Ach jo. Nějak na mne padla večerní depka. Zaboha nemůžu najít nic pozitivního, co by mělo smysl, z čeho by koukalo něco jiného než hromada problémů a potenciálních dalších malérů.

Můj domeček. Týpek, co mi spravoval střechu a mělo to být za pár tisíc, že vymění nějaké tašky a přimázne hřebenáč, tak mi teď volal, že strávil na střeše 49 hodin (se tam snad opaloval či co) a že chce násobně více. Kdybych měl aspoň jistotu, že už tam nepoteče, ale tu samozřejmě nemám a zjistím to až příští léto.

Barvu na futra jsem si koupil o odstín jinou, takže vyhozené peníze. Já bych to tam klidně namatlal, ale to by zase bylo řečí, jak hlavní je, ať je to "krásné" a hlavně ať tam nejsou kapky a přetáhnutí. Přitom o tom to vůbec není. Přebrousit to jde vždycky. Pokud si jednou někdo bude chtít hrát na krásu, tak si může pro mě za mě koupit i zlatou barvu. Ale teď bojuji se rzí a se základní funkčností a to je úplně jiná liga.

V sobotu a v neděli mne čeká zadělávání vany a ani nemám přesnou představu o technologii, jak vanu položit do dřevěného roštu. Podlaha i stěny jsou z dřevotřísky, takže cihly jaksi nepřicházejí v úvahu a stejně si myslím, že až vanu v podkroví naplním vodou a ještě si do ní lehnu se svými sto kily, tak prostě prolítnu stropem do přízemí.

Moje milá na mne hrne své rozvodové starosti, které nejdou řešit. Moje druhé bývalé děvče nemá peníze na žití a potřebuje podporovat nebo se přistěhovat. A já musím držet dům jako ústupovou cestu pro svou milou a své nové (její) děti. A do toho si tak nějak vůbec nejsem jistej tím, co chci a co nechci a jestli ještě vůbec něco chci. A do toho mám depku jak hrom, že jsem si vzpomněl na mrtvého dědu a když se člověk ohlédne po jeho životě, tak ono tak nějak ve stínu smrti všechno ztrácí jakýkoliv význam a smysluplnost a zbývá jen marnost.

Pruděj mne zákazníci, myslet mne nebaví, mám skluzy, práci nestíhám, peníze mi neposílaj, jen pruděj. Když je naháním, že je po splatnosti, všechno slíběj, pak se stejně nic nestane. Ne, že by mne to překvapovalo. Ale na dovolenou letos nebude. Ještě že jím jen rýži a Vitana vývar a mám zásobu na rok. Ale ta stavba mne ničí.

Ani nevím, zda chci být sám nebo mít kolem sebe lidi. Jediné, co na depresi pomáhá, je chlast nebo spánek. Po chlastu nejde pracovat, z dlouhého spaní mne bolej záda a hlava celej den.

Vlastně bych měl být šťastnej, že jsem vcelku zdravej, že mi skoro nic závažnýho nechybí. Neměl bych pořád zvedat telefony a někomu něco vysvětlovat nebo se trápit budoucností a hrát šachovou partii na deset tahů napřed a probírat všechny varianty s tím, že stejně všechno bude jinak a někdo mi do toho hodí vidle.

Hlavní můj problém je, že tak nějak prostě už nevidím ty světlé zítřky. Nevidím už v podstatě nic. Vidím jen maléry a temnou budoucnost. Bude jen hůř a hůř, nemoci, problémy, nedostatek peněz, pohybu, vitality, budu hnusnější a tlustší a hnusnější a tlustší a nesnesitelnější a nakonec přijde smrt. Samozřejmě ženské ode mne utečou, ta moje "zachraň mne", to je se zárukou, jakmile nebudu moct dávat dost.

Výborný vyhlídky. Firma krachne, to je prostě jistý, je jen otázka kdy. Ze stavby baráku se zblázním. Moje milá ode mne stejně jednou uteče, jako utekla ode všech přede mnou. Mé děti se nechají pomluvami přesvědčit, jak jsem špatný tak, jako se nechaly přesvědčit předchozí děti a vymazaly si mne z mobila.

Všechny dílčí úspěchy se mohou kdykoliv překlopit v meganeúspěch. Prostě DEPKA. Říká se, že realitu vidí člověk nejzřetelněji v okamžicích nejhlubší deprese. Snažím se najít něco pozitivního.

Malovat, chytat ryby, dělat něco, čím udělám radost i ostatním. Jenže PROČ? Na těch pár let? Proč bych se co učil, proč bych se s čím trápil? Proč bych co dělal? Všechno se zkazí, nic nevydrží, nakonec všechno zmizí beze stopy.

Už ani z těch šprot, které byly ulovené v zakázaném období a jsou plné jiker a člověk vlastně dostane pixlu kaviáru za pár korun, už ani z toho nemám radost a je mi po tom blivno. Nic mne netěší a úplně chápu zlostnou stařenu z Mrazíka "Jíst mi nechutná, pít mi nechutná." Prostě marnost, nic se mi nechce, nic mne nebaví, jen se potácím z jedné povinnosti do druhé a není nic, co by potěšilo. V podstatě mne všechno obtěžuje a unavuje. Vůbec nevím co s tím.

Asi by pomohlo zahodit mobil, vypnout firmu, přestat sedět povinně u počítače a přestat řešit barák. Aby měl člověk konečně klid, odehnat všechny i s jejich problémama.

Jen mít kde hlavu složit, mít co žrát, mít trošku soukromí. A hlavně vědět, že zítra se nemusím ničeho bát, že zase vyjde slunce, že budu mít zase normální a klidnou práci, že nebudu muset vyplňovat žádné šílené papíry ani dělat věci, které nezvládnu. Že prostě budu dělat to, na co stačím a že budu žít jako člověk a nebudou už nade mnou nikdy viset žádné nesplnitelné úkoly, kde výsledek nezáleží na mě. Jenže realita je bohužel zcela jiná.

Také míváte opravdu ponuré stavy jako já? Pak se ráno člověk probudí a je rád, že dýchá.