Vybavil jsem si film „Já truchlivý bůh“, kde se popelář vydává za dirigenta, pak má poměr se zajímavou dívkou mimo svou „bublinu“. Pak trpí. „Když nechcete dát hladovému najíst, neukazujte mu jídlo.“

Kolega mne nečekaně vylákal do baru v centru města. Sice se za mne cestou styděl, že prý mám příliš výstřední oděv a kulicha a mám mít radši angínu, než abych ho kompromitoval před ostatními lidmi tím, že se kamarádí s divným typem. Nicméně jsme nakonec dorazili do baru a já jsem viděl to, co jsem snad nikdy neviděl. Nádherné dívky se svůdnými výrazy se na člověka usmívají, jsou vstřícné a pozitivní a vydupávaly na baru do rytmu techna, případně tančily u tyče. Ani jsem si nestihl všimnout, jak jedna z nich odložila část oděvu. Probíral jsem něco s kolegou a jak špatně vidím, zíral jsem klasicky před sebe, aniž bych ostřil.

Najednou se dívka ke mě skloní a říká „To se to kouká zadarmo, co, strejdo?“

Vynadal jsem kolegovi, kam mne to zavlekl. Konflikty nechci a mezi pubertální cizince, kterých přijel snad celý autobus, jsem opravdu nezapadal. Vlastně jsem měl štěstí, že slyšela češtinu, ty ostatní vesměs pokřikovaly nějaké „No many No fany“, nevím proč.

Kamarád mne uklidnil, že to je jen zdvořilostní „řeč“ a nemám to řešit. Slavili jsme mé narozeniny, tak jsem to pustil z hlavy. Horší je, že jsem si to s odstupem promyslel a zjistil, že mne to navnadilo a člověk na tu jednu dívčinu myslí dál a dál a vypálila se mi do hlavy a vážně uvažuji, že tam ještě někdy půjdu.

Úplně jsem si vybavil scénu z románu klasika spisovatele Kundery a filmu „Já tuchlivý bůh“, kde se ubohý popelář vydává za dirigenta, slušně se oblékne a pak má poměr se zajímavou dívkou mimo jeho běžné možnosti. Jediný důsledek podobného setkání pro dotyčného je pak trápení, deprese a nerealizovatelné touhy. „Když nechcete dát hladovému najíst, neukazujte mu jídlo.“ Tak nějak mi vyzněl ten film a příběh. Zjistil jsem, že jsem ani netušil, že mám hlad, ale už to vím.

Jde o to, že mám rád své emoce pod kontrolou. Rád, když se mnou nic necvičí, rád když nic nepotřebuji, rád když si vystačím sám se sebou a občas zajdu grátis do lesa a poslouchám zpěv ptactva a vychutnávám samotu. Pokud chci mezi lidi, tak vyrazím na bleší trh mezi někdy opravdu divné typy a užívám si, že za dvacet až padesát korun nakoupím poklady, které by byly jinak nedosažitelné. Pokud bych tedy kvůli nim nechtěl vybírat popelnice nebo vyklízet pozůstalosti. Šetřím každou korunu. Aby to vyšlo a nezbořil jsem svůj měsíční rozpočet.

A teď jsem tam tak seděl a uvědomil si, že přesně tohle chci. Sice by mi to lezlo nesmírně na nervy, asi bych před ní ve finále musel utéct někam do klidu či lesa, ale pokud jde o časově ohraničený úsek, kdy se mohu dívat na nádherně svůdnou, atraktivně nalíčenou, vyzývavou a zároveň plachou mladou ženu, nemohu si pomoct a cvičí to se mnou. Je můj typ a líbí se mi. Do doby, než se z ní stane slonice, zbývá ještě deset, patnáct let. Druhá brada už se jí rýsuje, mírně vulgární vyzývavý xichtík je jasný a sebevědomí až na půdu. Ví, že se chlapům líbí a já na ni čučím jak pako. Tak to je asi tak nahrubo shrnutý můj dnešní esteticko emocionální zážitek.

Možná, že kdyby do mne kamarád nelámal jeden Spice rum s colou za druhým, tak by to v mé makovici nevyznělo tak intenzivně, ale teď jsem přišel domů a pořád ještě vidím ten drzý úsměv, nádherné tělo s úzkým pasem a širokými boky a plochým bříškem, tu jizvu na koleni z basketu a ten výraz opovržení nad těmi, kdo na mne čučí, když já si tu jen tak u tyče protahuji záda.

Zbytek krásek mne nechal naprosto v klidu a nijak nezaujaly, ale tato mne fakt rozhodila. Už abych se odstěhoval na venkov a neměl pokušení.

Co mne fascinovalo nejvíc je, že většina pánů dávala dvoustovky za kalhotky těm dívkám, které mi přišly spíš jako parodie na krásu, zatímco ty skutečně krásné uvedou asi každého do rozpaků tak, že nemá odvahu ani jim tu bankovku za svůdný tanec podat. Fakt jsem ji držel v ruce, ale říkal jsem si, přece se nebudu vtírat. Pak maníkovi za mnou, který mne celou dobu sledoval, povolily nervy, podal jí dvoustovku a ona ani nepoděkovala a zajásala, že jí končí šichta, hodiny odbyly třičtvrtě a slečna utíkala z parketu a od tyče, ani neřekla děkuji. Chlap jen čučel, jak se mu jeho dvoustovka vzdaluje. Byl jsem rád, že jsem rozvážný a nakonec jsem nic nedal.

Jen mám velmi sporné pocity. Na jednu stranu bych chtěl mít to, co jsem viděl, jednou týdně na dvě hodiny za partnerku, ale aby šlo říct dost a utéct, jakmile by začaly problémy. Kouří, je zvyklá na peníze, kompatibilní zjevně nejsme, skromnost tam asi nebude. Ale krásná je. Prostě člověk, když něco takového vidí, tak na to opravdu dostane chuť. Velkou. Koneckonců, od toho tam ta slečna byla, aby zvedla podniku příjmy. Jen já tam neměl lézt.

Teď se ve mě bije radost z toho, že jsem viděl něco, co se mi hodně líbí, se vztekem z toho, že to nemám a že pokud se nevzdám buď těžce vydělávaných peněz nebo části své osobnosti, tak to prostě mít nebudu. Tedy vzhledem k mé askezi a vůli odříct si, co nepotřebuji, je jasné, že to nikdy mít nebudu, ale koukat na to bylo skvělé.

Dokonce jsem tam snil o tom, že až někdo jednou vyvine robota, který bude mít tenhle xichtík, úsměv, dělat tyhle kukuče, točit se v rytmu kolem tyče a podupávat a přitom mu budou nadskakovat všechny části těla, tak ten zbohatne naprosto závratně. Fakt bych se chtěl podílet na vývoji něčeho podobného, ale to je v našich krajích asi nereálné.

Kamarádův známý taxikář byl velkorysý, svezl mne domů přes půl města za čtyři stovky i když půl hodiny čekal před barem, až se vynadíváme, co příroda dokáže. A mě se teď motá hlava. Písmenka se slejvaj a fakt nevím, jestli je super, že jsem viděl, co jsem viděl nebo jsem snad měl radši zůstat doma a nevidět, co bych mohl mít, kdybych vyvinul snahu a rozhazoval peníze, které jsem si našetřil na primalex, dřevotřísku a opravu střechy.

A jak to máte vy?

Také vás laciné krásky (či krasavci) dokážou vykolejit?

Také se čas od času vydáte někam, kde číhají nástrahy velkoměsta?

Kam?

Nepodařilo se mi vložit anketu, tedy jsou to jen řečnické otázky k zamyšlení.