Stálo to padesát rublů, ale prožít to prej stojí za to. Odjeli jsme za tmy z hotelu starším ošuntělým autem. Na stole ležel velký černý omlácený bubiňák, s krátkou hlavní, do které se vešel malíček. Jeden z mužů odložil náhle karty, vzal revolver, zatočil bubínkem, zaklapl a stiskl. Nejhorší nápad je, se zkoušet oběsit na sádrokartonovém stropě...

POZOR !! Text neodpovídá současným normám politické korektnosti a může urazit. Dále smějí číst pouze osoby starší 18 let, které jsou odolné a nebudou cítit žádnou psychickou újmu. Raději neriskujte a nečtěte vůbec, já vás varoval. Jedná se o osobní vzpomínku Mistra Ogilvyho z roku 2006 na sedmdesátá léta minulého století a tomu odpovídají i reálie a hodnocení. Tedy v tom hledat jakékoliv analogie nebo hodnocení dnešních mravů a jevů je zcela nesmyslné. Berte to jako svědectví doby a doporučuji to dále nečíst, nemám za to žádnou odpovědnost, já to nečetl. Jen mi mistr kladl na srdce, abych to sem jednou dal, tak je to tady. To je celé. Tedy znovu opakuji NEČTĚTE TO !! Já to nečetl a nic o tom nevím, jen, že to smí číst pouze osoby plnoleté a ještě jen ty, které to nezasáhne a nebudou v tom nic hledat. Děkuji a jděte na jiný text. Já vám to říkal. Nečtěte to!!

Předmluva : Vážení přátelé, dostává se vám do ruky dílo, které vytvořil Mistr Ogilvy, kterého jsem osobně znal. Povídali jsme si spolu několikrát před prodejnou GM elektronik, kde jsme oba byli i nakupovat a mohu říct jen tolik, že Mistr byl v oboru odborník, jeho zájem není nijak předstíraný, fakta jsou reálná a příběhy dle mého názoru též, fikce je naprosté minimum. Snad i proto je text fundovaným pohledem do historie socialistické elektrotechniky i pohledem na místní i cizí mentalitu. Někoho mohou třeba i úvodní částečně technické pasáže nudit, ale ví někdo něco o sálových počítačích a operátorce zvané GORILA? O existencích a práci ve vědeckém ústavu? Víte, co je to "Tropikalizace"? Tak brilantní a vtipný popis školení v Sovětské tatarské republice, jaký jsem si přečetl v jeho textu, položí na lopatky i humorná díla renomovaných autorů. Mistr baví, vzdělává i šokuje, jeho nástrojem jsou jím oblíbené "pravdivé pomluvy". Užijte si prosím následující text, je opravdu jedinečný.

Hovorové výrazy nebyly upravovány. Jen malá ukázka pasáže z hotelu v Kazani : "Našli jsme ho úplně zeleného na WC. Odvedli ho do pokoje, a podali endiaron. Když jsme pak sešli dolů, zamířili jsme ke stolu, kde seděli naši stálí hlídači, agenti KGB, kteří se nám představili na vstupním školení. Dva žoviální rusové v kožených bundách, kteří tam celou dobu školení nepřetržitě chlastali. Jeden z nich zrovna cosi kutil sirkou na ruce. Sirku nařízl nožem a cosi jako navíjel. Druhý mi naprosto seriózně vysvětlil, že kolega prej chytil vlasovce. Když jsem nevěděl co to je, vysvětlil mi nadále s naprosto vážnou tváří, že je to infekční červ, který prej prorůstá tělem, a občas vykoukne hlavičkou nad kůži. No a právě, jak to prej zasvrbí, má se za tu vyčuhující hlavičku chytit do rozříznuté sirky, a pomalu točit, a vytahovat ho. Musí se to prej dělat ale pozorně, aby se nepřetrhl. Když jsem viděl, jak jeho kolega soustředěně pomaličku otáčí sirkou, udělalo se mi nevolno, a v podstatě jsem zbaběle zdrhl."

A mistrovský závěr : "Na bílou pláň padala modrá tma, rozsvítily se hvězdy, a před námi, několik kilometrů v dáli, blikala žlutobíle jak hřbitovní světýlka za dušiček, světla Kazaně. Oba jsme byli jen v polobotkách. Dorazili jsme dokonale promrzlí okolo půlnoci, a děkovali šťastné náhodě, že to tak dobře dopadlo." Přeji vám příjemný zážitek.

Vzpomínkový seriál o servisu počítačů před padesáti lety. První část.

Když jsem koncem šedesátých let minulého století skončil svou dobrovolnou vojenskou službu své socialistické vlasti, ve které jsem se měl teoreticky připravovat na její obranu proti imperialistům, kteří se pak za dvacet let stali našimi vojenskými spojenci, ocitl jsem se v řadě zaměstnání, která jsem pak absolvoval, několikrát i jako technik servisu počítačů. Byly to doby již značně tehdy zastaralého amerického IBM-360, který byl v možných i nemožných klonech většinou tehdy sovětské výroby rozšířen již nejenom na akademických pracovištích, ale také v průmyslu. Mimo IBM360 se zde již také vyskytovaly, zejména na Vysokých školách a u vojáků různé východoněmecké, polské bulharské a české počítače. U jednoho z českých, ADT-4000 / 4K operační paměti !!!/ , výroby n.p.Aritma jsem se jednou ocitl.

Počítač byl původně před několika lety než jsem přišel, jako nechodící darován podnikem Aritma vědeckému pracovišti v podstatě na pokusy, a když jeden místní ambiciozní inženýr prohlásil, že by ho byl schopen oživit, byla mu dána příležitost. Pamatuji si na monstrum v hliníkové bedně z integrovaných obvodů TESLA, složené na několika desítek deskách v jedné bedně obejmu asi 3 m3, vedle šílený bleděmodrý aritmácký snímač a děrovač papírové pásky, a neuvěřitelně rachotící psací stroj stroj Konzul.

Aby počítač vůbec chodil, muselo se do něj nejprve po zapnutí zadat osmi tlačítky 64 za sebou následujících osmibitových instrukcí zaváděcího programu . Říkalo se tomu BBL / Binary basic loader/. Byl to přímo čarodějnický rituál, který prováděl nejprve ráno od šesti onen starší autoritativní inženýr v bílém plášti, ale protože většinou někde udělal jako intelektuál chybu, po svačině kdy rozčileně ukončil své marné pokusy, to uložil jako triviální věc, se kterou se přece nebude on jako vědecký pracovník zabývat, svým podřízeným. V poledne většinou již BBL chodilo, děrovač zabouchal, a mohl načíst program.

Byly k dispozici jen dva: střílečka na lodičky, a psychologický program o délce asi 20 kB, který nikdy nikdo nedokončil do konce, ale jeho začátek se vždy vybouchal na psacím stroji, kde na papíru stálo: A- Jsi Muž? B- Jsi Žena? C- Nedovedeš se rozhodnout ? Press A,B,C

Program lodičky měl deset kilobajtů, které ze snímače lezly za strašlivého rachotu asi dvě minuty, měl tajnou vědeckými pracovníky zakódovánu zvláštnost: Pokud se hned po načtení programu nedala na klávesnici psacího stroje tečka, nikdy jste nemohli trefit na políčku 8x8 bodů žádnou loď. Občas totiž dorazil na sál předseda místní organizace KSČ, kterého vědečtí pracovníci nemohli ani cítit, protože jim psal malé prémie, a chtěl si zahrát lodě. Vždycky jsem se divil, proč vědečtí pracovníci jsou vlastně pořád proti sobě, protože když předseda KSČ ani po hodině mlácení do psacího stroje netrefil žádnou loď, odešel rozezlen ze sálu, kde byl počítač, a napsal všem zase malé prémie.

Také jsem po čase nemohl pochopit, proč se BBL vždy nahrává znovu a znovu každé ráno, protože počítač měl feritovou paměť, a tak v ní i po vypnutí zaváděcí informace musela teoreticky zůstat. Jednou jsem se na to neopatrně zeptal toho inženýra v bílém plášti, on mi neodpověděl, jeho obličej se jen mírně zakabonil, a za chvíli mne požádal, jestli bych nešel s jednou starší kolegyní propichovat začazené dírky hlukové izolace na stěně sálu, Byly jich miliony, a na pracovišti to byl vždy nejhorší trest pro toho, kdo se znelíbil.

Vedle na dalším klimatizovaném sále byl ruský analogový počítač AP-3. Bylo to několik neuvěřitelně hučících a hřejících konzol, a v čele byly namontovány v řídící konzole dvě analogové programovací desky. Na sál byl v době, kdy jsem na pracoviště přišel, vstup přísně zakázán, protože tam trojice velice se důležitě tvářících vojenských inženýrů v bílých pláštích, a jedna docentka statistiky, které všichni když se nenacházela na pracovišti, říkali "GORILA", několik let pracovala na simulačním modelu nějaké tajné přehrady. Když bylo na sále zamknuto, ozýval se odtud mnohdy hlasitý hovor, a podezřelé hýkání.

Jednou mi místní mechanik, kterému jsem opravil na pracovišti ilegálně nechodící ruskou barevnou televizi nabídl, jestli bych se za odměnu za to nechtěl pod pečetí naprostého tajemství na něco podívat. Prošli jsme spolu tmavou servisní chodbou klimatizace nad sály, a zastavili se na konci u začazené plechové bedny, kterou tiše otevřel, a vyndal tiše ze stěny jednu děrovanou dlaždici, která tvořila dole hlukovou izolaci sálů. Do tmy vytrysklo ze sálu pod námi tlumené světlo, a značně se i zvýšila hlasitost hovoru dole . Když jsme asi za půl hodiny opouštěli pobaveni, naši pozorovatelnu, věděl jsem již kromě toho, jak probíhá vojenský tajný výzkum analogově simulovaných přehrad, a mimo jiné také, proč té docentce v bílém plášti přezdívají "GORILA".

Po svátcích se náhle objevili všichni tři vojenští inženýři u nás v laboratořích, a se stále větší úporností hledali dvě své programovací desky, plné stovek drátů, nastavených přesných odporů, potenciometrů, kondenzátorů, a papírků s barevnými údaji. Horečného hledání se nakonec zúčastnilo i vedení, a když se pracovní den chýlil ke konci, dostavila se uklizečka, převlékla se v kanclu u skřínky, a v montérkách s kýblem v ruce i ukázala všem dvě jejich zcela odstrojené programovací desky, a vedle skříň, kde byly všechny barevné kablíky, odpory, kondenzátory a potenciometry úhledně srovnány dle barev a velikosti, a komentovala to suverénně několika strachem ztuhlým vyděšeným vědeckým pracovníkům v bílých pláštích tím, že už se na ten bordel v tom sále nemohla dívat, a tak to prostě před svátky všechno vytahala, a uklidila. Vykřikovala, jak nechápe, jak inteligenti můžou žít takovou dobu v takovém absolutním bordelu........

Pracovištěm pak delší dobu, když vojenští inženýři i docentka GORILA zmizeli, kolovala šeptanda, že model prostě nakonec, když jako mnoho podobných analogových modelů, nechodil, a tak tu uklizečku nakonec tajně za pár stovek bakšiše do kapsy k tomu "úklidu" , najali..

Díl druhý.

U počítačů se koncentrovali a i dnes koncentrují zajímaví lidé, dají se vždy rozdělit do několika kategorií:

- Profesionální vedoucí pracoviště - Místní a externí vědci a vědkyně - Místní a externí Programátoři - technici - Profesionální šedý administrativní perzonál, který to už může brát a i bere bere jen jako práci.

Může se zdát omylem, že uvádím ve výšeuvedeném seznamu nejprve vedoucí a pak teprve počítačové vědce. Omyl to není. Nad pracovištěm počítače se vyskytovali i vyskytují vždy různé funkce, které sice počítačům vůbec nemusejí rozumět, mají ale naprostou totální moc nade všemi lidmi tam. V případě výšeuvedeného pracoviště vládl všem starý bělovlasý bývalý voják - průmyslovák, zasloužilý člen KSČ. Vládl neúprosně, pevnou rukou, a kolektiv v podstatě vlastnil jako bača nebo spíš komunistický Ježíš své stádo biblických oveček, které dokonale znal, vodil na pastvu, stříhal, dojil, trestal, a v případě potřeby i někdy porážel. Kromě KSČ tam vedl i místní pobočku ROH / revoluční odborové hnutí/.Bylo zajímavé, jak i vědci s několika akademickými tituly ho sice ve skutečnosti naprosto tvrdě nenáviděli, a tvrdili vždy o něm především pohrdlivě "že nemá vzdělání", ale na schůzích KSČ, ROH, a zejména na jeho charakteristických a častých soukromých audiencích v jeho kanceláři na sebe práskali jak malí kluci, pomlouvali druhé, a považovali ho za vrchní autoritu, ale překvapivě se na něj obraceli i v případě třeba domácích neshod, a v podstatě bez jeho podpisu si nemohli koupit do laboratoře ani jeden odpor v Tesle za čtyřicet halířů kus.

Nejoblíbenější historkou vědců, vždy když nebyl na pracovišti, byl popis jeho her na počítači, a příhoda na sále, kdy jednou naivně zasedl k výše popsanému psychologickému testu "Jsi muž, žena nebo se nedokážeš rozhodnout", v němž začal odvážně a pravdivě vyplňovat zákeřné otázky, nakonec zahnal všechny ze sálu, protože chtěl vědět, jak v testu dopadne, a popadl asi dost podivně, neboť roztrhal na konci papír, hodil jej do koše, a všem na měsíc prý škrtnul prémie. Když odešel s ruměnými tvářemi ze sálu, nahrnula se tam suita vědeckých pracovníků, a asi týden slepovala útržky roztrhaného papíru z koše, a slepený papír se pak stal základním prvkem programu všech místních oslav.

Můj první kontakt s ním nastal několik dní poté co jsem přišel, když vedle všichni slavili nějaké soukromé narozeniny, a já si bastlil u počítače. Bastlit bylo na pracovišti považováno za snad nejhorší přestupek, a dál už byla jenom vražda, a pomluvy KSČ. Byl jsem na to upozorněn hned první den když jsem tam nastupoval. Samozřejmě že všichni vědečtí pracovníci si každý něco někdy bastlili, většinou i z podnikových součástek, ale jak bouchly dveře kanceláře našeho bolševického náčelníka na chodbě, ozval se rachot zavíraných šuplat ze všech okolních laboratoří..Náčelník pak prošel s úsměvem a nesnesitelným zvykem, že se postavil za náhodného dotyčného s nejvíc červenýma ušima, otevřel mu šuplík u psacího stolu, a náhodně vytahoval předměty, a ptal se "co to je".

Seděl jsem tedy u otevřeného rámu počítače, bastl u osciloskopu, a měřil. Trvalo to dosti dlouhou dobu, odvedle byl slyšet výskot oslavy, a na zádech jsem cítil nepříjemný tlak. Otočil jsem se proto, a zjistil, že mne zezadu z bezprostřední blízkosti pozoruje. Vzal jsem tedy sondu osciloskopu, zavěsil ji na nejbližší kontakt v rámu, a sledoval průběh. Vzápětí jsem dostal obecný dotaz, co dělám. Vymyslel jsem si nějaký signál, a odpověděl, že jej sleduji protože počítač ještě dost dobře neznám. On mne úplně otcovsky pochválil, že ostatní vedle zase paří, a já studuji počítač. Bylo mi to mírně trapný, a tak jsem se ho zeptal, co by se stalo, kdyby zjistil, že si tam bastlím. Odpověděl mi s úsměvem: Podívejte se, nedělejte ze sebe horšího, než třeba jste, to já okamžitě poznám, to byste byl určitě tak klidnej, jako jste. Pak otočil jako vždy operativně téma o 180 stupňů, a zeptal se: Jak to, že nejste v ROH ? Doufám, že to rychle napravíte, zakončil, podal mi ruku, a zmizel jako pára.

Za týden jsem přišel pozdě do práce. O půl hodiny. Troufale jsem se napsal na osmou, ale za čtvrt hodiny byla již vidět v knize jeho neprodlená akce, mezi jmény přede mnou červená čára, a poznamenaný čas, kontrola docházky 7,55 a jeho podpis. Všichni zachycení byli pozváni do jeho kanceláře, nabídnuto jim tradičně kafe, a pronesen čtvrthodinový trýznivě neurčitý projev o včasných docházkách, pak byli všichni milostivě propuštěni. Vy ještě na minutku zůstaňte, požádal mne. Když všichni opustili kancelář, pronesl opět asi desetiminutový projev o ničem, a pak se náhle zeptal: Kde jste byl včera na obědě? Popsal jsem mu oběd, čas a menzu vedle, a on řekl: To jste teda musel mít v tý menze tak nejmíň tři chody.... Podivil jsem se, jak to ví, on se usmál, a řekl: Pojďte se mnou.

Zavedl mne do místnosti, kde jsem seděl, rozevřel mechanický registrační měřič tlaku a vlhkosti, vzal tužku, a ukazoval: Tady odešel váš kolega, koupit si zřejmě něco do Prahy, tady jste odešel Vy, ale podívejte se, nechci kecat, ten přístroj ukazuje, že jste byl pryč...no abych zase nekcal, pomiňme ty náběhy na lince, tak minimálně dvě hodiny...

Musel jsem se zasmát, jak mne doběhl. Přiznal jsem se, že jsme byl ještě ve sklepě protějšího fyziologického ústavu za správcem biologických preparátů ve sklepě, podívat se na nějaké zajímavosti.

To já vím, pravil on s úsměvem, my jsme spolu obědvali, a on mi vyprávěl, že máte neobyčejně široké zájmy. No, nechme bejt biologický preparáty. Za ten dnešní příchod všem napíši o stovku menší prémie. Vám taky. Protože vám ovšem ještě pořád fandím od tý oslavy, tady máte patnáct lístků na obědy, abyste nebyl škodnej. To víte, já vám ty prémie musím zkrátit taky, protože tu všichni pořád nahlížejí do výplatních listin, a určitě byste nebyl rád, kdyby si ostatní by si mysleli , že mi tu třeba něco teď na ně donášíte....Jinak, co soudíte o vašem případném vstupu do organizace zvané KSČ?

Nyní jsem mohl vytáhnout trumfy, a přemístit se mimo nepříjemné téma, a tak jsem se sarkastickým smíchem pravil:

Četl jste už můj posudek z vojny ? Když mně tam napíšete, tak Vás kvůli tomu vyhodí ze strany jako sabotéra...

Proč se tak pořád podceňujete, na to on. Promyslete to, a pak mi přijďte říct. Jo, a do toho ROH jsem vás už napsal. Aby nebyl průser...

Odcházel jsem s lístkama v ruce jako téměř naverbovaný kolaborant. Po asi dvou měsících jsem se jednou nenápadně zeptal svého šéfa, vyměňuje zase papír a inkoust v přístroji, zdali by nebylo možné, měřit čas příchodů a odchodů měřičem vlhkosti a teploty. Chvíli mne pozorně sledoval, a pak mi řekl s úsměvem:

To tady už léta dělá bolševik. Sáhl do šuplete, vytáhl jedny síťové spínací hodiny, a jeden malý ponorný vařič, a daroval mi to. Těch hodin tam měl asi deset kusů.

Doufám, pravil s povzbudivým úsměvem, že to tady hned na první pokus všechno nezamlžíte, ručičky nepůjdou za roh, a neporušíte všeobecnou konspiraci. To víte, on na to sice nemá vzdělání, ale zase se o něm nedá úplně říct, že by byl naprostej vůl, jako někteří jiní. Taky doufám, že už jste přihlášenej v KSČ...

Musel jsem se opět tiše smát, a uvědomil si že ten akademický kolektiv budu muset nastudovat daleko podrobněji, abych nebyl za blbce, ale zase nějak moc nevyčníval ....

Díl třetí. Pokud sledujete zevnitř jako nevědec vědecký kolektiv, a po krátkém čase spadne aura tajemství a výjimečnosti, člověk se zamýšlí nad tím, jaký to vlastně všechno má skutečný význam, a hlavně, kdo to platí. Za čas mu to pak zevšední, protože je to vlastně i jeho pracovní příležitost, a buď zapadne do okolní fantasmagorie a poslušně tvoří také část té vznešené nesmyslnosti, stane se užitečným idiotem někoho nadřízeného, a čeká trpělivě na další postup, a nebo prostě žije tak nějak nad tím, a jen nenápadně ale o to pozorněji sleduje okolní frkot, baví se, a přitom se též něco užitečného naučí, a nebo dokonce pro sebe vytvoří. Ukázat se jako tvůrce něčeho reálného je ovšem v takových kolektivech značně nebezpečné, protože většinou celý princip činnosti v práci spočívá v tom, dokázat jen svoji nezbytnost, příliš se neodlišovat, a případně neprodleně a věrohodně zdůvodnit, proč nebyl splněn ten či onen termín, aniž by to ovlivnilo prémie.

Na pracovišti kde jsem se tehdy nalézal docházelo velice často k osobním vědeckým potyčkám mezi vědci, které když vrcholily, a oba seděli v jedné kanceláři, řešil náš bolševický šéf tím, že poslal místního údržbáře s deseti dřevěnými latěmi, a dvěma tabulemi sololitu, a udělal jim v kanclu mezi nimi příčku. Časem se pracoviště proto proměnilo v absurdní labyrint malých jakoby pidilaboratoří, kde kdo to neznal, zabloudil. Příčky byly vymalovány světle zeleným emailem, a vypadalo to tam jako na psychiatrii.

Kdo někdy navštívil prostory vojenského výzkumu, ví o čem mluvím.../ Někteří ambiciozní pracovníci pak po odchodu jiných pracovníků zabírali jejich oddělené prostory pro vlastní potřebu.

V největší místnosti se vždy odbývaly pracovní porady a současně schůze ROH, a když pak byli propuštěni všichni nestraníci, probíhala za přítomnosti straníků i schůze KSČ. Všemu vždy předsedal náš bolševický náčelník, a suverénně velel jak programátorské, tak matematické a technické sekci. Vždy jsem jej obdivoval, jak při vystoupení třeba nějakého matematického odborníka, který řešil Fuzzy množiny, pokládal naprosto obecné dotazy, které odborníka zřejmě vytáčely až do nepříčetnosti, ale musel se podvolit, a odpovědět tak, aby se to náčelníkovi líbilo, a byl spokojen. Jeden s přítomných šílených programátorů vždy na skříň přilepil asi deset metrů papíru vyjetého z elektrického psacího stroje, a vedl nad ním několika hlasy komplikovanou diskusi, doplněnou čmáráním několika barevnými tužkami do textu, a jednou skončil po několika výkřicích na nosítkách dvou ošetřovatelů z Bohnic, neboť někdo již preventivně před jeho vystoupením jako vědeckou pomstu, zavolal nenápadně do ústavu sanitku. Tradiční těma mého šéfa na poradách bylo, vykládat náčelníkovi a plénu o fatálně digitálně deformovaném hodinovém signálu počítače ADT, zapříčiněného nevhodným rozvodem a položením jeho vodičů, a požadavkem na koupi velmi drahého osciloskopu, nutného k definitivnímu odstranění této závady. Schůze nestraníků skončila pak hromadnými rozčilenými diskusemi na chodbách, než se všichni rozešli do svých labyrintů.

V kanceláři jsem seděl se svým šéfem, a stařičkým matematikem, který arogantně zabíral zřejmě již léta dva psací stoly, pokryté dvaceticentimetrovými vrstvami jím tužkou popsaných papírů. Starý pán přicházel denně již jako první do ústavu pravidelně v půl šesté, přesně v sedm ráno vyndal vždy ze stolu chirurgický skalpel, do půl osmé jej vždy pedanticky brousil na skle, a v osm hodin, když jsme přicházeli, měl již ořezány minimálně dvě ze svých pěti dřevěných tužek. Hroty tuhy byly dlouhé asi jedna a půl centimetru, ale v poledne již všechny jeho tužky drhnuly dřevem o papír. Nikdy jsem nepochopil na čem vlastně bádá, a nechápali to asi ani ostatní. Bylo zajímavé, když uklizečka jednou jeden stůl zcela uklidila, papíry odnesla do popelnice, a sklo na stole vyleštila jako zrcadlo, přišel druhý den matematik do práce, ale ani s naprostým klidem nehledal papíry, a za dva dny jich byla na stole zase prakticky stejná vrstva.

Když byl můj první šéf jednou také odvezen z noční od bedny ruského počítače na psychiatrii, protože prý znenadání začal na sále řvát: Ta elektronka nahoře za tou sítí je příčinou závady !!! a jak na ni dole ukazoval, z rozžhavené objímky ukápla kapka cínu, a strefila se mu přímo do oka, chtěl ještě s ovázaným okem zapsat závadu do deníku, a popral se přitom s ošetřovateli u sanitky, zaujal jeho psací stůl můj nový šéf - nový mladý inženýr. Za krátkou dobu jsme se skamarádili, a v podstatě jsem ho zakrátko nakazil svou vášní, občas zmizet z ústavu, projít pražské bazary, a občas přinést do laborky nějakou zajímavost. Protože to byl naprostý exot, rozbujela se jeho vášeň pro bazary do neobvyklých rozměrů. Protože byl zastánce teorie , že: Všechno se má dělat bezohledně a ve velkém... zahoukal často na nádvoří dokonce taxík, plný nakoupeného materálu, a já tím dostal tu čest, pomoci mu s ním jej přenést do laborky. Můj kolega byl jak jsem již psal, naprosto technicky bezohledný a všehoschopný. Jednou jsme přistěhovali do laborky obrovskou rezavou snad protileteckou sirénu. Měla asi pětadvacet kilo, a trčely z ní dva dlouhé dráty. Kolega mi s očima jak tenisáky na schodech líčil, že stála jen pětadvacet korun, a bazarník ji měl před bazarem na schodech. Hodili jsme ji na můj stůl, a v laborce se zvedlo mračno jemného prachu. matematik vedle u stolu akademicky profesionálně ignoroval naši činnost, jen si nervozně zlomil při ráně sirény o stůl tužku,a tak si vzal druhou.

Kolega se podíval na štítek sirény, a vykřikl: Představ si, že je to na stodvacet voltů, a ten podvodník mi přísahal, že je to na dvěstě dvacet!!! Ale ono to chvíli na těch dvěstědvacet taky vydrží.... a už se sápal dráty k zásuvce. Vyběhl jsem instinktivně ven s prsty vraženými v uších, ale na chodbě mne stejně ohlušil řev, až jsem se zpotil na zádech. Z kanclů kolem vybíhali lidé, a zmateně naráželi do do sebe, a z naší laborky se začal valit oblak jemného dusícího prchu. Mezi ním se vyvrávoral ze dveří náš matematik s hlukem odstávajícími boltci u uší, a plačtivým hlasem prosil kolemjdoucí:

Kolegové, proboha, nešlo by to prosím vás jen o maličko tišeji .....? Do toho všude zhasly světla, a za okamžik vyšel z místnosti mladý inženýr, rýpal se prsty v uších, a říkal. Sice to nevydrželo, ale ten bazarník říkal, že má doma ještě jednu.....

Když jsme se vrátili, a nahodili stykače, naskytl se nám apokalyptický pohled. Stoly s papíry matematika byly pokryty vrstvou jemného hnědočerného prachu ze sirény. Na chodbě se nacházel i náš bolševický náčelník, a z jeho rozrušeného výrazu bylo vidět, že začíná pochybovat o své jak vždy říkal, nedělitené vojenské velitelské pravomoci, která je nezbytně nutná nutné na každém seriozním pracovišti. O tuto pravomoc prakticky přišel asi za dva týdny, kdy se jednou na podzim z chodby po zahoukání taxiku na dvoře ozvala drtivá rána, a do laborky spadnul dveřmi obrovský asi padesátikilový očouzený transformátor na nějakých železných asi metrových úhelnících. Za trafem do laborky vběhl mladý inženýr, sál si krev z roztrženého prstu, která mu kapala na zimník, a s očima jak tenisáky nám líčil:

Svářečka na stopadesát ampér, za dvě kila !! Honem běž, mají tam ještě jednu!!! Pak odběhl, a vrátil se s hrstí elektrod, zastrčil do sítě nějaké dráty, ovinul okolo jedné elektrody silný drát, a zapálil v kanclu modrý, oči trhající oblouk. Z kanclu pak vyběhl plačící matematik s rukama nad hlavou, a již jsme ho nikdy neviděli. Náš bolševický náčelník stál nešťastně u dveří, z nich šlehaly modré obloukové záblesky a syčení výboje, a něco jen šeptal bezkrevnými rty.

Díl čtvrtý: Jedna z podstatných výhod, když některý vědec buď odešel do penze, a nebo byl hospitalizován na psychiatrii byla, že po něm zbyly vždy nějaké stoly a nebo skříně. Už když byl hospitalizován můj bývalý starý šéf "s cínovým okem", zbyla po něm v podstatě místnost zamčených a zapečetěných skříní. Nikdo poměrně dlouhou dobu nevěděl co s tím, a nakonec náš bolševický náčelník po týdnu rozhodl, že se skříně komisionálně odpečetí, obsah se prozkoumá, soukromé věci se vrátí na adresu majitele, to co bude dosud potřebné pro ústav se rozdělí mezi vědce, a ostatní se vyhodí do sběru.

Komise se sestávala z několika vědců, a vetřel se do ní i můj mladý šéf, protože tvrdil, "že se tam určitě dají najít zajímavé věci, které se hodí".

V deset hodin příštího dne za asistence vybrané komise a asi dalších třiceti vědeckých pracovníků, kteří se vetřeli podobně jako můj šéf, místní údržbář v montérkách po opatrné otázce," zda může", utrhl páčidlem první plombu, a přeřízl pilkou na železo první dosti masivní zámek. Po otevření dveří skříně se objevily pedanticky naskládané šedivé lepenkové krabice, velkosti asi jako od margarinu. Všechny byly přepásány tříbarevným tlustým provazem, a na každé straně bylo datum, a jedna plomba z pečetního vosku.

Někdo poznamenal, "...aby prej v tom nebyla nějaká bomba...", načež náčelník mírně pobledl, a začal konzultovat problém s komisí. Několik lidí v bílých pláštích se opatrně ztratilo. Nakonec mechanik kleštěmi na plech přestřihl jeden provázek, a rozebral krabici. Situace se opakovala. V krabici byly čtyři srovnané menší krabice, a na každé opět tříbarevný provázek zapečetěný pečetním voskem. I ty krabice byly rozebrány, a v nich opět čtyři krabičky převázané tříbarevným provázkem s plombami s datem . Někdo prohlásil: Ten chlap si z nás prostě udělal prdel... Po odpečetění krabiček všichni užasli: V každé se nacházel papírek s datem, a seznamem obsahu: V jedné třeba bylo: 28.6. 1958 1 ks šroubovák ruský - 5 mm - ohnuté ostří 2 ks závitník M3 - asi ruský - vylomený závit. 1 elektronka 6P3S - přerušené žhavení, skříň 5/3 AP3 1 nožík zlomený 2 m voskovaný provázek fixační - zásoba 4 matičky M5 - ruský závit, ze skříně AP3 /5/3 1 žárovka 60W přepálené vlákno, WC - vrátnice.

Bolševický náčelník vytahoval za sílícího smíchu okolí předměty, kontroloval, zdali je to, co je tam napsáno pravda, a ono vždy bylo, a nakonec zoufale bezradně prohlásil: No přece nebudeme u každý krabičky kontrolovat seznamy, to by zabralo celej tejden....

Nakonec mechanik pragmaticky přivezl před budovu stavební kolečko, otevřel okno, vždy rozpáčil další a další krabici, a za jásotu okolí je vyhazoval oknem na dvůr, kde po nich se smíchem lapali další vědečtí pracovníci, a vybírali s vršící se hromady co se jim hodilo. Nakonec na hromadu vylezl mechanik, strhl modrou blůzu, a udělal řvoucí Gorilu, zahnal tím všechny od hromady, načež slezl, vzal lopatu uhelku, a začal nakládat v podstatě vše, co bylo hospodářskou správou v ústavu odepsáno všechno, co bylo zřejmě hospodářskou správou v ústavu odepsáno od roku 1958 do roku 1965 na kolečko, a odvážet to k popelnicím.

Odchod našeho stařičkého matematika, který se dobrovolně po incidentu se sirénou odhodlal přerušit své dlouholeté přesluhování, a odejít konečně do penze, znamenal pro nás zisk tří psacích stolů. Mladý šéf shrnul z desek všechny papíry, složil je v koutě, a protože byly popsané z obou stran, odpoledne již je odnášela v balících do sběru uklizečka. Za další týden byly stoly naplněny a svrchu zarovnány do původní výše rostoucím množstvím různých zajímavostí, které můj mladý šéf neustále přinášel z bazarů.

Jeho šokující vlastností bylo, že v místnosti nejen používal suvereně stoly všech ostatních, ale ještě zarovnával svými věcmi všechny vodorovné plochy, jako okení parapety, ledničku, vrchní plochy přístrojů, a podobně. Menší věci pa stavěl třeba i na vodorovná místa lamp, židle, a podobně. Vždy když jsem potřeboval nějaké místo, třeba si jen sednout, řekl mi:

Vezmi si prkno, a opatrně to někde odsuň.

Jednou jsem ráno přišel do práce, a s hrůzou zjistil, že mi ve skříni, kde jsem měl různé elektronické součástky na projekty ústavu, chybí asi 280 tranzistorů, 400 diod, 20 krabiček odporů, a mnoho dalšího materiálu, který jsem měl samozřejmě podepsaný na osobní kartě. Protože v místnosti nikdo nebyl, vydal jsem se svého šéfa hledat s temným podezřením že to byl on. Zjistil jsem, že před několika dny zabral v sousedství další malý příčkami ohrazený opuštěný prostor, a přemístil se tam se svým nenovějším projektem:

Televizní digitální hry. Televizní hry byly v šedesátých letech minulého století technický výstřelek, který nedovedl realzovat hned tak někdo. Protože integrované obvody byly ještě v plenkách, jediná možnost byla postavit to s modulátorem analogově. Mladý inženýr seděl na zemi uprostřed několika obrovských bastldesek,naplněnými zřejmě mými součástkami, které jsem měl samozřejmě na osobní kartě, chroupal jeho oblíbenou bílou řepu, pojídal k tomu svůj oblíbený chléb s měkkým tvarohem, a utkvělým pohledem se díval na malou sovětskou černobílou televizi, na které byla uprostřed obrazovky bílá svislá čára, a okolo ní běhalo několik bílých čtverečků. Když dojedl řepu, pohnul s jedním potenciometrem, načež jeden bod se mírně zpomalil, z desky se zakouřilo, a bod zmizel. Mladý inženýr vzal nespokojeně štípačky, vystřihl z klubka tranzistorů asi tři, odhodil je na zem, a vytáhl s hromydy mých pytlíků další, a připájel je tam. Světlý čtvereček se obnovil. Zíral jsem na to několik minut jak Lottova žena.

Asi za měsíc začal na obchodním oddělení ústavu nečekaný ruch. Způsobil jej dostavivší se perfektně oblečený a naparfemovaný starší muž od firmy Packard, který přivezl v autě obrovský osciloskop za čtvrt milionu korun, a ptal se, komu ho má předvést. Bolševický náčelník přiběhl k nám do kanclu, a prakticky plakal. Nakonec se ukázalo, že osciloskop objednal můj před časem hospitalizovaný šéf za účelem odstranění deformovaných hodinových pulzů na počítači ADT, ovšem jeho cena již při sdělení uklidnila bolševického náčelníka s tím, že to nikdy nikdo nemůže schálit do té míry, že tomu nevěnoval patřičnou pozornost. Ke konci roku ovšem na škole zbyly nějaké volné prachy, a tak nějaké oddělení objednávku schválilo, a financovalo to.

Osciloskop za čtvrt milionu byla v podstatě tehdy embargovaná bedna, mělo to 180 elektronek, příkon jedna a půl kilowatu, a když packardácký technik odešel, stálo to bolševickému náčelníkovi spolu z jeho vůní, která zůstala, na stole jako poklad, a z celého ústavu k tomu chodily nábožně si šeptající delegace, z nichž některé si když byl od nich odvrácen, kolektivně nenápadně klepaly na čelo.

ADT stálo na sále jak mrtvá mrcha, občas k němu, ale stále méně často, někdo formálně zašel, ale to, že někdo bude pracně překopávat hodinový rozvod zastaralého počítače s dvěma děrnopáskovými programy, bylo již krajně nepravděpodobné.

Když mladý inženýr spatřil Packarda, s mírným pohrdáním prohlásil, že je tu konečně něco, s čím se dá trochu profesionálněji pracovat, suvereně to pustil, přitom ulomil nějaký miniaturní knoflík, a když mu bolševický náčelník neprodleně proradně navrhl, že by si to mohl vzít do osobního opatrování, dostal by na to zvláštní místnost, a dozoroval by to v případě potřeby, klidně mu to podepsal. Viděl jsem tu suveréní vlnovku jeho podpisu, a musel jsem si uvědomit, že je kromě naprosto geniálního elektronika i naprosto geniální taktik.

Jednou asi za další rok, již přicházelo další jaro,/ jak by řekl plukovní Stirlitz ze staršího televizního seriálu "Sedumnáct zastavení jara", "bouřlivé jaro roku 1968",/ jsem v laborce pořád otevíral okna, ale pořád tam bylo nějaké dusno. Pátral jsem tehdy pracně po zdroji parazitního tepla, a když jsem nakonec rozdělal jakýsi balík dek pod stolem, našel jsem tam v něm zabalený tiše hučící osciloskop Packard za čtvrt milionu. Vzpomněl jsem si rázem na jedno studené podzimní odpoledne, kdy jsme s mladým inženýrem kvapně dobastlovali v přesčasech nějaký hořící termín, a mladý inženýr, protože ještě netopili, utěsnil zapnutý osciloskop za čtvrt milionu dekami, a udělal z něj improvizovaná elektrická kamínka.

Když jsem osciloskop po snad čtvrt roce rozbalil, a s děsem v očích očekával, že bude mít vypálenou obrazovku, nic se nestalo. Jas byl naštěstí stažený na nulu. Když jsem to svému spolupracovníkovi líčil, zvedl oči od nějakého bastlu, a říkal:

Já už ho taky dvakrát hledal, to je dobře žes ho konečně objevil. Mohl bys mi ho sem přivést?

A když jsem se ho ptal, co by dělal, kdyby se zjistilo, že byl zkurvený, suvereně odpověděl:

Tak bych šel na zastupitelství servisu Packard, a pěkně je tam pojebal. Za takový prachy to musí taky něco vydržet...

A tak jsem si zase uvědomil, jak pravdivé je vojenské tvrzení, že :

- pokud člověk vytře špatně podlahu na rajonech, dostane se do vězení.

- Pokud někde zapomene na manévrech dělo, dostane důtku na štábu.

- pokud udělá průser jako mraky, a třeba rozkrade stát, stane se prezidentem, nebo ministrem národní obrany.

Díl pátý.

Po několika letech ve stejném prostředí stejných lidí, stejných denních problémech, stejných žabomyších válek člověk mírně otupí, a z letargie mne budil jen neustálý Damoklův meč nad hlavou, který představoval můj mladý šéf v pozici stále nabité neřízené jaderné střely, kdy člověk neví kdy to zrovna vyletí, a kam to dopadne. Již v roce 1967 jsem na jeho stolech sice viděl první spínací zdroj, které jsou dnes běžné, bakelitovou zásuvku s tehdejším tranzistorem KF504, ruským toroidním jádrem s pár závity, která naprosto chladná, rosvítila suverénně 6,3V 0,5 ampérovou žárovičku, nebo snad první mně známý prototyp dnešní RFID karty, samozřejmě z tesláckých součástek. Co na tom, že kloboukem toho tranzistoru KF504 z toho zdroje jsem za půl hodiny provozu dostal jednou znenadání do čela a všichni vědci okolo mu tvrdili, že to jeho RFID je naprostá blbost.......

Já sám jsem se tehdy snažil neustále odhalit dosud mne neznámý princip feritových pamětí. V šuplatech jsem našel ještě několik nefunkčních desek feritových pamětí z počítače ADT, a snažil se do nich něco zapsat či z nich něco přečíst. Kohokoli z vědců, koho jsem se ptal na informace, včetně mladého inženýra mne vždycky pohrdlivě odbyl triviálností toho problému, ale když jsem na plastovou destičku přilepil epoxidem dvacet feritových prstýnků z jedné rozebrané paměti, a vyzval někoho, aby tím teda, když je to tak triviální, provlík dráty, a něco do toho zapsal a nebo přečetl, stal jsem se jako praktik postupně buď naprostým idiotem, a nebo někdy i postrachem všech do té míry, že když jsem vytáhl z šuplete tu hračku, viděl jsem třeba mladého inženýra, jak se tiše zvedá ze židle, a nenápadně zdrhá pryč.

Jednoho dne mladý inženýr přinesl ze zájezdu v NSR snad první digitální multimetr, který existoval. Měl i funkci měření indukčností. Vzal jsem jedno paměťový jadýrko, navinul do něj dva závity drátu, a změřil indukčnost. Pak jsem u něj cvaknul pistolovou páječkou, a s úžasem zjistil, jak indukčnost narostla. Zkusil jsem měnit indukčnost škrtnutím ploché baterie s kondenzátorem v sérii o vývody vinutí. Indukčnosti exaktně naskakovaly dokonce i v závislosti na polaritě baterie. Zkusil jsem vyrobit klopný obvod RS, paměťovou buňku s třemi stavy, a posuvný registr z deseti jader, a číst stavy tím multimetrem. Nakonec, když jsem viděl, že to spolehlivě chodí, jsem místo multimetru zapojil jen dvoutranzistorový přípravek s dvěma leddiodami, které perfektně ukazovaly aktuální magnetický stav feritových jader. Nevím co mne to pak popadlo, jednou při pracovní schůzi, když se řešily dotazy na technické problémy jsem se dotázal opět na princip feritových pamětí, a když jsem byl suverénně jako již mnohokrát odkázán na studijní literauturu, kde je prý tento problém mnohokrát a dokonale řešen, vytáhl jsem své plastové udělátko s jádry. Za deset minut jeden z největších místních vědců namé štěstí udělal fatální omyl, že se dal vyprovokovat k praktickému pokusu, a stal se během dalších pěti minut za hřejivých úsměvů ostatních vědců naprostým teoretikem - idiotem. K mému potěšení jsem viděl i mladého inženýra, jak náhle zmizel. Za deset následujících minut na sebe u mého udělátka začalo vzájemně asi pět dalších vědců hystericky řvát. Nakonec ten první vědec, co se zesměšnil, pronesl s úsměvem:

Vážený pan technik, nám tedy na konci diskuze ukáže, jak zapisuje do svého bastlu bez tranzistorových zesilovačů, běžných na jednotkách feritových pamětí, plochou baterií do feritových jader, a pak z nich tu svou informaci tímtéž přečte. Prosím:

a předal mi s úsměvem slovo.

Ukázal jsem jim to, ukázal jsem jim i třístavovou buňku, kterou jsem nikde neviděl popsanou, a když se kolem mne shlukli s očima jak tenisáky, zapojil jsem i funkční desetistupňový posuvný registr se čtyřmi vinutími, a zapisoval a četl z něj jimi diktované hodnoty.

Když jsem se pak zlomyslně zeptal, kdo si to chce taky zkusit, nastalo v kolektivu naprosté ticho, a všichni se beze slov vrátili na židle. Díval jsem se, kde je bolševický náčelník. Stál opřen vedle o okno zády ke mně a mírně se mu klepala ramena smíchem. Pak se ke mně s vážnou tváří obrátil, a jakoby s láskou hlasitě řekl:

Udělal jste z nich sice zas dokonalé voly, ale za ten dnešek vás prostě ukoušou.....

V pátek odpoledne toho týdně jsem skutečně podával bolševickému náčelníkovi výpověď. Přijal papír, podal mi jiný, a řekl: Už jsem vám preventivně taky napsal posudek. Proč děláte takový blbosti ? Bylo vám tady snad špatně ?

Byla to A4, profesionálně popsaná na psacím stroji, jejíž text neříkal naprosto nic, a končil přesně na písmeno o pět řádek výše, než začíná dle administrativní normy:

Podpis hodnotícího ..... Podpis hodnoceného .....

Protože byl začátek prázdnin, rozhodl jsem se velkoryse začít s hledáním nové práce tak někdy v září, a když mi v listopadu toho roku přišel rozzuřený dopis z pracáku z Národního výboru, kde mne již nazývali přímo příživníkem, a vyhrožovali mnoha paragrafy postihu, musel jsem se do toho volky nevolky vložit, protože práce byla dosud povinná. Mírně zapocená dáma v kanclu na úřadě na mne ječela jako siréna.

Jedna z narychlo nalezených nabídek dle inzerátu představovala jeden známý podnik zahraničního zpravodajství. Výzkumné oddělení zde na nějakém zahraničním systému již leta vyvíjelo digitální informační systém. Když byly téměř hotovy podezřele těžké plechové krabice, plné teslácké elektroniky, s československými plastovými televizory Merkur jako monitory, Vyskytl se v prodeji za asi 17000 korun kus první zkopírovaný český teslácký mikroprocesor, a deprimovaní výzkumníci jej chtěli na poslední chvíli využít k témuž účelu. Ruměný robusní vedoucí výzkumu kašlal na nějaké posudky, a prostě mne nasál jako potřebného zaměstnance. Dostal jsem se nakrátko nejprve do místnosti s nějakými ambiciozními průmyslováky, kteří opravovali místní elektroniku, a pak přešel asi za týden do jakési tělocvičny o patro níž, kde byl zapojen onen záhadný zkušební systém.

Protože na vývoji systému pracovalo několik lidí nezávisle, výsledky podle toho vypadaly. Analogově-digitální napájecí zdroje z tesláckých součástek hořely, logika často padala, velmi často bylo nutno v krátkém čase vyměňovat i větší množství integrovaných obvodů, zkrátka napínavá práce , jenže v podstatě výplata za h....

Odloučené pracoviště každý týden dodávalo změny schématu, a nové kusy desek, od kterých nebylo možno předem očekávat nic dobrého. Spolu se mnou se servisu teoreticky věnovala již přede mnou i nějaká mladá plavovlasá ambiciozní inženýrka, která se ovšem panicky bála cokoli opravovat, natož zapnout, protože prakticky všechno co zapla, okamžitě shořelo, což mi i neprodleně naivně sdělila. Vedle nás sedělo programátorské oddělení s americkým vývojovým systémem Intelec. Bílé pláště, konvice na čaj a kávu, tiché cvakání zahraničních již tehdy tiskáren, besedy o zahraničních autech, zcela jiný svět, který vždy končil odevzdáním záhadného EPROMu, který se zapíchl do objímky zařízení, a cosi co nechodilo již trochu chodilo, a co chodilo, to zase naopak vůvec nechodilo. Muž v bílém plášti s podezíravým výrazem tedy EPROM opět vyňal z objímky, a výzkum mohl běžet další týden.

Předchozí praktické zkušenosti z laborek na škole jsem musel doplňovat soukromým výzkumem v naprosto havarijních podmínkách, protože naše nástroje, které jsme si většinou přinášeli z domova, byly kladivo, šroubovák, a pro oba z nás společná pistolová páječka s ohlodaným hrotem. Někdy jsem byl do oběda prací dosti vysílen.

Asi dva týdny poté, co jsem nastoupil jsem jednou vyhladovělý vyběhl do protějšího bufetu na oběd. Ignoroval jsem prasečí puch, smíšený s párou vyvařovny, a u pultu jsem tlusté babě v bílém plášti řekl:

Tři rizota.

Baba začala rovnat tři talíře.

Dejte to na jeden, opravil jsem ji. Vyvalila oči, tiše zašeptala něco o úchylácích, a navrstvila přepadávající hromadu na jeden talíř. Uchopil jsem talíř, a s kručícím žaludkem ho rychle odnesl k pultíku. Naproti mne stál u jedné malé porcičky hubený žlutý muž v hubertusu, a když uviděl moji hromadu, vyvalil oči, a vypadalo to, že zešílel. Uchopil svůj talíř, rozrazil asi pět lidí, stanul jak Jan Kozina u pultu, a s očima sršícíma nenávistí syčel na babu:

Podívejte se na moji porci, a porci toho chlapa támhle !!!

A ukázal trčícím prstem na můj talíř.

Všichni v bufetu odložili vidličky a lžíce, a také rozčileně pozorovali své porce, přidávali se k pánovi, a tiše mručeli.

Nojo, pane, ale on si zaplatil trojitou porci... Bránila se prodavačka...

Mručící lidé rázem přestali mručet, a začali se nehorázně chechtat. Žlutý muž ztratil glanc. Jakoby se mu smrskl obilčej, vrátil se naproti mně, postavil talíř na pultík, a rozhlížel se dezorientovaně okolo sebe. Nevím co ně to napadlo, vyndal jsem z kapsy pětku, podal mu ji, a řekl s plnými ústy:

Vy jste asi chudej, tady máte, kupte si klidně taky ještě jedno, abyste nemusel závidět...

Ozval se burácivý řehot okolních strávníků.

Muži se úplně leknutím a zlostí zcvrknul žlutý ksicht, mrštil vidličkou o pultík, a vyběhl před prodejnu. Dojedl jsem spokojeně svou obrovskou porci, ale protože přede mnou ležel ještě jeho talířek, přisunul jsem si ho, a dojedl. Okolo mne se ozval vyděšený jakoby hadí sykot. Zdvihl jsem oči, a uviděl na skle výlohy žlutý strhaný ksicht jak mne nehnutě šokovaně sleduje, a z obou stran dvě vlhké dlaně přisáté ke sklu.

Když jsem vyšel ven, už tam nebyl. Při návratu do firmy jsem ale viděl, že se něco děje. Vrátný v pozoru mi vyděšeně hlásil, že do podniku přišla neplánovaně kontrola z politického ústředí, abych si dal bacha, a okamžitě se dostavil na pracoviště, aby nebyl průser. Prošel jsem dvěma chodbami, a na jedné narazil na žlutého muže, který vedl skupinku dalších. Vždy arogantní vedoucí výzkumu okolo nich teď jakoby tančil, a právě jim otevíral nějaké dveře do kanclu..

Díl šestý.

Naštěstí na té chodbě jsme byli vzdáleni asi deset metrů, tak si mne žlutý muž nevšiml, a jen cosi říkal šéfovi, který se ukláněl snad až po pás, a vedl je do laborky vedle. V naší laborce stála vyděšená mladá inženýrka v naškrobeném bílém plášti, který jakmile se kontrola objevila v podniku, všem s očima jak tenisáky rozdali dva hospodářští pracovníci, kteří zřejmě po budově pobíhali tak rychle, že se kopali vlastníma patama do míst, kde záda ztrácejí slušný název, a než jsem si jej mohl navléci také, bouchly dveře, a s křepčícím šéfem který pobíhal okolo něho, a ukazoval mu krabice, jsme se žlutým mužem stáli asi dva metry od sebe. Byl jsem strašně zvědav, jestli se na mně hned vrhne pěstmi, a nebo se nějak pracně domluvíme, ale zvládl svou roli na jedničku: Odstrčil neslušně našeho blekotajícího šéfa, podal mi s širokým úsměvem ruku, a když jsem se strachem vzápětí čekal ránu do obličeje, řekl přívětivě, usmívaje se i na vyděšeného šéfa:

My se dobře známe, že ?

Šéf div neztratil vědomí, a zakňoural vyděšeně:

Vy se znáte ?

Ano, kontroval znovu žlutý muž a přímo si vychutnával situaci:

My se dobře známe.....

Pak proběhla ukázka, zcela bez incidentů, a skupina s pobíhajícím a švitořícím šéfem v čele odešla. Žlutý muž mi při odchodu ještě podal ruku, a řekl s drastickým výrazem:

Škoda že nemám víc času, mohli jsme zajít naproti do bufetu na kafe....

Když bouchly dveře, mladá inženýrka stála v naškrobeném plášti jako zkamenělá, a blekotala:

Vy se znáte ...

Do laborky za chvíli vrazil další technik, a říkal:

Ty vole, vodkud se znáte?

Když předváděčka skončila, přišel do laborky i zpocený šéf, sednul si na židli, a fascinovaně se ptal:

Vy se fakt znáte...?

Ano, my se známe. Řekl jsem tajemně. Pojďte ke mně, pravil šéf, a když jsme přicházeli do jeho kanclu, otevřel mi dveře, a pustil mně jako prvního. Překvapivě ale již o žlutém muži nepadlo ani slovo, předal mi jen pakl nějakých neopravitelných desek ze systému, otevřel mi ještě jednou zdvořile dveře, a propustil mne.

Desky do zdejšího systému byly daleko větší a složitější než třeba desky do počítače ADT, bylo na nich vždy tak okolo stovky číslicových obvodů. Desky se realizovaly to je vymýšlely, tvořily na ně plošné spoje, a osazovaly na protekčním odloučeném pracovišti. Nacházelo se tam sporadicky několik podle mne velmi zvláštních techniků. Na socializmus a na rozdíl od nás tam měli překvapivě západní vybavení. Vždy mne fascinovalo, jaké problémy byly s objednáním nějakého embargovaného zařízení ze Západu, ale jak tyto problémy zmizely jak pára okamžitě, když byl dovozem pověřen nějaký protekční známý vekslák.

Když jsem tam jednou přišel poprvé, nikdo z nich tam nebyl, až na nějakého mladého muže v modrém plášti, který měl v miniaturním svěráčku na stole naplněném přístroji a osciloskopem tektronix, upnutu obrovskou desku do kuchyňské linky, pokrytou umakartem a vyhlodával v ní dlátem a kladivem masivními údery nějaký otvor tak, že tektronix i drahé západní přístroje skákaly na stole přitom na nožičkách do výše centimetru. Měl jsem tam domluvit vypůjčení tektronixu, ale jak jsem se o tom zmínil, muž odložil kladivo, mou žádost striktně zamítl, uchopil elektrickou přímočarou pilku, vnořil ji do otvoru, a místnost se začala plnit jemným dusivým prachem.

Pokud máte servisovat nějaké elektronické zařízení, většinou do něj existuje elektrické schéma. Ve schématu jsou rozmístění prvků na deskách, spojení těch prvků, a pracovní signály. Již na škole jsem se velice často setkával s naprosto standardním principem oprav, kde se v do sítě zapojeném vadném zařízení hledají odchylky předepsaných logických signálů od zrovna se při závadě vyskytujících. Prakticky to vypadá tak, že u otevřeného rámu sedí dva technici, jeden sleduje ve schématu signál, a diktuje druhému body, ve kterých tento signál má prověřit.

Pokud je zařízení složitější, a času na opravu málo, někdy se postupuje v případě častého neúspěchu této výšeuvedené metody metodou výměny určitého bloku desek buď za náhradní, a nebo mezi sebou. Výstupem testu je pak podezřelá deska která se má prověřit, zdali je opravdu vadná, závadu vyhledat, a vadný prvek nahradit funkčním. Podstatný problém většiny vyvíjených desek jsou buď mnohonásobné závady, a nebo zkraty. Deska se přitom nedá připojit přímo ke zdroji, protože by buď přímo shořela, a nebo vadné obvody poškodily proudem další. Právě na tyto desky je nutný buď speciální tester, a nebo nutnost, použít nějakých náhradních metod.

Jedna z možností je, sledovat nějakým rafinovaným způsobem teplotní pole desky, vyňaté při závadě z počítače, a podle rozdílů teplot uvažovat případnou závadu. Pokud ovšem máte k dispozici šroubovák, kladivo a pistolovou páječku s ohlodaným hrotem, a nemůžete svou prací někoho rafinovaně a inteligentně delegovat, je situace povážlivá, zvláště když je očekáván výsledek na němž třeba zase závisejí prémie pracoviště.

Jednou jsem v poměrně zoufalé situaci na stole plném neopravitelných desek přišel na zajímavou metodu: Vyňatá deska ze zařízení se závadou která je ještě zahřátá, se opatrně nastaví nad rychlovarnou konvicí, ve které se vaří voda, za malou chvíli se obrátí, a postaví na polystyrén./teplotní izolace/ Místa, která mají na závadou zahřáté desce nejvyšší teplotu / chodí to i s rozdílem několika stupňů/, se odpaří nejdříve, a ukážou se na okamžik jako suchá dříve než ostatní. Pokud se to naučíme sledovat, získáme jakousi překvapivě citlivou termokameru. Pokud místa, která schnou rychleji než ostatní, označujeme postupně čísly lihovým fixem, získáme primitivní ale velice názornou teplotní mapu.

Protože jsem byl tehdy mladý užitečný idiot stále bez zkušeností, pochlubil jsem se naivně s výsledkem svých výzkumů ostatním. Šéf mne označil za blouznivého idiota, a začal ze mne zase páčit, odkud znám žlutého muže. Následně nějaký mechanik odvedle touto metodou jakousi příznivou náhodou objevil na nějaké dálnopisné desce rozžhavený datový vysílač, který by však zřejmě zjisti i dotykem prstu, vyměnil ho, a když deska ožila, stal se okamžitě největším elektronickým expertem v baráku. Druhý den na pracoviště přivlekl z domova prádelní hrnec,kterým ve své mysli nahradil mou rychlovarnou konvici, a protože chtěl pracovat na rozdíl ode mne, amatéra, "ve velkém" postavil ho na vařič, naložil do něj všechny své neopravitelné desky, a ve snaze, opakovat svůj hvězdný úspěch je navlhčil vodou tak, že se staly trvale nefunkční. Poté, když to zjistil, se v zoufalství na pracovišti ožral, a v deliriu mne na několika chodbách v baráku technicky znemožnil a zatratil.

Chtěje zabránit rostoucímu obecnému zlepšovatelskému hnutí,které nastalo po mém zjištění, a účastnili se ho všichni, snad i pracovníci na odloučeném pracovišti, prohlásivše se neprodleně za autory nápadu, a které skončilo šéfovým profesionálním zásahem, kdy se asi za týden znenadání objevili v laboratoři čytři pracovníci s obrovskou profi termokamerou, za několik milionů z jiného protekčního pracoviště, nalili do ní z dewarovy nádoby asi čtvrt litru dýmajícího kapalného dusíku, a za dopoledne nafotografovali barevné teplotní mapy asi pěti desek, zmizeli, a zanechali za sebou fakturu asi na dvacet tisíc, jsem svůj další výzkum pečlivě utajoval. Přišel jsem totiž dodatečně na to, že na vytvoření teplotní mapy stačí malý plastový rozprašovač od laku na vlasy, naplněný buď deionizovanou vodou, a nebo čistým lihem, takže akce lze opakovaně provést i ve vadném zařízení a nebo s testovanou deskou na prodlužovacím konektoru.

Když jsme u těch termokamer, vývoj dnes pokročil tak rychle dopředu, že neodolám, abych zde nepopsal jednu ostudu, kterou jsem způsobil před několika lety na Brněnském veletrhu, abyste se mně také mohli zasmát:

Procházím stánky v pavilonu B, a vejdu do firmy, kde obchodují s infrakamerami. Je to šílené, od dob, kdy se do toho lil kapalný dusík, je to dnes v podstatě barevný digitální foťák, ze kterého září laser a ozařuje místo, které chceme snímat, uděláme cvak, a je k dispozici barevná mapa i s termokřivkami, a několik statistických programů, které vyhodnotí na mapě i setinu stupně. Jeden maličký stál dvaadvacet papírů. Sáhl jsem do kapsy, agent fascinovaně vyskočil zavolal šéfa, a začali se lámat, ale pak jsem se všichni hořce a oni s porozuměním zasmáli, protože se zjistilo, že to není dvacet papírů v korunách, ale v Eurech...

Díl sedmý.

Pokud bychom se zabývali zkoumáním velitelské struktury zdejšího pracoviště, obecně platilo jednotné schema jak jsem ho uvedl v předchozích dílech, vládnoucí vším osoba byla také z politického prostředí, jen to byla nadřízená kontrolní komise, již nikoli z oblasti místní, ale z daleko výšších sfér, a místní stranický náčelník a velitel ROH, malý starý nervní mužík vždy v modrém plášti, již jen na slovo poslouchal onoho místního hlavního počítačového vědce a vedoucího výkumu, a v jedné funkci i vedoucího programování celého projektu.

Pokud začneme zkoumat systém programování tamějšího v podstatě by se dnes dalo říci "pakosystému", jako programovací jazyk byl samozřejmě dostupný běžný assembler, ovšem vedoucí vědec velice rád programoval i pouze ve strojovém kódu, v podstatě pak i 8080. Přistupoval k tomu v případech, kdy se v systému vyskytl nějaký neřešitelný průšvih, který brzdil vývoj. Na skříni se v těch okamžicích vždy znenadání objevil připíchnut tajemný asi desetimetrový papír z dálnopisu, naplněný od začátku až ke konci hexadecimálními znaky a šéf kolem vždy začínal běhat, a psát do toho tužkou. Rychlost jeho běhu byla úměrná velkosti průšvihu, a mohu říci, že jsem ho několikrát viděl při práci i v případě, že se ve svém osobním geniálním programu pro systém dokonale ztratil. V tom okamžiku se objevily na scéně barevné tužky mnoha barev, okázalé gumování v programu, a šéf pozvolna začínal ve svém snažení zabírat cizí stoly, a lepit na ně papíry s dalšími programy. Pak mu začaly růst tmavé vaky pod očima, přestával poznávat lidi a sotva se někdo objevil, a pokusil se ho vyrušit, hromovým hlasem na něj sprostě řval. Jednou systém asi týden nechodil, a šéf již programoval ve svém strojním výpisu nepřetržitě dva dny a dvě noci, několik stolů bylo zaneřáděno jeho papíry, hromadami nedojedených snídaní, obědů a večeří, a šéf mezi tím přecházel, a začal opět nepoznávat lidi, a místa, kde se nacházel. Znenadání přišla nová uklízečka, v montérkách a s kýblem, a když uviděla ten bordel, upadla do úplného tranzu.

Seděl jsem tehdy v laborce zády k ní, a slyšel její rozčilené tirády, ale bál se vmísit do rozhovoru, protože jsem podle intonace hlasu tušil, že bych v případě pokusu koupil okamžitě ránu mokrým hadrem přes hlavu. Nejprve uklidila vedlejší stůl, politý mlíkem zasypaný drobečky, a poházený barevnými tužkami a zmačkanými papíry. V tom se dostavil šéf s černýma pytlíkama pod očima, nepoznal zřejmě své před chvílí uklizené pracoviště, a protože myslel, že vlezl jinam, s nesrozumitelným broukáním k sobě odešel. Uklizečka v montérkách ho sledovala s úžasem, a když odešel, vykřikla:

Kurva, to sou typy jak z psychiatrie, tady aby se člověk bál!!!

A rozčileně strhla jeho papír s programem počmáraným barevnými tužkami ze skříně, zmačkala ho, a hodila do koše. S plným košem pak razantněě odešla na dvůr, a oknem bylo vidět, že ho vysypala ho do popelnice. Mohl jsem se na věc vykašlat, ale protože jsem byl užitečný idiot, odběhl jsem na dvůr, a zmačkaný papír z popelnice vyndal, a trochu narovnal. Když jsem se vracel, narazil jsem na chodbě do šéfa, který tam běhal jako v mrákotách, a nemohl pochopit, že ten papír nikde nemůže najít. Když mne uviděl, vytrhl mi ho s výkřikem z ruky, rozprostřel ho na zemi na dlaždičkách, a začal v něm něco na kolenou čmárat. Najednou vstal, podíval se na nás okolo vodovým pohledem, a vykřikl:

Už to mám!!! Ne XOR table ale Nor table, ...!!!

a začal něco čmárat fixem na stěnu.

Někdo pravil zachmuřeným hlasem:

Je v prdeli, zavolejte sanitku....

To se ovšem nikdo neodvážil. Šéfa potom několik kolegů hrubě opilo v jednom kanclu kafem a gruziňákem, a chrápajícího jak notorika odvezlo taxíkem domů. Jeho tehdejší slavné "cestě nohama napřed" a nesmazatelnému hieroglyfu strojního kodu fixem na chodbě si pak velice často všímali jeho odpůrci, prohlíželi ho, a radostně se přitom u něho na chodbě společně hihňali. Za to, že jsem v podstatě papír zachránil, jsem nikdy nedostal poděkováno, a ani jsem to nepožadoval. Věděl jsem, že jsem jen jak by řekl Victor Dyk, "řadový krysař". A každý soudný člověk, a zejména každý krysař by měl mít na mysli, že je vždy sice v případě průseru mocnými vítán, pokud je však průšvih zažehnán, všichni raději zase vidí jeho záda.

Jednoho dne vrchní konstruktér znenadání rozhodl, že se osazenstvo oddělení kompletně sbalí, a odjede do kulturního zařízení podniku, kde bude týden studovat systém. Na programu prý budou jak jeho odborné přednášky o elektronice, tak o programu. Nato vznikl nepředstavitelný chaos, a potřebné věci se neprodleně stěhovaly dva dny do podnikového autobusu. Staří opilci jásali, protože byli absolventi již předchozích takových školení, a tak dobře věděli, že dočkají li se ve spánku na školení večera, poteče levný alkohol večer proudem. Byl jsem soukromě zvědav, jak se třeba běžný mechanik vypořádá s informacemi o mikroprocesorovém digitálním systému, ale všichni dostali osobní sešity, a rozkaz si povinně vést přehledné poznámky, které prý budou kontrolovány, a za dva dny se jelo. Byla to velká sláva, a ostatní pracovníci nám záviděli. Místní opilci celou cestu jásali v autobuse, a pohrdlivě odhadovali, koho zase budou muset odvést s otevřenými žaludečními vředy, cesta uběhla v pohodě. Přijeli jsme k malému diplomatickému zámečku, v němž jsme se ubytovali, hned po obědě zasedli na první školení. Již po prvních minutách jsme věděli, že to jednak se svým šéfem nebudeme mít lehké, ale ani on s námi. Byl rozbalen diaprojektor, a rozsvícena schémata. Tak 80 procent lidí nikdy nevidělo, integrovaný obvod, ani se nesetkalo s jeho funkcemi. Protože se při výkladu šéf pokoušel všechny i okamžitě zkoušet, ti co to znali se srdečně bavili nad zmatenými výroky svých nešťastných kolegů, kteří byli nuceni před zraky všech ostatních vystupovat jako hloupí žáčci u tabule, a snažit se vykládat o něčem, čemu naprosto nerozuměli. Již první den byla nálada hustá, a tak se všichni v baru již tak za dvě hodiny masivně ožrali.

Večeře a první tři skleničky alkoholu byly zadarmo, ostatní si zájemce musel zaplatit a nebo nechat napsat na lístek od číšníka na občanku. Ještě před půlnocí se bar zavřel, a my jsme se všichni v podstatě s dunícími hlavami rozešli na pokoje, abychom prý ráno mohli zase studovat. Konzumace byla značná, a číšníci v zařízení spokojeni.

Cestou do druhého patra jsem překračoval mechanika, který před časem objevil mou metodou ten datový zesilovač. Lezl teď po čtyřech jako brouk, na schodech rozprostíral svůj poznámkový sešit, a totálně jak opit tak technicky přetížen, cosi absurdního sám se sebou rozmlouval o logických funkcích, se kterými se setkal snad poprvé v životě. Oceňoval jsem ho, že se v jeho letech nevzdal jako většina ostatních, a snažil se s tím i když neúšpěšně, tak aspoň ze začátku tvrdě bojovat.

Dny odborného školení uběhly jako voda, někteří snad o něco chytřejší, většina však totálně technicky dezorientována, jsme se vraceli po týdnu domů. Největší opilec, který do autobusu propašoval k rozhořčení šéfa dvě lahve vodky, po jejich kolektivním vypití když zase za okny autobusu vystoupily tmavošedé siluety pražských panelákových sídlišť, s patosem v hlase smutně poznamenal:

A jdeme zase bydlet....

Jednou jsem otevřel v místnosti, kde jsem opravoval vadné desky do systému v jednom starém psacím stole dolní šuple, a nalezl v něm zajímavý mosazný předmět s ruční rytinou. Nevěděl jsem co to je, ale místní mechanik mi k mému úžasu řekl, že je to nahrávací hlava do fonografu, pak jsem vyslechl jeho pro mne absurdní vyprávění, kde mi sdělil, že agentura používala do konce sedmdesátých let minulého století třeba pro sekretářky ne magnetofony, ale americké fonografy. Když mi to sdělil, chtěl jsem, aby na mě dýchnul, protože jsem si myslel, že je ožralý. Protože jsem alkohol neindikoval, začal jsem ho považovat za absurdního lháře. Mechanik se mi smál, a uzavřel se mnou sázku o basu piv.Tu jsem samozřejmě prohrál, protože za několik minut přinesl z dílny voskový fonografický váleček, a přivedl dalšího mechanika, který byl prý ještě pět let při jeho příchodu do agentury najat právě na soustružení voskových válečků do fonografů. Ukazoval mi to dokonce v pracovní smlouvě. Vyprávěl, jak před třemi roky konečně fonografy likvidovali, a jak sekretářky, které je léta používaly, dávaly hromadně při přechodu na magnetofony výpovědi, protože se již s nimi nechtěly učit manipulovat. Mechanik pak přivedl ještě jednu tělnatější sekretářku, která s fonografy také léta pracovala, ale s magnetofony se na stará kolena ještě dokázala vyrovnat. Tvrdila, že třeba při přepisování textů je páskový magnetofon daleko nepraktičtější než fonograf, protože se musí podle počítadla zbytečně dlouho hledat záznam. Dále obvinila s radostí jednoho z přítomných mechaniků zdali se ještě pamatuje, jak jednou při soustružení voskových válečků kouřil což bylo v dílně přísně zakázáno, a vypálil suverénně celou místnost. Mechanici i sekretářka pak šli vypít vyhranou basu piv, nechali mi z ní dvě, a za chvíli jsem z vedlejší místnosti za jásotu ostatních přítomných slyšel, jak uvažují o tom,

"vo co by se s tím exotem ještě mohli vsadit, abych prohrál další basu nebo koupil flašku".

Já jen chtěl slyšet fonograf, což se mi za další flašku podařilo u jednoho starého mechanika, který si při jejich likvidaci jeden tajně ukradl domů. Poslech byl dokonalý, na voskovém válečku se vešlo asi deset minut záznamu. Fungovalo to na natažené pero jako budík. Pokud se záznam opotřeboval, a nebo se rušil, váleček se prostě osoustružil maličkým safírovým nožíkem, a nahrál znova. Do drážky záznamu se dalo strefovat přehrávací jehlou. Váleček vždy ubyl ze svých původních asi 65 mm průměru o čtvrt milimetru, a když prý byl tenčí než 50 mm, a už se na něj vešlo jen sedum minut, tak se vosk ve formě roztavil, nechal ztuhnout, osoustružil, a mohlo se nahrávat pořád dokola. Fonografy se prý v agentuře používaly rutinně od jejího založení již před válkou, a pak od konce druhé světové války téměř doteď. Musel jsem se tomu dokonalému zařízení obdivovat. Zvláště pak ale jeho poměrně extrémně dlouhému časovému intervalu, kdy to bylo několik desetiletí, skoro půl století denodeně používáno.

Díl osmý.

Asi po půl roce mého působení v agentuře již byly v mých dosti zoufalých technických podmínkách vynalezeno a v praxi odzkoušeno několik dosti zajímavých a neobvyklých nových diagnostických metod, jak hledat v podstatě bez znalosti logických signálů vadné jednotky v místních elektronických zařízeních. Po " Termokameře z rychlovarné konvice"následovala metoda "ohmmetr". Když jsem si konečně mohl vypůjčit od místního výzkumného oddělení jeden nepoužívaný zahraniční multimetr, který měl uvnitř odlomenou jednu zdířku, a byl mi proto s radostí původního majitele jako nový v ceně asi čtyř papírů okamžitě napsán na osobní kartu, dostal se mi do rukou na tu dobu zajímavý měřicí prostředek.

Téměř náhodou jsem při testování možností soukromě zjistil, že víc než 60 procent závad na deskách, osazených obvody TTL se dá zjistit triviálním měřením na konektoru a v desce, která není zapojena ke zdroji, případně hodnoty snadno a rychle srovnat s deskou dobrou. jaké bylo pak mé překvapení ještě doma v dílně, kde jsem tehdy exceloval jen s prastarým krámem, elektronkovým osciloskopem Křižík, když jsem zjistil, že triviálním měřením se dá dokonce zjistit parazitní šum buď vadných obvodů TTL, který prozrazuje i potencionální závady, tedy závady, které teprve hrozí.

Protože počet desek, které jsem náhle opravoval, byl podezřele vysoký, prakticky vše chodilo, začalo se o to nenápadně zajímat i odloučené výzkumné oddělení, které mi najednou, když už to nebylo vůbec třeba, z čista jasna nabídlo svůj jeden starší tektornix. Nikdo ale nevěděl, že většinu desek vždy v práci seberu do tašky, změřím doma v dílně, případně zde i vyměním vadné obvody, a desky pak přinesu do práce zpět, a odevzdám. Pánové byli stále netrpělivější, a tak jsem jednou doma v dílně zbastlil jednoduché měřiče impedance a šumu obvodů, a předvedl jim je jako nové sondy, o kterých ale nevěděli nic.

Zájem získat i tyto sondy byl od nich značný. S úsměvem jsem si to ale kromě jedné ukázky nechal pro sebe. Dalším podstatným problémem bylo vyjímání vadných integráčů z desek. Byly to v podstatě amatérsky navrhované dvouvrstvé desky s malou hustotou, bez prokovených otvorů. Desky byly vrtány ručně, a po vložení obvodu do otvoru v laminátu se musel přívod obvodu, ke kterému šel spoj z obou stran také z obou stran připájet. Již první pájení při výrobě byla pakárna, a osazení a zapájení jedné desky trvalo tak minimálně dvě až tři hodiny.

Z nutnosti výměny integrovaných obvodů se všichni před mým příchodem strachovali, a v případě nejnutnější potřeby to realizovali odštípáním vývodů IO, a vytažením zbylých vývodů páječkou a odsávačkou. Výsledkem procesu byla ožehnutá místa, zapatlaná kalafunou, s mnoha odchlípnutými spoji. Vyměnit jeden obvod na stejné pozici dvakrát bylo spojeno s použitím pocínovaných drátů, což vypadalo strašně, trvalo to vždy něúměrně dlouho, a bylo to pak i značně poruchové. V garáži jsem proto vyvinul triviální teplovzdušnou odpajovačku, která obvod zespodu nahřála, a po plasticitě horkého cínu vytáhla shora pomocí pérového přípravku. Výměna obvodu trvala maximálně dvacet sekund, a po odsátí odsávacím balonkem za horka za teploty kapalného cínu byly otvory naprosto volné, a nepoškozené.

Moji konkurenti v tehdejších Kancelářských strojích používali zahraniční vyfukovačky. Ty obvod rozžhavily horkým vzduchem, a vystříkaly tlakem vzduchu shora cín z děr. Podstatnou nevýhodou byla nutnost odstranění cínové mlhy, která se rozstříkala kolem po desce, a mnohdy způsobila i zkraty u okolních obvodů.

Většina protekčních socialistických výzkumníků z privilegovaných pracovišť ovládá dokonale způsoby, jak si certifikovat svoje pracovní, i když někdy vysoce podezřelé metody práce, a tak v případě potřeby odsune a nebo i zlikviduje svoji případnou konkurenci. Proto mne vždy v podstatě i rozesmávalo, jak všichni vždycky běsnili, když jsem se jim stavěl jako podle nich, amatér-bastlíř s nejen porovnatelnými ale i výrazně lepšími výsledky, a oni netušili, jak to realizuji. Slovem "bastlíř" se v profesionálním servisu elektroniky dehonestují nežádoucí elementy daleko lépe, než třeba v církvi označením "kacíř".

Rád jsem se vždycky nechal slovem bastlíř označovat, pak jsem se vždy s hraným úděsem v očích a pohledem na zprasenou desku ptal na pachatele, a nejhroznější výrok, za který mne pak hodně lidí do smrti bude nenávidět, byla:

"Doufám, že pachatel tohoto cínového zvěrstva s páječkou weller za dvacet papírů měl minimálně dvoje papíry na hlavu".

Ožehnutý kus železného plechu ve tvaru komínku s malým asi stowattovým žhavicím tělískem, několika tvarovými maskami a bejčáckým termočlánkem, který reguluje teplotu mezi 270 a 300 stupni, mám v garáži dodnes, a je funkční. Regulátor teploty k termočlánku jsem zhotovil ze stařičkého operačního zesilovače uA709, vyndaného z nějaké vadné desky a teplotu tělíska řídil teslácký tyristor vypájený z klimatizace jiné vadné desky. Toto zařízení se dnes, samozřejmě za desetitisíce, protože to má profesionální design a teplota je řízena mikroprocesorem, prodává v zahraničí. Princip je ale úplně shoodný s tím mým před třiceti lety. Když jsem asi po třiceti letech jednou viděl zapojení československé páječky ERS-50, musel jsem se tiše smát, protože zapojení bylo naprosto shodné, jak schématem, tak i velikostí většiny odporů. Traduje se, že schema prý výrobci této páječky okopírovali odjejího německého originálu. Tím samozřejmě nechci říct, že dosud nechápu, komu se to podařilo postupně a jakými cestami ukrást...

Protože jsem dosti dlouho zatajoval své pracovní postupy, a nereagoval ani na místního stranického náčelníka, který mi velkoryse nabídl, že to můžeme dát se šéfem výzkumu jako zlepšovací návrh, a "...určitě za to dostanu několik stovek, které se hodí.....", a hrabání v šupleti, když jsem nebyl v práci nepřineslo kýžený efekt, začalo tiše prohlašovat výzkumné oddělení, "že je to v podstatě i majetek podniku, protože jsem to jako zaměstnanec vymyslel prý v pracovní době".

Odkázal jsem se na pracovní smlouvu, kde jsem byl v podstatě najat jako špatně placený elektronik - výměnkář, který není bez příkazu vedoucího oprávněn do desek ani zasahovat pájkou, a vzal si čtrnáct dní dovolené.

Zbraň čtrnácti dnů dovolené vygenerovala hromadu vadných desek, do kterých byly naházeny i desky dobré, protože kolegyně byla přinucena, postupovat v mé nepřítomnosti podle instrukcí výzkumného oddělení, a tedy lokalizovala vadné desky jen výměnou mezi sebou. Když přitom odešly i dvě bedny systému s televizory, podala ze strachu výpověď a do konce výpovědní lhůty se hodila marod.

Zafungoval jsem abych měl klid, tedy opět jako Krysař, a za jidášských pochval šéfa hromadu vadných desek eliminoval asi na pět, u kterých jsem si skutečně nevěděl rady.

Za několik dní poté jsem večer cestou z práce navštívil tehdy velmi známého veksláka se zahraničními obvody, který bydlel v Nuslích. V pytlíku jeho obvodů, kterými jsem se probíral, a o kterých on nic nevěděl, ale nikdo je nechtěl, jsem se velmi rád a často hrabal, a kupoval to co jsem potřeboval, za babku. Zájemci o jeho součástky byli většinou movití konstruktéři hudebních aparatur kteří digitální technice nerozuměli. V pytlíku jsem našel kromě jiných i dvě 8080, pět 8028, a dvě 8024. Co to je? Ptal jsem se, jak vekslák věksláka, a on mi jak vekslák vekslákovi prostě odpověděl:

Já fakt, nevím, když to vezmeš všechno ....tak za pět kilo...bereš?

Samozřejmě že jsem o ceně již nediskutoval, protože jádro mikroprocesorového systému s mikroprocesorem INTEL 8080 a jeho podpůrnými obvody, dva kusy jader za pět kilo mi tehdy skutečně připadalo v duchu za pouhý pakatel. Pytlík jsem pak přinesl do práce, a když jsem si ho s hraným zájmem v laborce prohlížel, přimotal se šéf, a zajímal se co to mám.

Mám tady dvě osumdesátky, řekl jsem naoko lhostejně, nevím ještě co si s tím doma postavím.

Šéf mi vytrhl z ruky pytlík, přečetl si nápisy, hodil mi ho na stůl, a vyběhl z místnosti, div nevyrazil dveře. Když jsem se za ním šel podívat do kanclu, vytahoval právě horní dekl od programátoru Intelec, a kontroloval, jestli tam ta 8080 je, a jestli jsem jí tam prej neukrad....

Dodnes se musím smát, protože na výzkumném oddělení tehdy měli v sejfu dvě krabičky obalené hliníkem, jako kdyby to byla bomba, a na každé bylo napsáno:

Mikroprocesor MHB 8080 TESLA cena 17 000,- Kčs.

Můj pobyt v agentuře se schyloval ke konci jenže situace byla absurdní. Soudruzi mne nutně potřebovali, ale ohledně "penge" nechtěli přidat ani floka. Dostat se odsud byl prostě i ppor mne jako elektronického krysaře pořádný oříšek. Zkusil jsem simulovat oční potíže. Pamatuji si na tlustou oční lékařku, která měla zřejmě své dny, přitulila se ke mně laskavě, a cvrnkla mi do oka trochu atropinu. Za pět minut jsme měl zorničku na jednom oku jako narkoman. Se švidrajícím okem jsem se dostavil do práce, a když se šéf zděsil, prohlásil jsem, že to mám asi od těch blikajících televizorů, a že proto budu muset asi ze zdravotních důvodů končit. Oko skutečně trhalo, a jak jsem šel a chodbou, budil jsem pozornost u všech, co jsem potkal. Kdosi začal spekulovat, "že pokud je to trvalý, a je to opravdu od těch televizorů, tak mi agentura bude asi platit na pojišťovnu balíky. To rozhodlo. Dostal jsem neprodleně možnost odejít na hodinu, s tím že se zříkám jakýchkoli dalších právních nároků. Podepsal jsem to s radostí. Oko odpoledne splasklo, a já šel okamžitě tý doktorce koupit flašku Martela....

Díl devátý.

Protože jsem byl vždycky neuvěřitelný průserář, když jsem odešel z agentury, věnoval jsem se asi tři další měsíce doma svému oblíbenému koníčku - radioamatérství, a ve dne občas u pracujících kolegů nějakému pokoutnímu servisu. Neopravitelných desek elektroniky bylo všude dost. Zlatou žílou byly však především občas porouchané herní automaty, které tu spravoval nějaký emigrant, a jednou nad tím dostal, protože ho tlačil termín, infarkt. Pak už si dával pozor, vždycky mi toho přinesl bezstarostně domů igelitku, a když to u nich v podniku odzkoušel, z paklu silného 5 cm z tehdejších zelených bolševických stovek, který vždycky s kouzelným hmatem vylovil ležérně ze saka mi odpočítal bez dohadů třeba i centimetr, a strčil mi to s úsměvem do kapsy.

Za nějaký čas naprosté pohody udeřila opět bouře na pracovním úřadě, a tentokrát mně tam už ta samá baba, když jsem se tam dostavil, doslova poprskala.

Navštívil jsem pak preventivně, abych měl alibi, několik pracovišť, které hledaly techniky, ale zjistil jsem divnou věc: Jakmile jsem vytáhl občanku, když už si mně chtěli zapsat, jak se do ní podívali, okamžitě ztratili druhej den zájem. Posudek z agentury byl přitom podezřele příznivý. Jednou jsem byl zase u veksláka v Nuslích, a když jsem se mu zmínil mezi řečí o problému, usmál se, a řekl mi:

Ty vole, dával jsi při odchodu z agentury na osobním ještě k opsání nacionálií z ruky občanku?

Přisvědčil jsem naivně, netuše, proč se ptá.

Ukaž, vole, pravil mi přátelsky, a nalistoval stranu 14.

Checheche, nojo, zasmál se potom. Podívej se tady do rohu, máš tady čertovu tečku...

Opravdu, dole v rohu na straně čtrnáct byla nějaká malá černá tečka. Musel jsem se taky zasmát, jak se mnou správně vyjebali.

To už dělají bolševici dvacet let všem který se jim nelíbí. Tys je tam nějak nasral, ani se ti nedivím..... Vyser se na hákování, a udělej si invaliďák jako já. Zajdi za vračem na OUNZ, přines flašku, nevím kolik tam budou po tobě chtít, mně to přišlo před deseti lety na dvacítku z ruky do ruky, je to sice dost, ale mám do důchodu vystaráno, dyť se uživíš bokem taky, ne ?

Nějak jsem se tehdy s tím doktorem té akce bál, a tak jsem prostě po pokusu, vygumovat tu tečku, jen rozrhl stránku, protože tečka byla udělána nesmytelným dokumentním inkoustem. Zase jsem došel na poradu do Nuslí, a dostal odborníkem doporučeno, abych nahlásil u polišů ztrátu OP, a když dostanu novej, tak se hned podíval, jestli tam tu tečku nemám zas, že je to ale prej nepravděpodobný, pokud nejsem někde v záznamu. Skutečně za měsíc jsem měl občanku novou, baba na pracáku uznala, že když ji nemám, tak musí počkat, samozřejmě že mne správně obvinila že jsem to udělal schválně, a když mně začal drtit u psacího stolu vedle v kanclu její nadřízený, takový dost nepříjemně slizký právnicko-policejní typ, tak jsem se nakonec překonal, a přinesl jí bonboniéru a flašku vodky, načež podezřele zjihla, a odmlčela se. Dnes už vím, že kdybych to byl udělal už dávno, nikdy si mne nikdo nevšiml.

Nová občanka fungovala a hned napoprvé jsem ulovil poměrně dobře placené místo na nově se budujícím výpočetním středisku u jedné velké stavební firmy. Měl tam být dodán asi za dva roky sovětský počítač EC 1033. Malý inženýr v bílém plášti se zlatejma brejličkama se mně ptal na praxi, říkal, že je to práce dost náročná na vědomosti, a že v tom jsou prej strašně složitý feritový paměti, a že se jezdí hodně na školení i do zahraničí. Když jsem mu nabídl že mu přinesu své udělátko s feritovými jádry, a bude si moct na tom vyzkoušet, jestli těm feritkám opravdu rozumí jak říká, s jistým odstupem s bontonem protestoval, a zavedl mně na osobní. Tam jsem byl bez problémů přijat.

S nástupem nijak nespěchali, prej se zatím vše jen buduje, a nabírají lidi, tak můžu bejt klidně doma, něco jako studovat, a občas se jen formálně stavit, a zapsat se jako že jsem tam byl, protože stejně ještě nemám ani kde v kanclu sedět. Odnesl jsem si tašku nějakých skript od kancelářských strojů.

Za měsíc mně telefonoval, že mně napsal na první školení do Brna, a ptal se, jestli můžu bejt tři neděle pryč z domova, a nabídl mi, že jestli se chci ještě předem podívat, do čeho jdu, tak že je za tejden exkurze na nějaké podobné již hotové středisko se sovětským počítačem stejného typu jako bude u nás, a že se tam jede podívat, tak bychom se spolu mohli svézt jeho autem, protože je to asi dvacet kilometrů za Prahou. Samozřejmě, že jsem souhlasil. Takováto poměrně externí práce mně naprosto vyhovovala.

Za měsíc jsem dostal i pásku se slíbenou výplatou, která byla asi o třetinu vyšší než v agentuře. Do té doby jsem však ale pro ně vlastně za ty prachy, které sice tvořily malý zlomek toho, co jsem si vydělal bokem, ještě ani nehnul prstem.

Kdo neviděl sálový sovětský počítač EC 1033, prostě tomu neuvěří. Viděl jsem předtím jen AP-3 na škole, ale to byla proti EC 1033 pouhá tichá bleška. Dojeli jsme k jakémusi TESKO baráku v polích za Prahou, a již zdáli byly na střeše vidět tři bílé chladicí věže, jako u nějaké atomové elektrárny. Šéf, který pocházel prej původně z nějakého akademického výzkumáku, kde se s nimi nepohodl, a tak šel do průmyslu, kde dostal jako vedoucí podstatně víc pěněz a navíc byt, mne šokoval, když vyprávěl, že prej těch šedesát kilowatů, co prej má výpočetní středisko, je nutno nějak v létě uchladit, a tak k tomu musí bejt klimatizace, která má taky tak minimálně šedesát kilowatů. Počítač prej stojí asi sedmdesát milionů, a proto prej musí jet, aby se vyplatil, ve dne v noci. Když řekl slova "aby se vyplatil", s porozuměním se zlomyslně usmál. S tím skutečným vyplacením počítače pro podnik je to prej sice kdovíjak, ovšem, je to prej zase z druhý strany dobrá a dlouhodobá pracovní příležitost pro hodně lidí kolem toho. Tohle si prosim vás ale nechte jen pro sebe, dostal jsem doporučeno.

Ve vrátnici jsme dostali bílé pláště, gumové návleky na boty, a věnovali se instruktáži. Po prohlídce neuvěřitelně hlučného obrovského klimatizovaného sálu mne sice trochu mrazilo, ale rozesmál mne opět místní bleděmodrý bouchající elektrický psací stroj konzul, který při "lidové předváděčce" počítače před skupinou pracovníků v bílých pláštích vypsal na papír mé známé:

Psychologický test.

-Jsi muž?

-Jsi žena ?

-Nedovedeš se rozhodnout ?

Press A.B.C...

Po nahlédnutí do otevřených beden počítače mne fascinovala složitost jednotlivých částí, a tajemnost feritové paměti, na kterou jsem byl zvědav nejvíce. Pouhých 512 kilo paměti bylo tehdy ještě jakousi československou špičkou. Půl jak peklo hřející plechové dvoutunové modré bedny bylo vyplněno 32 kusy obrovských šedivých jednotek polské feritové paměti od firmy ELWRO. Vedle obrovská hřející pětitunová bedna zdrojů, vepředu třítunový procesor s blikajícím panelem, a vedle šestnáct mechanických magnetických disků 27 megabajtů, a vedle za nimi řadič disků a šestnáct stojanů magnetických pásek. Vedle v sále za sebou dvě a dvě hřmící řetězové tiskárny, chrlící kilometry otištěného papíru. Nikdy jsem ještě nic takového neviděl, a fascinovalo mně to. Zvláště když jsem v autě zpět přemýšlel, co vlastně se na takovém monstru počítá, že se to podniku může vyplatit. Dověděl jsem se, že je to zas jen jakýsi zkušební provoz, a v podstatě zatím na tom jedou jen výplaty a inventurní agendu pro několik podniků. Měl jsem z toho mírně nafouklou hlavu.

První brněnské školení bylo na bulharské 27MB magnetické disky. Byly to mechanické stojany s příkonem asi 5 kW, ve kterých se točily asi půlmetrové několika kilogramové magnetické pakety s mnoha plotnami, do kterých se po rozběhnutí zasouvalo asi 32 magnetických hlav. Pakety měly průměr asi tři čtvrtě metru, a když se rozbíhaly, byl to zvuk jak když startuje vrtulník. Když jsem to viděl poprvé v praxi, rozbolela mne z toho hlava. Každý stojan měl elektroniku složenou z asi 40 logických jednotek, a asi pěti obrovských řídících jednotek pro motory, nabitých elektronikou. Nikdy jsem již tehdy na začátku nepochopil, jak je možné takovou elektroniku nejen vyprojektovat, postavit, ale i prodat a nechat dlouhodoběji provozovat běžným uživatelům.

Brněnské školení probíhalo naprosto stejně jako před několika díly seriálu popisované školení na systémy v bývalé agentuře. Účastnilo se ho několik servisáků, kteří už to znali, protože u toho i dva roky již pracovali, a my ostatní, kteří jsem teprve nasávali první informace. Po čtrnácti dnech se školení naprosto zvrhlo, a do konce kdy jsem dostali certifikáty o jeho absolvování se již jen celá dopoledne tvrdě chlastalo. I když v podstatě většina lidí ani neuměla říci co je to vlastně integrovaný obvod, natož popsat některou logickou funkci, nikdo nevypadl. Vypadalo to, že pracovníci školicího střediska kancelářských strojů ani příliš nestojí o to, aby se někdo něco podrobněji naučil.

Na školení jsme tři neděle bydleli na privátech. Brněnská pobočka kanclstrojů měla pronajaty pro účely školení asi čtyřicet bytů. Největším exotem kurzu byl syn nějakého pražského papaláše, který se mezi námi ocitl nějakým snad omylem. Již na kurz přijel svým autem, a vždycky v pátek odpoledne s jsem s ním za mírný úplatek jezdil zpět do Prahy, a v pondělí časně ráno zase do Brna. Náš exot byl dokonalý děvkař, který byl organizačně tak schopný, že za dva dny se již jeho privát změnil v podstatě na harém, kde proháněl mladé i zralé brněnské dámy. Již první týden došlo k rasantní stížnosti, protože s dámou usnuli po třech lahvích šampaňského ve vaně, která přetekla, a vytopila dva byty pod nimi. Když se v bytě pak objevily cikánky, o nichž kolega tvrdil vždy na školení ostatním frekventantům, že jsou daleko ženštější a lacinější, a nabízel komukoli, že se klidně s ním může podělit o radost i o náklady, byly již ve hře policajti. Rozzuření pronajímající s nostalgií vzpomínali, jak banální bylo jen vytopení bytu na počátku.....

Vzpomínám, jak jsem předposlední pátek čekal u dálnice na jeho škodovku s kolegou, který jel s námi. Bylo již půl třetí, a exot nikde. Pomalu jsem uvažovali o tom, že pojedeme nakonec autobusem za kilo, když exot dorazil. Z auta vyskákaly dvě hrubými hlasy se smějící dámy, dosud svázané k sobě černými punčochami, rozvazovaly se s rozčilenými výkřiky, a exot přitom vyhazoval z auta použité prezervativy, papírky od bonbonů a lahve od pití. Jedna od šampaňského byla nedopitá, a tak nám nabídl. V lahvi mně upoutala značně vysoká pěna. Zeptal jsem se jej tedy, zdali mu do té lahve některá z těch dam z pomsty a nebo jenom aby byla legrace, nenačůrala. Dost jsem ho s tím dotazem rozhořčil. Vyčítavě mi řekl:

To si myslíš, že piju nějaké šmuky? Tohle je origo šampáňo za tři stovky z Tuzexu !! A chopil se lahve, a nasál dlouhý lok. Za vteřinu však došlo k obrovskému gejzíru, se zoufalým výkřikem:

...Vopravdu ty vole !!! Jak jsi to mohl jenom vědět..???

vykřikoval zoufale, a plival to všude kolem sebe. Skočil do auta, vytáhl montpáku, a zařval na dvě svíjející se zralé dámy, které o se opodál svíjely smíchy:

Zabiju vás, vy kurvy !!!

Dámy ale již přesedaly pohotově do jiného auta, které zrovna dorazilo v protisměru na místo, ani nevím jak se tam ocitlo.....

Díl desátý.

Školení na magnetické disky záhy skončilo, ale již za měsíc a půl jsem byl znovu v Brně na magnetických páskách. Stojan zařízení byla zepředu prosklená bedna vysoká asi dva a půl metru, do šířky a hloubky asi metr, a za ní byly vidět točící se dva velké kotouče půlpalcové magnetické pásky. Magnetický pásek byl samozřejmě z NDR "ORWO" . Pásek z jednoho kotouče na druhý přejížděl přes devítistopou mosaznou magnetickou hlavu dvěma asi metrovýma osvětlenýma kanálama s podtlakem. Uvnitř kanálů byla na stěnách řada fotoodporů, které hlídaly polohu pásky, a dávaly signály RYCHLE-POMALU-STOP motorům.

Tato hlava byla hlavním důvodem k objednávání desítek litrů pitného lihu na její údajné mytí, neboť to bylo striktně uvedeno v sovětském manuálu. Samozřejmě že hlavy by se mohly daleko lépe mýt třeba daleko levnějším metylalkoholem, ale jen při zmínce o tom každý kolem sovětských počítačů valil oči jak tenisáky, a vedl podezřelé poznámky, jak mne jednou někdo najde mrtvého zašroubovaného pod zdviženou podlahou sálu mezi počítačovými kabely.

Jednou když se na školení zase pařilo, odešli jsme s jedním starším mechanikem který už na tom dělal asi dva roky, na jeho pracoviště, které bylo dvě ulice vedle od školicího centra, protože mi chtěl ukázat, jak u nich jednou před časem při noční havaroval jeden magnetický disk, a znenadání se za strašlivé rány rozletěl po sále. Ukazoval mi i magnetické pásky, a tak jsem se zase mohl chvíli zahrabat mezi to, co bude za chvíli tvořit můj denní i noční chlebíček. Pásky byly narvány výhradně sovětskými integrovanými obvody na mnoha deskách, ale nejstrašidelnější se mi zdály obrovské desky s motorovými budiči osypané desítkami sovětských tranzistorů.

Kolega mi ukazoval, jak si prej počínají, když odejde nedostatkový sovětský výkonový tranzistor, který neměl na světě svůj ekvivalent, takže nešel ničím jiným nahradit: Přinesl vadnou desku, upnul ji do svěráku, vzal pilku na železo, a odřízl nahoře z tranzistoru klobouk.

Objevil se čip velký asi jako desetník, z něhož vedly dva tlusté dráty na vývody. Na jedné straně čipu pod drátem byla malá černá tečka. Kolega s naprostou samozřejmostí, která mne děsila, vzal ocelovou rýsovací jehlu, a tečku dosti drsně vyškrábal. Pak desku bez klobouku vzal, a vložil ji do konektoru, a pustil test. Páska bezchybně chodila. Kolega zas desku vyhodil z konektorů, vzal stříbrný vršek odříznutého klobouku, nasadil ho na tranzistor, a připájel ho zboku cínem pistolovou páječkou. Všiml jsem si, že vedle na desce je už další takto ošetřený tranzistor.

Když to budeš dělat, nezapomeň z toho tranzistoru zachránit tu silikagelovou kuličku, a pak ji tam zase do toho tranzistoru dej, samozřejmě pokud budeš chtít, aby to pořád chodilo. Já jsem ji tam nedal proto, že čip za dva měsíce navlhne, vyhoří na druhý straně, a já budu mít v deníku další závady.

Nemohl jsem rozdýchat kuličky silikagelu v tranzistorech, protože jsem si již jednou u AP3 na škole ve zdroji také všiml, že výkonový tranzistor chrastí, a považoval jsem to za závadu, a vyměnil ho. Mechanik mne zavedl do skladu náhradních dílů,a zachrastil mi ještě u ucha dalšími sovětskými výkonovými tranzistory.

Domů jsem si odnesl na výzkum asi pět kotoučů magnetických ploten . Byly to půlmetrové duralové kotouče na obou stranách pokryté hnědou magnetickou vrstvou. Když jsme se vrátili zpět na školení sebrali mi kolegové všechny z tašky, a nasadili si je vnitřními dírami na hlavy jako klobouky. Náš přednášející když přišel, tak se nejprve nevěřícně rozhlédl, a pak požádal taky o jeden kotouč, nasadil si ho na hlavu, a s ním nám přednášel. Říkal, že se nechce lišit od kolektivu, a koneckonců je to magnetické médium také, takže to na školené patří.

Když jsem přišel domů na privát, zkoumal jsem magnetickou vrstvu, která byla místy pokryta jemnými drážkami. Pak jsem odešel do Brna do bazaru, a koupil tam za pětku feritové jádro, doma to rozdrtil na kachlíkách v koupelně skleničkou, přidal trochu do piva, a naill na magnetickou plotnu. Asi za pět minut se ukázaly obrysy datových sektorů. Samozřejmě že sektory byly úplně jiné, než byly nakreslené v instruktážní příručce kancelářských strojů...

Druhý den jsem to přinesl jako zajímavost na školení. Instruktora jsem se zeptal, zdali by si bylo možné na něčem reálně prohlédnout magnetický záznam. Vyprávěl, že je to možné nějakou prý špičkovou laserovou technologií, kterou má DARPA v Americe.

Vyndal jsem diskovou plotnu, nalil na ní od včerejška zkyslé feritové pivo. Když vystoupily sektory, instruktor tomu nechtěl zprvu věřit. Když jsme zbylé pivo pak nalili na asi metr magnetické pásky, objevila se na ní data také, byla daleko řidší než na discích a protože byla psána paralelně vedle sebe i s paritní stopou, která byla viditelně oddělena, a já jsem lupou přečetl asi deset ascii znaků, který daly jméno "KAMIL NOVY", prohlásil, že je to konec světa.

"Musíme donést nové pivo, abychom mohli vidět i další data",

pravil autoritativně hlavní opilec kurzu, a za chvíli se s kolegy vrátili z dolejšího bufetu s basou piva, a třemi litrovkami , fernetu.

"Do fernetu ten prach sypat nebudeš, nebo mnou budeš i s tím svým datovým prachem okamžitě vyveden.".

Rozhodl pak autoritativně opět místní opilec, a podal mi jako prvnímu lahev piva a skleničku od hořčice poloplnou fernetu.

Díky značným zásobám alkoholu v místním bufetu se odborné školení pak za čtvrt hodiny jako obvykle postupně naprosto zvrhlo...

Jeden z podstatných praktických problémů mnohých někdy i špičkových odborných školení je, zvláště když se diskutuje s alkoholem, po skončení prestižních IT diskusí odklidit někam nenápadně místy při té prestižní diskusi odhozenou zbroj. Když jsme druhý den přišli s dunícími hlavami do učebny, zastihli jsme tam doběla rozzuřenou uklizečku, a abychom ji uklidnili, a deaktivovali její konfidentské snahy, museli jsme obětovat zbytky kapesného, a v podstatě ji uplatit opět jednou basou dvanáctky, a dvoulitrovkou ferneta, takže byly současně zabity dvě mouchy jednou ranou: Pohozená zbroj ze včerejška byla tiše a nenápadně odstraněna, a my mohli při odborném výkladu dostatečně do oběda vystřízlivět, abychom zítra mohli bez nějakých větších opileckých scén převzít další certifikáty z kurzu.

Jsme jako americká CIA, pravil místní opilec, když uklízečka s rachotícím kbelíkem s hadry již uklidněna odešla,

Lovíme hady cizíma rukama.......

Abych se zase nechlubil, že jsem vymyslel něco nového, tu indikaci magnetického záznamu jsem poprvé v životě viděl před několika lety, když jeden můj známý, dlouholetý pracovník servisu Hewlet Packard odcházel do důchodu, a volal mi, jestli bych nechtěl probrat jeho stůl v práci, že spousta věcí které chce vyhodit do popelnice, by se mi mohla hodit. Odvezl jsem si toho krabici. V ní byla mimo jiné šikovná věcička vypadající jako knoflík s průhledným víčkem. Když se to přiložilo na magnetickou pásku na stranu záznamu, ukazovalo to zmagnetované plochy. Známý se mi již tehdy s bontonem smál:

Ono to třeba ukáže zmagnetovanej šroubovák, polaritu relé, směr proudu ve vodiči, pokud s tím teče víc než tak ampér, nebo tak maximálně datový stopy na magnetickým bubnu, ale číst s tím data na páskách, to je sci-fi, a nebo spíš nešťastný výmysl... tak jsem to musel nahradit pivem...

Domů jsme zpátky do Prahy jeli s Exotem. Cestou nám vyprávěl svůj zatím nejexkluzivnější zážitek na nějakém privátu:

Zrovna jsem s ní byl v nejlepším, když ti ze skříně vylez nahej chlap, a než jsem stačil vykřiknout, skočil mi obkrčmo na záda, vrazil mi ho tam zezadu až po vejce, a několika rutiníma přírazama se do mně udělal. Já sem nemoh nic dělat, a zarazil jsem se zase do tý baby, ta se udělala, a postříkala mi břicho. Když jsme se rozpojili, myslel jsem že majstršuk skončil, ale přestav si, neskončil, ze skříně vedle vylezla další nahá baba, skočily s tou první na sebe, a začal bezohlednej mač.... Dívali jsme se s tím chlapem na to asi hodinu jako blázni....

Projevil jsem se jako školní šprt, a zeptal se ho:

To sem jen zvědavej, kdo ti bude opravovat v práci ty disky a pásky, jak si na nich byl za ty dvě školení tak třikrát na každým........

On suvereně s úsměvem odvětil:

Vendo, já budu jako vedoucí střediska ty servisáky jen kočírovat, a když něco nepůjde, tak tě zavolám, a když to opravíš, tak dostaneš jejich prémie. Ale zatím pro mne nejcennější informace, kterou jsi mi zadara předal, byla, jak naprostej slušňák jako ty z metru zvenčí a bez ochutnání pozná, že mi někdo nachcal do šampaňskýho...

Musel jsem se tehdy tiše zasmát taky...

Díl jedenáctý.

Z Brna jsme tehdy dojeli s třemi mírně alkoholickými zastávkami do Prahy, a naši jízdu ukončila v šest hodin večer dutá rána do popelnice na dejvickém bývalém Náměstí Říšských branných sil pod ministerstvem národní obrany, kam jsme dojeli mírně omylem, protože kolega Exot zazmatkařil, a pořád nemohl najít na mapě tu správnou cestu. Vždy jsem obdivoval jeho suverenitu, se kterou se tehdy rozčílil, a řval na lidi, kteří se na nás vyděšeně dívali, co tam má vlastně ta popelnice co dělat, zatáhl s rykem ruční brzdu, a rozešli jsme se. Ještě mne do každé kapsy zastrčil jednu svoji vizitku, s tvrzením, že intelektuálové jsou naprosto nespolehliví, a stejně to prej někde ztratím. Bránil jsem se těm intelektuálům, a on mi sdělil, že by mi jednu vizitku mohl prošívačkou přišpendlit na bundu, ale to jsem protestoval.

Když jsem se příští den ráno v deset probudil, byla sobota, a otec mne rozčileně zpovídal, co to prej tahám domů za plechy, že to v noci v pokoji shodil, ono to spadlo po schodech až dolů do předsíně, a byl to rachot, že div neohluchnul. Chvíli jsem se divil, co mi to povídá, a pak si uvědomil, že to jsou asi ty plotny z bulharských magnetických disků.

V pondělí jsme se byl podívat do práce, a tam jsem s jistým rozčarováním zjistil, že všichni dosud najatí lidé, zřejmě stále studující doma, byli nějakým příliš horlivým úředníkem z ekonomického oddělení odesláni na pomoc při budování nového výpočetního střediska. O mně si mysleli, že mám být někde na školení, a tak mne zanechali svému osudu. Zanechal jsem je jejich osudu také, protože se mi nějak zrovna nechtělo házet lopatou, kopat krumpáčem, tahat někde kýble s betonem, a nebo prosekávat betonové zdi majzlíkem, a tahat dráty, a tak jsem ještě nenápadně vyšetřil jako mrtvý brouk další tři týdny na svobodě. Vždycky jsem zašel jednou týdně na osobní, zeptal se, co se děje, a oni mne požádali, abych dokončil školení a pak se přihlásil, a tak jsem to třikrát po sobě ještě rafinovaně zopakoval.

Vyhnul jsem se proto montáži protihlukové izolace na stropy a na stěny, a objevil se jako duch až tehdy, když byla i na zemi v sále již položena zvýšená podlaha z tlustých modrošedých překližkových dlaždic, a chystala se montáž beden počítače. Ze zdí všude ještě čuměly svazky kabelů a drátů, a objevily se i první bedny klimatizace. Ve sklepě se budovala kobka s motorgenerátorem za milion korun.

Zatímco jsem byl pryč, bylo nabraných dost dalších lidí, vždycky někdo přišel v montérkách, podal mi ruku, a zmizel, a já zase jeho jméno okamžitě zapomněl. Zmatek trval další tři neděle, a tak jsem šéfovi navrhl, že bych zatím mohl navštívit pár svých kolegů ze školení, v jejich podnicích, a podívat se, jak to u nich jede, protože již mají počítače na sále, a zjistit nějaké podrobnosti o provozu. Nebyly žádné námitky.

Technické sekce obsluh počítačů JSEP byly zajímavé mnohdy konspirační skupiny většinou spřátelených inženýrů, kteří buď odešli někde z akademie do průmyslu, a domnívali se, že jako vedoucí pracovníci budou dělat vědu pod svým vedením v průmyslu, a nebo to byly v podstatě bastlířské typy, které se šly k počítačům jen zašít. Zajímavé také pro ně bylo, že mnoho vedoucích dostalo podnikový byt.

Jedna ze zvláštností počítačů JSEP byla i deklarace v sovětských povolovacích podmínkách provozu, že již před dodáním počítače musí být na místě aspoň základně vybavená mechanická dílna. Na pracovišti, které jsem navštívil jako první, se sešla parta spřátelených strojních inženýrů, kteří si svoji dílnu vybavili úplně špičkově. Dokonce tam měli třímetrový soustruh, svářečku MIG, souřadnicovou stojanovou vrtačku a frézku, motorovou pilu na železo, cirkulárku a stropní jeřáb, v dílně trávili svůj v podstatě veškerý čas, a zabývali se zejména soukromým bastlením domácích dřevoobráběcích strojů na chaty, a aby měli proto shora krytí, budovali též po částech motorový člun generálnímu řediteli. Když jsem přišel, samozřejmě mne nejprve naplnili tašku svými neopravitelnými deskami, a pak mne pod záminkou, že určitě všechno opravím, opili místním lihem na čištění magnetických pásek jako prasátko.

Desky, vytahané ze sovětských počítačů byly konstruovány v podstatě vojenskou technologií, to je, po zapájení byly tropikalizovány. Jejich oboustranný povrch tvořilo velice pevné epoxy, takže sice nenavlhaly, ale jednak se na nich naprosto nedalo měřit normálními hroty a nebo sondami, aniž by se měřené místo muselo pracně očistit, a jednak se zjištěné vadné integrované obvody vyjímaly kuriozním speciálním způsobem. S lítostí jsem vzpomínal na amatérské desky z agentury. Moje v agentuře vyvinuté odpajovací zařízení na sovětské desky nefungovalo.

Když jsem se pak doma díval na asi dvacet desek z tašky, kterou jsem přinesl, viděl jsem na několika místech dosti otřesné pokusy, dostat běžnou páječkou obvod neúspěšně ven. Navíc, když jsem obvody pak pracně vyjmul po půlhodinovém čištění od epoxidu, páječkou a odsávačkou, zdály se být všechny překvapivě funkční.

Když jsem se pak dostavil zase po dvou dnech do práce, a vyndal desky, a ukazoval je šéfovi, ten se přezíravě usmál, vytáhl ze šuplete novotou zářící bleděmodrou welerku / tehdy západoněmeckou páječku snad za dvacet papírů, a autoritativně řekl:

My to nebudeme přece dělat jako nějací amatéři... Půjčte mi jednu, já vám to ukážu...

To co předvedl, mne i jeho doslova šokovalo. Epoxid urputně bránil cínu v odpájení, a když se pájené místo i jen mírně přehřálo, krycí epoxid skokem za strašného zápachu zuhelnatěl, a spoje šly z laminátu okamžitě dolů...

Další desku jsem mu již nepůjčil, protože i tu prvou bylo v podstatě na mne, zpětně uvést do původního stavu, abych se pak před kluky z předchozího střediska nemusel skrývat, až na to co mi půjčili, zapomenou. Zároveň jsem si opět s mírnou hrůzou uvědomil i Exotovu taktickou genialitu.

Po několika pokusech v garáži bylo jasné, že bude muset být sestrojena nějaká vymakaná horká hlavice, která epoxid bez poškození pájeného místa z obou stran zlikviduje, a pak tekutý cín z díry po jednom bodu někam odsaje. Další fatální zjištění bylo, že na sovětských deskách mé dosavadní diagnostické sondy ukazovaly přes 60 procent vadných obvodů, i když deska byla ještě funkční.

Jedna z desek, kterou jsem dostal k opravě byla i deska feritové paměti ELWRO. Deska byla velká asi půl krát půl metru, a když jsem otevřel jen elektroniku, zděsil jsem se, protože obsahovala asi 280 tranzistorů, 72 operačních zesilovačů, a to vše obklopeno nepočítanými dalšími diskrétními součástkami, též zalitými většinou epoxidovým lakem. Když jsem nahlédl pod záhadný plech nahoře, zděsil jsem se snad ještě víc, protože pod ním se nacházelo jak mraveniště obrovské pole feritových jadýrek těsně vedle sebe, propletené nekolikrát mezi sebou, každé s každým souřadicově různobarevnými smaltovanými dráty průměru 0,08 mm. Jadýrka byla menší než maková zrna, a když jsem pod lupou spočítal pole 25 x 25 kusů, a vynásobil plochu, došel jsem k neuvěřitelnému počtu víc než asi asi 130 tisíc kusů na desce.

Z mých pesimistických úvah mne pak vyrušil telefonát z školního oddělení, že se mám prý připravit za tři neděle na odlet na školení do sovětského svazu, právě na feritovou paměť. Školení se mělo konat v Kazani. Je prý nutná hovorová ruština. Dostal jsem doporučeno, abych se poradil s kolegy, kteří tam pojedou také, a přípravy jsme společně zkoordinovali. Dále následovalo asi deset adres mne naprosto neznámých lidí, které jsem si s mrazením v zádech opsal....

Díl dvanáctý:

Pokud se tehdy jelo "do sajůzu", jedna z nejpotřebnějších akcí byla, nakoupit bony, stavit se v tehdejším Tuzexu, a nakoupit přiměřené množství kontrabandu. Standardní byly texasky, doporučovaly se čtyři kusy nějaké mírně dražší značky. A pak už jen pohotovostní zásoba nějakých trvanlivých potravin, léků, teplý boty, pořádnou papachu / ne kulicha/, zabalit kufr, vyzvednout si na finančním valuty, a počkat na termín odletu.

Do Iljušina na ploše v tehdejší ještě Ruzyni se lezlo asi tři metry vysoko po podezřele klátícím se duralovém žebříku po humorně proti dnešku vyhlížející bezpečnostní kontrole, v podstatě spočívající jen v průchodu rámem bez zapískání. Když člověk viděl tu uzoučkou temnou kabinu se čtyřsedadly na každé straně, a superúzkou uličku mezi nimi, první co bylo, že si pomyslel:

Jestli to při startu bafne, tak se tu upečeme jako sardinky.

Po přivítání kapitánem, který pak zmizel někde vepředu stroj zahučel, začal se třást, a za okýnkama se rozběhla plocha, trochu to drclo, a byli jsme ve vzduchu. Za okamžik mne zalehly uši, protože to nemělo ještě vyrovnávání tlaku v kabině, a za deset minut jsme byli nad mraky, a asi po dvou hodinách přistáli v Moskvě na Šeremetěvu.

Pokud vylezete poprvé v Rusku z letadla, dostanete se do v podstatě totální džungle, jste naprosto bezbranný, a nevíte co dělat. Proto je nutné, aby skupina měla nějakého vedoucího, který už to jednou předem prožil, a ví co má dělat. Poté, kdy jsme dostali asi po třech hodinách čekání konečně zavazadla, sdělil nám šéf, že další letiště ze kterého poletíme do Kazaně je odtud 60 kilometrů, vybral od nás tlustý balík rublů, a s ním v ruce šel shánět autobus, který nás tam doveze. Pokud v Rusku jdete o něco nutného žádat, a máte v ruce pakl rublových bankovek, objeví se vždy znenadání starší vousatý muž v kožené bundě, chlupaté papaše, strčí si Váš pakl suverénně do náprsní kapsy, a vše okamžitě a seriozně zařídí.

V našem případě to znamenalo, že jsme byli dovedeni s kufry k nějakému staršímu již plně obsazenému autobusu a starší muž nařídil, aby z něj všichni vystoupili. Za drsných protestů a téměř pěstních soubojů si sedl za volant, počkal až nastoupíme, zavřel dveře, lokl si z lahve vodky, a nastartoval. Za okýnkama nám ve sněhu místní, kteří byli předtím vyhozeni do mrazu, hrozili pěstmi, ale za několik vteřin naštěstí zmizeli. Šéf zájezdu si hlasitě oddychl, a sdělil nám v dobré náladě, že tohle jim prej při minulým školení zabralo tři dny, a přišlo skoro pětkrát dráž.

Asi hodinu jsme jeli plnou rychlostí v nějakém sněžném příkopu, občas se v průchodech ve sněhových stěnách okolo silnice vysokých asi pět metrů na okamžik ukázaly nízké domky dřevěné vesnice, jednou okolo nás projela v protisměru sněhová fréza, a zasypala bezohledně autobus obrovským závalem sněhu, takže jsem museli za naprosté tmy zastavit a lopatama shrabat sníh z oken, aby bylo možno pokračovat v jízdě.

Pak začalo hustě sněžit, setmělo se, a znenadání jsme se ocitli u obrovské betonové neomítnuté haly, nějakých věží s anténami, a vystoupili z autobusu. S kufry jsme se pak dopotáceli asi půl kilometru do odbavovací haly k nějakým jako dřevěným prkenným hajzlíkům s okýnkem, ve kterých seděl vždy superdůležitý milicionář se samopalem, a kontroloval dokumenty. V hale sedělo na prkenných lavicích šílené množství lidí, vedle nich obrovské bedny, tyče, prkna, kozy na provazech, na rameni jednoho dřímal obrovský orel s čepičkou na hlavě. Šéf zase vybral rubly, zmizel, a zakoupil pro zájezd hromadnou letenku. Přijde to prej asi o 30 procent levněji, takže to nahradí úplatky za autobusy. Zase jsme na pás naházeli kufry, a čekali několik hodin na další letadlo. To mělo kvůli počasí asi šest hodin zpoždění. Někteří lidé, kteří si vzali s sebou na hlavu jen kulichy, tak s modrými promrzlými ksichty odešli, koupit si papachy a teplé boty. Za chvíli se vrátili, a byli překvapeni, jak jsou levné a kvalitní.

Když se ozvalo z reproduktorů konečně hlášení o příletu, nastal neuvěřitelný zmatek. Všichni místní prchali se zavazadly na plochu. Jak dostat do letadla do tří metrů po duralovým žebříku třeba bečící kozu nebo pětimetrový dřevěný kůl byl pro místní cestující zřejmě rutinní problém, který řešili nesčetněkrát, alespoň to tak vypadalo. Nastupovali jsme jako poslední, ale protože byly pomocí několika propisovaček navázány přátelské vztahy s posádkou, která nás žádala, jestli prej nemáme nějaké plastové pytlíky, kelímky, zapalovače, a podobně, a dostali je, měli jsme vyhrazená VIP místa vepředu hned u okýnek a u dveří. Asi za hodinu zmatek skončil rasantním zabouchnutím a zašroubováním dvěří, a z reproduktorů na nás zněla něco jako ruština, jenže jsme nerozuměli ani slovo. Vedoucí zájezdu nám řekl, že je to tatarština.

Letadlo se pak suverénně rozjelo po ledové ploše, odlepilo se, tak pět minut byla okénka úplně černá, a pak když jsme vystoupali nad sněžné mraky, se rozzářila temně modrá noční obloha s hvězdami.

Za dvě hodiny jsme přistáli s drsným smykem na ledové ploše v totální vánici. Venku bylo 37 stupňů pod nulou, což okamžitě zalepilo všem nosy. S kufry v rukou klouzajíce na ledě a dusíce se jinovatkou jsme se opět dopotáceli vedeni jen slabě modrým světlem asi půl kilometru k mohutným betonovým stavbám a věžím s anténami a masivními reflektory a shromáždili se v obrovské prosklené hale, kde bylo již jen tak pět stupňů pod nulou. Všude zase prkenné lavice a značné množství lidí. Většinou však byli již oblečeni naprosto standardně do černých vaťáků, černých papach, černých prošívaných kalhot a vysokých černých holínek. V našich bílých papachách a západním oblečení jsme vypadali jako nějaká stranická delegace, a byli všude pouštěni jako první.

Skončili jsem zase u prkenných budek s milicionáři, jen kontrola dokumentů byla důkladnější. Kufry jsme dostali až ráno za neuvěřitelné příhody: Ospalí jsme se dívali skrz obrovské skleněné tabule na plochu, kde stálo pořád ještě naše letadlo, ze kterého ale začali cosi vykládat. Nahoře v otvoru trupu stál černě oblečený muž v papaše, a něco zevnitř vyhazoval z výše asi čtyř metrů na ledovou plochu. Vedoucí zájezdu se usmíval našemu zájmu, a pravil: "To co vidíte, jsou naše zavazadla. Doufám, že nikdo si neveze žádnej chlast..".

Když byla na ledu navršena obrovská hromada zavazadel, zakroužilo znenadání nad plochou ve vzduchu letadlo, jakoby chtělo přistát do té hromady, najednou zdvihlo příď, a opět se zvedlo. Z reproduktorů v hale zněla rozčilená tatarština , které jsme samozřejmě nerozuměli, a pak jsme s úžasem viděli, jak ke hromadě zavazadel přijíždí malý bafající buldozer s radlicí, a hromadu posunuje po ledu asi o sto metrů. Pak se zase nad plochou ukázalo letadlo, a přistálo klouzavě na vyčištěné místo. Vedoucí řval opodál smíchy, a nabízel sázky, o to, co prej kdo najde a nenajde z těch svejch kufrů.

Naše občas i dosti fatálně potrhané kufry se pak objevily vzadu haly na páse. Když každý našel alespoň něco svého, vedoucí výpravy opět vybral ruble, a s viditelně v ruce svíraným paklíkem vyrazil hledat ochotného dopravce, protože Kazaň byla asi sto kilometrů odtud. Tentokrát se vrátil až asi po půl dni, opět se vedl se starším mužem v kožené bundě, tenkrát jsme již nikoho z autobusu nevyhazovali, nastoupili, a usadili se. Pak jsme čekali asi ještě dvě hodiny, protože sněžilo tak, že nebylo prakticky vidět na krok. Vyrazili jsme až za tmy. Šofér opět nastartoval, přihnul si z lahve vodky, a zařadil rychlost.

Cesta byla teď prakticky jen po ledové občas zasněžené pláni, a řidič se snad řídil podle hvězd, protože silnice nikde nebyla vidět. Okolo desáté se přihnala taková vánice, že jsme asi hodinu stáli, a když už nikdo nevěřil, že dojedeme, asi za další hodinu jízdy se znenadání objevila ve vánici v dáli žlutá a modrá světla.

Za asi čtvrt hodiny jsme vystupovali s kufry v ruce u poměrně moderně vypadajícího interhotelu na okraji Kazaně. Byly asi tři hodiny ráno.

Od pěti hodin začal na hotelu, jako vždy, když přijeli "inostránci", čilý ruch. Objevili se místní veksláci, kteří byli vpuštěni vzadu kuchyní za značné bakšiše, protože vepředu vchod hotelu hlídali milicionáři v ušnakách se samopaly. Veksláci obsadili i pokoje, a skoupili od nás vše možné i nemožné. Třeba texasky se okamžitě prodaly za dvoj až trojnásobnou cenu oproti Tuzexu a tvořily více než příjemné přilepšení k dietám. Po vekslácích, které venku pochytali milicionáři, a přinutili se s nimi spravedlivě podělit, nastala invaze tatarských uklizeček, které braly ale již jen za bakšiše všechno, snad i použité igelitové pytlíky.

Hned v osum hodin ráno se proslavil jeden z mých kolegů, který chtěl otevřít v hotelu okno. V hotelu se mu zdál prej značně zatuchlý vzduch. Strhal proto pásky, kterými byly přelepeny rámy oken, a otevřel ho. Vneku bylo asi třicet stupňů pod nulou. Na okně se okamžitě začala tvořit silná vrstva námrazy, a za pět minut již nešlo zavřít. Naštěstí byla okamžitě zavolána pokojská, která začala hystericky vřískat, odběhla, a za chvíli přiběhl značně podnapilý údržbář s obrovskou letlampou, rám nahřál a okno za chvíli zabouchl a hned zase přelepil páskami. Pak se s úsměvem obrátil ke kolegovi, a nastavil ruku. Kolega byl tak vyděšený, že sáhnul do kapsy, a dal mu padesát rublů. Opravář leknutím vystřízlivěl, uklonil se mu, něco zmateně tatarsky šeptal, políbil mu ruku, a rychle tiše zmizel.

V deset hodin nás rozespalé shromáždili ve společenské místnosti, a dostali jsme první instrukce. V první řadě nám sdělili, že pokud by se opakoval incident s tím oknem, tak okamžitě zařídí, aby nás velvyslanectví všechny okamžitě vyhostilo z TASSR. Vysvětlili nám, že pokud by to okno okamžitě nezavřeli, za dvacet minut zamrzne ústřední topení, potrhá radiátory, a hotel by museli zavřít až do jara. Pak nám vzali pasy, odnesli je pryč, a začalo školení o místních poměrech. Dostali jsme instrukce, jak se chovat v krizových situacích, kam smíme a kam nesmíme, kam jít nakupovat v případě potřeby a v jakých obchodech, jak se chovat k obyvatelům, jak cestovat místními dopravními prostředky a tak. Za dvě hodiny nám pasy vrátili, a když jsme se se zájmem do nich podívali, na posledních dvou stránkách bylo přes celý papír obrovské modré razítko s několika tatarskými znaky, a obrovskými modrými písmeny "KGB". Bylo nám řečeno, že pokud bychom ztratili pas, nikdo nám nezaručí naši další bezpečnost. Pak nám sdělili, že školení začíná až za tři dny, napsali na tabuli křídou adresu školicího střediska, a byli jsme propuštěni, a rozešli se vyspat do svých pokojů.

Díl třináctý.

Protože jsme měli dva dny volna do začátku školení, nastal hromadný průzkum nejdříve hotelového baru, jeho místních štamgastů, a posléze i města. V baru bylo k dostání mnoho zajímavých exotických jídel, místním lidem cenově naprosto nedostupných. Hned druhý den na to doplatil náš kolega, který si dal syrová kachní vejce (tatarský biftek) , což byla pro místní největší pochoutka, ale pro evropský žaludek značná biologická zátěž. K veselí všech odběhl již za asi půl hodiny a když se nevracel, našli jsme jej zeleného na WC. Odvedli jsme ho do pokoje, a podali endiaron. Když jsme pak sešli dolů, zamířili jsme ke stolu, kde seděli naši stálí hlídači, agenti KGB, kteří se nám představili na vstupním školení. Dva žoviální rusové v kožených bundách, kteří tam celou dobu školení nepřetržitě chlastali. Jeden z nich zrovna cosi kutil sirkou na ruce. Sirku nařízl nožem a cosi jako navíjel. Druhý mi naprosto seriózně vysvětlil, že kolega prej chytil vlasovce. Když jsem nevěděl co to je, vysvětlil mi nadále s naprosto vážnou tváří, že je to infekční červ, který prej prorůstá tělem, a občas vykoukne hlavičkou nad kůži. No a právě, jak to prej zasvrbí, má se za tu vyčuhující hlavičku chytit do rozříznuté sirky, a pomalu točit, a vytahovat ho. Musí se to prej dělat ale pozorně, aby se nepřetrhl.

Když jsem viděl, jak jeho kolega soustředěně pomaličku otáčí sirkou, udělalo se mi nevolno, a v podstatě jsem zbaběle zdrhl. Večer jsem potkal agenta na WC, a když si vyžebral cigaretu, tak se mi s jakýmsi radostným porozuměním omlouval, že je to prej jejich nejlepší vtip, ale abych nekazil legraci, a nikomu to neříkal, protože prej musí šmírovat dole, a mají dlouhou chvíli.

V deset hodin druhý den jsme se šli podívat, jak dopadl kolega s kachním tatarákem, a nalezli ho za perfidního zápachu na pokoji v posteli zeleného jak mrtvola. Slabým hlasem nám oznámil, že asi umírá. Chtěli jsme zavolat lékaře, ale co jsme pochopili ze směsi rusko-tatarštiny znějící hlasitě ze sluchátka telefonu, ten prej vyspává po nějaké pitce. Když jsme se vrátili zpět, kolega už se v podstatě ani nehýbal.

Když jsme telefonem opětovně žádali lékaře, přišel asi za dvě hodiny jakýsi bledězelený mužík v bílém plášti, podíval se od dveří na mrtvolu, řekl nám lámanou ruštinou :

"Kachní vejce, že?"

a odešel. Za chvíli se vrátil, nesl velký hrnec kouřící rejže z kuchyně, hodil ho na noční stolek, otevřel kolegovi ústa, a začal mu tam bezohledně cpát lžící horkou rejži. Vypadalo to, jak když krmí husu. Když do něj pracně našťouchal asi půl kastrolu, vytáhl z kapsy nějakou tubu, vyklepal z ní jednu zelenou obrovskou tabletu, a našťouchal ji do kolegy na tu rejži. Nato sáhl do náprsní kapsy, vyndal čtvrtlitrovou placatku, a nalil do něj ještě asi pět hltů vodky.

Kolega hlasitě dlouze říhl, začal se potit na čele jak pumpa, a definitivně znehybněl. Muž nás pak vyhnal z pokoje, strčil si klíč do kapsy, a s několika tatarskými výrazy, kterým jsme nerozuměli, zmizel v chodbě. Když jsme kolegu zase večer navštívili, již pomalu chodil, a tiše mluvil. Ptal jsem se ho, co mu ten vrač dal. Vytáhl z kapsy tu tubu, ve které již nebyl ani jedna tableta, a podal mi ji. S úžasem jsem četl:

Tetracykline, Contained 10 tbl.x 1g

Musel jsem se tiše děsit, protože těch tablet tam bylo když jsem ji naposled viděl, tak minimálně pět. Nikdy jsem také nevěřil, že je možné přežít tetracyklin, zapíjený vodkou. Ovšem praktický pokus mne přesvědčil, že v zemi, kde zítra znamená již minimálně včera, je zřejmě nemožné jen holou běžnou a každodenní skutečností. Kolega se později léčil s játry, tedy tento postup nikomu nedoporučuji.

Třetí den v poledne jsem viděl, jak z baru zase vyvádějí klátícího se dalšího mého kolegu, který se s chrčením dusil. Myslel jsem, že již dopoledne přebral, ale dověděl jsem se, že si dal místní ostrou tatarskou hořčici, a hodil si ji na maso odvážně celou čajovou lžičku. Můj již známý tetracyklinový felčar, který u ostatních dostal po mém vyprávění přezdívku "TETRÁK", zopakoval svůj obřad s horkou rejží přímo dole v kuchyni, a opet naprosto suvereně a s úspěchem zvítězil.

Agenti KGB seděli dole v hale, popíjeli vodku, a když jsem k nim přisedl, říkali mi radostně:

"Jak dlouho tady budete? Od tý doby co jste přijeli, je tu pořád jenom samá sranda..".

Protože školení začínalo až zítra, vyplnil jsem zbývající odpoledne procházkou a průzkumem města. Celá Kazaň se skládala z historického středu s univerzitou, divadlem a mnoha budov, v podstatě tehdy supermoderního betonového panelákového sídliště z několika mnohapatrových bloků vedle pro místní VIP, a z celé jedné jeho strany obklopena prkennými a plechovými domečky, kde bydleli místní chudí. Ve městě překvapivě jezdily i když značně značně otřískané tramvaje, a autobusy, které měly jednu zvláštnost, že jejich jízdní řád v podstatě neexistoval, řidič odjel jakmile byly plné cestujících, a linka jezdila spíše podle pokynů většiny cestujících. Když člověk nastoupil třeba do místní tramvaje, byl překvapen, jak jsou prakticky všichni cestující mírně otrhaní. Jejich šaty nebyly v podstatě hadry, ale na i mnohých moderních kabátech byly jakési vytržené skoby.

Příčinu jsem poznal okamžitě, protože jsem užasl, když místo jednoho vyraženého okna byl přišroubován v otvoru minimálně třímilimetrový plech dlouhými šrouby, které čněly jako ostny do kabiny. Protože bylo odpoledne, a místní VIP jezdili z práce, na další zastávce, když se do tramvaje nahrnul dav lidí, bylo od tabule slyšet pravidelně rozčilené výkřiky a páravé zvuky. Náhle vykřikl i můj kolega, a výšeuvedenou minimálně deseticentimetrovou skobu od nejbližšího šroubu měl na zádech svého nového kabátu.

Vystoupili jsme u největšího obchoďáku, a po vstupu nás překvapil puch jako ve chlévě. Jeho zdroj tvořily pytle s jačím trusem, kterým se zde, pokud to nebyly paneláky, kde byl parní rozvod, topilo víc než drahým uhlím. V prvním patře bylo něco jako domácí potřeby s tím, že jste tam nalezli všechno od radiopřijímačů, barevných televizorů a vysavačů až po malý polní pluh. U všeho byly neuvěřitelně nízké ceny. Třeba elektrická ruční vrtačka stála patnáct rublů, to je asi tehdejších šedesát korun. Ve druhém patře bylo papírnictví, a mne nejvíce upoutala klesající řada bronzových Leninových hlav. V sortimentu se nacházela zleva jedna obrovská v dvojživotní velikosti za padesát rublů, a napravo miniaturní hlavička asi dva centimetry za deset kopějek.

Dívali jsme se na to s úžasem, a já říkal kolegovi:

"Člověče, ta pěticentimetrová za dvacet kopějek, kdyby tomu člověk uříznul ten sokl a udělal dole závit desítku, víš jaká by to byla perfektní koule na rychlostní páku do auta?"

Kolega vykřikl:

"Nesmíme zaváhat, než si toho někdo všimne !!!"

a okamžitě přivolal prodavačku.

"Kolik máte těchhle malých?"

ptal se česky, a když tatarská prodavačka s očima jak tenisáky, když viděla jeho svazek rublů, který vytáhl z náprsní kapsy, s boucháním vysypala bednu na pult, koupil všech osumadvacet. Táhli jsme pak tu tašku oba, protože jeden Lenin vážil asi dvacet deka, a já si v duchu představoval, jak všichni veksláci v Praze, který si to pak koupí kus za pět kilo i se závitem, řadí ve svých drahých zahraničních autech rukou, která drží prstama v dlani mosaznou pleš vyblejskanýho Lenina.

Školení začalo příští den až v jedenáct, a dostavilo se tam z patnácti našich jen deset. Ostatní si prý již rozebraly místní krasavice, a odvezly je do svých domovů taxíky. Mimo nás tam bylo ještě asi dalších deset účastníků z východní evropy, východní němci, dva bulhaři, dva poláci, dva maďaři s mladičkou krásnou, jak obrázek zmalovanou překladatelkou, a asi deset dalších ze Sovětského svazu. Když jsem se díval na program kurzu, zase jsem byl vrcholně zklamán, protože hlavní náplň byla především informace o systému JSEP / jednotný systém elektronických počítačů/, a feritové paměti jsme se měli věnovat podrobně jen posledních čtrnáct dní, týden teoreticky, a poslední týden ve výrobním závodě.

Díl čtrnáctý.

Školení probíhalo prvé dny zcela nudně. Někteří účastníci žádali, aby lektoři mluvili spíše anglicky, a dostali odpověď, že

"Aspoň se naučíte trochu rusky, většina dokumentace je totiž pouze v ruštině".

Přitom prakticky všichni lektoři dovedli anglicky víceméně hovorově. Ale jelo se rusky, a vždy po každé jejich větě zněl jako ozvěna tichý překlad maďarské krásné překladatelky do maďarštiny. Oba maďaři připomínali svým aristokratickým zjevem a suverénním jednáním velomože, překladatelku striktně považovali za svůj majetek, a chovali se k ostatním zejména k bulharům značně přezíravě. Jeden měl naprosto nesnesitelný zvyk, že před ním na lavici vedle sešitu byla neustále hromádka nějaké kukuřice, kterou s chroupáním žvýkal. Občas se znenadání při výkladu hurónsky zasmál, a něco strašlivou angličtinou vědecky poznamenal, a krásná překladatelka ho hned se zvonivým smíchem rusky omlouvala. Druhý tahal pořád odněkud další a další krajíce chleba s řízky, desítky rudých paprik, a s funěním to při výkladu konzumoval.

Jednou jsem měl příležitost, nahlédnout o přestávce do programátorských manuálů, položených vedle na lavici. Myslel jsem si nesprávně, že to bude hora ruského assembleru, ale mýlil jsem se. Byly to asi dvě metrové hromady tlustých knih, vyvedených tehdy používaným kyanotiskem, plné anglicky psaných strojových instrukcí, v nich občas kralovaly sytě černou tuší škrtané bloky s ručně psaným ruským komentářem a dalšími rusky psanými bloky v assembleru, a občas sytě černá tlustá tajemná vsuvka s ruským kódem v bukvách (azbuce):

T.D.B.

Ptal jsem se jednoho kolegy, který tam měl pak po skončení zůstat na další běh školení, týkajícího se procesoru počítače, a on se chechtal, a vysvětlil mi:

T.D.B. znamená "Tak dólžno byť". To jsou bloky programu, kterým nikdo nerozumí, a když to ukradli, a chtěli je změnit, tak všechno další přestalo chodit. Tak prostě TDB, tak dolžno byť...

Večer jsem si četl na hotelu knihu, a ze stropu pořád neodbytně znělo nějaké přerušované chroupání. Jeho kmitočet byl naprosto atypický na to, aby to bylo třeba od noh postele, na které někdo souloží, a tak jsem se šel zvědavě podívat o patro výš. Ony zvuky vycházely z pokoje mého kamaráda, kterému jsem pomáhal donést tašku s těmi osumadvaceti bronzovými Leniny. Seděl u nočního stolku, na něm měl přitažený malý svěráček, v něm jednoho bronzovýho Lenina upnutýho za spánky pleší dolů krkem nahoru, a pilkou na železo

odřezával soklík. Vedle ležel závitník desítka upnutý v malém francouzáčku.

"Ty vole, pravil mi nadšeně, celá mechanická výbava za pět rublů..".

Dole na koberci posypaném zlatými bronzovými pilinami byla igelitka, a v ní asi deset již opracovaných Leninů.

"Jen mně zklamala ta jejich elektrická vrtačka za patnáct rublů. Sklíčidlo hází víc než o pět milimetrů. Zkoušel jsem navrtat díru vzadu do rámu postele, a zlomil vrták osmičku..".

Když vzpomínám na vlastní mechanické aktivity, nesmím zapomenout na svůj první a poslední ruský radiotechnický pokus. V místní prodejně pro radioamatéry jsem koupil za dvacet rublů stavebnici tranzistorového přijímače, a za pouhé čtyři rubly páječku. Cín nikde neměli, a prodavač šťastný, že jsem mu udělal takový kšeft, mi nezištně poradil, abych prej cín odloupnul šroubovákem někde z okapu.

Páječku jsem přinesl do hotelu, radostně ji zapojil, a aby to něco nepropálilo, odložil na radiátor ústředního topení. Ozvala se strašlivá rána, a záblesk. Uskočil jsem leknutím, a když jsem po chvíli přišel blíž, s úžasem jsem zjistil, že v zásuvce je sice vidlice, ale přívodní drát mezi ní a skřínkou pájky se zřejmě odpařil. Protože jsem ho nenašel.

Šel jsem s třesoucíma se kolenama vyhledat místního údržbáře, a ptal se, na kolik jsou tady pojistky. Nevěděl, co jsou to pojistky, divil se jak jsem prej na to přišel, a sdělil mi, že když proud v zásuvce přesáhne delší dobu padesát ampér na patro, tak se prej dole ve skříni obvod odpojí elektromagnetem, a asi za pět vteřin se zase připojí. Ale to by se prej mohlo stát jedině, kdyby se v pokojích na jednom patře najednou připojilo nejmíň deset vařičů.

Protože jsem tomu nechtěl věřit, zavedl mne o patro níž k nějakýmu kamrlíku, otevřel dveře, rozsvítil, a opravdu: Na desce patnáct obrovských cívek s elektromagnetem vevnitř, nahoře nekrytý kontakt jako u stykače, každá na jedno patro hotelu. Než jsem stačil uskočit, vzal drát, a spojil nějaké šrouby, a vylétl oslňující záblesk, a strašná rána. Jedna cívka se masivně zakývala.

Údržbář se pak podivil, jak prej jako inženýr od počítačů ze západu takovou banalitu neznám...

Páječku jsem pak se zájmem rozšrouboval. Kus uhořelého přívodního kabelu ze sítě končil v plastové skřínce, pokračoval uzlem, dále na kontaktu značně nafouklého a očouzeného kondenzátoru s nápisem: 4 mikrofarady 160V a pokračoval do druhého otvoru naproti uzlem, a otvorem skřínky ven k páječce. Druhý drát skřínkou jen procházel.

V poledne se objevil jeden můj další spolustudující paměť ruského počítače z města, a vyprávěl čerstvé zážitky. Cestou autobusem na další tržiště, kam jsem měli zakázáno, viděl prej v do půl metru zaledněné ulici znenadání začínající širokou suchou vozovku, ze které zvenčí dovnitř okny autobusu sálalo teplo. Když se prej s úžasem ptal spolucestujících, vysvětlili mu, že je to neodizolovaný parovod, který vede z teplárny asi dva kilometry za městem do místního sídliště pro VIP. Z trhu také přinesl obrovskou lesklou asi dvoukilovou věc, připomínající nějaký výlisek z bakelitu, na které bylo napsáno: Nejkvalitnější Lisovaný gruzínský čaj.

Cihla opravdu voněla čajem, ale nevěděli jsme, jak čaj z toho bloku oddělit. Nakonec kolega přinesl kladivo a šroubovák, a roh usekl, a roztloukl na malé kousky. Ty ponořil do ešusu, zalil vodou, a postavil nedočkavě na vařič. Za chvíli to začalo vonět, a vařilo se to jako hustá polívka. Když jsem to opatrně lžičkou ochutnal, mělo to takovou divnou chemickou chuť. Kolega byl ale nadšen, a vypil celý ešus.

Když druhý den vstal, měl opuchlé uši, úplně mu odstávaly od hlavy. Kůže na nich vypadala jako karfiol. Doporučil jsem mu, zavolat Tetráka, ale odmítl, a šel s tím i na školení, kde vzbudil obecný živý zájem i u instruktora. Ten mu též doporučil Tetráka. Ke konci hodiny se již kolega klepal horečkou, a když nakonec Tetrák přišel, a viděl ho, dosti překvapivě ztratil svůj obvyklý klid, nechal si ukázat kostku toho čaje, zabavil ji, a zavolal ruskou sanitku.

Kolegu jsem pak potkal asi za pět let v Praze. Byl už v pořádku. Sedli jsme si u piva, a on vyprávěl, jak ho dovezli do kazaňský nemocnice za městem, byly to dřevěný baráky, ale od pacientů se dověděl, že v patře nad ním jsou nemocní s cholerou, pak mu dali nějakou injekci, on se s nimi skoro v bezvědomí pral, a chtěl velvyslanectví, a tak ho nakonec převezli letecky spěšně diplomatickou linkou do tehdejšího československa, do vojenské nemocnice. Tady prej vůbec nevěděli, co to je, "ale nějak se z toho prej potom asi za půl roku dostal..".

Na školení jsme pak byli kolektivně seřváni, a dostali zakázáno konzumovat v hotelu cokoli, co pochází z tržišť. Samozřejmě, že to vzbudilo spíše zájem, podívat se tam také. Viděl jsem tam pak třeba obrovské bílé tatarské řezníky s obrovskými černými plnovousy, jak od časného rána, nalití jak dogy, až se jim kouřilo ze zátylků, porcují na tržišti obrovskými lesklými sekerami čerstvě zabité maso. Maso, stejně třeba jako jablka bylo v Kazani superdrahé. U jednoho stánku jsem koupil za pět rublů půl kila neuvěřitelně dobrého jačího másla, zabaleného do novin, po kterém mi nic nebylo. Nikdy jsem tak dobré máslo nejedl. Na tržišti bylo značně nebezpečno, protože pokud někdo vytáhl z kapsy pětirublovou bankovku, byl pokládán za boháče z VIP sídliště, což nebylo vůbec bezpečné. Ptal jsem se, jaké jsou v Kazani platy. Bylo to tehdy například u tramvajáka nějakých pětadvacet rublů měsíčně. Inženýr od počítačů z místní továrny prý bral 50 rublů, a vedoucí provozu asi 110 měsíčně. Za deset kopějek se dal koupit u každého pouličního stánku obrovský kouřící rybí piroh se zelím. Nikdy jsem po něm, a snědl jsem jich za tu dobu desítky, nezaznamenal žádné trávicí potíže.

Jednou jsem vymrzlý zabloudil na tržišti ke dvěma americky vypadajícím automatům na horký ruský čaj. Třicet kopějek. Hodil jsem mince do štěrbiny, a sáhl pro kelímek do okýnka, když tu mně k mému leknutí uchopila za ruku jiná studená ruka ze vnitřku automatu. Šokován jsem se šel podívat z druhé strany. Plechová bedna automatu byla prázdná, nahoře blikala žárovka, a dole seděla na stoličce stařičká babka v kožichu, u nohou měla várnici s čajem, a když z štěrbiny zezadu spadly nějaké drobné do krabice, vzala naběračku, nalila kelímek, a podala ho zevnitř ven okýnkem. U várnice stál huňatý černý pes se smutnýma očima, a chlemtal z várnice čaj dlouhým jazykem, a tak jsem jí tam k jejímu údivu ten čaj nechal, a urychleně odešel. Druhý "automat" byl osazen stejně...

Díl patnáctý.

Již pátý den školení nastaly v hotelu plošně tvrdé dámské ataky. V devět hodin ráno jsem byl vzbuzen neustálým splachováním klozetu. Vylezl jsem z postele, a šel se podívat vedle.

V hotelu byly normální evropská WC s mísou, ale všude jinde ve městě jen tzv "tatarské stopy", totiž porcelánový plac na zemi a v něm na kraji při vstupu dvě promáčklé stopy, a uprostřed tajemná asi deseticentimetrová díra. V lepším případě pak vedle visel provaz nebo řetěz, kterým se Váš umělecký artefakt po vytvoření v pokleku spláchl, v horším případě to musela udělat místní služba nebo přímo tvůrce přistaveným kbelíkem vody. Protože se v sajůzu vodou nešetřilo, mohl jste se jako začínající amatér se spuštěnýma kalhotama, v zimě někdy v nouzi i v kabátu, který to buď pod vnitřnosti trhajícím tlakem téměř předčasně vyhodil, a nebo naopak, kterému se konečně něco podařilo vykouzlit, ocitnul při následném neopatrném předčasném stažení provazu po zašumění v podstatě vodopádu, po kotníky v ledové vodě. Několik lidí tuto událost na školení popisovalo dokonce v plných polobotkách...

Na klozetě jsem přistihl mladou krásnou tatarskou uklízečku, jak nadšeně splachuje, a s úžasem se dívá na proud vody v míse. Možná, že to ještě ani neviděla, řekl jsem si, a vlezl zpět do postele. Za chvíli jsem slyšel tiché zaklapnutí zámku u dveří pokoje, a než jsem se vzpamatoval, měl jsem ji pod peřinou.

Po mém formálním krátkém protestu, který však nebyl akceptován, jsme spolu uklízeli asi hodinu, a když jsem začal trapně selhávat, zatímco ona byla pořád v nejlepším, zdrhl jsem zbaběle z peřin s výmluvou na školení, dal jsem jí deset rublů, a ona nadšeně hýkajíce, zmizela. Připadalo mi, že chtěla nejdřív říci jen pět, ale pak se správně a neprodleně opravila.

V této chvíli bych chtěl i podotknout, že se dosti i ve svých pokročilých letech divím, jak někdo může preferovat nějaké moderní podměrné zlatokopecké kostitřasky hubené až vyzáblé. V Kazani byl ženský ideál krásy preferován od váhy tak sto dvacet kilo. Byly to většinou krásné zdravé statné inteligentní ženy, většinou i s akademickým vzděláním, dosti často ověšené (v divadle či při společenských událostech) tlustými zlatými řetězy. Tato výše popsaná uklízečka byla třeba začínající inženýrkou z továrny na počítače s platem 35 rublů měsíčně, ale přivydělávala si občas legálně v interhotelu, a i za paušální pakatel pět rublů měla již za týden služby od osmi do dvanácti v kapse nejméně jeden další měsíční plat, ale nebyly zřejmě ani neobvyklé případy, kdy se jiná chtěla živit "poctivě" a nějaký snoubenec-chudák ji na jaře zapřáhl místo krávy, kterou neměl, na poli za městem do pluhu, případně táhli společně.

Jednou z dalších oblíbených položek kontrabandu, který mohl citelně zvýšit měsíční diety, a byl v podstatě nutný při těchto školeních snad více než příslušná technické dokumentace, byly kvalitní československé latexové prezervativy. Bylo to hned po texaskách z tuzexu druhé nejžádanější zboží. Pokud jste tuto nutnost trestuhodně zanedbali, a sháněli to v případě nenadálé potřeby až v místních tatarských obchodech, dostali jste například v Kazani za dva ruble záhadnou asi osum krát osum centimetrů a dva centimetry tlustou krabici zhotovenou z bavlněné lepenky, ve které jste nalezl atypicky jen jedno jakési žlutohnědé gumové kolo, o průměru asi pět centimetrů, připomínající těsnění na trubky k kuchyňskému odpadu.

Kdysi, když jsem pracoval ještě na škole, přivezl to ze školení z Moskvy jeden inženýr. Když nám dal hádat co to je, nikdo to neuhodl. Guma byla tlustá asi půl milimetru, a když se to volně roztáhlo, měřilo to na délku asi čtvrt metru. Když nám byl sdělen účel, všichni měli oči jak tenisáky. Jeden kolega to vzal, a natáhl nad hlavou na délku metr jak cvičební pružiny. Pak to půjčil druhému, a ten to do šířky natáhl přes opěradlo židle. Někdo přinesl lyže, protože se chystal na hory, a natáhl to před ně snad až do poloviny takže to krylo vázání, a chtěl ještě jeden dolů.

Nakonec se celý jásající kolektiv přesunul do koupelny, kde do toho na kachlíkách začal napouštět z požárního kohoutu vodu. Když měla žlutá lesklá dokonale flexibilní bublina průměr asi tři čtvrtě metru, rozřízl ji dole znenadání nějaký něpředpokládaný náhodný střep rozbité lahve, který zde zbyl od poslední oslavy, a asi krychlový metr vody přetekl hravě práh koupelny, a zaplavil vedlejší chodbu a částečně místnost sekretariátu vedení.

S tímto kontrabandem byl ovšem, pokud se to vezlo přes hranice ve větším množství, značný problém se sovětskými celníky, kteří dobře znali cenu i kvalitu, a pokud se to v kufru vyskytovalo ve větším množství, okamžitě to zabavovali pro sebe. Já sám jsem to vyřešil tím, že jsem asi třicet krabiček ukryl v termosce na čaj, ze které jsem vyšrouboval sklo. Uprostřed termosky se vložila plastová trubka, dosahující až na dno, a dolů se vložilo zrcátko. Do závitu na plechu se pak kápla kapka epoxidu, tak že to nešlo rozšroubovat. I po odšroubování víčka termosky to pak působilo naprosto věrohodně.

Spolu s nájezdy "hot penge girls" jako to odborně nazval náš maďarský kolega, který prý dokonce začal zanedbávat svou krásnou namalovanou překladatelku, která se mu však neprodleně zase začala spouštět s jedním lektorem kurzu, se objevila místní zábavní mafie, a začala nabízet solventním za mírnou úplatu zajímavé atraktivní akce.

Za deset rublů třeba místní jednonohý VIP taxíkář odmontoval jedno kolo od svého auta, a většinou již předtím v baru značně naváté zájemce vozil hodinu po třech ve dvě hodiny v noci se skřípěním, jak ve Formuli jedna, kaskadérskými smyky na místním kluzišti. Vrcholem pak byla návštěva ilegálního pokrového doupěte umístěného v technické místnosti kolektoru parního potrubí, kde se hrála i ruská ruleta, a nebo let stařičkým dvojplošníkem, prostříleným ještě snad z války, ve třicetistupňovém mrazu nad městem.

Již koncem prvého týdne školení byl ze sovětského svazu vyhoštěn jeden náš kolega-"hrdina", kterého jsme ani osobně nepoznali, protože rovnou po překročení hranic směřoval jiným letadlem než my ilegálně na dálný východ. Byl to v podstatě patologický profesionální cestovatel "Zadara", podniková školení užíval jen jako výbornou a hlavně placenou záminku, a KGB ho prý chytla až někde na letišti v Archangelsku.

Druhý týden školení jsem věnoval zábavě. Do tříkolového auta jsem se nehrnul, ale podívat jsem se jako spousta ostatních šel. Už jen skřípění plechu vzbuzovalo hrůzu, a když ochotný a nadšený jednonohý muž s protézou z auta vystrkoval jedny, a nabíral tam druhé, a smlouval s nimi cenu a požadované akce, někteří z těch prvních co to zažili, s třesoucími se koleny trapně strachy zvraceli. Noční scéně vždy předcházela akce s "avtomobíloj propán bután".

Seděli jsme v baru, a protože jsme byli v podstatě štamgasti, vždy když došlo k akci, pokud nebylo víc než 30 pod nulou, číšník nám i otevřel okno. Před barem se v tuto pozdní hodinu vždy válelo několik profi opilců. Přesně v jedenáct vždy přijelo maličké auto místní sanitky (jako u nás kdysi Škoda 1203) s podivnou kombinovanou barvou na karosérii, žlutou a modrou, vypadali jak od plynového servisu. Autu vždy nepříčetně mlátily vylágrované písty, zastavilo před barem, z něj vyhlédl s úsměvem starší vousatý muž v bílém plášti, a významně se rozhlížel. Někteří opilci, schopní ještě pohybu okamžitě šplhali z posledních sil na břízky okolo budovy. Kdo aspoň neklečel na kolenou, byl sebrán, a naložen na korbu. Již při nakládání však bylo zřejmé, že je považován nadále saniťáky za mrtvolu. Jeden opilec vyšplhal rukama asi do poloviny kmenu břízky, a pak se pustil, a upadl. Jak se ho však chopil saniťák, probral se, a zase si klekl. Lékař velkomyslně pokynul, saniťáci ho pustili, a "avtomobílja propán bután" odburácela. Opilec visel na stromě, a šťastně se usmíval. Jeden z číšníků mu přinesl panáka. Opilec ho vysosnul, a skácel se bezvládně na sníh, ale již v bezpečí..

Díl Šestnáctý.

Druhý den po ranním příjemném incidentu s tatarskou inženýrkou od počítačů, která uklízela v interhotelu, o mne někteří dosud neúspěšní kolegové, kterým to buď někdo donesl, a nebo ji viděli, jak jásajíc s desetirublovkou v ruce vychází ode mne ze dveří, začali jednak rozčileně rozšiřovat, že jsem naprostý děvkař a i když jsem se třeba nemohl srovnávat se svými maďarskými kolegy, a tahali ode mne rady.

Když jsem sledoval zběžně jejich snahy, nějakou sbalit, vždycky jsem se divil jejich zbytečné píli, časové a finanční náročnosti, a nakonec hubenému výsledku. Viděl jsem je často v baru, jak platí i dosti atypickým zájemkyním třeba pět tataráků, kávu, někdy i panáky, a nula bodů s fiktivním příslibem "snad někdy". Musím současně říci, že moji kolegové byli ovšem zase z druhé strany většinou již vdaní tatíci, kteří těžce porovnávali příjemné chvilky s cenou laciné elektrické vrtačky či kombinované pilky na železo, či superlevného zámečnického svěráku v místním obchoďáku, a od nichž jejich manželky v Československu očekávaly, že přivezou spíše lacinou barevnou televizi nebo kuchyňského robota a část nepoužitých diet, za což si něco koupí v Tuzexu, a ne, že přijedou bez diet, a třeba navíc s chlamydiemi či kapavkou, a nebo dokonce s další ženou.

Když v pondělí ráno druhého týdne školení lektor kontroloval přítomnost, a výhružně poznamenal, že kdo bude mít víc než týden absenci, nedostane na konci certifikát, začali se již okolo oběda sporadicky objevovat naši kolegové, které si hned po příjezdu rozvezly v taxících místní milování a financí chtivé děvy. Některé místní zoufalkyně je přivezly přímo před hotel taxíky, a hned po školení, jak se zapsali na prezenční listinu, zase odvezly. Jak se to všichni dověděli, mi nikdy nebylo známo. Dva byli již definitivně zpracováni, a brali své přítelkyně jako budoucí manželky, a dva další, co se objevili, od toho rozhodnutí nebyli daleko.

Poslední, se kterým jsme se již nikdy nesetkali, prý se svou přítelkyní odletěl na dálný východ, a fotografovali tam sibiřskou tajgu..

Večer toho dne jsem měl smluvenu exkluzivní návštěvu pokrového doupěte, kde se prej hraje i ruská ruleta. Nabídl mi to překvapivě pod podmínkou mlčenlivosti jeden z našich ochránců z baru. Stálo by na to prej padesát rublů, ale prožít to prej stojí za to. Odjeli jsme v osum večer již za tmy z hotelu starším omláceným autem. Jeli jsme dva, druhý byl jeden z maďarů. Jeli jsme dlouho kolem výšezmíněné záhadné silnice, pod kterou vedl do města neizolovaný parovod, a která zřetelně sálala teplem na nohy i když jsme seděli v autě, zatímco pět metrů vedle byly z obou stran ledové okraje, vysoké i půl metru. Náš průvodce nám vysvětloval, že vyhřátá vozovka je někdy poslední, ale naprosto bezpečnou záchranou opilců, kteří nedojdou domů a usnou na horkém povrchu, protože sem "avtomobílja propan butan" nejezdí, protože se tu i policajti bojí o život.

Pak jsme jeli ještě asi čtvrt hodiny v úplné tmě, a dorazili k nějaké konstrukci zasypané sněhem. Vylezli jsme z auta, a vlezli do divné tmavé betonové chodby, a šli potmě asi deset minut. Náhle se z úplné tmy vynořil nějaký muž, něco s průvodcem tatarsky prohodil, ve stěně se objevily svítící dveře, a my vešli.

Místnost zřejmě patřila k nějakému elektrárenskému velínu, všude panely s koly spínači a žárovkami, a u malého stolečku v rohu seděli čtyři muži, a hráli karty. Okolo nich již postávali v bezpečné vzdálenosti asi další čtyři naši kamarádi z kurzu, o kterých jsme nevěděli, že se tu setkáme.

Na stole ležel velký černý omlácený bubiňák, s krátkou hlavní, do které by se ale jistě vešel malíček. Jeden z mužů odložil náhle karty, vzal revolver, zatočil bubínkem, zaklapl, přiložil si ho ke spánku, a stiskl. Ozvalo se hlasité klapnutí, a z hloučku pozorovatelů z jedněch kalhot krátký indiskrétní zvuk. Muž pak bubiňák zase jakoby potěšeně odložil, vzal si z paklíku na stole nějaké karty, a pokračovali ve hře. Občas někdo sáhl pod stůl, vytáhl láhev, napil se, a zase ji tam postavil. Nás si ani moc nevšímali.

Když se situace asi pětkrát opakovala, mé napětí mírně povolilo, a jako největší drzoun na místě jsem se tiše zeptal průvodce, zdali tam má ostré patrony, a není to jenom divadlo. Jeden z mužů pak odložil karty, a pravil rusky, že jsou seriozní obchodníci....

Pak vzal revolver, vycvakl do strany bubínek, ukázal mi v něm náboj, zacvakl bubínek, obrátil ho ke stropu, a vystřelil .

Všichni jsme okamžitě ohluchli, zatmělo se, ze stropu spadlo půl cihly vedle stolu, a zasypal nás oblak stavebního prachu. Neslyšel jsem jestli s vřískotem, protože mi zvonilo v uších, ale viděl jsem, jak se všichni diváci okolo rozprchli. Hráči vstali, ometli si prach z bund, oklepali ubrus na stole, zasedli k němu, vzali do rukou karty, a

začali zase hrát, jakoby se nic nestalo.

Když průvodci nalezli po asi půl hodině v tmavých chodbách okolo všechny co utekli, a přivedli je zpět, objevila se v místnosti znenadání asi stopadesátikilová mohutná mladá žena, přisunula si k hráčům židli, a něco začala tatarsky mužům vyprávět. Ten, který vystřelil vstal, a postavil se vedle. Šel jsem k němu, a dal jsem mu padesátku. Dost překvapeně ji vzal, a poděkoval. Řekl jsem mu, že je to za ty vystřelený náboje. Strčil ji do kapsy, a ptal se, zdali hraji pokr, a nechtěl bych si zahrát, třeba jen kolečko bez tý rulety, a krátce se zasmál.

Řekl jsem mu, že na to abych hrál s profiky, nemám. Tím jsem ho zřejmě dost potěšil. Nabídl mi aspoň lok z lahve pod stolem. Div jsem si neopařil jazyk..

Představení pak zřejmě skončilo, a zas po cestě tmavými chodbami zpět jsme pracně došli k autům. Druhého auta které přijelo před námi jsem si předtím nevšiml. Všechno bylo zasypáno asi dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu. Někdo trefně poznamenal, stále si ještě strkaje prsty do uší, že kdyby nás tam byli postříleli, tak nás najdou až na jaře.

Průvodce mi s jakýmsi obdivem řekl, že mám nejen divný otázky, ale nějaký zvláštní charizma, a že jsem ho jen zklamal tím, že jsem si s nimi nesedl ke stolu. Pak nám vysvětlil, že ta dáma byla jedna z jeho manželek, která mu vždy při odchodu zabaví vše co zinkasoval od diváků, případně co vyhrál, dopije láhev, zhasne, a doprovodí ho domů.

Zeptal jsem se průvodce, zdali to byla manželka toho, co vystřelil. Zase se mírně zděsil, a říkal:

"Tím, že jste se na to zeptal až tady mne, jste zřejmě všechny zachránil..".

Když jsme dojeli asi o půlnoci mírně napařeni k hotelu, stavivše se ještě cestou v jednom zakázaném podniku, byl uvnitř za skly rosvícené haly nějaký čilý ruch. Zjistili jsme, že před skly stojí nějaká obrovská černá postava, a dobývá se dovnitř. Vzápětí jsme podle rozčileného hlasitého výhružného ryčení poznali, že je to starý obrovský medvěd. Museli jsme čekat snad dvě hodiny v autě, než se rozmyslel, a odešel zpět do vánice.....

Příští ráno v devět mne v posteli probudilo opět tlumené opakované splachování WC, tiché klapnutí zámku pokoje, a předem výšeuvedená situace se opakovala, jen bez mých předchozích protestů. Taxa zůstala překvapivě ale stejná, i když na školení jsem dorazil až těsně před obědem.

Díl sedmnáctý.

Odpoledne, když skončilo školení, tak jsem se s několika kolegy odebral k zábavě, která se zde v posledních dnech začala těšit velké oblibě. Stoupli jsme si k pultu v místním obchoďáku, a sledovali časté reklamace elektrických a jiných spotřebičů, které tam přinášeli naši kolegové, a nebo i místní obyvatelé. Když jste si koupil třeba dosti cenově atraktivní malou barevnou televizi, chodily tak vždy dvě ze tří. Ta poslední pak buď s atraktivním výbuchem shořela buď již přímo na pultě, a nebo až po několika dnech v hotelu. Stejně tak hořely levné vysavače, roboty, vrtačky a podobně. Test v hotelu byl pak docela přesvědčivý, protože tam kolísalo napětí v síti od 180 do 250 voltů.

Prodavačka vždy přinesla naprosto ochotně pro jistotu dva nebo tři kusy, a dala zákazníkovi vybrat. Obával jsem se, že vrácených vadných výrobků musel mít ten obchoďák vzadu vagon. Asi po hodině zábavy se za námi objevil jeden z lektorů kurzu, a pozval nás k sobě domů do panelového sídliště na kvas.

Kvas jsem si dal jednou na ulici za pět kopějek z cisterny. Byla to mléčná kapalina kyselé, docela příjemné chuti, jenže asi za čtvrt hodiny již bylo ze sílícího kručení v žaludku zřejmé, že to přinese i nějaké problémy. Protože jsem byl poměrně daleko od hotelu, odvážně jsem zamířil na místní veřejné WC. Ocitl jsem se v dlouhé betonové chodbě ve frontě lidí, kteří přišli za stejným účelem. Zepředu vycházel solidní stájový puch. Po asi deseti minutách jsem se ocitl ve dveřích obrovské dlouhé místnosti, s otřískanými kachlíky na stěně, a dvěma obrovskýma oslepujícíma na drátech visícíma žárovkama na stropě. Z obou stran proti sobě byly na zemi značně znečištěné tzv. "tatarské záchody", a na každém porcelánu stál nad dírou jeden člověk se spuštěnýma kalhotama. Někteří vedle sebe vedli spolu různé rozmluvy.

Psychicky jsem zkolaboval, a vyběhl za překvapených či pobavených pohledů ostatních ven, a dostal přitom do čela ještě obrovskou černou bzučící mouchou, vypadající jak mechanická hračka. Když jsem doběhl do hotelu, kručení v břiše naštěstí překvapivě znenadání ustalo..

Protože jsem nechtěl zbytečně příhodu opakovat, a byl jedním z mála přítomných solventní, koupil jsem cestou do paneláků s kolegy ještě v kšeftě litr vodky, a pytlík rajčat. Lektor mi strašně děkoval.

Kazaňské paneláky vypadaly tehdy zdáli jako moderní obytná čtvrť, něco jako třeba na dnešním Pražském Jižním městě, jen byly podstatně vyšší, snad osumnáct až dvacet pater. Okolo nich bylo asi dva metry sněhu. Když jsme se prodrali zpola zavátými dveřmi, z úžasem jsme viděli, že uvnitř je to, i když plně obydlené, dosud prakticky jen rozestavěné, a místy v patrech i chybí schody. Začali jsme odvážně šplhat po stavebních polotovarech a místy ve výšce položených prkenných lávkách, a potkali mladou maminku s kočárkem a dítětem uvnitř, která s ním suverénně zdolávala v asi osmém patře metrovou propast mezi prefabrikáty. Lektor díru zcela v klidu přeskočil, a nám protože se nám klepala kolena nad tou hloubkou, přes to hodil tři vedle stojící prkna.

Pak jsme se ocitli v poměrně standardně zařízeném sektorovém bytě, ústřední topení, televize, koberce, skříně, na stěnách obrázky, a kolega nás hned vedl do koupelny, kde měl asi deset desetilitrových lahví svého kvasu. Poslechli jsme si technologickou přednášku o výrobě, a začali koštovat. Bylo to daleko lepší než z té cisterny na ulici, připíjeli jsme k tomu vodku, a jedli rajčata. Lektor pak vytáhl ještě jednu láhev vodky, nějaký špek, a za dvě hodiny jsme byli jako dogy. Vodka s kvasem je značně narkotická.

Cesta dolů z osmého patra mi připadala jako expedice po visacích mostech z lián v pralese z dobrodružných filmů, a skončila naštěstí bez zranění. Lektor byl ze setkání nadšen, a pozval nás dole na firemní večírek, který se prý bude konat zítra ve firmě na výrobu počítačů.

Když jsem přišel (pokud se mému pohybu do stran a částečně i vpřed dalo říkat "přišel") do hotelového pokoje, s překvapením jsem zjistil, že mám již třetí den stále čerstvé nažehlené prostěradlo. Moje přítulná pokojská se dojemně snažila. Svalil jsem se do postele, a okamžitě tvrdě usnul zdravým spánkem v podstatě mrtvých.

Druhý den na školení probíhaly předběžné přípravy na následující čtrnáctidenní výrobní praxi v místní továrně. Lektor nám vyprávěl různé odstrašující příhody, které se již na praxi staly, mezi jinými jak asi před rokem zlikvidovali při pokusu o rozjezd motorgenerátoru v nouzovém režimu dva bloky počítače, protože nějaký bulharský inženýr prý signalizoval obsluze přes halu zakýváním, že je všechno v pořádku, ale myslel tím, že všechno v pořádku není. Nato vstal jeden z bulharských inženýrů, a rozhořčeně všem řekl, že u nich v Bulharsku se zakýváním hlavy shora dolů značí, že jako ne, a zavrtěním hlavy ze strany na stranu, že jako "ano". Maďarská překladatelka vše tlumočila neprodleně do maďarštiny, následkem čehož maďar sedící za ním skoro ztratil vědomí, vyprskl plná ústa své kukuřice na skripta se schématy, a se smíchem se zhroutil pod lavici. Lektor pak fakticky poznamenal:

"A je to tady, vidíte, že jsem si nevymýšlel."

Maďarská jak obrázek namalovaná překladatelka pak smetala kukuřici z knih, vrhala na lektora ohnivé pohledy, a se zvonivým smíchem svého zkolabovaného kolegu rusky omlouvala.

Večer jsme v pěti odjeli na inzerovaný večírek se zaměstnanci továrny. Na pracovišti se ten den objevily i dva desetilitrové železné vojenské kanystry výborné vodky, a za hodinu byly již poloprázdné. Nakonec se situace mírně zvrtla, a pamatuji si jen, že jsem skončil v nějakém taxíku, a jeli jsme někam ve vánici. Najednou se mi udělalo špatně, a ozdobil jsem taxikáři mírně podlážku. Ten zcela zdvořile zastavil, jakoby to bylo naprosto standardní, vyhodil podlážku do sněhu, několikrát jí tam udeřil o sníh, a jel s naprostým klidem dál. Strašně jsem se mu omlouval, a když jsme vystupovali u hotelu, dal jsem mu dvacetirublovku. Uklonil se mi, sebral mou tašku, a chtěl mi ji donést na hotel. Prodírali jsme se hlubokým sněhem, když tu náhle něco dopadlo do sněhu nedaleko nás. Taxikář odhodil tašku, srazil mne k zemi a lehl si přes mně. Za vteřinu se ozvala tlumená detonace, okolo vás zasvištěly střepiny, a od hotelu se ozvalo zařinčení skla.

Taxikář pak s naprostým klidem pravil, zatímco se přes nás sunul řídký oblak zcela speciálně po TNT zapáchajícího kouře, že se někdo konečně nasral, a utišil ty zatracený opilce, co pořád v noci řvou na nádvoří, lidi nemůžou spát a řekl mi, že ještě chvíli počkáme, "kdyby prej hodil další....".

Pak už bylo jen děsivé ticho, do kterého znělo jen houkání sanitky a policejních aut. Rus mne pak zase pozdvihl, a pravil naprosto klidně, že to byl vojenský granát, který někdo hodil z druhého poschodí, protože asi nemohl spát. Abych se prej rychle zašil na pokoj, a zamknul. Pak odjel pryč. Další týdny pak bylo před hotelem v noci jen hrobové ticho. A dole na fasádě asi dva metry nově vápnem natřené omítky, kterou, když ráno svítilo slunce, prosvítala zaschlá krev...

Příhoda mne naprosto vystřízlivěla. Asi po čtvrt hodině se dostavila místní milice, ale z opatrnosti jen asi z padesáti metrů skoro hodinu sledovala situaci z auta, a pak tiše a nenápadně zase odjeli. Do hotelu jsem se dostal asi za hodinu bez dalších nesnází. Na lavici v recepci již ležel jeden můj kolega bledý jako mrtvola, který dorazil zřejmě přede mnou a vedle něj seděl TETRÁk s kastrolem rejže, a krmil ho zase lžící...

Celý týden, jak se rosvítily lampy, byl pak před hotelem mrtvý klid, a neobjevil se tam nejen žádný opilec, ale ani žádný policajt. Pachatel, kterého všichni velebili, protože se zase všichni mohli v noci vyspat, nebyl nikdy zjištěn. Vždy bych spíše věřil v osamělé aktivisty, než něco jiného, zvláště pak "orgány moci"...

Díl osmnáctý.

V průběhu kursu jsme se mnohokrát zúčastnili různých atrakcí, které speciálně pro cizince pořádali místní podnikavci. Za deset rublů jsem si mohl za městem asi pětkrát vystřelit z policejní pistole ráže dvanácti milimetrů, zbraní kazanského policisty, jejíž kulky nebo spíš malé dělostřelecké granáty, kterými se zde výhradně řeší všechny bezpečnostní problémy, jsou zhotoveny z lisované železné rudy a mají kromě mimořádné levnosti i značně silný trhací účinek. Po dotazu, kolik vydrží hlaveň výstřelů mi bylo řečeno, že asi tisíc, ale to už je tak tou rudou vykotlaná, že se s tím dá trefit jen z blízka. Zbraň prý většinou přežije několik policistů.

Zajímavá zkušenost je ruský Makarov 0.45" s kulkami jak prst. Dostal tam z něj dvě rány nějakej neposlušnej uzbek, a upadlo mu v noci na ulici na chodník asi čtvrtina lebky. Místní policisté to rádi za poměrně tučný úplatek půjčovali cizincům za městem. Měl jsem ten krám taky v ruce. Neberte to za deset rublů, což byl pro nás pakatel, a tam čtrnáctidenní plat tramvajáka. Mělo to snad tři kila, rána a zpětný ráz jak dělo, ale nejvíc jsem se divil těm hrubým hnědočerným kulkám, které kreslily půlmilimetrovou rýhu na sklo lahve vodky. Bylo mi odborníkem řečeno, že hlaveň bez poškození vydrží jen 500 výstřelů, ale stejně je to daleko za životností místního policisty, protože jejich mrtvoly většinou najdou po bitce již beze zbraně.

Projel jsem se také konečně v tříkolovém taxíku s jedním odmontovaným kolem na ledové pláni s jednonohým taxikářem, patřící ke zdejší zábavní mafii, přičemž se jeden kamarád strachy poněkud připokálel, a ani se mu dnes nedivím, neboť byl v tu dobu asi rozumnější než já, proletěli jsme se nad městem starým dvouplošníkem jen z plátna, dřevěných latí a ocelových rezavých lan, s průstřely prý od německých okupantů, vydávaje za to nemalé sumy peněz.

Jako idiot jsem se jako obvykle pozastavoval nad tím, co kdyby kašlající motor ve vzduchu vzplál, protože když jsme poprvé viděli pilota, jak zmizel při nahazování motoru v černém dýmu bafajícího stroje, domnívali jsme se v prvém okamžiku s určitou radostnou nadějí že to chytlo, ukazoval nám druhý člověk, který točil dvoumetrovou vrtulí, a ve tváři měl jizvu, o které zase ten pilot říkal, že je to také od vrtule, že benzin v takovém mrazu jako je teď nehoří, vytáhl zápalky, vylezl k nádrži a házel je do ní zapálené. Projevil jsem se navíc ještě jako zbabělec, a na jeho nabídku to nechtěl sám vyzkoušet. Nádrž musela mít tak půl krychlového metru, a zdála se mi celá jakoby očouzená..

Z výšky byla Kazan velké město, měl jsem dojem, že snad jako Praha. Okolo byly však již jen velmi řídké nízké lesíky, skoro jako křoví. Pilot nám říkal, že na jaře vše během týdne roztaje, a asi půl toho se změní zase až do příchodu zimy v obrovskou řeku. V letadle byla strašlivá zima a prudký vítr. Měl jsem dojem že mi omrzla jedna půlka tváře. Letadlo pak kleslo, a přistálo na ledové ploše s pootočením asi o devadesát stupňů. Trvalo to asi pět minut, a měl jsem dojem, že na ledu se nedá zastavit..

Jednou jsem se zúčastnil pohledu na soutěž v "pivním baru", což byly stánky se stříškou, kam chodili popíjet pivo místní bohatší občané. Pivo se však, protože bylo poměrně drahé, popíjelo s třetinkových skleniček, a při soutěži se nesmělo na kloset, a ten, kdo se první pomočil, platil za všechny. Jeden z pivních barů blízko hotelu chodil okupovat náš spolustudent počítačů, pocházející z českých pivovarů, a zvyklý denně vypít tak dvacet piv, ale půllitrů.

Náš kolega se tam stal zakrátko postrachem, a pak měl celý měsíc pivo zadarmo, i když prohlašoval že ruský pivo je šmejd. My jsme tam občas také chodili, a sázeli na různé rusy a kazance jako na koně. Jednou jsem viděl, jak nějaký místní chlapík, vypivší s obdivuhodným úsilím úctyhodných asi dvacet skleniček, náhle vytřeštil oči, a pak se jeho obličej radostně roztáhl úlevou, zatímco jeho kalhoty se dole začaly temně zabarvovat. V pozdních večerních hodinách pak k baru velmi často přijížděl "avtomobil propana butana", policisté i lékař se nejprve řádně doopili, a pak sbírali a odváželi místní ležící.

Asi v půli kursu jsme si jednou s kolegou udělali autobusem okružní jízdu městem do chudinské části, abychom, když už tu jsme, viděli také něco zakázaného. Autobus nejezdil po standardní cestě, ale podle přání cestujících. Projížděli jsme starým městem a malinkými nouzovými z plechových sudů a beden zhotovenými příbytky té chudší části, do autobusu přistupovali a vystupovali staříci s otepemi větví a drásali nám kabáty, a pak, to již bylo k večeru, autobus se rozjel do sněžné pláně. Seděli jsme nakonec již sami a čekali, kdy se řidič vrátí zpět do města. Autobus však směřoval stále více do bílé pláně. Najednou, to již se stmívalo, se zastavil u nějakého sloupu, kde byl uvázaný kůn, načež řidič s námi vystoupil, zamkl autobus, sedl na koně a jal se odjíždět. Ptali jsme se ho důvěřivě , kdy se jede zpět. Mávl rukou, řekl naprosto lhostejně:

".........závtra......."

a tryskem odjel. Na bílou plán padala modrá tma, rozsvítily se hvězdy, a před námi, několik kilometrů v dáli, blikala žlutobíle jak hřbitovní světýlka za dušiček, světla Kazaně. Oba jsme byli jen v polobotkách. Dorazili jsme dokonale promrzlí okolo půlnoci, a děkovali štastné náhodě, že to tak dobře dopadlo.

Praxe v továrně začala příští pondělí od rána totální neprostupnou vánicí. Přívaly sněhu jsme pracně dorazili na konečnou tramvaje, a vydali se s ostatními pracujícími do bílé mlhy. Továrna byla vzdálena od stanice tramvaje asi kilometr. V polovině cesty znenadání řada lidí před námi po kolena až po pás ve sněhu kolektivně upadla. Vypadalo to, jakoby jim někdo hromadně podsekl nohy. Vyhrabávali se z hromad sněhu, pracně vstávali a nadávali. Totéž se pak za pět minut stalo i nám. Něco mne ve sněhu chytlo pod kolenem, a div mi nevyvrátilo nohu. Kolega vedle mně stejně. Když jsem se vzpamatoval z leknutí, zahrabal jsem ve sněhu, a nalezl pod ním obrovské snad půlmetrové oko z armovacího drátu. Někdo zřejmě v noci navezl na plochu nějaké obrovské betonové panely, a vánice to zasypala sněhem. Když jsem se pak asi za pět dalších minut obrátil, viděl jsem padnout do sněhu další řadu lidí, kteří šli za námi.

V továrně, vytápěné parou, bylo všude přetopeno. Dostali jsme čaj na zahřátí, a všichni se jen strašně divili, že jsme v té vánici našli cestu. V továrně byly zaměstnány převážně dámy, pánové byli jen řídící pracovníci v množství tak pět kusů na patro. Byli jsme rozděleni po dvou k nějaké dámě v bílém plášti, a ty si nás odvedly na jednotlivé sály k rozpracovaným strojům. Okolo roštu pobíhaly vždy čtyři pracovnice, z nichž dvě měly ovíjecí pistole, a dvě seznamy spojů, které jim diktovaly. Bylo to jak když pracují mravenci. Dvě čísla, ovíjecí pistole, odškrábnutí izolace na teflonem izolovaném mikrodrátku, zavrčení, natažení, uštípnutí, odizolování na druhé straně, pistole, zavrčení a tak dokola.

Rámy byly vysoké asi dva metry, a měly čtyřicet pater šedesátičtyřvývodových konektorů. Deky drátů byly silné i tři centimetry do tloušťky Nechápal jsem, jak něco od nich může vůbec fungovat, ale prostě, nakonec to vždy fungovalo.

Ze sociálního zázemí mne fascinoval ovšem nejvíce takzvaný "kabinet otdycha rabotnikov". Byly to dveře na konci chodby, na nich byla na futře červená žárovička ,a zevnitř zářilo slabé modré světlo, a občas odtud zabzučel bzučák. Dveří jsem si všiml, když jsem na chodbě uviděl, jak k nim běží dáma, a rozepíná si bílý plášť, a za ní běží vedoucí pracovník, a rozepíná si pásek u kalhot.

"Kabinět otdycha rabótnikov byl prý v každém patře budovy".Jako samozřejmost nám to sdělila naše přidělená průvodkyně, a když zjistila, že je to pro nás novinka, když tam bylo volno, zavedla nás dovnitř. V slabě modře osvícené místnosti zavoněla ruská voňavka, a v příšeří jsem spatřil masivní vojenské lůžko s několika dekami. Na stěně byly spínací hodiny nastavené na dvacet minut, které se aktivovaly vstupem a bzučák. Protože se naše průvodkyně, poměrně ještě velice atraktivní a komunikativní dáma, začala bez rozpaků rozepínat, mírně jsme zpanikařili, a projevili přání, prohlédnout si ještě výrobní halu.

Díl devatenáctý.

Přiblížil se den odletu a my jsme stáli prokřehlí na letišti. Někteří kolegové mne překvapili.

Když jsme odlétali z letiště v Ruské Kazani zpět do vlasti, stály tam na letišti celé zástupy hodných a pokorných slečen jen tak v kožíšku. Stačilo kývnout a člověk si nadosmrti zkazil život. Stála jich tam na ploše fronta asi dvě stě kusů. Od čtrnácti do šedesáti. Ještě na schůdkách Iljušina stačilo kývnout, a zkazili jste si opravdu celý další život. Ze čtyřiceti přítomných to tři udělali. Dva jsem postupně navštívil v Praze. Mám v příbuzenstvu slovenku. Kdysi, když jsem s ní musel přijít do styku, jsem fatálně ztrácel nervy. Ovšem proti sovětským lolitkám mi dnes připadá v podstatě vzorná.

Byli i tací, kteří do těchto končin pravidelně dojížděli na podniková školení a vždy již na letišti na ně při příletu čekal dav místních krásek, který si zájemce rozebral a taxíkem je odvezl do svých domovů. Někteří ti naivnější pak sloužili jako rodinná banka či spořitelna, ovšem našli se i tací, kteří žili celé školení na účet příslušné stále čekající dámy, a neplatili z diet ani korunu za hotel. Tamní dámy byly většinou vysokoškolačky, ověšené zlatými řetězy, některé tedy značně nad váhu.Tataři posuzují ženy podle jejich váhy. Pod sto kilo se tam baba prostě nevdá.

Emancipace východních žen je podivuhodný proces. I v té tatarské Kazani, kde při odletu delegace se tísnil u letadla ve třicetistupňovém mrazu houf místních krasavic, na něž stačilo pouze kývnout, a "už jste ji měl". Kolega nevydržel a kývl.. Když jsem ho po roce navštívil, uviděl jsem jeho pražský barák od sklepa až na půdu plný "jeho" rodiny. Vodní dýmky, a neustálý hovor a rachot. Jeho soukromí zmizelo.

Řekl bych, že každý, kdo se touží oženit, by měl v prvém případě povinně absolvovat tak rok vojenské služby ve slovenských kasárnách. Takto psychologicky vyškolen by měl nastoupit povinně na další rok jako bezplatný ošetřovatel na nějakou psychiatrickou kliniku, nejlépe na její protialkoholické nebo jiné uzavřené oddělení. Pak by měl tak rok strávit někde na studiích nebo cestách po Rusku, a teprve takto zocelen se zodpovědně rozhodnout.

Oscar Wilde radil, že pokud lidem chceme říkat pravdu, musíme je rozesmát, jinak nás zabijí.

Když jdu třeba večer po Praze, už minimálně dvacet let nevyhledávám žádná dobrodružství a prostě bych se štítil, vůbec do jakýchkoliv pajzlů vstoupit, protože normální člověk si prostě ani mnohdy neuvědomí, co ho může potkat. Nutkání většiny lidí, neustále lézt mezi blázny, případně se nechat okrádat od zlodějů mi připadá absurdní, zvláště, když za to mám ještě platit, a starat se o svou bezpečnost. Pokud někdo tvrdí, "že chce adrenalin", neví, že se většinou dobrovolně svěřuje především do rukou totálních amatérů, a může se mu stát prakticky cokoli.

Co se týče například svrabu, to dneska klidně chytnete nejen v pražské tramvaji, ale klidně i v luxusní obchodní třídě letadla, protože to, co dnes vozí aerolinky, to je nejpestřejší směs. Vyleze třeba na Ruzyni exotická baba ze dvěma báglama z Lufthanzy, pohodí to v hale, a na všechny strany se rozlejzají dvoucentimetrový černý brouci. N.Y. je teď prej zase kompletně zamořenej štěnicema. Původně se myslelo, že je to biologickej útok, ale pak zatkli několik dezinfektorů, kteří to úmyslně rozšiřovali a pak se živili likvidací. Dneska je v Čechách nejen takzvaná urogenitální tuberkuloza, před dvaceti lety zcela neznámá, kterou sem zavlekli ze stepí, ale i takzvaný svalovec ňiťovec. Když jsem byl v Kazani na školení pořítačů, tak tam v baru v interhotelu seděli vždy tři agenti sovětské KGB, a jejich nejlepší zábava byla, že jeden si sednul ke stolu k zahraničnímu hostovi, a začal se podivně šťárat sirkou v hubě. Host si toho všimnul, a ptal se zbylých dvou, co to dělá. Oni mu jen tak s úsměvem řekli, že je to takzvanej ňiťovec, kterej se dostane do těla potravou, proroste všema svalama, a pak výrůstky červů jako nitě vykukují z jazyka, a dají se natočit na sirku, a tím nemoc na chvíli zlikvidovat. Zahraniční návštěvník pak hystericky utekl z restaurace, a všem to v hotelu s třesoucíma se nohama vyprávěl. Já jsem na to osobně jednou nalít taky, ale podruhý jsem v jiný restauraci viděl skutečně, jak si toho ňiťovce někdo navíjí na sirku a vytahuje. To, co bylo kdysi v Tatarstánu, to je dnes o třicet let později tady v Čechách. Jak říkal pan Hrabal v románu Obsluhoval jsem anglického krále: Neuvěřitelné se stalo skutečností.

Tuhle jdu po Václaváku, a proti mně jde v protisměru takovej tlustej mastnej albánec se sirkou ve vykotlaných zubech, a dvacet kroků za ním nějaká tlustá baba s bílým šátkem přes ksicht, ze škvíry koukají jen oči, a snad s deseti řvoucíma a žebrajícíma dětma, jako v pohádkách Tisíce a jedné noci. Lidi uhýbají, a on jim ještě sprostě nadává. Kde to jsme? V Hercegovině ? Ráno v Kazani, a odpoledne v Hercegovině.

Dnes, když vystupuji z autobusu u budovy cizinecké policie na Jižním městě, tak vidím v Praze to, co před třiceti lety v Kazani. Stejné xichty, stejná ruská tatarština, stejné tatarky s náručí malých dětí, občas ze řady jen vystupuje mongol jak vix s majetnickým výrazem, a plnou rukou lejster, jak vede k registraci pět až dvacet svých budoucích otroků, a když jdou příliš pomalu, kope je do zadnic a posouvá patřičným směrem. Ještě jsem v Praze neviděl trh otroků, kde by používali takzvanou svoloč. Víte co to je? Já jsem to taky nevěděl, a vysvětlil mi to jeden ukrajinec. Je to kožený řemen se značkou, kterým se obejme skupina prodávaných nevolníků. Když je značka příliš blízko konce (lidí je mnoho nebo jsou příliš tlustí, pár se jich ze svoloče vyhodí. Když je smyčka naopak příliš vzdálena od značky) nevolníků je málo, a nebo jsou hubení, pár dalších se do smyčky zažene. Metoda měření správné velikosti skupiny prodávaných nevolníků je relativně spravedlivá, téměř demokratická. Snad se vám nepřihodí být také měřeni svoločí.

Když jsem byl v osumdesátých letech minulého století na školení počítačů, měl jsem možnost opakovaně po dobu několika měsíců žít na divokém Východě. To, co jsem tehdy viděl, mně upřímně řečeno šokovalo. Když dneska vylezu z baráku v Praze, vidím totéž všude okolo sebe. Je to naprosto stejné, ty ošumělí krátce ostříhaní lidé s dementními výrazy, a je to kompletní včetně toho charakteristického smradu. Pokud jedete do Ruska, pokud tam už opravdu chcete skončit, neberte si ani lepší kožené boty, pokud nechcete, aby Vaše mrtvola skončila někde na silnici nejen nahá, ale i bosá..

Již v Moskvě nám jako první říkali: Nedopusťte, abyste se i jako privilegovaní "inostránci" dostali na protialkoholní, i kdyby jste měli přespat někde v kanále. Tisíc kilometrů na Východ v Kazani to již bylo něco jako oblíbené divadlo: Seděli jsme vždy večer v baru, a dívali se okolo jedenácté večer oknem, kdy pravidelně poprvé jezdila místní modrozelená záchranka se strašlivě mlátícím motorem, a zajímavým názvem "avtomobílja propan butan". Pokud bylo teplo, tak do třiceti pod nulou, otevíral nám jako privilegovaným číšník s úsměvem i okno, abychom dobře viděli. Na sněhu se váleli již od osmi místy opilci, vypadající jako mrtvoly, ale mlátící motor sanitky na ně měl obdivuhodný vliv: Připlazili se k prvnímu stromu, a někdy s nadlidským úsilím se na něj snažili vylézt a postavit. Z auta vyhlédl tlustý rusky mluvící muž v bílém plášti, a ty, kteří aspoň neviseli na stromech dal dvěma silně podnapilým saniťákům posbírat, a naložit do auta. Už jak je nakládali svědčilo, že jsou to mrtvoly. Ptali jsme se vždy číšníka, když auto odmlátilo, co s nimi bude. Nevím, říkal číšník, a zavíral okno. Je jich škoda, jsou to štamgasti, ale většinou o nich už nikdy nikdo neuslyší.

Ze soukromé zkušenosti bych v nemocnici varoval před totálně zavirovanými dýchacími přístroji, a radostně štěbetajícími ukrajinskými ošetřovatelkami s "lehkýma rukama" , vyslanými s vozíkem s jehlami odebírat pacientům krev na rozbory, které během pár minut změní pacienta na modřinami pokryté skučící individuum, vyhlížející, jakoby právě odešlo od gestapáckého výslechu. Další nebezpečí jsou hrsti různých prášků, které farmaceutickými firmami motivovaní lékaři sypou do pacientů, v rámci lékařských studií.

Doba pokročila.

Oproti exotickému východu, někdejší porevoluční západní školení, to byla nuda a onanie. Všude jsme byli bráni jako bílí východní negři, a jediný zájem byl, zkontrolovat nám v obchoďáku tašky, jestli jsme tam něco neukradli..

Nejhorší nápad je, se zkoušet oběsit na sádrokartonovém stropě...

Psáno v roce 2006.