Co se týče mé konkrétní zkušenosti s tehdy ještě Československou lidovou armádou, která teoreticky měla bránit pracující budující socializmus před imperipalisty, aby se pak po roce 1989 zaujala naprostý opak, a stala součástí NATO, proti kterému dříve víceméně úspěšně " bojovala" se stejnými lidmi, byl jsem odveden až ve svých šestadvaceti letech, jako třetí nejstarší vojín základní služby.
Odvod probíhal ve Střešovické nemocnici, a dostavili jsme se jen dva, protože třetí seděl někde ve Valdicích za vraždu, nebo co. Můj kolega byl zpit do němoty, takže jeho do ordinace vtahli za nohy, a já jsem věšel po svých, čímž jsem byl odzačátku považován za exota-vzorňáka. Socialistický režim mne z neznalosti zařadil nejprve do školy důstojníků v záloze, a když jsem o půl roku později odevzdal místo zkoušek jen sněhobílý papír, opatřený mým podpisem, exkomunikoval mne rasantně do nějaké záhadné jednotky na západní hranici.
Co se týče rozkazů, vždy jsem přesvědčil své nadřízené, že pokud ode mne budou něco namáhavějšího chtít, skončí to průserem, a to tím větším, čím více na mne budou tlačit. Protože na vojně platí, že: Malý průser - tvrdý trest. Velký průser - důtka na štábu. Obrovský průser jak mraky - povýšení a přeřazení.
A oni většinou ze začátku hodně tlačili, byl jsem prakticky pořád "trestán", ale nikdy mne nepotrestali. Jednou jsem skutečně již měl nastoupit do útvarové věznice, ale při konverzaci s potrestanými mne náhle místní náčelník VKR uchopil za rameno, a s pokřikem o dezertérech vyvlekl z objektu.
Myslel jsem že budu na nádvoří zastřelen, ale on, když se uklidnil, a dal zase do pouzdra pistoli, nařídil mi, abych opravil v jeho kanceláři jeho železniční modelové vláčky, kde nešlo relé R3, a zdroj 24V. Vláčky, to byl jeho jediný zájem v ČSLA. Když o tom dnes uvažuji, bral tehdy, když ostatní tak maximálně dva tisíce, on asi osum až patnáct tisíc měsíčně, tak proč ne ?
Když jsem se jednou na manévrech podílel na ohnutí dalekonosného děla o strom asi o patnáct stupňů, byl jsem již do konce služby jen pečlivě ukrýván. Týden před koncem vojenské služby bylo konáno na nádvoří shromáždění vojáků, a sděleno, kolik bude kdo nasluhovat. Když jsem zjistil, že já nic, přihlásil jsem se, vystoupil, a sdělil svým velitelům, že mám přibližně tři čtvrtiny svého pobytu jako tresty, a přitom nic nenasluhuji, pročež vypadám mezi místními basmany jako amatér, a chtěl jsem znát důvod.
Na to se vagonky vojáků rozvlnily, a někteří hlasitě protestovali, že mám na velitelství protekci, a vagonek velitelů rasantně prohlásil, že pokud nebudu propuštěn bez trestů, hromadně podávají výpověď. Nakonec se hystericky rozkřičel na všechny velitel raketového útvaru ing. pplk. N., a protože obrovský beran na blízkém vojenském pozemku nesnášel jeho vysoký křik, vyvalil ohradu, a celé shromáždění rozehnal.
Ten den večer, týden před oficiálním koncem vojenské služby jsem byl večer v devět hodin za šera vsazen do gazu, a v doprovodu náčelníka pro věci politické, a výše zmíněného náčelníka VKR nasazen do vlaku s rozkazem, abych zmizel. Bylo zajímavé že po mne ani nepožadovali, abych vrátil nafasované věci.
V čase před odjezdem vlaku jsem s nimi ještě konverzoval o principech marxizmu leninizmu, a po jedné nešikovné formulaci se oba na nástupišti začali spolu prát. Nato vlak zahoukal, a odjížděl jsem domů, ještě vida, jak je odtrhává od sebe a legitimuje dvojice příslušníků nádražní ochrany.
Rozkaz nadřízeného je pro podřízeného zákonem, a plní se přesně a neprodleně. Tak zní teorie. V případě zájmu mohu jindy popsat, jak jsem byl několikrát za nesplnění rozkazu dokonce navržen k povýšení, ale nikdy se tak pro mé další ostatní prohřešky nestalo.
Jako antimilitarista vím, že vojna není kojná, a že kdyby všichni byli jako já, tak by byla jakákoli armáda nemyslitelná. Nevím však dosud, jestli by to bylo to dobře a nebo špatně...../Takový prachy co sežere zbytečně armáda snad nejdou ani prakticky rozkrást./.
Byl jsem i v Panduru, a musím potvrdit, že dnešní válka je v podstatě hejbání kniplem, a čumění na obrazovku, a všechno ostatní již zařídí počítač a hydraulika či servopohony. Proto je asi pro moderní vojáky nepříjemné, jednu prostě a jednoduše /čestně/ koupit do kožichu, jako kdysi.
I když třeba ty jejich vestičky o kterých tvrdí, že je to neprůstřelné, občas nějaký ten odražený kámen zachytí, pokud zachytí kulku a neproletí to, tak je vnitřek stejně zmasakrován tak, že je to většinou tak na odtažení do nemocnice.
Když jsem hovořil třeba s účastníky mise v Jugoslávii, říkali, jak je deprimující pohled na z dvou kilometrů leteckou raketou probitý tank, a ještě horší na měřič radioaktivity u toho. /střely z ochuzeného uranu/. Pohled pro Bohy by asi musel být, kdyby někde přišli do boje s bajonety.
Další poblém s těmito pány může být po skončení misí, kdy se o ně armáda v podstatě nedovede postarat, /veteráni si prej museli platit ze svýho i medajle za statečnost/, a tak, pokud mají stěstí, najmou je někde jako vyhazovače u bordelu a nebo vymahače exekucí. A nebo se prostě potulují ožralí po městě, a na ulicích si udělají střelnici, případně se vydají do banky nebo spořitelny.
Takový E.Sch. pobíral snad do devadesáti pěti penzi ještě od Hitlera. Co budou pobírat od této pozoruhodné vlády lásky a pravdy, která již zvítězila nad lží a nenávistí, "naši hrdinové", to ještě uvidíme. E.Sch. vždycky říkával: V životě jde jedině o to, nenechat se zatáhnout nějakýma zlodějema nebo idiotama do jejich fantasmagorií..... .
-----
Říká se, že nahodilé pochody, probíhající v zelených mozcích nás názorně přesvědčují o gigantických rozměrech lidské blbosti. Následující odstavce by měly být jakousi amatérskou studií, kterou jsem napsal asi třicet let po popisovaných událostech. V dnešní nenormální době, kde všechno je obráceně, i tabulky s nápisem "psychiatrie" jsou umístěny na nesprávné straně zdi příslušných ústavů, se však poměry v takzvané "ČSLA" konce šedesátých let minulého století mohou zdát svou pohodou, klidem a bezpečností přímo idylické...
==================
Z místních výjimečných vojáků základní služby jsem si vážil nejvíce asi malého Čecha s řídkými, od nošení plynové masky vypadanými vlasy s přezdívkou vojín DANAJ . Nejprve jsem myslel že se Danaj opravdu jmenuje, a nevěnoval jsem mu přílišnou pozornost. Jednou však vedlejší jednotka přijela z polních manévrů, a přivezla do kasáren i dvakrát ohnuté dalekonosné dělo. Nevyznal jsem se tenkrát moc v hlavních, ale i tak mne to naprosto fascinovalo. Tedy ne to pitomé ohnuté dělo, ale způsob, jakým to mohl voják provést. Okolo děla chodili náčelníci, a s vytřeštěnými zraky sledovali ten jakoby nadpřirozený úkaz, a občas se tam tvořily skupinky s nadšením a nebo naopak rozčileně konversujících vojáků a důstojníků.
Znalci mi pak řekli, že to provedl řidič, vojín DANAJ. Dělo prý se jednou jaksi neštastně zřítilo z tahače, který řídil, a vojín Danaj pak s několika dalšími vojáky, chtěje odstranit tuto závadu, aby nebyl potrestán, opřel šestimetrovou trubici o nějaký dub, a zpětným nájezdem bojového transportéru mínil hlaveň ohnout zase zpět. Protože však hlaveň měla na různých místech různou sílu, ohnula se sice opravdu zpět, ale, bohužel, na jiném místě.....
Zprvu se mi to nechtělo jaksi vůbec srovnat v hlavě, a šel jsem také obdivovat tento jakoby osmý div světa. Vojín DANAJ byl pak vyšetřen na psychiatrii, a podezřele rychle s výtečným posudkem řidiče specialisty 1.třídy převelen na jiný útvar.
Dělo stálo poté až do mého odchodu z posádky na nádvoří v takzvaném GORODKU TRADIC, ale překvapivě jako svědek jakýchsi dávných bojů, nebo co. Dvakrát mírně zahnutá hlaven, čnící nebojácně k nebi pod tlumičem rázu na konci hlavně byla pak jistě ještě dlouhou dobu v podstatě ocelovým památníkem vojína DANAJE.....
Bohužel , z důvodu odvelení jsem neměl dostatečnou příležitost seznámit se blíže s tímto svědomitým a pilným českým vojákem, člověkem, který dovedl jakousi nadpřirozenou schopností udělat drama z jakékoli i nejnevinnější příhody, a když se snažil potom napravovat výsledky své činnosti, přecházela tato dramata do poměrně rozsáhlých katastrof s neodstranitelnými následky.
Jednou, to už byl vojín Danaj dávno z našeho útvaru pryč, přišel na ložnici těsně po večerce jakýsi mne tehdy ještě neznámý svobodník N. Měl tmavé brýle, byl neoholen, a dosti značně z něj čpěl alkohol. Posadil se mezi vojáky na pelest postele, a znenadání začal poutavě vyprávět. Bylo to melancholické vyprávění, provázené jakousi tělní gymnastikou. Vypadalo to jako na jevišti
jakéhosi absurdního divadla, a poznal jsem, že ten člověk má mimořádné herecké a vypravěčské nadání. Tématem byl opět vojín Danaj. Měl prý asi před čtvrt rokem odvést se svobodníkem N. nějaké knihy do města. Vojín Danaj právě končil trest, a vycházel z vězení. Vyfasoval si příkaz, nastartoval gazík, a odjel. Svobodník N. vyprávěl, že on se tehdy odmítal jako starší vojín tahat s
nějakými knihami, a tak se nechal uznat na marodce.
Když se pak odpoledne díval z okna, uviděl, jak vojína Danaje přivezlo nějaké vojenské auto, a měl na ruce obvaz. Bylo mu to nápadné, vzal si plášt, a šel se na nádvoří podívat, co se stalo.
Svobodník N. ted znenadání vyskočil ze slamníku postele, odvlekl od stěny dva noční stolky, doprostřed místnosti, a jakoby upravil jeviště. Potom chvíli naprosto dokonale hrál roli sebe, a vzápětí s bleskovým přepnutím tváře vojína Danaje. Bylo to tak působivé, že jsem podlehl jako všichni, a s očima jak tenisové míče sledoval produkci.
Kdes byl, vole?..... hulákal s očima podlitýma krví svobodník N. do kouta prázdné místnosti, načež vběhl do toho kouta, a hlasem vojína Danaje zkroušeně vysvětloval. ......Boural jsem, vole.... Jak to, ty debile, vysvětli mně to, prosím tě, dyť jsou čtyři odpoledne, kde máš
knihy ? ......Všechny shořely........
Svobodník N. udělal výraz, jakoby měl vzlétnout, pak zaběhl opět do kouta, a zkroušeně vysvětloval dále...
.....Ty vole, dneska jsem vylez z lapáku, vyzved jsem si papíry, a jedu po silnici, sluníčko svítí, přidám, stromy okolo mne fičí jako včelky, přidám, a jen takový barevný čáry, a nejednou pink, a deset metrů přede mnou je mlíkařský auto.....Tak jsem brnknul o volant, jen tak trošku, vyletěl jsem ze zatáčky na pole, a začal se tam s autem válet jako brouk asi na padesáti metrech....ty vole,
já se v tom autě cítil jako v kurníku, když sem šel dycky krást sousedovi vejce, jenom se to tak děsně rychle točilo,..... ty vole, mně uplně tak drtila ta vodstředivá síla, ....vokolo mně lítaly a šustily ty ¨tvý knihy, jako slepice....pak se to zastavilo, a já byl ty vole hlavou dole mezi nějakýma vohnutýma železnýma trubkama,
a ......... ticho, jako v kostele.....
Svobodník N. v této chvíli jakoby katalepticky ztuhl, a jakoby s modlil k Bohu, upíral v transu chvíli své rudé oči ke stropu....
......Tak pomalu lezu ven, a řikám si, to je dobře, zatraceně dobře že to tak dopadlo....a zapalím si cigáro, odhodím sirku, ......ještě vidím jak ta sirka letí, a krásně svítí sluníčko.....a v tom, vole, všude okolo mně plameny......plameny jak když chytne naftovej pramen.....V tom autě byly čtyry dvacetilitrový kanystry benzinu.......
Svobodník N. s naprosto groteskně vyděšeným výrazem sebou pak seknul na zem, a zalezl pod jednu z paland, a odtamtud líčil s děsem v očích zase vojína Danaje:
....Všechno během snad deseti minut shořelo.......Ty vole, ty kola toho auta jak trčely nahoru,tak z těch úplně stekly žárem pneumatiky, takže ty kola byly čistý a lesklý.........jako vod vlaku...
.....ty vole, to se dalo postavit na koleje, a jezdit s tím jako dresinou.......
Burácel z pod postele svobodník N., pak se náhle jakoby vypnul, zhasl, melancholicky vylezl zpod palandy, a zanechaje jeviště tak jak jej nastavěl, a nás v bezmezném údivu, se zaprášenýma kolenama někam jakoby zcela přirozeně odešel. Všiml jsem si, že mezi vojáky byli i dva důstojníci, kteří přišli na kontrolu po večerce, a jakoby se zastavil čas.... Sledovali naprosto ztuhlí běh událostí přesně jako my....Jak svobodník N. odcházel, všiml jsem si, jak jeden z důstojníků naprosto stressovaně přiložil prsty ke štítku své čepice, a zmateně odzdravil.....
Tajemství svobodníka N. jsem jednou později, teprve snad po pěti letech po vojně, odhalil při jednom z rozhovorů se svým bývalým spolubojovníkem , ke kterému došlo při náhodném setkání u piva . Vyprávěl mi naprosto poutavě, že k tomu prý došlo snad měsíc předtím než jsem mezi ně přišel. Svobodník N. byl tehdy ještě příslušníkem spojovací baterie, a v civilu vášnivý amatérský ornitolog. Jednoho slunného rána když všichni vyběhli po budíčku na rozcvičku prý je upoutaly zvláštní bečivé zvuky z koruny letitého obrovského kaštanu, který se nacházel na zámecké zahradě. Při zběžném pohledu do košaté koruny stromu nebylo prý naprosto nic podivného zřejmé. Po pozornějším pohledu mohutný strom skrýval však v horních patrech větví, pokrytých obrovskými svícny bílých květů záhadnou postavu. Ta se prý křečovitě držela větví a byla zdrojem těch zvuků...............
V postavě rozeznali lidé poté svobodníka N, který se prý již od večera nenacházel na ložnici, a všichni se proto domnívali, že nocuje jako obvykle v místní knihovně. Rozcvička prý ten den odpadla, neboť nejprve velící poddůstojník několikrát rozkázal svobodníku N., aby okamžitě slezl, ale ten jen přerušovaně a zoufale bečel. Následkem toho byl přivolán nejprve dozorčí útvaru,
a poté i posádkový lékař, nato velitel útvaru, a důstojnický sbor. Celé shromáždění pak groteskně komunikovalo s bečící postavou ve větvích asi hodinu, načež byla na radu útvarového lékaře povolána posádka hasičů.
Asi v deset hodin dopoledne prý se dostavilo červené auto se stříkačkou a žebříkem, a asi deseti muži ve stříbrných přílbách. Velitel té skupiny prý zase asi hodinu komunikoval s postavou ve větvích, která prý však najednou přestala bečet a zmlkla. Načež byla pod stromem rozestřena plachta, které se na jejích okrajích chopili hasiči, a jejich náčelník po poslední rasantní a opakované výzvě do koruny stromu poručil vysunout stříbrný žebřík, a jal se po něm stoupat
do výše ke svobodníku N. Z koruny stromu se poté ozývaly nějakou chvíli opět bečivé zvuky, rozčilené výkřiky boje a pak zvuk lámaných větví, a potom odtud vypadly dvě postavy, z nichž jedna dopadla do středu a druhá na okraj plachty...........
Jediným raněným z této akce byl pak jeden z hasičů, který vymrštěn pádem svého náčelníka, nevydržel strašnou ránu do plachty a klekl si na obrubník chodníku a snad si narazil koleno.....Jeho druzi jej pak odnášeli na nosítkách, velitel hasičů prý vykřikoval, že armáda jsou samý paka, a že by to všechno zavřel na psychiatrii. Velitel útvaru s přezdívkou Chřestýš , podplukovník ing.F.CsC zuřivě vykřikoval, že hasiče dá zavřít podle zákona o zesměšňování branných sil státu, velitel hasičů v stříbrné přilbici přistoupil pak k podplukovníkovi ing. K. CSc,
přiblížil svůj nos k jeho nosu, a syčivě pronesl :
....tebe, ty vodníku, už nikdo zesměšnovat ani nemusí.... a v hrobovém tichu, jež pak nastalo, hasiči s jakoby vítězným houkáním odjeli.
Všichni potom s údivem zjistili, že svobodník N. kamsi zmizel, a když ho hledali, někteří s obavami že již je zase ve větvích, nalezli ho spokojeně snídajícího v jídelně. On poté na hlášení s obdivuhodným klidem vysvětlil, že sledoval v době osobního volna zajímavého tokajícího večerního ptáka, vylezl výš než předem předpokládal, a protože měl závrat, bál se slézt dolů.........Když se nato snažil ptáka zařadit podle druhu, zobáku a peří, a popisoval s nadšením jeho nádherně rudou svatební chocholku, velitel útvaru ing. pplk. F. s přezdívkou Chřestýš prý náhle překvapivě psychicky zkolaboval, a v panice mu ani neuděliv trest, odeslal jej okamžitě na psychiatrii v okresním městě.
Svob.N. byl pak asi tři neděle na pozorování v nemocnici. Pak se vrátil, přivezl si s sebou svazek lékařské dokumentace a papundeklovou krabici plnou léků, a tak se stal konečně trvale kulturním pracovníkem útvaru...............
