Já vím, že panictví u muže v naší civilizaci není žádná hodnota, ale stejně mám za to, že všechno člověka poznamená a změní. Když mne dáma oslovila křestním jménem, které nebylo moje, bylo rozhodnuto.

Zavzpomínám si. Občas mám dojem, jako by věci staré dvacet a více let byly jen útržkovité scény z nějakého filmu nebo knížky a vůbec jsem to neprožil já. Dnes, v rámci mírného splínu se pokusím zavzpomínat na něco hezkého. Na uklidnění a zlepšení nálady jsem si pustil prastaré diskotékové hity z devadesátých let typu Ekvádor, Blue Jeans a další odrhovačky. Uvědomil jsem si, jak moc pro mne jednu dobu znamenala hudba a kultura vůbec. No „kultura“ je silné slovo, ale to je jedno.

Kdysi jsem se děsně divil mému dědovi, že kulturu zcela ignoroval. Vůbec ho nezajímaly filmy, písničky, nic. Místo toho se většinu času probíral ve své klempířské dílně plné pokladů ve formě zrezlého šrotu, pečlivě přetříděného v mastných socialistických bílých pytlících od mléka. Vlastně, až když děda zesenilněl, tak ho zase začala kultura zajímat a díval se na telenovely a seriály a rozčiloval se, co tam kdo dělal ošklivého někomu jinému.

Ale dokud mu nebylo 80, tak jen nadával na změny a pořád si vymýšlel a stavěl nějaká udělátka, která nazýval prapodivnými jmény „Postavil jsem Feltšmundu“ a ukázal na malý kompresor s nádržkou a elektromotorem, který vzápětí po jeho smrti vyhodili.

Prožil jsem si nejrůznější období, která se navzájem poměrně výrazně lišila. Od postpubertálního snaživky - Jasánka (termín z Černých baronů - doporučuji knihu, ne film). Byl jsem nadšen tím, že máme po revoluci svobodu a jak teď bude skvěle a dohoníme ten západ a všichni budeme bohatí a brát stejné platy jako v Německu. Přes fandu akčních filmů, všechny ty Terminátory, Predátory, Vetřelce, Komanda. Byl jsem nadšen ze všeho, co se nesmělo a nyní je toho všude plno.

Když se na ty filmy dívám dnes, tak se opravdu pekelně nudím a přijde mi to hloupé a velmi předvídatelné a bez vtipu. Byl jsem nadšenec televizní techniky, kdy jsem to strašně „žral“ a mou největší metou bylo mít jednou vlastní televizi (studio) a kdyby ne televizi, tak alespoň rádio. Byl jsem naivní a svět jsem si představoval jak Hurvínek válku. Ale bylo to krásné a všechno bylo jednoduché a mělo to zdánlivá pravidla. Všechno šlo. Ten pocit, že vám svět leží u nohou a všechno půjde, stačí se snažit, byl opojný.

Mé nadšení do všeho už dávno nemá ty dimenze, které mělo kdysi, spíše je u všeho mírná rezervovanost, smíchaná se zvědavostí i obavami a skepsí. Obvykle je to zcela na místě, protože se mi poslední dobou stává, že prakticky vše, s čím se setkávám, jsou jen variace na to, s čím jsem se už jinde a jinak setkal. Vlastně všechno je hlavně o lidech. A ti se nemění. Nicméně nadšení do čehokoliv se postupně odpaří s věkem a to i u těch největších nadšenců, jakým jsem kdysi býval.

Chtěl bych vzpomenout na to, že jedno z mých období bylo i to diskotékové. Úplně bych na něj býval zapomněl, kdybych před rokem nepotkal zcela náhodně tehdejšího kolegu. S ním a s partou kolem něj jsme snad tři roky obráželi úplně všechny diskotéky v okolí, aniž by kdokoliv z toho měl nějaký vztah či jiný pocit než frustraci a pohled na dívky, se kterými se prostě nedomluví. „Smím prosit?“.. „Ne.“ .. „Děkuji.“ Ještě, že u každé diskotéky byla hospoda a vzadu kulečník. Stal jsem se skoro přeborníkem.

Určitě znáte teorii inprintingu. Co se člověku líbí, si nevybírá, prostě to v určitém dětském věku jde kolem a prsk. V mozku má vzor, co bude už vždy hledat. Možná i proto jsem zatížen na ty povrchní jednoduché diskotékové čičinky (plné energie, trochu plaché, zároveň odvážné, zářící pod UV osvětlením, nešetřit líčením a kontrast a lesk). Když byla móda, aby měla dívka ve vlasech tu svítící svatozář, jako mají psi dnes obojek, byla to nádhera. Občas se v metru za nějakou jen pro inspiraci a jako v obrazové galerii otočím i dnes.

Hezky se na to dívalo a tanečnice či roztleskávačky v rytmu jsou úžasné. Tedy spíše vždy jen jedna z deseti, která má doopravdy smysl pro rytmus. Měl jsem rád step a některé byly neuvěřitelné. Dnes, kdy mám vše odžito a už mne to netrápí, tak je to fajn. Ale tehdy chtěl člověk partnerku a vždy se mnou nějaká v mozku zacloumala. Jakmile byly kamarádky v grupě (jako že byly vždy, protože sama na dýzu nejde žádná), tak vždycky ta tlupa čekala na nějakou jinou tlupu jejich kamarádů a nebo na nějaké senzační úžasné kluky (jen vizuálně, na disco neslyšíte z kultivovaného projevu nic). Byl jsem tehdy vyjevený mlaďas a moje hlavní starost na dýze paradoxně nebyla ani tak se seznámit jako to, aby mi náhodou někdo na záchodcích nerozbil ústa. Každý věk má své.

Proto jsme sebou vždy brali týpka, který byl přímo magnet na facku, že měl prostě takový výraz. Vždycky se mu něco stalo jako prvnímu. Člověk měl sebou takový ten lakmusový papírek a indikátor agresivity v místnosti a měl pár sekund k rozhodnutí navíc, což alespoň mě obvykle stačilo, abych se konfliktu vyhnul. Nikdy nezapomenu, jak jsme seděli někde u stolu, když začaly o dvě řady stolů dál lítat židle a pak stoly. A přesně, jak se to postupně hrnulo jako vlna, tak jsme se posouvali o stůl dál a pak o další stůl dál a pak ze dveří ven. Myslím si, že o diskotékách devadesátých let na periferii vím prakticky všechno a jak to začalo, tak to skončilo a nechybí mi to.

Nicméně člověk si rád zavzpomíná. Ty, které tehdy byly nejkrásnější a tancovaly v bílé vestě, minisukni a silonkách na vyvýšených reprobednách, ozářené silnými reflektory s rotujícím zrcátkem, člověk o nich snil a s tou diskotékou si je přímo spojoval. Některé mne zaujaly hodně. Ale stejně ty nejkrásnější byly vždy amatérky, takové ty, co mají mix vytřeštěnosti, pelu mládí a nadšení pro předvádění se, plus trému k tomu.

Vzpomínka po třiceti letech. Vybledla, ale zůstala. „Tenisový zajíček“. Úžasná dívka, kterou jsem viděl jednou v životě v „Discoklubu Janet“ a nikdy jsem pak už neviděl úžasnější tanečnici. Byla mladičká a emoce z ní jen čišely. Ale to, o co šlo, byl smysl pro rytmus. Každý pohyb byl přesný. Každá otočka dokonalá. Od přírody a bez kompromisů. Nádhera. Její kamarádky byly takové to křoví, ale ona měla na sobě něco ala tenisový oděv a pamatuji si z ní hlavně plachý úsměv, dokonalá lýtka a dar pohybu, který je přímo od boha.

Vydržel jsem na ni koukat snad hodinu, než na mě začala mávat. Pak jsem utekl. Na tancování mne neužije, mohl bych být tak maximálně choreograf. Ale vzpomínka nádherná. Kdybych před tehdejšími kolegy i dnes po dvaceti letech řekl slova „Tenisový zajíček“, tak si možná dodnes budou všichni pamatovat ten zážitek a úžasnou dívku, ale možná i proto, že jsem o tom pak mlel měsíc.

To byla doba. Samozřejmě za celé to období jsem vzhledem ke své opatrnosti, plachosti a vzhledu zůstal nezkušeným. Líbí se mi pouťové slečny a nadbíhají mi dcery místních lékařek. Jedny mne nechtějí, druhé mne děsí, respektive následky čehokoliv. Náročná doba. Nejhorší okamžik byl, když jsem s kamarády, kterým se konečně podařilo seznámit s partou holek, tak jsem skončil v hrozné cimře, v bytě nějaké slečny. Pro mne to mělo být poprvé, pořád jsem si představoval princeznu jak od Disneyho. Nádherný typ ala Natalie Wood z filmu „Třpyt v trávě“.

A pak koukám, že všichni kolegové jsou nadšení, že nějaké přiopilé selky nás někam odvedly a teď z nás nadělají hřebce. Nedal jsem to. Zbyla na mne prostší vyvinutá tmavovlasá holka, která před chvílí zvracela na záchodě. Zaklaply se dveře a zůstali jsme sami. Já tam na ni skepticky koukal a uvažoval, jestli mám opravdu přijít o panictví zrovna dnes a zrovna takhle. Já vím, že to v naší civilizaci není žádná hodnota, ale stejně mám za to, že všechno člověka poznamená.

A ještě jsem nebyl připraven přijít o všechny iluze. Když mne oslovila křestním jménem, které nebylo moje, bylo rozhodnuto. Mé zdráhání pochopila a zkopla mne z postele. Noc jsem přečkal schoulen u radiátoru v rohu cimry a ničeho nelituji dodnes.

To je k mému diskotékovému období asi tak všechno. A o krevetách také. (Forrest Gump).