Nůž má tu výhodu, že na rozdíl od pistole s ním nemusíte mířit. Ten výpočet probíhá bleskurychle a automaticky v mozku. Vy jenom švihnete rukou čistě instinktivně a kam se podíváte, tam se to zabodne. Tahle zbraň se postupně stává součástí vašeho těla.

Házení nožem. Skvělá zábava, pokud člověk zlomí počáteční neúspěchy a trénuje a trénuje a pak se kochá pocitem absolutní moci, kdy nikdo kolem neví, že máte v rukávu nebo na ruce v pouzdře dokonalou tichou zbraň se kterou dosáhnete všude kolem sebe na čtyři metry a dokážete s ní kdykoliv během tří sekund kouzlo.

Nůž na házení musí být úplně tupý, měl by mít jen špičku a i ta může být úplně tupá, ten úder má takovou sílu, že i obloučkovou špičku zarve do stromu 2-3cm hluboko.

Já jsem házel něčím, co vypadalo jak zkrácený symetrický bajonet německého typu a bylo to dělaný z péra od náklaďáku (vyrobil to můj otec) a mělo to být nezničitelný .. nože při házení se vždycky dřív nebo později zloměj, únava materiálu, nakonec se zlomil i tenhle, ale až asi po 7 letech házení :)

Zlomení nože, se kterým jste sžitý, je stejný neštěstí jako zlomení ruky. Je to horší. S novým nožem se musí začít úplně od začátku. Zvykat si na jeho vyvážení, vlastnosti, všechno, přijmout ho jako součást pravé ruky.

Jakmile by byl nůž na házení ostrej, je to hrozná chyba. Klasika byla mít ho v rukávu, nechat ho při nápřahu sject do dlaně a pak s ním švihnout. Neexistuje, aby se člověk říznul. Celou dobu ho držíš za špičku, aspoň já jsem teda házel s rotací, takže nůž za špičku a čím větší síla se do hodu dá, tím pomaleji se točí a cíl může být dál.

Ale člověk musí mít hodně precizní odhad vzdálenosti a pak jako pokročilý i dávkovat energii hodu tak, aby to vyšlo, když je cíl dál. Frajeřina je házet na 6 metrů na dvě otočky.

Pak jsem po revoluci šel na výstavu "házecích nožů" a potěžkával si buď moc těžké nebo divné věci, případně něco, co se podobalo spíš přerostlým šipkám než noži. Pochopil jsem, že můj styl házení téměř normálním nožem s rotací ala ten týpek ze "Sedmi statečnejch" je asi opravdu rarita. Zkoušeli jste to někdy ?

S.Ogilvy: Kdysi, když jsem se flákal dva roky na vojně, tak jsme měli v četě takovýho malýho kluka, a ten házel bajonetem jako kouzelník. Chtěl jsem se to od něj naučit, ale nějak mi to nešlo, prostě jsem na to nebyl šikovnej.

Tak jsem experimentoval v tamní zbrojařské dílně s takovým samostřílem s pérem od vzduchovky, který ten bajonet dovedl vymrštit asi na pětadvacet metrů, a když se to zabodlo do stromu, tak se to muselo vymlátit kladivem. Ten kluk mně pak strašně nenáviděl, a jednou se to pokusil napodobit ručně, ale vymknul si při tom rameno. Házet bajonetem je pro toho, kdo není vypracovanej, prostě těžký. Stejně jako házet polní lopatkou.

Tam jsou pro netrénovaný hexenšůsy úplně běžný. Jeden z netradičních nožů, které jsem měl možnost vyzkoušet, je takzvaný "bodák comandos" z první světové války. Zase je to příliš dlouhý, ale projde to kostí jako máslem. Stejně tak to probodne i při nekvalifikovaném hodu klidně dvoucentimetrové dřevo u dveří. Dnešní keramické nože, to je krása, bohužel ale kudla stojí i dvacet sedm táců. Jezdil jsem se na ně vždycky dívat když byl v Letňanech "Soldier" / voják budoucnosti/. Výstava byla atraktivní zejména protože byl vstup volný.

Uprostřed pavilonu tradičně vystavoval nějaký Němec s děsným obličejem v kožených kalhotech s pultem, a černém tyroláčku, sady keramických nožů. Vedle sebe měl takový jako stojan na šaty svařený z dvacítek roxorů. Občas vzal nějaký keramický nůž ze stolu, zastrčil ho nahoře do takové ploché štěrbiny, a zavěsil se na něj celou vahou. Nůž se jen mírně pronesl. Pak vzal nůž, přitiskl ho nahoře na železný roxor, a ukrojil z tyče kroutící se železnou šponu, snad milimetr tlustou. Pak vzal stejný nůž, a nejdřív s ním rozřízl dvěma prsty kolmo tenký list papíru, a pak si s ním začal holit chlupy na ruce.

Občas mu tam někdo z návštěvníků přišel, a neopatrně šáhl na ty keramiky. To byla jeho nejlepší zábava. Pravidelně odcházeli z krvavou rukou, a Němec se vždycky smál, a tiše říkal: Cha, cha,cha, verfluxhtene tschechische hu.de. Jednou, když se zase někdo řízl, a kapaje na zem, běžel na ošetřovnu, přemohl jsem na chvíli své národní cítění, a chtěje na něj udělat trochu dojem, radostně poznamenal: cha,cha,cha, tschechische. On se rozzářil, nabídl mi okamžitě kalíšek chlastu z kovové ploché lahve kterou pohotově vytáhl z kapsy, a vyprávěl mi německy o svých předcích.

Pak uchopil jeden dosti slabý keramický nůž, a nadšeně ho vrazil zase do tý štěrbiny, a chtěl se na něj zavěsit. Nůž se ale prohnul, tiše křupnul, a půlka ho upadla na zem. On ho honem zakopl pod pultík, a tiše mi řekl lámanou češtinou: Vidíte, nic se nesmí přehánět....Pak zase vyndal flašku, a skoro jsme ji dopili. Pak jsem raději urychleně zdrhl, aby se na poslední chvíli nepoznalo, že nejsem boš..../ abych řekl pravdu, někdy by člověk byl docela rád chvíli Němec, protože ti mají podle mne takovou zvláštní soudržnost. Takové to / žít a nechat žít/ samozřejmě, ale jen mezi sebou.