k panovníkovi.

„V určený den roku se po celé říši svolali všichni mladí lidé, kteří dosáhli věku určeného pro sňatek - u mužů 24 a u žen 18-20 let - na velké náměstí svého města či vesnice. Shromáždění svých příbuzných předsedal Inka osobně. Mladé páry vzal za ruce, spojil je a prohlásil je za manžele. To samé dělali zástupci v každé vesnici. Tak to bylo jednoduché.“

Vraťme se však ke kořenům celého zřízení. Je téměř neuvěřitelné, že celá ohromná říše se dokázala rozvinout za maximálně 200-300 let.

„Neexistuje záznam, který by přiznával zemi Inků více než 13 knížat či náčelníků před dobytím země Španěly. Tento počet je příliš nízký na předpokládaná 4 století vlády. Reálná délka civilizace Inků nebude větší než 250 let“.

„Podle tradice existovala doba, kdy staré kmeny tápaly ve strašlivém barbarství, kdy vše v přírodě uctívaly jako božstvo, kdy se zabývaly válčením pro kratochvíli a pojídaly maso zajatců. Pak se slunce slitovalo nad jejich ubohostí a poslalo své dvě děti, aby domorodce shromáždili do obcí a naučili je umění civilizovaného života. Nesli sebou zlatý klín a bylo jim nařízeno usadit se na místě, kde svatý symbol snadno pronikne do země.“ to je jedna legenda (oficiální šířená náboženstvím), ale mnohem rozšířenější byla mezi Inky druhá :

„Jiná legenda hovoří o mužích bílé pleti (v této části světa tehdy naprostá rarita) zarostlých plnovousem (indiáni neměli vousy a nikdo vousy neznal), kteří přišli od jezera Titicaca a ovládli domorodce (silou) a přinesli jim požehnání civilizace.“

Silně to připomíná obdobnou pověst, rozšířenou mezi Aztéky, která mluví o stejném bohu, jen ho nazývá jinak. Nutno dodat, že tyto dva kmeny (Aztékové a Inkové) o sobě celou dobu nevěděli a žili zcela nezávisle (i když by bylo jen otázkou času, za jak dlouho se potkají se zbraní v ruce, ale Španěl přišel dříve).

V této chvíli bych rád nadhodil jednu zajímavou úvahu. Dobytí Ameriky západní civilizací bylo neodvratné a to, že je západní civilizace natolik agresivní, že z indiánů a jejich zřízení nezbylo nic, je již dnes obecně známá pravda. Pokud by někdo chtěl prověřit jakýkoliv společenský systém „nanečisto“, tak na světě ve známých historických epochách neměl časově a zeměpisně lepší šanci, než právě zde cokoliv odzkoušet „bez následků“. K dispozici je dvěstě let a pak se ví, že nezůstane kámen na kameni a dobyvatelští fanatici vše spálí, zničí, nevratně zlikvidují a všechny pokřtí nebo povraždí.

To je naprosto jedinečná situace, pokud máte model civilizace, počítačové simulace vám již nestačí a chcete jej odzkoušet na lidech a to na těch nejlaxnějších a nejméně přizpůsobivých. S indiány a jejich pracovitostí měli podle knihy následně Španělé veliké problémy, tedy je to ideální subjekt z toho hlediska, že co funguje jim a motivuje je, to již bude fungovat každému. Vím, že to zní šíleně, ale pokud by v budoucnosti někdo vyvinul syntetický společenský systém, který by byl z hlediska stability dokonalý, tak nemohl podle mne vypadat jinak, než civilizace Inků. Ani nešlo napsat pamflet, myšlenky se nemohly šířit jinak než ústně, vše bylo pod prakticky dokonalou kontrolou, hospodářství fungovalo, zapsat šla pouze čísla.

Tak složitý systém nemohl vzniknout z ničeho a bílý muž s vousy se měl poprvé na americkém kontinentě objevit až za 250 let. Vypadá to jako sci-fi, ale co jsem si ověřil při studiu historie, tak jsou okamžiky, které mohou hovořit pro skutečnost, že čas od času někdo budoucnost možná zná a tuto znalost využije. Proto je jen moje osobní a velmi odvážná hypotéza, že možná „vědci z budoucnosti strojem času“ navštívili epochu, kde nehrozilo riziko, že bude budoucnost jakkoliv změněna či ovlivněna (nebudou žádné důsledky experimentu) a nanečisto na velké skupině lidí odzkoušeli model civilizace předtím, než jej začnou přivádět k životu ve své době. Má to mnoho výhod a vůbec bych se nedivil, kdyby tomu tak bylo. Tato idea je samozřejmě jen fikce a výstřelek autora k zamyšlení a pro zpestření textu. Toto zřízení se od všech ostatních liší tak výrazně, jako chobotnice od ostatních živočišných druhů (mozek v chapadlech). Navíc se zjevilo odnikud a zcela hotové. Nevyvíjelo se. Ale odložíme mytologii a původ civilizace a vraťme se zpět k náboženství.

„Je pozoruhodnou skutečností, že většina kmenů americké pevniny dospěla k vytvoření pojmu Velkého ducha, stvořitele vesmíru, bytosti nehmotné, která nesmí být zneuctěna pokusem o hmotné zpodobnění a poněvadž je všudypřítomná, nesmí být omezena prostorami nějakého chrámu. V protikladu s tím jsou náboženství všech civilizací, která využívají boha jako nejvyšší autoritu a nechají ji zhmotnit v osobě vládce či velekněze, který je zástupcem boha na zemi a staví mu honosné chrámy, které jsou zároveň symboly civilizace a moci.“

Zajímavý je model obsazování dobytých území, kde se ponechával původní vládce, obyvatelstvo muselo přijmout víru v boha slunce a synové nejvyššího šéfa obsazeného území museli povinně studovat a žít v hlavním městě, čímž se elita indoktrinovala životním stylem a ideologií a přijala vyšší kulturu dobyvatelů (tedy Inků). Lokální šlechta byla někde dědičná, jinde byla volena, jak byl zvyk v kterém kraji, na celkovou říši to nemělo žádný vliv. Absolutní moc měl nejvyšší Inka, který musel být ušlechtilé krve (přímý potomek zakladatelů říše) a který prošel náročným mnohaletým procesem výchově k odříkání, pokoře, téměř by se dalo říct, že k utrpení a schopnosti překonávat muka a překážky. Takto zocelen a zároveň rozsáhle vzdělán, jak ze strany víry, tak i prakticky, usedá vládce na trůn a garantuje, že se říše neponoří do žádných válek a že bude kontinuálně pokračovat ve snažení svých předků.

Odměnou za poměrně náročnou životní roli plnou cestování a trápení byl pobyt v klášterech. Inka byl ztělesněný bůh, obyvatelstvo jej muselo vidět, aby byla víra i pokora silnější a nikdo nepochyboval o jeho existenci, síle ani nádheře a moci či moudrosti. Inkovi jeho strádání kompenzovaly kláštery po celé říši, kde vybírali kněží mezi poddanými nejkrásnější mladé dívky a v klášterech je pak vychovávaly k tomu, aby dokázaly později oslnit Inku, živoucího boha, svou smyslností, intelektem, vzdělaností i šikovností. V době, kdy Inka v chrámu nepobýval (99% času), tyto dívky šily a tvořily nádherné dekorační tkaniny vyšívané zlatem a pestrým peřím vzácného ptactva, které patřily mezi nejvzácnější trofeje dobyvatelů, nad nimiž se každému tajil dech.

Když tyto dívky překročily dvacet let, tak se obvykle vracely zpět do své domovské obce s napůl šlechtickým titulem, kdy dívku obyvatelé uctívali, jako by byla zastoupením Inky. I tím se jeho moc a věhlas šířila a udržovala po celé říši a přiměřená vzdělanost i úroveň a pevná víra se rozlila i do každé zapadlé vísky.

Inkové měli na vzdělanost velmi svérázný názor. Cituji nejvyššího Inku: „Vědění nebylo určeno pro lid, ale pro ty, kdož jsou vznešené krve. U lidí nízkého rodu vede leda k nabubřelosti, ješitnosti a nadutosti. Také by se neměli plést do vládních záležitostí, protože by znevážili vysoké úřady a státu způsobili škody.“

To byla oblíbená, často opakovaná zásada Inky Topa Yupanqui. Opět cituji „Uvedená zásada může sloužit jako klíč k politice Inků. Starala se sice s neúnavnou péčí o své poddané, poskytovala jim vše, co potřebovali k životu fyzickému, dohlížela na jejich mravnost a veskrze jim projevovala láskyplný zájem téměř rodičovský, ale pohlížela na ně jako na děti, které se nikdy nesměly vymanit ze stavu nezletilosti a vyžadovala se po nich poslušnost.“

„Ještě dlouho po dobytí země Španěly se ukazovala místa, kde byly semináře pro rozvětvené příbuzenstvo královského rodu, které mělo k dispozici veškeré myslitelné vzdělání. Výchovu vedli amautas, moudří mužové, kteří ovládali tehdejší vědu a kterým jediným bylo dáno výlučné právo vyučovat mládež.“

Inkové obecně hlásali mír a mírumilovnost a neustálými válkami se všemi okolními kmeny si je podmaňovali a opět hlásali mír a aby jej udrželi, tak útočili na další a další okolní kmeny. Říše se stále rozšiřovala. V celé říši vznikla síť širokých silnic, vodovodů, od rozlehlých nížin až po vysoké hory, všude zavládla civilizace. Každých několik desítek kilometrů byla na silnici stanice, kde byli běžci, kteří dokázali metodou štafet předat zprávu přes celou říši prakticky za jediný den a noc. Ohromné sýpky obsahovaly naturální daň, kterou každý odevzdával pro boha slunce (byla to obdoba desátku) a v případě jakýchkoliv pohrom nebo neúrody se tyto zásoby uvolňovaly pro okamžitou pomoc. Těchto zásob pak hojně využívala invazní španělská vojska (pokud se tak dá dobrodruhům lačným po zlatě říkat).

Smyslem všeho v říši Inků nebyl zisk, ale spokojený život co největšího množství obyvatel, jistoty, klidné živobytí a pevná víra ve spravedlivého boha. Žádné nesmyslné hromadění majetku známé z Evropy, který jednotlivcům nahrazuje jistoty, které ve skutečnosti nejsou. Jistoty dává systém, kdy velké množství lidí garantuje, že nenechá padnout ty, kdo nemají štěstí, ale zítra jej mít budou a zase oni pomohou jiným.

Parazitismus neexistoval. Vše mělo pevný řád a tím se vše řídilo. Je téměř neuvěřitelné, jak systém bezchybně pracoval a nedocházelo prakticky k žádným ekonomickým problémům, přestože stál na indiánech, které se později Španělé pokoušeli zapojit do práce pro ně. Což jim dělalo hodně velké problémy. Zjistili, že rádi pijí, rádi tancují, rádi se veselí, rádi žijí pro přítomnost a neradi pracují. I přesto byl model velkého Inky plně funkční a podle dostupných záznamů při příchodu Španělů vládla všude spokojenost a harmonie (tedy ne jako v Mexiku u Aztéků, kde se na stranu dobyvatelů rády přidávaly jednotlivé kmeny).

Ohledně životní úrovně budu citovat doslova: „Na Španěly, kteří první navštívili Peru, velice zapůsobil obecný dojem hojnosti a blahobytu a překvapivý pořádek v říši. Podle nich se lepší způsob vlády nedal vymyslit.“ a autor dodává v rámci morálky 18. století, kdy byla kniha napsána: „Kde není svobodného jednání, není ani mravnosti. Kde není pokušení, lze stěží mluvit o ctnosti. Kde zákon všechno přesně stanoví, je nutno zásluhu na správném chování přiznat zákonu a ne člověku.“

A přesně o tom to je. Snad i slepému je jasné, že člověk je tvor chybující a že na něho spoléhat nelze. Celá historie se snaží najít zřízení, které by bylo bezchybné, přinášelo hojnost a šťastný život a obecnou spokojenost a blahobyt. Stále bádáme, používáme peněžní systémy a přitom máme již několik století přímo před sebou zajímavý vzor, o kterém nemůže nikdo říct, že nefungoval ve své době velmi dobře.

Zpět k autorovi: „Nezapomeňme, že za vlády Inků i nejubožejší člověk měl daleko větší osobní pohodlí, nebo alespoň úlevu od tělesných útrap, než obdobné vrstvy u jiných národů, pravděpodobně větší než ve většině zemí feudální Evropy. Byly položeny základy vlády, která bez ohledu na to, jaké byly podmínky, tak zajistila svým poddaným neocenitelné požehnání míru a bezpečí a hojnosti.“

„Vyváženou politikou Inků byly drsné kmeny z pralesů vtaženy do okruhu civilizace a z nich vznikla kvetoucí říše s početným obyvatelstvem. Nikde na celé americké pevnině obdobná neexistovala. Chybou vlády bylo příliš složité zákonodárství, je to rozhodně nedostatek, který bychom nejméně očekávali u amerických domorodců.“

„Není snadné pochopit ducha a plný význam zřízení tak rozdílného od naší svobodné republiky. Je otázka, zda je člověk schopen si sám vládnout. Zda je prospěšné poskytnout vzdělání a možnosti všem. Co by si lidstvo počalo, kdyby náš systém ztroskotal?“

Tolik autor. Je jen na nás, co si z toho kdo odnese. Ale pro mne to znamená jen jediné. Model Inků je zřejmě až idealizovaná „komunistická“ společnost budoucnosti, kde mají všichni stejný start, nevlastní nikdo nic, všichni žijí v relativním blahobytu, každý má, co potřebuje, nad nikým nevisí hrozby a strašidlo nouze a nejistot, párové otázky a věci, které nás dnes stresují nejvíce, jsou těmi nejsamozřejmějšími a celkově se jedná o psychicky podstatně zdravější systém než vše, co se kdy objevilo.

Nepropaguji to, má to určitě své mouchy. Jako tu hlavní vidím obecnou nevzdělanost a tedy v podstatě minimální pokrok a statické zřízení. Brutalita soudů a trestů je také odstrašující, je to protiklad našemu dnešnímu zřízení. Nicméně pravidla a jistoty, která se nemění a zajištění všech potřeb od jídla až po bydlení a bezproblémové stabilní párování jsou něčím, co lze vnímat i pozitivně. Jde minimálně o hodně zajímavou epochu, kdy je zjevné, že recept na kompletní zřízení se nijak nevyvíjel, ale byl dodán „na klíč“. A zřejmě dobře promyšlen.

Skutečnost, že v této civilizaci neexistují peníze a přesto všichni mají to, co potřebují, mi přijde neuvěřitelná.

Zdroj : Dějiny dobytí Peru (William Hickling Prescott) první vydání 1847.