Kdysi dávno, na firemním večírku, jsem byl totál opilý po dvou malých pivech. Bylo mi 26. Jenže předtím jsem v životě nepil. Můj šéf, obávaje se skandálu se svým nejlepším technikem, mne snažně prosil, abych už nic neříkal, hlavně nepil a co nejrychleji šel domů. Poslechl jsem ho a dobře udělal.

Jen jsem nechápal jeho paniku, když jsem měl dojem, že je mi tak fajn a konečně společensky zapadám. Zpětně jsem si vybavil, že vnitřní a vnější pohled se po alkoholovém opojení může zásadně lišit.

Můj otec opovrhoval těmi, kdo pijí pivo den co den jako jeho bratr. Ve sklepě se pak opíjel rumem jen vždy po hádce s matkou, v pravidelných týdenních intervalech. Většinou se ale snažil si brát v práci šichty navíc. Bylo mu tam lépe. Matka dle mé zpětné diagnózy byla histrionská narciska (postaru hysterka). Prostě princezna, která může všechno a otec nejdřív rytíř, pak sluha, pak ventil, pak otrok, ale vždy k dispozici. A když už to přesáhlo hranice, z místnosti rodičů se ozýval její afektovaný řev a nemělo smysl klást odpor, tak běžel do sklepa pro rum a vydatně si přihnul. Prosil jsem ho, aby se rozvedl, on mi vysvětloval, že by mě dali jí, což by bylo peklo a že žije pro rodinu celá léta, že to vydrží.

Já jakožto zapřísáhlý abstinent jsem si říkal, že je to děs, otec se pak vždy zjednodušil, měl dojem, jak si krásně povídáme a sdílíme. Já byl znechucen, že mám proti sobě místo něho jen machrující karikaturu. Alkohol jsem považoval za zlo. Ale jak život šel, dnes je mi 56 a musím říct, že kdyby alkohol neexistoval, tak některé situace bych asi také nepřežil. Vybral jsem si neomylně to samé, co jsem měl doma u rodičů a bez alkoholu to nejde. Na začátku atraktivní okouzlující obdivující nevšední, na konci nesnesitelná osoba, která vše kritizuje, je strašně negativní, šílí a dovolí si za zavřenými dveřmi cokoliv a vy to musíte vydržet. A běda jak člověk cekne, konflikt pak trvá hodiny. Jediná šance je být zticha. Na meditaci není čas, šoky jsou extrémní, emoce přes všechny hranice, okamžitá narkóza je nutná. Ale to předbíhám.

Vlastně jsem měl několik drobných zkušeností s alkoholem z mládí, ale veskrze negativních. Jsem alergik a mám astma a ve střeleckém klubu se koupila kiwiová mixela. V devadesátých letech v podstatě už namíchaný džus s vodkou. A já protože jsem asi alergický na kiwi a netušil jsem to, za socialismu toto exotické ovoce nebylo k mání. Tak jsem se dusil a sípal snad čtyři hodiny. Spreje roztahující průdušky, které by nezpůsobily infarkt, jako jsou dnes, tak nebyly. Kdo to udýchal, ten přežil. A vzpomínka pak byla nesmrtelná. Alkoholu jsem se proto vyhýbal. Už jen to, že jsem udělal chybu a nebyl dost opatrný, to bylo právě o tom alkoholu. První mixela byla pomerančová a druhou jsem neřešil, co je na etiketě. Myslel jsem, že zelená je hruška. Chyba.

Až po pěti dalších letech mi otrnulo, to mi bylo 26 a vypil jsem jedno krabicové červené víno a bylo mi po něm strašně zle. S věkem jsem zjistil, že tvrdý alkohol ředěný vodou, je mnohem méně jedovatý než tyto zkvašené nedestilované věci s kdovíjakými konzervanty a bolehlavy.

A pak mne táhly nějaké holky na sexuálně lyžařském zájezdu na horách do kopce, až mi probrousily špičky bot. Lyže jsem neměl, jel jsem tam kvůli sexu, který nebyl. Celou noc až do rána jsem skučel, měl jsem strašlivé řezání v břiše a bylo mi blbě až na omdlení a odpočítával jsem minuty do rána, kdy jsem doufal, že to přejde. Přešlo. V tom krabicovém víně musel být nějaký totální jed. Časem jsem zjistil, že nesnáším síru a její sloučeniny a když soused desinfikoval víno sirným knotem, leccos mi docvaklo. Asi další alergie.

Všichni kromě mě měli sex, jen já ne. Druhý den jsem byl naprosto šťastný, že už mi není blbě a řeči o tom, která dobře tohle špatně ono, mi byly ukradené. Hlavně, že hlava už jen brní a nebolí a že žaludek neřeže. Díky tomuto zážitku jsem alkoholu odolal ještě po mnoho let. Mimochodem ta, co prý dobře písk písk, tak už je rozvedená, má pubertální děcka, ambiciózní profesi a rok co rok dělám pro jejich firmu prezentační CD. Na co všechno se podobné známosti po letech nehodí.

V práci mne dost drtily oslavy, kde si jak amíci, tak naše šéfstvo potrpělo na brandy a samej Jack Daniels. A mě to hrozně pálilo v krku a bylo mi po tom blivno a člověk si musel přiťuknout, aby neurazil. A pak jsem s tím vždy zaléval umělohmotné firemní palmy. To málo, co jsem musel pozřít, jsem ředil půllitry vody.

Pít jsem trošku začal až při svém prvním vážném vztahu, kdy Marcela byla šílená řidička schopná naject na dálnici v protisměru (což mi i předvedla). Sice byla sněhová kalamita a zasněžené značky, ale ten úhel nájezdu se mi nezdál a větší hrůzu jsem nezažil. Běžně projížděla stopky i červenou a bloudila úplně všude. Věděl jsem, že když s ní někam jedu, tak to budou strašné nervy. V průběhu jízdy neustále nadávala, že jezdí špatně proto, že ji strašně znervózňuje, jak se s ní hrozně bojím a promačkávám podlahu u spolujezdce, i když tam nejsou pedály. Vždycky před jízdou jsem dostal panáka vodky na kuráž a po jízdě dva panáky a pak sex do bezvědomí s tím, že mi celou dobu šeptala, "No tak se už přestaň klepat králíčku". Byl to hezký vztah.

Snažil jsem se společné jízdy maximálně omezit a ze solidarity jsem byl nucen ve Škodě 105 s neprůhledným zapařeným sklem v zimních měsících po náledí s viklavým volantem absolvovat třikrát týdně spolujízdu pro pubertálního synka z předchozího manželství na šachy a zpět, aby ho nějaký úchylák v Praze v metru večer nepřepadl. Byl to očistec. Dnes už bych to nedal.

Ale takto začal můj vztah k alkoholu. Je zajímavé, že mé partnerky mi obvykle nalévají raději samy. Jinak jsem strašně nervní. Normálně ne, ale z nich vždycky.

V současné době supluji v rodině otce a již zcela chápu svého otce. Kdysi jsem považoval jeho ranní, odpolední a večerní návštěvy sklepa, kde v ty vyjímečné dny, kdy byl s rodinou a matka byla v ráži, tak upíjel rum, za důkaz slabosti a poraženectví a nedostatku vůle. Pokaždé, když ho matka vytočila (což bylo pokaždé po cca 6ti hodinách jejich společného pobytu v libovolné místnosti) si šel cvaknout a pak se šel schovat do garáže či do dílny a snažil se nevylézat.

Přestože jsem si dal záležet, abych si vybral dívku zcela odlišnou, místo černovlásky blondýnku, místo agresivní hysterky víceméně klidnou zdánlivě submisivní, místo samotářky společenskou a místo asociálky bez vztahu k dětem ženu, která děti prý miluje. Tak i přesto jsem náhle zjistil, že jsem v té samé roli, jako kdysi můj otec.

Kdykoliv svou ženu potkám, pokaždé mi řekne nějaký problém. Už jsem jí říkal, že nechápu, proč mi mí kamarádi problémy neříkají a ona jo. Tvrdila, že kamarádi se mnou nežijí a nemají společnou rodinu. No nic. Mám ji opravdu hodně rád. A myslím, že to celé chápu. Prostě některé ženy říkají to, na co právě myslí. Bez toho, že by to chtěly řešit. Bez toho, aby udělaly rozbor, kde je doopravdy problém. Bez toho, že by vypíchly to důležité a nepodstatné věci vynechaly.

Prostě proud slov, ze kterého lze vytušit nespokojenost a problémy. Pokud člověk jeden vyřeší, objeví se tři další. Když zmizí problémy, tak přijdou přání. Když se splní přání, tak přijdou obavy. Když se obavy zaplaší, objeví se starosti všech kolem nebo řeči o příbuzných.

Zjistil jsem, že přesně po 40 hodinách s rodinou toho vždy začnu mít plné zuby a prostě potřebuji narkózu. A nebo vypadnout. Už se vůbec nedivím svému otci, že byl v práci prakticky pořád. Matka mohla být socialistická "žena v domácnosti" a mít supr flákárnu, zatímco on byl pryč celý týden i soboty a neděle na šichtách navíc a když už byl doma, tak spal a pak zase mazal na noční.

A ta ženská nevěděla nic lepšího, než když se vrátí utahaný v noci z práce, před ním přehrávat hysterické scény. Je to nějaký instinkt. Čím méně chlapa vidí, tím strašněji se k němu chová, aby si příště rozmyslel se objevit a pohladit děti. Pokud za něco pořád dokola přichází trest, člověk půjde hledat odměnu jinam. A pak je za špatného. Tak se dostávám stejně jako on do pozice, že už chci mít jenom klid, ať mi všichni vlezou na hrb. Jít cestou nejmenšího odporu a každý zbytečný zdroj nepříjemností mne neskutečně štve.

V této situaci se ukazuje jako nejlepší možný nástroj, jak uvedené útrapy vydržet, alkohol. Známý kolega důchodce tvrdil, že základ je umění meditace, dokázat si vsugerovat, že mám mezi ušima měděnou rouru a nic z toho, co žena říká, nevnímám. Nenechat se zasáhnout. Fascinuje mne, že snad všichni řeší v mnohaletých vztazích stejné problémy, jen se o tom nikde nemluví.

Sice mám úplně nejlepší životní zkušenosti s tabletkou Belaspon, ale bohužel ji asi přestali vyrábět a náhrada neexistuje. Zatímco o tablety se člověk musí doprošovat jak idiot a čekat v čekárnách a být za neurotika, tak alkohol seženete úplně kdekoliv, bez problémů, bez keců, berou ho všichni, je to naprostá normálka. Zvláštní. Sedativum jako sedativum.

No a tak jsem po mnoha testech a pokusech zjistil, že zatímco jedni se opíjejí vínem, druhým vyhovuje pivo, tak mě je po všem blbě a fungují mi jedině destiláty. Nechápu proč. Přece se nemůže člověk od člověka tolik lišit.

Zkoušel jsem levné víno, drahé víno, červené víno, bílé víno, suché víno, mokré víno, sladké víno, kyselé víno. Po bílém mi bylo vždy blbě od žaludku a bolela mne hlava, po červeném mne jen bolela hlava. Po některém hned a hodně, po jiném jen trochu, ale vždy bolela. Jak jsem vypil půl flašky i toho nejlepšího, kvalitní migréna trvala vždycky další celý den. Bez výjimky.

Pivo mi přijde fajn k jídlu (hlavně proto, že vodu vám nikde nedají. Pivo je rozhodně lepší a chutnější a levnější než bublinková přeslazená hnusná limonáda, prostě je to té vodě nejblíže. Nyní už si myslím, že se to i k jídlu hodí více. Dvě dvanáctky udělají už dost náladu a těžké nohy, ale jakmile dám více, opět mne bolí hlava a euforické stavy se nedostaví. Po desítce je to nic nic a po šestém malém mne tradičně opět rozbolí hlava.

Co je zajímavé, tak všechny ty drinky typu "lepidla" různé 15-18 procentní ovocné drinky, vermuty a třešňovice či lemondy mají u mne následek ten samý co víno, jen rychleji. Kopne mne to do hlavy, slast se nekoná, jen mne začne třeštit hlava a 10 hodin to nedá pokoj.

Zvláštní je, že vodka, Becher, Capitan morgan a prostě všechno co má 30% a více, tak je u mne dnes naprosto v pohodě (kdyby to nepálilo). Klasika je, že panáka zapiju čímkoliv vodnatým, můžu si to dát i s Colou a přestože výsledná koncentrace je také třeba jen 18 procent, tak žádná bolest hlavy nikdy po tvrdém chlastu nepřijde. Je to prostě jiný princip. Žádné konzervanty, alkohol sám je od určitých procent konzervant.

Tvrdé bylo, když vypukla aféra s methylem jak vystřižená z filmu "Černá sobota" (asi ho málo reprízovali), tak já mám zásobičku a rozhodně nepotřebuji chodit nikam kupovat nějaký methyl. Nicméně tehdy byly otrávené i kolkované lahve a mám tu asi šest flašek, kde si nejsem moc jist a docela se toho bojím. Tak snad to nedopadne jako v tom filmu "Poslední propadne peklu", kde otrávený alkohol byl součástí pozůstalosti a schytali to ti další v řadě.

A jak jste na tom Vy? Jak řešíte vztahové a jiné mezilidské problémy? Zvládáte meditaci "měděná roura mezi ušima", tedy kývám a nevnímám? Já to bohužel pořád ještě nedávám.