„Vybrali jsme lepšího kandidáta, vhodnějšího na tuto pozici.“ Čekal jsem, že věk bude problém, ono je to diskriminační, takže to nikdo nesmí říct otevřeně, ale to je asi tak všechno, co s tím stát dělá. Když prodlouží odchod do důchodu.

Hledal jsem hledal a nenašel. Musím se z toho vypovídat, prostě nemohu jinak, byl to šok, bylo to příšerné, nikomu bych to nepřál, budu raději nezaměstnaný nebo nevím a nějak to do důchodu doklepu, snad i po brigádách.

Ale nejdříve k tomu, o co šlo. Kdysi dávno, před 20 lety jsem v pracovním procesu sledoval, jak se postupně ve státní sféře líhne novodobá šlechta, která tam vládne a novodobí drábové a poddaní, kteří se před vrchností plazí a jsou rádi za to, jak dostávají almužnu za slušné chování a docházku. Bylo mi to natolik nesympatické a odporné, že jsem se nakonec zařekl, že se postavím na vlastní nohy. Přestože mezi slepými je jednooký králem, tak je opravdu ubíjející, když něco umíte a víte, že se s vámi veze deset neschopáků, kteří neovládají nic než sociální dovednosti a schopnost se dostavit do práce včas. Protože tam, kde není nikdo soudný, což státní sféra jednoznačně je, tak nakonec vše vykvete do absurdna, kdy ti, kteří neumějí nic než se jen prezentovat, tak se natolik přeceňují, že toho, kdo něco umí, normálně vytlačí na okraj a ve státních podnicích ti zaměstnanci roku a manageři roku jsou chváleni a ti, kteří na ně reálně dělají, jsou systémem jen trpěni. Přišlo mi to jako had, který požírá sám sebe a někdo ho donekonečna dotuje a neviděl jsem v tom žádný smysl a přál všem těm individuím, aby byly časem bez práce, až stát zkrachuje a přestane parazity živit. Soukromá sféra tohle rozhodně nepotřebuje a těmhle typům nikdo platit za předstírání čehokoliv nebude.

Tak jsem se kdysi naštval a šel jsem pracovat sám na sebe. Zpočátku to bylo těžké, pak jsem se zavedl a dřel a nakonec to léta jelo víceméně ze setrvačnosti a bylo to fajn. Po státu jsem nic nechtěl, nikdy jsem také nic nedostal, jen jsem odváděl vše, co odvést mám a celých dvacet let sledoval, jak se stále zhoršují a zhoršují podmínky pro malé podnikatele. Dělám v oboru IT, který prošel velkým rozvojem, a to, co bylo před dvaceti lety doménou několika schopných lidí, tak dnes obsazují nadnárodní korporace a velké projekty, kdy reálně já sám za sebe soutěžím ve volné soutěži proti firmám, které mají 50 lidí a více a všichni dohromady dělají to, co já sám v jednom. Doba se změnila, kapitál se akumuloval, firmy se zvětšily, ty malé se už mohou držet jedině kvalitou a zákaznickým přístupem.

Tedy mohly, až do posledních let. Nejdříve přišla pandemie covidu. Všichni šetřili, nikdo nevěděl, co bude, zpočátku to z médií vypadalo na reálný konec světa, byl to šok. Peníze přestaly přitékat. Pak přišla válka a po ní inflace. Naše vedení státu mne fascinovalo, jak vždy udělalo to nejhorší, co jde. Ať už to byl nezvládnutý covid, maximální možné namočení do války i totálně nezvládnutá inflace. Pak v rámci řešení problémů stát vyhlásil, že odteď musí každý živnostník, který chce, aby ho stát nechal na pokoji, tak i když má, jako třeba já dnes, příjem 200 tis. za rok od svých nejvěrnějších zákazníků po tisícovce a ještě bych to do toho důchodu doklepal, tak stát přišel s tím, že musím zaplatit státu výkupné 7 tisíc měsíčně za nic (sociální plus zdravotní), jen za to, že nechodím do práce a živnostničím. A k tomu vyhlásil, že to brzy bude sto tisíc ročně a pak ještě více.

Co s tím? To už je neúnosné. Takových papírů, vedení všeho, žebrání u klientů, zda mi nedají 500 korun nebo tisíc za den a ve výsledku toho polovinu sežere stát za nic a nic mi za to nedává, služby a všechno od státu mám úplně stejné jako ten poslední bezdomovec, doktoři si mě vychutnávají, jak je otravuju a já se k nim v podstatě bojím, protože se mi běžně stává, že se na mě děti učí a řežou do mě skalpelem a starý lékař přijde jednou za čtvrt hodiny a řekne holčičce téměř školou povinné, že musí přitlačit a ať někdo tu krev na zemi a na lůžku otře, to byla moje návštěva emergency, když mě chytil zánět novotvaru na zádech. Člověk tam musí, ale ví, že všechny otravuje a že si musí odčekat hodinové fronty a pak se na něm děti učí, když má štěstí a někdo to řeší. Ale po roce se to zahojilo, jsem jim vděčnej, ale když za statisíce zaplacené státu jednou za mnoho let něco potřebuji, přeci jen bych čekal více proklientský přístup, který bych měl, kdybych si ty peníze dal stranou a platil opravdu za to, co chci. To je o tom, proč si myslím, že si neplatím od státu služby, ale že je to jen mafiánské výpalné, aby úředníci a známí známých měli na své platy a s kvalitou a přístupností služeb to nijak nesouvisí. O hledání zubaře, když jsem teď odcházel od svého, který vyházel všechny, kdo nejsou dost bohatí: „budeme se muset rozloučit“, když si nenecháte tohle a tohle. A co můžete (a kdybych si stěžoval, tak už mne nevezme nikdo, jsou to nadlidi a informace tečou), snad ani nebudu nic psát, to je čistá marnost.

Prostě mentalita Kafkova Zámku v Čechách přežívá ve velkém a je to tu hodně zakořeněné. Nechápu, že je ta kniha po světě tak uznávaná, když je to jen holý popis místní reality, té fantazie ani umění tam zase moc není. Jsou zde nadlidi a podlidi a nikdo s tím nic nedělá ani neudělá a takový je tento stát. To by bylo ještě dobré, kdyby alespoň jakš takš fungoval pro lidi, ale to nefunguje, ve všem vždy selže. Digitalizace je špatný vtip, každý úřad vás neustále nutí doložit dokumenty od jiného úřadu, místo aby se domluvily úřady mezi sebou a člověka neotravovaly s tím, co dávno mají. A každý, kdo se vydrápe dost vysoko, nebo má profesi, nad kterou má stát dohled, tak je nadčlověk a všichni k němu musí s prosíkem a modlit se, aby si s každým tím neomezeným vládcem dobře sedli. Od lékařů, zkoušejících, přes nejrůznější posudkové odborníky ve všem možném až po profese, které žijí z toho, že stát vyžaduje jejich razítka a podpisy na všem, projektanti, psychologové, znalci. To se to panečku podniká, když za vámi musí lidé s prosíkem a objednávat si služby, které by dobrovolně nikdo nikdy nechtěl a neplatil, ale musí.

Dobré, člověk ví, kde žije. Já tomu soukromě říkám Hlupákov. Stát vždycky všechno zkazí a je to se zárukou, že nic fungovat nebude. Protože na každém prameni, na každé důležité funkci ve státní správě vesměs sedí žába, která se tam vydrápala sociálními dovednostmi a známostmi. Na některých úřadech mne fascinovalo, že třeba troje dveře vedle sebe mají na sobě napsaná stejná příjmení. Celé famílie se upíchly ve státní právě na pozicích, na které se nikdy nevyhlašovalo výběrové řízení nebo jen na nějaké nástěnce a jen na oko, případně si dělali z živáčků z ulice legraci, že jim obsadili čas, ale neměli šanci. Jo, tak to tady vypadá. V pohodě. Jsem s tím smířen, výkonnost mizerná, dupání po prostém člověku a nepřívětivost maximální. A pokud chceš abychom tě nechali žít a otravovali jen na udání, tak zaplať výkupné za nic.

Cca sto tisíc ročně má zřejmě platit od dalšího roku každý OSVČ, bez ohledu na to, kolik vydělává. Ať se to může rozdat těm, kdo by si nevydělali nic, kdyby museli doopravdy něco předvést, ale žijí ve skleníku a nic předvádět nemusejí.

Dobré, já ve skleníku nežiju a byly doby, kdy to bylo fajn a kdy jsem bral rozumné peníze a průměrná mzda byla 15 tisíc kč a dnes je průměrná mzda přes čtyřicet a já mám příjmy třetinové než tehdy. Nejsem nejmladší, jak jsem psal, je mi 55 let, už i zapomínám, nejsem tak pružný, hůře se mi učí nové věci, už jsem to chtěl jen nějak doklepat do důchodu jako OSVČ. Náš stát mi to novou reformou všeho zasekl. Chtěl jsem jít do důchodu už za pět let. Předčasného, ať mám klid. Nemůžu, musím čekat nově do 65 a rádi by to prodloužili, protože přeci není důvod, proč nechodit do práce, politici a umělci to dávají také až do smrti a podle sebe soudím tebe. Že třeba kolem IT je to opravdu náročné a starší člověk není plně konkurenceschopný a že by se měl dělat rozdíl mezi někým, koho ze slušnosti nevyhodí a nechají ho to dosunout se do důchodu v nějakém podniku a mezi OSVČ, který musí v nemilosrdném tržním světě den co den hájit svou existenci a najít každý den někoho, kdo mu tu tisícovku dá (ze svého, ne ze státního), to nikdo neřeší.

Takže jsem došel k závěru, že už to nejde dál ustát, že to výpalné od mafie zvané stát je příliš velké, že to soudruzi u kormidla jako vždy přešvihli a nemají kontakt s realitou a že s podnikáním jako OSVČ končím a půjdu zase po 20 letech do práce.

Všude se píše, jak je poptávka po IT, že jde hlavně o tu práci, že není problém dělat i na home office a nebo mít pružnou pracovní dobu a jak nepracuje jen ten, kdo je líný nebo nechce. Super. Já líný opravdu nejsem, s tím co dělám mám dvacetileté zkušenosti, nastudovávat si novinky stejně pořád musím, takže jsem ve formě ač stár a někdo by mě zaměstnat měl, to jsem si myslel.

Tedy jsem dal dohromady životopis, vybral dvacet firem, napsal dvacet motivačních dopisů a vše rozeslal na 5 inzertních webů.

Dostal jsem 15 odmítavých odpovědí od personalistek, „vybrali jsme lepšího kandidáta, vhodnějšího na tuto pozici“. Čekal jsem, že věk bude problém, ono je to diskriminační, takže to nikdo nesmí říct otevřeně, ale to je asi tak všechno, co s tím stát dělá. Když prodlouží odchod do důchodu, že by dal, že deset procent lidí ve firmách má být vyššího věku a budou na ně nějaké pobídky, to zase nikoho nenapadlo. Nevadí. 4 firmy mi neodpověděly a v jednom případě dostal věc na starost někdo, kdo nebyl personalista a věk 55 pro něho nebyla konečná, a ten se ozval.

Byl jsem pozván na pohovor. Ano, nějací lidé odcházejí a je potřeba na jejich pozici přijmout někoho, kdo je v tom dobrý. Hodinu před projektorem, prošli jsme si co umím co neumím, co jsem dělal, vyzkoušel jsem si to, co bych dělal tady, ve všem jsme si rozuměli, bývalý zaměstnanec mi říkal, jak je fajn a dobrý pocit dělat tuto práci dobře, já jsem stejného názoru, že to pak člověka hřeje, když si lidé dobře vykonané práce cení. A paráda. Už jsem se těšil. Na všem jsme se domluvili a já všechno související s mým OSVČ odpískal a jdu do toho. Konečně budu krytý a na sklonku svého pracovního života se nebudu stresovat s tím, zda vyžebrám nebo nevyžebrám dnes někde tisícovku. Budu mít pravidelnou mzdu. Jistou měsíc co měsíc. To je něco, co jsem dvacet let nezažil. Měl jsem radost a ulevilo se mi.

Ještě ukázat pracoviště.

Otevřely se dveře a já zíral do tmavé celkem malé místnosti se 14 lidmi u počítačů namačkaných v místnosti nahusto jako školáci, ani neměli mezi sebou přepážky jako open office, polovina jich seděla uprostřed místnosti zády k sobě u stolů, na kterých byl i monitor toho naproti. To jako opravdu? Blesklo mi hlavou. S tolika lidmi se nikdy nedomluvím, že si chci na chvilku otevřít okno. Jo ono otevřít prý nejde a je tu vzduchotechnika. Aha. A kde bych seděl?

Ukázali mi židli v rohu u okna a byl jsem rád, že aspoň budu mít svůj cca minikoutek, kde jako správný asperger budu moci mít svůj pidiostrůvek bezpečí a nepatrně větší bublinu prostoru, než ti méně šťastní. Ne, to jsem si moc fandil.

Uprostřed místnosti z jednoho z těch nejhorších míst, kde ať si sednete, jak si sednete, stále se na vás dívá minimálně pět párů očí, i kdyby nechtěly, tak vyskočila macatá blondýna (za jiných okolností bych z ní byl nadšen, s věkem se posouvají preference a přitažlivou mladší ženu jsem už neviděl také pěkně dlouho, i když při duševní práci to může být spíš rozptylující faktor) a slečna prohlásila: „Vždyť už je to domluveno, že na tu židli půjdu já.“ A je to tady. Boj o židličku a lavici jako ve škole. Ti sociálně zdatní mají nejlepší místa, ti kdo nejsou orientováni na sociální dovednosti, ale na práci nebo přijdou jako poslední, když už si mazáci vybrali, tak dostanou to nejhorší bez naděje na jakékoliv zlepšení v budoucnu. Nepotešili. Holt žiju mezi lidmi, jen jsem za těch dvacet let zapomněl, jaké to je nesmět si otevřít okno, nesmět si rozsvítit, neustále být den co den 8 hodin namačkanej v chlívě s dalšími prasátky. Všichni byli mladí, jim to problém nedělá. Sakra sakra.

Mé nadšení poněkud ochablo. Práce mi nevadí, fakt ne. Ale koho napadlo nastrkat ty, kdo potřebují ideální podmínky k soustředění, všechny do jedné cimry bez kyslíku? Ano, je to státní podnik. A na to jsem se právě těšil. Firma, která nevyhlásí za rok krach, restrukturalizaci a propouštění poloviny zaměstnanců z nižších pozic, aby za další roky zase to samé množství nabrala až bude pod jinou hlavičkou a jiným vlastníkem. Chtěl jsem mít své jisté. Tohle k tomu prostě patří. Trpět. A vědět, že nejsem nic víc než opakující se šroubek, kterých jsou ve státní správě kvanta a podle toho se s nimi jedná. Ok. Musím to doklepat, není to svobodné rozhodnutí, za mnou stojí hrozba placení sto tisíc ročně za nic, stát je mafie, co si mě podá, když nezkousnu zbytek života v tomhle chlívku. Jo, je tu i kuchyňka, tak neutratím za jídlo, super.

A jak je to s docházkou? Home office, pružná pracovní doba. V inzerátu to bylo. Nene, to je spíše občas nebo když je někdo nemocný nebo pro jiné pozice, ale tady je velmi důležité být v práci přesně včas a neodejít dříve než končí pracovní doba, tady je čidlo a každý má kartu. Pan ředitel toto hodně sleduje. Aha. Takže by nešlo dostat úkol a splnit ho a odevzdat třeba na home office nebo přijít do práce ve tři, jít domů o půlnoci (jak jsem zvyklý). Nene, jde o ten čas a docházku. Jasně, o výsledky práce tu nejde, to dá více práce to hodnotit, než jen docházku, chápu, státní firma. Ok. Co jsem čekal, že se za dvacet let něco změní, ale ne. Beru.

Teď vás čeká ještě pohovor u pana ředitele. Ale tam se čeká déle. Cože? Vždyť jsme se dohodli, kdy nastupuji, co budu dělat a prověřili jste si, že to dávám. Asi to bude jen formalita a takové to „No tak vás tady vítáme, nový přírůstku, zakládáme si na tom, že vedení zná osobně všechny zaměstnance.“ Ajaj, jak jsem se spletl, ale fakt jsem to nemohl tušit. Možná to, že ředitel řeší docházku, mě mělo trknout, ale nerozklíčoval jsem to, moje chyba.

Odpoledne mi volá sekretářka.

Že mám přijít za tři dny k panu řediteli na pohovor, že to je neobvyklé takhle brzy, že většinou si dává na čas. Byl jsem rád a za tři dny jsem již seděl na recepci a měl na sobě připnutou kartičku návštěva a čekal, až vyprší akademické zpoždění 10 minut, než si na mě udělají čas (první pohovor začal na minutu přesně, ale to byl nižší management). Přichází nádherná blonďatá usměvavá štíhlá sekretářka a pan ředitel mne čeká. Vejdu. Koukám na místnost velkou jako ta, ve které jsem minule viděl 14 lidí, uprostřed dlouhý stůl, v rohu relaxační lůžko, otevírací okna mířící do osvětlených prostor a vítá mne usměvavý chlapík o cca osm let mladší než já. Vedle něj nějaký jeho zástupce, spíše postarší a pak klučina, který se mnou měl předchozí pohovor. „Pán by měl nastoupit od prvního,“ říká kluk. „No to jsme rychle hotoví, to tu pak nemusíme být.“ říká ředitel. Kluk omluvně sklopí oči. Všichni tři si proti mě sedli, ředitel si vzal do ruky můj životopis, který viděl zjevně prvně a začal to luštit.

Udělal jsem pekelnou chybu, že jsem byl naladěn na přátelský formální pokec, byl jsem rád, že konečně potkávám své vrstevníky a neuvědomil jsem si, že jsem již dvacet let nemusel nikomu podlézat a nebyl jsem v roli té povinně servilní nuly, která přišla s prosíkem škemrat, zda by se nad ní vrchnost neslitovala a nepřijala ji za almužnu s tím, že ji může příští tři měsíce kdykoliv bez důvodu vyhodit a na konci roku při smlouvě na dobu určitou opět před prodloužením. Byl jsem v rozpoložení, kdy jsem čekal, že proti mě sedí chlap s nadhledem, který se mnou popovídá o tom, co jsem dělal posledních dvacet let a jakou mám praxi a půjde o přátelský pohovor plný vzájemné úcty, kdy je jasné, že na pozici mám a spíše mne chce někdo s rozhledem více poznat, aby znal můj potenciál.

To jsem zase v očekávání přestřelil. Zkuste si vždy představit to nejhloupější a nejtuctovější viz Occamova břitva a neuděláte chybu. Jede se rutina, nikdy se nebude někdo zabývat individualitou a co se liší, to je ke škodě a ne k užitku. Vůbec nechápu, jak mě mohlo napadnout, že někdo bude vnímat jako úspěch, že jsem dvacet let nepotřeboval nikde fasovat peníze, jen jsem je odevzdával a makal a našlo se dost lidí, kteří uznali mou práci za natolik kvalitní, že mi za ni své vydělané peníze dobrovolně dali. No tak to jsem ulít.

„Čtu tady ČVUP FEL 2 roky. Co se stalo?“

Sakra. Jsem v pozici toho dvacetiletého kluka, na které je pan ředitel zvyklý, a nevšiml si, že tady by mělo jít spíše o praxi a výsledky, ale jedeme podle mustru, jak se přijímají absolventi. Šmarjá, jsem z vejšky 30 let, byla revoluce, všechno bylo dřevěný, nesmyslný, neexistoval ani kreditní systém. Týpek na matematickou analýzu všechny dvakrát na první dva termíny vyhodil, i ty, co byli na trojku, jen aby měli pořádný nervy a více se tím podle něj snažili, aby jim ukázal, že je to tu přísné. A při třetím termínu všechny nechal projít, aby byl za dobráka, že nikomu přece nebude kazit život, jen dal všem lekci, na ten jsem ale už nešel, protože se to nedalo uhodnout předem a protože mi došlo, že tohle nemůžu nikdy dát celých pět let a nechci se spoléhat na libovůle samozvaných bohů v nějakém systému, kde klidně vyplýtvají jedinečných 5 let mého života a pak mne vyhodí od státnic, když někomu nesednu nebo budu mít nevyzpytatelně blbý den. Tak jsem si říkal, že je vlastně štěstí, že jsem to odhalil brzy. Kdyby zkoušel počítač a bylo to spravedlivé, tak nemám vůbec žádný problém, vždy jsem byl premiant, jen nesnáším celkově stres při zkoušení a ty intonace a povýšenost a ponižování a naschvály a chytáky a časový press a tak. V praxi a reálném světě s těmi samými věcmi problém nemám, ale čistě ve škole specificky ano. Takže systém prolezlý samolibými sociálními magory, kteří budou člověka 5 let vydírat a jsou nevyzpytatelní a o znalosti ani schopnosti nejde, to jsem si říkal, že je na mě příliš velké riziko.

Zvláště když vím, že jsem asi trochu asperger a prostě to, co ostatní dají a doženou mezilidskými vztahy, tak já nedávám, jsem schopen odevzdat výkon, poradit si, vyřešit věc, ale to okecávání a podlézání (sociální interakce s nadřízenými) mne ničí tak, že se tomu celý život vyhýbám jako čert kříži. Úplně mi stačila základka a gympl. Já podám výkon, výsledky, ale potřebuji spravedlivé hodnocení od někoho, kdo je nestranný a exaktní. A to tady nikde není. Navíc jsem kvůli alergii místo povinné vš chmelové brigády kdysi musel dělat dva měsíce na ČVUP práci stavebního dělníka zadarmo (ještě mi pak chtěli naúčtovat nafasované rukavice, které mi položené na lavičce v chodbě některý z těch slušných pánů s kravatou ukradl) a kolega Erik, co tam se mnou dřel také, tak říkal, že mu slíbili, že když si tu odtrpí rok jako stavební dělník, tak že ho nechají projít na děkanát závěrečnými zkouškami, ale musí dřít jak kůň za hubičku a pak jednou bude konečně inženýr.

No, to ať se na mě nikdo nezlobí, to bych byl jak ta jeptiška, co zaslíbí své panenství bohu a pak, až je po sezóně, tak bude skalní, protože tomu už obětovala strašně moc. Já tyhle vydírací hry, do kterých pořád stát a systém člověka tlačí, nikdy neměl rád. Přitom nejsem žádný blbec a schopnosti mám, ale jak má člověk trošku autistické rysy, tak zkrátka nedává tu nejistotu a neustálou úzkost a bezmoc a vydání naprosto napospas nevyzpytatelným samolibým cizím lidem nejrůznějších kvalit a charakterů. Pamatuji si na detail, jak po mě chtěl docent Jinkovský recitovat básničku „nechť je dána množina s podmnožinou prvků“ a mě učení nazpaměť a básničky nikdy nešly, jedničky a vyznamenání a štosy diplomů ze SOČ a elektronických soutěží jsem měl za to, že jsem věcem rozuměl a dokázal je odvodit. A zase jsem narazil na princip „navrč se a zapomeň“ a čím větší objem dat, tím budeš lepším odborníkem. No tak mě docent vyhodil tehdy od zkoušky, že neznám tu jednu konkrétní básničku (asi z padesáti) a zkazil jsem ji v půlce a já se ho zeptal, že mám přece písemnou část zkoušky matematické analýzy za čistou jedničku, zda si myslí, že bych vyřešil všechny příklady za plný počet bodů, kdybych byl na pětku (na vš je konečná čtyřka), kterou mi právě dává. No a on mi odpověděl památnou větu, kterou pro mne ČVUP FEL navždy skončila, protože mne pekelně naštval a demoralizoval a přesvědčil o kvalitách respektive nekvalitách školy. „Tu písemnou část jste přece mohl opsat.“ Jo, tak já ji mohl opsat. Na téměř nejelitnější technické škole v ČR? Oni nedokážou efektivně zkontrolovat, zda někdo neopisuje? Oni si ze mě dělají legraci a ta zkouška nemá žádnou váhu? Co to jako je? Můj čas nic nestojí? Oni nechápou, že jsou tu oni pro mě a ne já pro ně? Nechápou. A já jsem na špatném místě a hraju špatnou hru. Co je logické východisko? Skončit to. Každý týden navíc je jen čistá ztráta času a sil a totální risk, když vidím, jak to mají na háku ti, kteří budou rozhodovat o mém dalším životě a úspěchu či neúspěchu.

Psal se rok 1989. U poloviny zkoušek se zkoušelo něco, co se neučilo. Protože byla revoluce a demonstrace. Někdo zamknul zevnitř dveře od školy, napsal na dveře na papír, že přednášky nejsou a nešlo jít dovnitř. Tak se šlo zase domů nebo na kolej. Ale zkouškový období a zápočty a zkoušky, to všechno bylo tak, jak má být. A to je hlavní.

Mám tohle vyprávět tomu řediteli, kterému tehdy bylo 14 a nic o tom neví? Tedy asi ví, protože jsem na to jen velmi opatrně narazil a on si společně s tím starším chlapem vybavil frajeření pedagogů ČVUP při zahájení školního roku „Podívejte se napravo a podívejte se nalevo a do roka jeden z lidí, které vidíte, tu již studovat nebude a do dvou let vás bude třetina“. Tohle znali, takže je to běžná rutina. Nevím zda dnes, ale rozhodně to nějaká léta po mé zkušenosti ještě vydrželo. Lidé se nemění. Jak je někdo takto namachrovaný a považuje inteligentní mladé kluky za nějakou univerzální hlínu, ze které bude škola plácat a otesávat panáky dle ČSN (česká státní norma - vtip), tak ten člověk sice pak v pozdějších letech už neřekne nic, co by mu mohlo v jeho kariéře ublížit, ale fungovat bude až do smrti pořád stejně. Ve stylu „já jsem si tu vejšku odtrpěl, vy musíte také a musí to být stejně hrozné, abyste si pak zasloužili být nemakačenka“. Případně: „A nebo jděte makat rukama, to je přece taky potřeba a nikdo se za to nemusí stydět.“ To je přístup a je to tam natvrdo v těch hlavách. To utrpení a ponížení bez pomoci, spíše s nepřátelstvím a zákeřností mocných, jako proces iniciace.

Kolega důchodce mi před lety vyprávěl, jak dělal ČVUP v padesátých letech, doučoval ho někdo vyhozený, kdo byl za války v RAF a říkal, jak dostali za domácí úkol nějaké integrály nebo něco podobného a jak měl dlouhou roli balícího papíru přes dvě místnosti rozvinutou v pražském bytě, kalkulačky nebyly, nic nebylo a jak papír celý popsal vzorci řádek po řádku 8 metrů a nakonec, když mu nevyšel kontrolní součet, tak na ten papír zíral a divil se, proč je najednou papír před ním mokrý a pak zjistil, že brečí. Můj šéf z Tesly nám vyprávěl: „Kluci, já se ráno probudil celej zpocenej a zdálo se mi, že mě na ČVUP vyhodili od státnice“, patnáct let po promoci. Šrámy na celý život, kam se hrabe znásilnění (tím nechci urazit oběti znásilnění, jen chci zdůraznit, že vzdělávání v ČR má tento rozměr zasvěcovacího rituálu, který je dle mne úplně mimo) a přestože to normální lidé po všech stránkách asi zkousnou, jakmile máte i náznak poruchy autistického spektra, tedy se rozhodujete samostatně a odpovědně a nezávisle, tak vás systém prostě z procesu vyřadí, protože myslící člověk na tyhle hnusy a beznaděj a vydírání přece nemůže nikdy odpovědně přistoupit.

Když je mi dvacet, mám ve skutečnosti před sebou maximálně 30 let plnohodnotného aktivního života s fungující hlavou a tělem a já z toho mám dát 5 či více let tedy 1/6 života něčemu, kde je naprosto nejisté, zda se na té či oné univerzitě někde neschovává blbec, který mi po spoustě let zavře dveře a nedá šanci a skončeno? Já se vůbec nedivím těm sebevraždám neúspěšných studentů. Tím myslím ty, kdo vezmou život jen sobě a že jich bylo. Ten tlak a uvědomění si toho ohromného kusu života a sil, co člověk vyházel, odpíral si vše, co mu mohl hezkého život v té době dát (pokud je člověk z chudých poměrů, studuje a prostředky nemá, studentský život je hnus a žádná holka do něj bez auta, bez rozhazování a vystresovaného nekopne - vše v životě je o vlastní rodině viz Arnold Rimmer).

Pro myslícího člověka je naprosto nepřijatelné riziko a cena toho, aby mu to pak nějaká kreatura zasekla, když by při troše snahy mělo jít na začátku říct, „máš na to“ nebo „nemáš na to“. A „povedeme tě a odpovědnost za to máme my, pokud se budeš snažit“ a nebo „nebudeme plýtvat tvým časem a jdi“. Ale to ne. Přijímačky jsou vtip, naučené věci, měl jsem je za plný počet bodů, byl jsem šprt, bolelo to, ale dal jsem to, ale o tom to není. Dát to znovu 50×? Navrčet, zapomenout, být sympatický, dynamický, fajn, nesesypat se, až narazíte na samolibého zákeřňáka a škodiče, co se vás snaží vystresovat a sejmout, protože zrovna vy se mu nelíbíte? „Majere, vy porušujete přírodní zákony“ (Arabela). To je přesný. Někdo, kdo vám nesedne, jen ho vidíte. A teď se od něj nechte zkoušet, když to mezi vámi visí. Jakmile dojde na vztahy, tak je vymalováno. Podle mne vztahy ve vzdělávacím ani pracovním procesu být nemají tak klíčové, aby shodily všechno (kooperace na stejné úrovni nebo spolupráce je něco jiného, ale tady jde v podstatě o ten bossing, který je všude a jen se dělá, že není) a jak bude počet autistů narůstat, tyhle manýry škol budou muset pryč, pokud tu nemáme být jenom pasáci dobytka a skladníci se spoustou autistů, které systém rovnou likviduje bez ohledu na jejich genialitu, protože jsou jiní a to my tolerovat a přizpůsobovat se nebudeme.

Odbočil jsem.

Takže se probrala vš, pak každá věta životopisu a nakonec otázka, na co byste se zeptal. Všechno jsem věděl od toho kluka, plus s googlem umím, nebylo, na co se zeptat, to až tak po týdnu, po dvou a možná ani raději ne. Znovu se po mě chtělo, ať se na něco zeptám.

Vím, že jde o veliký státní podnik, a vím, že má své zdravotní středisko. Tak jsem se zeptal: „Máte zubaře?“, protože je to pro mě aktuální. A pan ředitel odpověděl: „Já mám zubaře.“ Přestože věděl, že se ptám na firmu. Upřesnil jsem a dozvěděl se: „Ne, nemáme zubaře.“

Ještě mne vlastně trošku vykolejila na začátku pohovoru věta s despektem „Takže vy jste živnostník?“ Hmm… zaměstnanec je víc, já vím.

Rozloučili jsme se: „My se vám ozveme.“

Druhý den nic. Další den nic. Za týden nic.

Tak už čekám 14 dní. Přitom za týden mám podle prvního pohovoru nastoupit. Všechny doktory jsem odložil o dva měsíce, abych ve zkušebce moc neprudil s absencemi a někoho nenaštval. Každý den začínám tím, že se běžím kouknout do emailu a na telefon, zda někdo nevolal a pak čekám celý den. Kdybych volal, mohli by vyhodnotit kdovíco, asi mě zkoušejí, jakou mám trpělivost a nervy. A nebo jsem jim úplně ukradený. Mám za to, že jsem jim buď úplně ukradený a zapomněli na mě, nebo čekají, až mi samotnému dojde, že čekat, že mě v 55 někdo přijme, je sci-fi.

Jak já bych byl strašně rád, kdyby všude rozhodovaly počítače. Člověk by se dozvěděl verdikt hned, neplýtvalo by se jeho časem a nervy. Bylo by to spravedlivé, žádná diskriminace podle věku nebo kdovíčeho, počítač by prostě nesměl, pokud jde o práci, má vybrat nejlepšího, kdo to dá a hotovo.

Jenže žijeme ve světě, kde rozhodují lidé. Jak jste se mu líbili, jakou máte kravatu, jaké má asociace s tím, co mu připomněl váš xicht, iracionální nesmysly plus povinná servilnost, to všechno rozhoduje a proto budu chudý, nezaměstnaný a asociální dědek, který nebude mít rád tenhle stát. Protože mu prostě nedal šanci ani na to, co nabízí každému školákovi. Práci.

Ale peníze za to, že dýchám, to po mě stát chce. Sedm tisíc měsíčně za nic a je jedno, kde to vezmeš, musíš to dát. Jsem přece OSVČ a určitě kradu a neodvádím ty daně jako zaměstnanci. Přitom milion lidí živí stát a tam to vypadá přesně tak, jak jsem právě popsal, oni se nemusí bát, co bude zítra, já jo. Jim stát bere kus příjmů, které jsou jisté, zatímco mě bere peníze i když žádné nemám, třeba přes léto prostě lidi nic nechtějí. Mám na dva měsíce rušit OSVČ? To ho radši zruším úplně a tečka. A takových bude.

A zase se budou zvedat daně, protože na stát už nebude vydělávat fakt nikdo. A perpetuum mobile, že by stát žil z daní svých vlastních zaměstnanců, to jsem zvědav, kdy mu dojde, že to je jeho konec. Ale ono je to všem fuk, volební období je na 4 roky a úředníci, ti se ničeho nebojí, ty nikdo nepropustí i kdyby se měla půjčit každá koruna na jejich platy. Chtěl jsem mezi ně, mám smůlu. Měl jsem mít vš, být celý život zaměstnanec a už tam dávno sedět.

Stálo mne to celé spoustu sil, přemáhání, odhodlání radikálně změnit svůj život a pohořel jsem. Je mi 55. Jestli si někdo myslí, že tohle budu zkoušet znovu a znovu, tak se mýlí.

Je pro mne snazší stát se závislým na dávkách.

Děkuji ti, státe a systéme, jak se k lidem chováš a jak odměňuješ ty, kteří se snaží se o sebe postarat sami.