Vzpomínky se rozproudily a zastavily se nečekaně daleko. V době, kdy jsem byl ještě štíhlý mladý kluk, snažil se dělat kariéru, posiloval bicepsy s pružinami, co mi vždycky při cvičení skříply kůži na prsou a louskal geniální knihu "Kondiční kulturistika". Řešil, co je trapné a co není trapné a jak být IN, jak dělat kariéru a jak být oblíben.

Přišlo to z ničeho nic. Smutno, teskno, samota. Vzpomínky na to, co bylo i co nebylo. Do toho jsem si rozklepnul do hrnce dvě podezřelý polský vejce a rozmíchal to s nakyslým týden starým dřevěným knedlíkem. Po osmahnutí v hrnci vzniknul takový humáč, že to nedopadne dobře. Radši jsem to pro jistotu vydesinfikoval dvěma panákama Bechera. A dostavily se nostalgické vzpomínky.

V těchto telecích letech, jsem byl já, chudý snaživka z Tesly, vyhozen ze všech škol v Rakousko Uhersku (vlastně jen z ČVUT a ani nevyhozen, ale stejně jsem to bral jako selhání). Sice mi v práci chodila pošta s tím, že "k rukám pana inženýra", jenže můj šéf pořád do zblbnutí všem opakoval, že inženýr nejsem, ale mohl jsem být. A sám mi pak vyprávěl, jak má ještě dvacet let po promoci děsivý sny, kdy se ráno budí celý zpocený s tím, že nesložil závěrečnou zkoušku.

Do toho jednou za dva měsíce pařby u mého šéfa doma, kde všem svým podřízeným a kamarádům promítal diapozitivy z českých luhů a hájů, které jako turista sám a bez manželky a bez dětí prošel pěšky. Vykládal o erbech, o hřbitovech a celé to glosovala jeho manželka, mezitím co roznášela chlebíčky. On vyprávěl dál o náhrobcích, matrikách, erbech a o svém šlechtickém původu.

A v té době jsem měl v práci tři kolegy, se kterými jsem ráno každý den v 6:15 společně usínal v konstrukční kanceláři s tím, že vpravo byl metrový štos papírů, vlevo byl metrový štos nedodělaných úkolů, výkresů a dokumentace a mezitím vším jsem ležel já. Zhroucený s čelem přilepeným na skleněné desce, pod kterou byla spousta obrázků nahotin a vtipů od Kantorka.

Šéf se obvykle připlížil do práce jako poslední, potichu rozsvítil jen malé světlo, aby nás nevzbudil a luštil pod mikroskopem, které bábě zase napadaly vlasy do miniaturního relé, při tom, když ho na Slovensku slepovala toluenem, což mělo za následek selhání celé telefonní ústředny. Dokonce měl svou sbírku nehtů, vlasů, chlupů a v jednom relátku dokonce našel i vylomený kus zubu.

To byly časy.

Člověk ještě ve stavu jako zombie ve 4:15 ráno vstal, když mu zazvonil třetí ze čtyř budíků. Dokodrcal se na vlak, ten měl tak dvacet minut zpoždění, pak půl hodiny do Prahy, pak 20 minut tramvají do podniku a pak píchačky. Bum, doplazit se po schodech do patra a může se jít spát. Člověk se zhroutí v prvním patře na stůl, často už tam vedle nějaké bezvládné tělo leží, všude tma, ticho, mrtvo, jen podnikové hodiny se strašným zarachocením každou minutu zarachtají a posunou ručičku.

Kolem desáté hodiny šéf rozsvítil zářivky a jakoby náhodou zašel za někým z kluků, že co znamená tahle čára ve výkresu, čímž nás probudil všechny. Kolem půl jedenácté začaly zvonit telefony a obvykle to byli moji zákazníci, kterým jsem prodal anténní zesilovač a už zase jim někdo hnul s anténou. Občas nějaké volání z pobočky ze Slovenska.

Zlatý hit bylo, když jsem dostal za úkol tam zavolat, tehdy jsem ještě telefonovat moc neuměl a měl kolem toho nepochopitelný stres. Neuměl jsem se naparkovat na mysl na druhé straně drátu a mapovat její mentální procesy. Před prací v Tesle jsem nikdy netelefonoval, bylo to na tehdejší dobu nesmyslně drahé. Stálo to korunu na časově neomezený hovor, tak proč bych to dělal. Tedy jsem volal na Slovensko a nějaká dáma mi to zvedla a křikla na mne vztekle "Čo Jééé?!!!" a zase zavěsila. Víckrát jsem tam nevolal. Liptovský Hrádok myslím byla kapitola sama pro sebe.

No, ale jeden z kolegů byl ragbista, žral bobule, rval se se sobě podobnými na hřišti, měl na ruce jizvu vypálenou od cigarety, kdy se v ragbyovém klubu hecovali, kdo co vydrží a děvče neměl. Druhý byl Víťa, který všechny vytočil tím, že u plakátu s Havlem, který ragbista v práci aktivně vyvěsil "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí", tak Víťa prohlásil, že jeho otec vystudoval Vuml a věří mu. A jeho tatínek říkal, že tohle je jen manipulace a kdo těm manipulativním kecům uvěří, že je vůl. Nenáviděli jsme ho, že nám bere iluze a nikdo se s ním nebavil. Havel přece říkal, že si na takové máme dát pozor, že naší mladé a svobodné republice nepřejí její štěstí.

Pak tam byl další kolega, který se tam přišel jen uklidit v neklidné době. Jeho otec v průběhu příštích dvou let myslím založil, vytunelil a položil dvě banky a synka pak vytáhl z Tesly a dnes je z něho vážený bankéř, VIP rodina a váží 120 kg.

Pak tam byl ještě kluk, který pořád vyprávěl, jak dělá ty bojové sporty, jak mu furt dával někdo na karate přes tlamu a jak on konečně ho jednou překonal a od té doby dává na každém tréningu přes ústa on jemu. Vypadalo to na životní triumf a vydržel o tom mlet pořád dokola celé hodiny. Mezitím sháněl nějaké filmy na VHS typu Modrá laguna a jiné "romantické" laciné věci pro své děvče, které mělo pomyšlení, že je in, protože její chlapec má video a auto.

Celé to vygradovalo tím, že Pavel (tak se jmenoval) se ukázal býti vášnivým cyklistou. Zorganizoval v naší kanceláři, že se v létě pojede na Lipno. Jestli nechceme ject také. Já jsem se mu smál až do té doby, než mne seznámil se svou dívkou na chalupě u ragbisty, a ta mne uhranula. Zpívalo se s kytarou, plavalo ve smrdutém rybníce. Já jakožto alergik jsem měl v plavkách zmuchlaný kapesník proti kýchání a měl jsem s ním veliký úspěch u místních děvčat, které si myslely, že mám tak boulovaté příslušenství, co se tlačí z plavek ven. No ale klasicky stejně nic nebylo, neuměl jsem se prodat. Nicméně Pavlovo děvče Šárka bylo čistokrevné prostší a nekomplikované mazlivé kotě přijímající svět přesně tak, jak jde a neustále sebou nosila časopis "ty a já". Viděl jsem ji a zamiloval se. Další tři roky jsem já nesportovec a individualista jak pako jezdil na tyhle sportovní akce s Pavlem a ostatními společenskými lidmi, abych byl poblíž, až se konečně budou rozcházet.

Ironie je, že když se konečně za ty tři roky rozešli, tak Šárka naprosto neomylně volala na mé číslo domů, když jsme nebyl doma. A zvedla to moje matka. S Šárkou se pohádala. Dodnes netuším, co si ty dvě řekly. Vím jen, že když jsem Šárku sehnal druhej den, tak bylo totál po sezóně a moje matka jen chodila po baráku a nadávala, co si ty holky o sobě myslej. Takže tak bych shrnul mé tři roky sportování a totál debakl.

Nicméně dnes jsem si vzpomněl na jeden den zamilovaného štěstí, kdy sportovec mé milé kondičně odjel dát si svých 80 kilometrů a předtím se pohádali. Ji nechal v táboře, protože měla vymknutý kotník, já tam zůstal taky, že jsem měl střevní potíže. V podstatě to na dost dlouhou dobu byl můj nejsilnější erotický zážitek, kdy jsme se ponořili na kamenech u splavu v obci Šabina do proudící teplé vody, rozpřáhli ruce a povídali o ničem. Ve finále se cachtali s tím, že těla pod vodou, jen hlavy nám koukaly a opírali se o kameny a svítilo na nás sluníčko a bylo nám strašně fajn. Pak se ten borec vrátil, s ní se udobřil, ona dělala, jako že nic a bylo po srandě.

Říkal jsem si, že prostě musím počkat. Co se dá dělat, tak jsem absolvoval další hrůzy cyklistiky, kdy vždycky ten největší frajer si zahraje na machra a vytyčí cestu pro kola po pěší stezce. Z jedné strany skály, z druhé strany řeka, všude kolem bodláky. Větvičky šlehají přes obličej, cyklisté namátkově padají do řeky po tlamě, sem tam se někdo nabodne na nějakou větev. Ale když řeknete, že vás to nebaví a že příště chcete po nějaké normální cestě a ne tohle, tak jste hned za největšího srabáka a všichni vámi opovrhují. Protože přece čím hůř, tím líp, to je pak ten správný sport a utrpení.

Dnes by mne to nenapadlo ani ve snu, něco takového absolvovat, ale tehdy jsem snad byl z výpravy jediný, kdo si ani pořádně nenamlel a neměl "silniční lišej". Zato mi upadla šlapka. Silou přetržený klínek, nejdřív jeden, potom druhý. Měl jsem na kole značky Favorit těžký vojenský stan a to kolo na to prostě nemělo. Dnes se divím, že jsem na to tehdy fyzicky měl já. Tak jsem ve dvou třetinách výpravy konečně získal záminku zmizet a se značným oddychnutím se vydal vlakem domů.

Pak se mi má někdo divit, že nemám rád sport.

Tyto akce probíhaly pokaždé, když bylo 35 ve stínu. Pokud jsme nejeli křovím, tak se jelo po hlavní silnici a neustále nás ofukovaly a braly nám stabilitu náklaďáky svištící dvacet centimetrů kolem nás. Jak já jsem záviděl těm machýrkům v autech, že se mohou v klidu kochat krajinou a nejde jim o kejhák. Jsou opancéřovaný, dojedou si kam chtějí a netrápí se takovou hroznou pakárnou. Do kopce dřina, z kopce šílený strach, že se kolo rozpadne a já se zabiju. Všichni frajeřili digitálníma tachometrama a světýlkama a blikátkama a já neměl nic. Ale i přesto jsem je všechny z kopce nechtěně předjel, i když jsem brzdil na obě brzdy. To kolo se stanem bylo prostě příšerně těžké. A to jsem si tyčky ke stanu musel vždycky pokácet nějaké stromky, když jsme někam přijeli. A pak, když byla v noci bouřka, tak se mi stan prohybal vždycky až na hlavu a opíral se mi o xicht a přes čelo mi lezly vyplašený myši, které žraly můj lovečák.

Nejhezčí vzpomínku mám na jeden večer v Českým Krumlově, který tehdy po revoluci vypadal o dost jinak než dnes. Přišlo mi to tedy krásné město, ale dnes je přímo výstavní, tehdy to bylo tak nějak šedivé a normální. Nicméně, tři piva a spousta únavy mi stačily na velmi silnou opilost i euforii. Kapela hrající s porouchanou aparaturou se silným dozvukem na ostrůvku na mne udělala dojem. Jak by to byli originál "Plavci" (country skupina Rangers, co se jim později myslím utopil kapelník při potápění ve Španělsku). Znělo to přesně tak, jak jsem to znal z desek ze šedesátých let. Slilo se to do jediného zážitku, byla to nádhera, člověk poslouchal fajn hudbu, byl příjemně utahán, do toho zurčel potok nebo řeka nebo co to tam teče a bylo mi hodně hezky.

Šárky samcovi ukradli kolo, to mi taky nevadilo, mého vraku se nikdo ani nedotkl. Kolem jedné hodiny ráno jsem hledal náš kemp totálně cinklej na kole. Ani nevím, jak se stalo, že jsem byl najednou sám. Všichni šli hledat to ukradené kolo, jen mě bylo dobře a nikam jsem nešel. Tak jsem k ránu, když přestala hrát kapela, zamířil hledat kemp, kde mám stan, ve městě, které neznám.

Ve střízlivém stavu bych umřel hrůzou a stresem. Tady jsem i při mém orientačním nesmyslu naprosto nepochopitelně našel asi na čtvrtý pokus nějaký kemp. V něm podle velmi silného chrápání a nadávání lidí ve stanech kolem, tak jsem identifikoval mého chrápajícího kolegu z kanceláře (dnešního bankéře). A hned vedle jsem našel svůj stan. Jen jsem se smál, když jsem viděl cizí slečnu, která vylezla vedle ze stanu a došla až k chrápajícímu obrysu k jeho stanu. Kopla do něj vší silou, on zaskučel, otočil se, pět minut bylo ticho a pak začala cirkulárka znova.

Lehl jsem si do svého stanu, zaplácl na čele komára a uložil si vzpomínku na dobu, kdy mi bude teskno a budu vzpomínat na své mládí. A ten den přišel právě dnes.

Ach jo. Šárka moje. Jak mě se po ní stýská. A to bujné poprsí, které jí rok po této story, no nic. Tak jsem o ní snil. Tolik jsem tomu obětoval. A nikdy jsem ji neměl. A to jsme dnes spolu mohli mít 2 dospělé děti a rozvod na krku.