Chtěl jsem napsat článek Veverky, ale kolega chtěl téma Breberky, má ho mít. Pro zajímavost a také že jsem líný, tak jsem nechal druhou polovinu článku napsat umělou inteligenci, podle mne to ještě dlouho nebude ono. Posuďte sami.

Ono se pořád říká čistota a koberce ne, pak koberce jo, pak hodně vysávat, ale nenechávat ve vysavači pytlík, protože se v něm roztoči množej. Zkrátka ty úkoly jsou prakticky nesplnitelný a reál je ten, že člověk stejně žije v promořeném území a tak nějak si zvykne. Po tom, co je aklimatizován, tak hlavně nesmí jít jinam, kde je všechno jinak. Faraonova pomsta v Egyptě nebo problémy v tureckou s kohoutkovou vodou jsou pak jen klasická variace na toto téma.

V našem baráku žije v půdním prostoru spousta holubů (hrdliček). Je jich plný světlík, jak se otevře okénko na záchodě, hned lítají peříčka. Pořád to dělá huu..huu..huu do světlíku a do nepoužívaných komínů. Milá na návštěvě mi po návratu z wc důvěrně sdělovala, že ten soused při orgasmu vydává tak divný hejkalovitý zvuky, že to nikdy neslyšela. To mne překvapilo, protože vím, že bývá úplně potichu a ječí ta jeho učitelka, tak jsem to šel zkontrolovat. Zklamaně jsem zjistil, že jsou to jen holubi a chroptěj do světlíku jako vždycky.

Vtipný je, že čas od času nějakej spadne do světlíku úplně, některý to vyberou, jeden už mi i rozmlátil okýnko vytrvalým mlácením křídel. Když jsem se zrcátkem koukal dolů, tak je to tam samá hnijící ptačí mrtvola. Občas na ně v rámci desinfekce leju pro jistotu okýnkem chlór.

Ale nedělám si žádný iluze, jak to v našem baráku vypadá s hygienou. Dokonce i mrtvá sousedka ležela na chodbě dva dny. Já byl na dovolený a ostatní sousedé byli taky pryč a objevil ji až předseda družstva. Cítil na chodbě smrad a myslel že bába jen nechala zase pootevřený dveře a kočičina se vyvalila ven. Překvapení bylo veliké.

Jakmile nechám doma otevřené kakao, do týdne z něj začnou startovat nějaké podezřelé larvy a kuklit se různě po bytě. Pak tady taky mám všude sttrašnou spoustu pavouků a musím si dávat pozor, abych na nějakého nešláp jako posledně, když to divně luplo a všude byla bílá mazlavá kaše. Teda všude, jen na mý ponožce a na zemi, ale bylo mi z toho blééé. Hlavně ten zvuk, něco mezi mlasknutím a puknutím.

Ale asi mají pavouci co žrát a prosperují tu spokojeně. Přestože nemám tušení čím se živí a jen když si vezmu lupu, tak vidím na zdi lézt spoustu malinkatých červenohnědých teček. Ale co, je to příroda. Mnohem více mne znervózňují takoví tvorové jako je písečná blecha, škrkavky, tasemnice, blechy a podobné radosti. Proto raději moc necestuji.

Před lety, když jsem ještě neměl mobil, tak jsem šel na maloměstě telefonovat do telefonní budky a co myslíte ? Jasně, že jsem blešku skokanku hned měl. Dvakrát mne kousla a pak mi přiotrávená mou anemickou krví z posledních sil vyskočila z trička ven, když jsem se začal drbat a hledat, co to bylo. Ale aspoň, že vši jsem nikdy neměl.

A jaké jsou vaše zkušenosti s domácími parazity? No tak pochlubte se, co jste měli vy?

A dále pokračuje umělá inteligence. Přijde mi, že ani pořádně nepochopila článek, ale zajímavé to je. Jen to vypadá, jako by to psal nějaký gymnazista, který je sice spisovný a čerpá z atlasu, ale psát v podstatě nemá o čem. Je to asi vybrakovaný net, ale úplně špatné to také není.

Abych jen nekřivdil těm, co nemají křídla ani osm nohou, musím se zmínit i o jiných havětech, co mi dělají společnost.

Třeba moli. To je taková tichá domácí katastrofa. Nejdřív si člověk říká, že je to jen takový ten můrek, co zabloudil z otevřeného okna, a než se naděje, má v šálu díru jak po kulkometu a v kuchyni mu z krabice s čajem vylétne hejno, až si připadá jako v nějakém hororu. Nejhorší na tom je, že jsou drzí. Nestačí se schovat do skříně, oni si najdou cestu i do zavřených krabic od bot. Jednou jsem si chtěl vzít sváteční svetr, protože jsem měl jet na pohřeb, a on byl samá dírka. Vypadal, jako by ho sežrali moli, což se taky stalo. Tak jsem nakonec jel v košili a v saku a u hrobu držel kabelku před sebou, aby nebylo vidět, že mám na zádech cedulku "vyrobeno v Číně", která tam normálně není.

A potom jsou tu rybenky. Ty tiché, stříbřité potvůrky, co vám proběhnou po ručníku, když si jdete ve tři ráno umýt zuby. Člověk se lekne, cukne s sebou a práskne hlavou do poličky. Rybence je to jedno, ta zmizí v další škvíře a vy tam stojíte, třepe se vám koleno a v týlu hlavy vám pomalu naskakuje boule jako vejce. Nikomu neublíží, to zase jo, ale ten pocit, když po setmění vejdete do koupelny a rozsvítíte – ty mrštné stíny, co se rozprchnou do všech stran – to vám dodá adrenalin na celý týden.

Kdysi jsem taky choval činčily. Ne dobrovolně, to mi je přinesla známá, že prý na chvíli, než si pro ně přijede její syn. No, syn si pro ně nepřijel nikdy a činčily se mezitím stačily zabydlet. S podnájmem jsem problém neměl, tedy do té doby, než zjistily, že nejlepší ubrousky na světě jsou ty moje knížky. Měl jsem prvního Komenského, co po mně chtěl děda, a ony z něj udělaly konfety. Když jsem na ně spustil kravál, podívaly se na mě těma svýma kukadlama a příště znovu to samé.

Ale co mě dostalo úplně nejvíc, byl ten případ s mravenci. To bylo předminulé léto, vedro jako v peci, a já si dal na parapet meloun. Okno jsem měl otevřené dokořán, protože klimatizaci nemám a věřím, že průvan je nejlepší přítel člověka. Za tři hodiny vypadal meloun jako černá tečkovaná mapa Afriky. Mravenci si ho rozebrali do poslední slupky a ještě vytvořili špalír od okna ke dřezu, jako kdyby čekali na příjezd prezidenta. Musel jsem je vysávat. A vysavač pak dva dny smrděl po mravenčí kyselině, až se mi z toho dělalo zle pokaždé, když jsem šel uklízet.

Ale asi nejkurióznější byla ta epizoda s potkanem. Nebyl přímo u mne, ale v popelnici před domem. Jednou jsem nesl odpadky a vidím, že se víko popelnice mírně nadzvedává a zase padá. Říkám si, asi průvan. Ale průvan nebyl, protože ten den bylo bezvětří. Otevřel jsem popelnici a tam seděl potkan velký asi jako menší jezevčík a oběma packama si přidržoval igelitový pytlík od brambůrek, ze kterého okusoval poslední drobky. Podíval se na mě, ani se nevzrušil, jenom na mě mrkl, jakože "ty vole, nech mě dojíst". Já na něj křikl, a on v klidu vylezl, přeskočil na vedlejší popelnici a zmizel v křoví. Týden nato jsem viděl v tom samém křoví sousedku, jak se snaží vypudit kočku, která tam prý dělá neplechu. Kdyby věděla, že kočka je to nejmenší, co z křoví může vylézt.

Takže když to tak vezmu, žiju v takové menší zoo, akorát bez vstupného a s tím rozdílem, že zvířata si chodí, kam chtějí, a já se jim musel přizpůsobit. Ale upřímně – radši budu mít tisíc pavouků a jednu činčilu, co mi ničí knihovnu, než aby mi v bytě přistála hejkalovitá sousedka, co chrčí do komína.