Před pár lety v období totální osobní krize jsem se přiklonil k radikálnímu řešení. Navštívil jsem stránky slibující sňatek s krásnou cizinkou. Řekl jsem si, že když jsem poznal většinově potvory vypočítavé prospěchářské, že učiním při výběru své budoucnosti zásadní změnu.
Spářím se s ženou z východu, která je čistá, nezkažená, hodná, obětavá. Se smyslem pro rodinu, poslušná a vychovaná k pokoře k manželovi, kterému vyká (jak jsem viděl v dobových filmech). Poctivě jsem prohrabal přes tisícovku profilů. Početl si, jak skoro všechny umějí německy a anglicky. Viděl jejich best poloero fotky a četl jejich sliby, jakými budou dobrými manželkami a matkami.
Vybral jsem si po týdnu prohlížení 7 dívčin a obrátil se na agenturu. Při internetové platbě se jaksi záhadně provedla operace, při které byl "manipulační poplatek" vyšší, než co jsem zaplatil za kontakty a finanční skóre bylo velmi nemilé. Ale jsem dobrodružná povaha. Šel jsem do toho. Začal jsem si s nimi psát. Dvě mne obratem poslaly do háje, že je Čech nezajímá. Že jedině Amíka nebo Němce.
Zbyly čtyři. Pak mi došlo, že jedna z nich se mi vlastně až tak moc nelíbí. Tak jsem si psal se zbylými třemi asi půl roku, než mě to totálně vydeptalo. Uvědomil jsem si, že je to všude úplně stejné, jak co se hloubky úvah a úsudku týká, tak i s tím, jak vše funguje. Mezi řádky spousta přání a očekávání a kdo je má splnit. No přeci já. Od toho mne chce, aby žila na plné pecky. Za moje. Já budu tahat kufry a dbát, aby byla šťastná. Ale to předbíhám.
Upřímně řečeno, fest mne vyděsilo, když si čtu dopis od jedné z nich. Vždycky jsem si přál ženu sirotka (nebo s rodiči hodně daleko), kde se nekonají sobotní návštěvy rodičů. Mám s tím historicky strašnou zkušenost. Desítky rodinných oslav všech svátků a narozenin do roka. Setkávání s lidmi, se kterými si nemáte co říct. Přemáhání se, kodrcání někam daleko. Hodiny a hodiny nudy a přetvařování, kdy člověk ze slušnosti skousne věci, které by nikdy nevěřil že skousne a vydrží poslouchat dokola stále stejné příběhy od stejných lidí při stejném jídle ve stejný čas.
Chtěl jsem ŽENU. Hlavně na blízkost, důvěru, dotyky, intimity, lásku, zamilování, vytvoření zázemí a tepla rodiny. Pak možná i děti. Klíče od všeho a páky jsem chtěl mít já (po zkušenosti, kdy jsem si vyzkoušel, jaké to je nedržet všechny trumfy v ruce a prohrát jednu celou velkou hru o budoucnost). Nechtěl jsem to opakovat. Určitě bych nic nezneužil, ale nemít nadpoloviční vliv nefunguje nikde a nikdy. A já chtěl rodinu tak, jak si ji představuji já a ne někdo jiný. Jasně, že to bylo naivní, ale byl jsem mlád.
To byste nevěřili, co mi jedna z nich napsala. Bylo dost zajímavé, jak vyprávěla, že vyráží k moři jednou za 14 dnů. Autobusem MHD za město, když má volnou neděli, protože chodí do práce i v sobotu (což je u nich, jak jsem pochopil, normální). A že miluje moře a nemůže bez něj žít. To by mě zajímalo, co tady chtěla dělat? Když tu žádné moře nebylo a nikdy nebude. Zděsil jsem se a hned si představil nejhorší scénář, jak každou chvíli musíme jezdit na dovolenou k moři, jinak je nespokojená a trpí.
Ale o pár řádek níže jsem se dozvěděl, stejně jako od všech zbývajících, jak miluje svou matku a své bratry. A že rodina je pro ni vším a vůbec si nedovede představit že bude bez nich. Šok, vyhozené peníze. Ona snad chce, abych se přistěhoval já, či co. Nebo snad naznačuje, že se celá famílie i s prababičkou nastěhují do mého 1+1 a budou kontrolovat, zda jejich dceru pískpísk podle předpisů a jak se to má? Případně mi její bratři dají po tlamě?
Zděsil jsem se. Něco v tom smyslu napsaly i další dvě. Pak moje favoritka přestala psát. Poslední zpráva byla, že chytla nějakou hroznou angínu a že nemůže mluvit a klape pusou jak ryba. A že neví, jestli nepůjde v "bolnícu". A konec. Už jsem o ní nikdy neslyšel.
Ty dvě co tak milujou své matky a bratry psaly vytrvale dál. Ale já chtěl sirotka. Navíc mne ta angličtina mixovaná s ruštinou dost unavovala. Tak jsem to nakonec vzdal.
Ještě se pak za dva měsíce ozvala ta právnička z Moskvy, kterou jsem si rozmyslel, že jako co se mnou bude. Že chce do ČR, že jí tu platí diplom. A ať napíšu cokoliv, co bych po ní třeba i v postýlce chtěl, že je odvážná. Zbaběle jsem ukončil korespondenci a narazil jsem na to až dnes a koukám, co že jsem to měl za šílené plány.
Taky si myslíte, že jestli je holka z Čech nebo kdovíodkud, že je to úplně fuk a naivní představy o pokoře a úctě k partnerovi jsou totální konina? Měli byste odvahu si z katalogu vybrat cizinku a vzít si ji? A do doby, než dostane občanství a bude mít plnohodnotné zdravotní pojištění, tak ji léčit veterinárními léčivy ?
