Už ve školce jsem jako dítě viděl, že když ti jednou někdy někdo něco dá, tak příště za to chce něco tvého, obvykle mnohem cennějšího a obvykle ve chvíli, kdy se ti to ani trošku nehodí.

Věci mají pro mne zvláštní hodnotu. Od nikoho nic nechci a nikomu nic nedávám. Proč? Protože mé zkušenosti jsou opravdu tristní. Stejně tak mám velmi špatné mínění o darech a vděku. A to opět od dětských let.

Můj otec věnoval před 40 lety místní školce nádražáckou čepici. Za tři roky, co jsem do té školky chodil, tak se mi ji povedlo snad jen jednou mít na hlavě cca 3 minuty. Jinak o ni byly neustálé rvačky, vždycky si to narval na palici nejextrovertnější dětský kápo. Je zajímavé, že děti jsou hotové osobnosti. Já potkal kluky ze školky po letech u odvodu a byli to osobnostně úplně stejné typy, jak jsem si je pamatoval z té školky a mezitím je 20 let neviděl.

No ale k té čepici. Všichni věděli, že ji dal můj táta, ale nikdy za to nic nepřišlo. Žádná výhoda, žádný vděk. Spíš závist, že mám určitě druhou takovou i doma. Příště, když otec chtěl zase něco dát, tak jsem ho fakt prosil, ať nikomu nic nedává a necháme si to doma. Co bylo ve školce za hračky bylo nedosažitelné. Věc veřejná, věc ztracená. Věčný boj o všechno "společné" šel mimo mne. Co není moje, s tím nepočítám. Hotovo.

Jakékoliv spolupráci či sdílení věcí taktéž nejsem nijak nakloněn.

Nejvíc se mi kdysi ulevilo, když se od nás odstěhovala otcova sestra a matka a všechny související děti. Je to divné, ale nechyběly mi. Ani rozmazlovaná a babičkou milovaná blonďatá holčička. Ani polodementní o rok mladší týpek s totálně kulatou hlavou, co vypadal jak Bolek a dnes má v sousedním okrese vlastní diskotéku v budově, kterou zdědil po té babičce.

To jsem tehdy neřešil. Naopak jsem byl nadšen. Já měl konečně pískoviště jen pro sebe a nedělo se mi to, co předtím, že jeden den něco postavíš a druhý den to tam není nebo je to polorozbořené. A všichni lžou, že oni to nebyli.

Také proto mě pískoviště ve školce nechávalo naprosto v klidu. Nedávalo smysl tam cokoliv stavět. Zatímco doma jsem budoval hrady a plánoval bitvy a vedl války s mravenci prakticky nepřetržitě.

A od toho se pak odvíjel i můj vztah ke spolužákům ve třídě i víceméně můj postoj k lidem celý život. Ten vychází z premisy, "co je moje, není tvoje". V podstatě mne ani vůbec nezajímá, co mají ti ostatní, jak žijí, čím disponují, to je jejich věc. Hlavně ať mi nezasahují do mého prostoru.

Závist jsem jako dítě snad pocítil jen jednou, když spolužák machroval s malým tankem, který mu věnoval rozvedený otec. Z něj vedl dlouhý šlahoun k ovladači s pidi volantem a dvěma baterkami. Všude s tím jezdil a mě se to strašně líbilo. Ale mám dojem, že mne ani nenapadlo si o něj doma říct. Stejně jsem věděl, že mám kolíčky na prádlo a patronky a pískoviště a papír a tužku, tak co bych chtěl víc.

Je fakt, že ve stejném duchu bych rád jednou vychovával i své děti. Skromnost a schopnost ovládnout se a odepřít si cokoliv považuji za základní klíč k jakémukoliv dalšímu úspěchu v životě v jakémkoliv směru.

Tedy já jsem se vždycky staral jen o své. Tedy mne nikdy nenapadlo někomu něco půjčit a pokud to na mne někdo zkoušel, tak jsem ho posílal vytrvale do oněch míst i velmi hrubě a pokud mi nabídl handlování, nikdy jsem nevěřil, že se dodrží co se řekne a příkladů jsem měl kolem sebe více než dost.

Nejhorší zkušenost v tomhle ohledu byla dětská zotavovna v Luhačovicích, kde jsem v sedmdesátých letech chytl neštovice a vši. Slezly mi nehty a málem jsem v šesti letech na dvouměsíční ozdravné hospitalizaci pro alergiky chcípnul. Večer co večer probírali řady dětí a hledali na nich boláky. Ten večer, kdy je našli na mě, tak mne exportovali na marodku a zároveň nechali mé věci v mém šuplíku v pokojíčku, kde jsem předtím bydlel.

Ty hodné malé děti, když jsem tam nebyl, tak mi rozkradly úplně všechno. I můj jediný angličák s modrou metalízou a otevíracími dveřmi. To mi naprosto stačilo. Od těch dob si hlídám své a okolí považuji za supy a hyeny. Nikdy mne vůbec nenapadla možnost, že bych hyenám a supům něco bral. Ale od nich to čekám na každém kroku.

Dárky mi dával jen otec a vesměs byly ze šrotu a já věděl, že je zbytečné loudit konkrétní věc, když nikdy neuhodnu, co otec kde v práci potká a raději jsem se nechal překvapit.

Dnes dětem nosím dárky také stylem "co mne cvrnklo do čepice" a už je začínám pomalu zvykat, že přinesu vždy nějakou maličkost. Ale na nějaké svátky a oslavy a syslované jednorázově expedované dárky se příliš nehraje.

Kupované dárky až na nesehnatelné nebo praktické věci v podstatě vůbec neuznávám. Spíše mne těší ta radost z blbin.

A když mi sáhne někdo na něco, na čem mi záleží, tak bych "zabíjel". Nejde o tu věc, jde o narušení mého posvátného teritoria. A začíná to svačinou a končí to ženou či domem.