Můj konec v PRÁCI a POBYT v NEMOCNICI

Klepal jsem se zimnicí, následoval příkaz svléknout. Do karty zapsal „Je mu blbě“. Pak se zeptal na adresu a telefon plnoletých pozůstalých, které mají informovat. Když jsem mu sdělil, že fakt nevím, koho by to zajímalo, tak zakroutil hlavou.

Je to již několik let a proto o tom zkusím napsat bez emocí, zbytečného vzteku a pocitu totálního zmaru.

Bylo to tenkrát, ještě před tou velkou vodou. Kdy jsem se přistěhoval do svého nového bytu, zakoupeného za všechny mé peníze plus spoustu půjčených peněz a zadlužil se na kupu let a získal v Praze družstevní byt po feťákách. Byl vymalován hnědě, dírou ve zdi na mě čučel sousedovic pes, ze světlíku se celé večery ozýval nonstop jekot nymfomanky odnaproti a z půdy promořené městským ptactvem a škůdci slézaly nejrůznější breberky prasklinami ve stěnách a ventilačkami do mého bytu.

Strašnej smrad, v pokojích natažené přes místnosti šňůry na prádlo, jedny kamínka. V bytě se nedalo dosáhnout teploty vyšší než 14 stupňů (přistěhoval jsem se v únoru), popraskanými okenními tabulkami a netěsnícími škvírami nonstop kvílela meluzína, předseda družstva pode mnou mi co chvíli chodil nadávat, když jsem nechodil po špičkách, že mu budím děti. Prý je porušena statická konstrukce stropu a strašně mu to duní a vypadá to, že se mu zřítí strop na hlavu, jen když si posunu židli.

Žádný internet, žádné teplo, na stěně karmička, která po zapnutí začala šíleně syčet, crčet z ní voda a v místnosti byl cítit plyn. V koupelně probíjecí bojler a vana plná rzi. Před barákem sbíječky, které každý den vyrábějí ze silnice jednu velkou díru. Běžně dvě třetiny dne neteče vůbec voda.

Já psychicky na hadry po rozchodu, co chvíli mi volají děti, jak je to tam beze mne nahouby, nervy, nervy, nervy. Bývalka na mne prý nadává celé dny. Zase jí začalo blbnout splachovadlo, vyrval se další z řady věšáků na stěně nebo zase zatuhlo pc a již v bytě není nikdo, kdo by okamžitě závady odstranil. Do toho mi děti vypráví, jak tam chodí na testy adepti na tatínky a pouští mi mobilem útržky domácích rozhovorů.

Depka jako hrom.

V práci se firma potácí na pokraji krachu, na všem co má nějakou cenu je už nalepená samolepka „Tato věc patří společnosti XXXX a.s.“ a od vedení nám chodí každý den agitační mejly, že „se nemusíme ničeho bát“ a že „to jsou jen obchodní záležitosti a na běh firmy nemají vliv“. Na chodbě hoří už třetí den pohřební věneček a v něm svíčička, ze které se line stuha „Loučíme se s naší firmou“.

Sedím v kanceláři s kolegou důchodcem a řešíme, co budeme dělat, až nás propustí. Oba se shodneme na tom, že můj plat je nadsazený a že jsem sice pracovitý a technicky zdatný, nicméně vysvětlujte to vtěrkům se silnými sociálními vazbami, kterými jsou prolezlé všechny firmy. Plat v levelu, co jsem měl, je nereálný.

Tak tam sedíme, koukáme na sebe a já poslouchám vyprávění o tom, jak kolega dělal v padesátých letech vysokou školu. Když byl ve čtvrťáku, tak ho povolali na vojenské cvičení u hranic s Německem do polních podmínek kvůli krizi na Kubě. Prý, když se více lidí měsíce nemyje, tak strašně smrdí jen první měsíc, než to začne být jen normálně kyselé. Za rok se vrátil polomrtvý a mohl začít znovu ve druháku, protože se mezitím změnily zkoušky a část jich neměl. Také mi vyprávěl, jak ručně asi 15 hodin počítal logaritmy na dlouhou roli balicího papíru a když to konečně třetí den v noci dopočítal a zjistil, že mu vyšel výsledek, který neodpovídá tomu, co vyjít mělo, tak na ten papír jen v zoufalství zíral a netušil, odkud na něj kapou slzy.

Chodil jsem jen přespat do svého nového bytu. Strašný prostředí. Prostydl jsem. Zkoušel jsem si vařit na totálně kontaminované santusácké kychyňské lince podle babiččiných receptů. Nevznikala jídla, ale koncentráty (ona mi neřekla, že se zahušťuje moukou s vodou, ale kladla nesmírný důraz na to, že to musí být zapražené. Zkrátka nakonec jsem to zahustil pálivou paprikou v prášku a to mi také nepřidalo .. jak se později ukázalo při testech na potravinovou alergii, kde to paprika vyhrála) .. pravidelné obědy v hospodě u tří X vykonaly také své.

Postupně jsem byl slabší a slabší, bolelo mne v krku, mandle, sotva jsem se vlekl. I do prvního patra v práci jsem jezdil výtahem. Dokonce těsně před hospitalizací jsem se nedokázal udržet v tramvaji u tyče a musel uprosit puberťačky, aby pustily starého třicetiletého člověka sednout. Připadal jsem si strašně. Naštěstí byly slušné, jinak bych omdlel.

Únavový syndrom jak vyšitý. Dnes, po dvaceti letech jsem na druhý pokus v podobné situaci, ale zvládám. Tehdy jsem byl zapřísáhlý abstinent a bez narkózy všechno nakonec kleklo.

Po návštěvě u své obvoďačky mi objednala sanitku (uprosil jsem jí, ať mne nechá se stavit doma a vzít si sebou své věci), já jsem jen dojel domů, sbalil si kufřík a už na mne zvonili a vezli mne do nejbližšího zdravotního zařízení. A právě o tom chci vyprávět. Akciovka bývalá zprivatizovaná poliklinika, která se sama povýšila na nemocnici, mi vyrazila dech. Měl jsem soustavně zimnici .. na chodbě, kde byl drsnej průvan, překližková dřevěná sedadla, která strašně tlačila, jak v socialistickém kině z padesátých let a kde to smrdělo neidentifikovatelným nemocničním smradem, tam jsem čekal 4 hodiny, než se pan doktor na interně rozhodne, že přijme nové pacienty.

Bylo to drsné. Vstoupil jsem na pokoj, který obývali nejmladší pacienti. Věkový průměr byl 40 let a právě chlapíkovi vedle na posteli přijela rodina. Zjevně byl v nemocnici první den a všichni mu gratulovali, že při malé mrtvičce vlastně o nic nejde, že hlavně je skvělé, že nemá raka (toho u něho zjistili až následující den, nádor na mozku velký jak vlašský ořech, dokonce i jeho manželka se tam s ním pak přišla naposledy pomilovat na postel a my všichni dělali, že nic nevidíme). Ale to teprve mělo přijít. Protože běželo mistrovství v hokeji a on byl podnikatel a zaplatil, instalovali nám na pokoj TV, co nonstop řvala. Když jsem remcal, že jsem na nervy a nesnáším televizi vůbec a sport ani trošku, tak mi dali modré tabletky, po kterých mi bylo všechno jedno.

Druhý den ráno nás budí v šest, aby nám změřili teplotu. Tento rituál se bude opakovat den co den. Podle mne hlavní záměr tohoto procesu je odhalit mrtváky ještě než se všichni proberou, aby je stihli odlifrovat do koupelny. Ani jednou za svůj třítýdenní pobyt jsem se neosprchoval (naštěstí mne na sobotu a neděli druhý týden pustili domů, zbytek očisty jsem dělal v umyvadle na záchodě). V koupeně totiž den co den na dveřích visela od časného jitra až do oběda páska „nevstupovat“. A já jako zvědavka nakoukl a viděl jsem vyrovnané vozíčky s jedním až třemi mrtvými ve sprchách, kteří nepřežili minulou noc.

Jedné smrti online jsem se i zúčastnil. Sedím na dřevěné lavici na chodbě v nemocničním županu, právě kolem prošel naprosto dokonale žlutý člověk s mrtvými játry, najednou hodně mladá sestřička z pokoje vedle začne křičet „pomoc“ .. „Pomozte mi někdo“ .. „Doktora“ .. po chvíli přichází sebevědomá lékařka a houkne na ni „Buďte zticha. Tady nic dělat nemůžeme.“ a po deseti minutách odváží zřízenec další vozík do koupelny a lepí pásku.

K mé radosti přiváží zraněného pyrotechnika, který neustále nadává na doktorku, která jej operovala, když jel pro zdraví na kole a pod kolo mu vběhl jeho cvičený pes. Z malého zranění na noze se po rutinní operaci úspěšně vyvinula trombóza, slabá embolie a nakonec mu zjistili tak šílené testy, že tam sedí a tiše brečí do zdi. Nejdříve remcal, chtěl podepsat reverz a byl plný života. Ale když ho sestřička sjela, že jestli přežije tuhle noc, tak že to snad přežije i dál, ale že ty testy jsou takové, že se mu každou minutu mohou úplně ucpat cévy v plicích a že se „úplně normálně udusí“ tak ať „nedělá problémy a leží v klidu“ .. a bylo ticho … jen občas se ozvalo šeptání, že takhle skončit nechce, že chtěl umřít při výbuchu nebo v práci jako hrdina a ne mezi chcípáky v nemocnici. Urazilo mne to.

Dostali ho z toho, ale pak si omylem na jeho noční stolek odložili balík s Augmentinem (deset balení). Protože nás předtím důsledně buzerovali, že co je na nočním stolku, to se bez keců musí sníst a on tam měl deset balíčků a na každém bylo napsáno po 12 hodinách, tak snědl svých prvních 8 tabletek (z každého balíčku jednu) a zvracel jak alík a jen taktak ho zachránili. Stejně mu personál přál, aby to s ním špatně dopadlo už od chvíle, kdy se rozječel na vrchní sestru, že naproti co chvíli vyje dědek a že nedosáhne na zvonek a ona mu řekla, že „je to jedno, stejně jsou to geronti“. A on pak napsal stížnost a vrchní sestra si jí musela číst a řešit to.

Chlapíkovi přes uličku dávali nějaké kapačky a on při tom usnul. To by nevadilo, kdyby mu nepraskla kanyla. Vzbudilo mě k ránu tiché kapání a mlaskání a koukám, podlaha v cimře je jedna velká krvavá louže a na posteli koukám na úplně bílého typa co tiše sípe a chce mi něco říct. Zazvoním na zvonek, za 15 minut dorazí perfektně nalíčená noční sestra (zřejmě sváděla lékaře, jinak by to nemělo logiku, byla jak na diskotéku, samej oční stín a rudé líce a bylo jí snad pod 20), křikne na nás „Vy tady ale máte bordel“ a zavolá uklízečku a jde hledat novou kanylu „Jsou prošlý, no .. šetří se.“ informuje nás.

Chlapík s rakovinou dal nakonec nějaký zřejmě velký úplatek, nejdřív s ním doktor osobně vtipkoval (zatímco s námi se vůbec nebavil), pak ho nacpali antidepresivy zvyšujícími sebedůvěru, takže při jakémkoliv rozhovoru s ním jsem měl obavy, že co chvíli dostanu přes hubu, ať jsem řekl, co jsem řekl a nakonec přišel doktor a řekl mu potichu, že má dvě možnosti. Když ho tady nechá, tak je to „jasňačka“ nebo ho odvezou na Homolku a tam bude mít ještě šanci. Rozloučili jsme se a nemocniční vozidlo hrkavá sanitka škoda 1203 s totálně rozdrobenými držadly i opěradly, která verká hůř než žebřiňák a špatně brzdí (vezli mne s ní pak také), jej odvezla neznámo kam. Ještě jsme si stihli popřát brzské vyléčení a on mi dal číslo na zubaře, který mu jeho chrup (prý vypadal jak by mu v tlamě vybuchl granát .. jak říkal) spravil za pouhých 82 tisíc a nastřílel všechny zuby nové.

Již od počátku mého pobytu chodil na pokoj sympatický důvěryhodně vypadající muž středního věku a se všemi si povídal, byl sdílný, hodný, chápavý a měl velmi přesvědčivou story, jak ho zachránili po autonehodě, jak je z Ostravy a jak jediné, co tu má, jsou ty hadry v nočním stolku a nemocniční župan a jeho rodina je zrovna někde na dovolené v zahraničí a nemohou mu nic přivést. Od všech si vypůjčil. Nejdříve 200 a pak pět stovek (navzájem jsme nevěděli, že mu půjčili i další lidé) a slíbil, že to do týdne vrátí a že bude v nemocnici ještě 14 dnů. Pak se nechal propustit a zmizel. Celková škoda dělala něco přes deset tisíc. Já přišel o 700. A hlavně o iluze.

Takhle přesvědčivě hrát a apelovat na city jsem ještě nikdy nikoho neviděl. V nemocnici je to docela síla. „Jo to je pan Mareček“ .. jeho vždycky přivezou, že má záchvat a játra a pak tu pobude 14 dní, vždycky někoho napálí a zase se nechá propustit. Profesionální podvodník. Už je tu nejmíň podesátý. Sdělila nám vrchní sestra. Budete ho žalovat? Všichni jsme mávli rukou. Každý si myslel, že to má za pár a bude se rozčilovat a být popotahován policií a výslechy kvůli pětistovce.

Myslím si ale, že je hodně nefér, že nás nikdo předem neinformoval i když to personál zjevně věděl. Ale kdy v životě někdo někomu něco předem řekne, že?

Pak přivezli týpka, co byl na kapačkách tři dny v kuse a svěřil se mi, že má nejvěší hrůzu, že asi praskne, protože přece tolik vody jeho tělo nemůže nikdy pojmout. Mé sdělení, že přece chodí na malou u něho spustilo úplně nečekané logické procesy.

Vtipnej byl psychiatr, když dorazil a na vyšetření na chodbě na lavici (při kterém kolem procházeli lidé a personál) jsem k němu šel hned po opilci, který se jmenoval Šenkýř a který měl játra na odchodu. Bylo mu děsně zle, alkohol měl zakázaný, ale stejně si čas od času přihnul více a pak končil obvykle na záchrance. S psychiatrem se do krve pohádal, že mu nebude kecat do jeho věcí, že mu nic nebude říkat a že se s ním nebude bavit a řval ještě cestou od něho. Pak jsem přišel na řadu já, dostal jsem dotaz, proč nevycházím s rodiči a proč ani nechci, aby se dozvěděli, kde mají převzít mou mikinu, pokud po mě zbude a nedopadne to dobře. Pokecali jsme, pak pokýval hlavou a odešel.

V podstatě vzpomínám na nemocniční pobyt s nostalgií a rád. Tehdy jsem si ještě mohl dovolit nebýt 3 neděle u počítače a mobilu. Navíc i když jsem měl napsanou tu nejstrašnější dietu, tak jsem se tam najedl jako nikdy předtím. Starší paní, když viděly mé zklamání, jak odcházím od okýnka s krajíčkem chleba a čajem, tak mi dávaly své obědy. Měly nefalšovanou radost, že mi chutná (byly to takové hodné babičky). Nacpal jsem se jak žok, pak jsem tiše skučel v posteli, až do dalšího oběda. Ale univerzální hnědou omáčku nemocničního typu, která není tak přemaštěná jako v restauracích, mám skutečně velmi rád. Byla každý den. Paráda :))

Po 3 nedělích mne propustili, že mi udělali všechna vyšetření a že výsledky přijdou do měsíce. Když jsem jim sdělil, že je mi ale pořád úplně stejně špatně, tak mi dali prášky, které mi vzápětí obvoďačka zakázala. Nechala mi jen oblbovák. Konečně jsem si vyzkoušel slast, být pod vlivem měkké drogy značky Belaspon (který asi bohužel později přestali vyrábět, protože byl moc levný). Přestože mi bylo pěkně zle následujícího půl roku, než mi konečně udělali drahé testy z krve na potravinovou alergii, tak mi ani nevadilo, že třikrát za noc propotím tři různá pyžama i ve 14 stupních v obýváku (nejstrašnější věc, co znám, je ledový pot). Že nevyjdu patro a že je mi pořád, jak by mne kopl do břicha kůň. Žádný problém. S modrou tabletou je snesitelné vše a člověk je příjemně optimistický.

Navíc, co jsem viděl, tak z nemocnice dobře vím, že by mohlo být podstatně hůř. A nějaká slabost, pocení, oteklé mandle nebo mírné bolesti? Vždyť to je k smíchu :))

A vaše zkušenosti?