Pořád to nějak nechápu. Ve škole jsme měli maskota figurku blonďatého chlapečka Spořínka a ten nám vysvětloval, že si vždycky máme koupit jen to, co potřebujeme, že kdo si dokáže odepřít lákadla a ušetřit je borec největší, že člověk má žít tak, aby jeho výdaje odpovídaly jeho příjmům.
Jako dítě jsem neměl příjmy prakticky žádné, takže jsem neutrácel. Pil jsem vodu na záchodě z vodovodu, jedl jsem pořád dokola jen chleba se sádlem a solí. Co jsem nedostal, to jsem neměl. A zrovna moc jsem toho nedostal. Ale tohle rodičům za zlé nemám. Myslím si, že výchova ke skromnosti by prospěla mnoha lidem, kterým se jí nedostalo a za tím pak stojí všechny jejich problémy v dospělosti.
Kamarád mi tuhle popisoval, že prostě když se opije, tak nešetří, přece není lakomec. Chce, aby bylo všem kolem něj fajn, tak je pozve a neřeší to. Koukal jsem na něj jak na zjevení. Samozřejmě ten problém musel být někde v dětství, kde místo, aby si uvědomoval, že peníze jsou jeho odměna za cokoliv, jsou jen jeho, je to cena za jeho život, jeho dřinu, jeho krev, tak nikdo nemá právo to po něm chtít, aby to rozdával, protože když je mít nebude, tak chcípne, tak on si to prostě neuvědomuje.
On vidí peníze jako poukázku na zábavu. A do práce se chodí, protože se to má a na dovolenou se jezdí, protože se to má. S penězi ani jedno ani druhé moc nesouvisí a prostě kdo dělá, co se má, vždycky bude mít na to, dělat věci, které se mají. A peníze jsou takové nevýrazné poukázky na štěstí, které tak nějak poletují tím životem mezi tím vším ostatním a jsou určeny na spotřebu, tak se spotřebovávají. Z měsíce na měsíc. Beze zbytku.
To je podle mne úplně tragický přístup, ale jak říkám, všechno to vždycky spočívá v tom, co člověk prožil v dětství a jak si uspořádal měřítko hodnot a v jakém pořadí jsou ty věci pro člověka důležité:
1. dělat co je správné a co se ode mne čeká .. 2. aby mne lidi měli rádi .. 3. peníze .. 4. volný čas .. anebo
1. volný čas .. 2. peníze .. 3. aby mne lidi měli rádi .. 4. dělat co je správné a co se ode mne čeká.
U peněz je další důležitá věc, zda jejich získávání vyváží ten čas, kolik to získávání stojí. Jestli není lepší být s minimem peněz a maximem času (pokud má člověk kde bydlet) a odepřít si nějaké slasti (sex) a mít místo toho jiné (absolutní klid a minimální výdaje a kupu času) atd.
Prostě problematika je složitá, ale co mne překvapuje je, jak strašně různorodý přístup k penězům je mezi lidmi. Jedni jsou chrti, co by si pro korunu nechali vrtat koleno, jiní dělají závratnou kariéru a co vydělají, to pustí za služební auta, image a odpovídající životní styl, takže jim často nezbude nic a když kariéra neklapne, tak ze setrvačnosti v nastaveném životním stylu rozhází i to málo, co ještě zbývalo.
Pro mne je vzorem babička s dědečkem, kteří si dokázali našetřit dva tisíce i z důchodu. Zeleninu si pěstovali na zahrádce a jiné výdaje než za energie neměli. Nepotřebovali nic. Na nic si nehráli. Přátele ani image si nikdy nekupovali. Žili jen pro sebe navzájem a pokud je někdo nebral takové, jací jsou, tak ať jim vleze na hrb.
"Cizí ti na chleba nikdy nepřidaj" mi říkávala babička. A byl to argument na to, že jestli někomu vadí, že chodím v potrhané zimní bundě, tak ať mi koupí novou a nebo drží hubu.
Když jsem kdysi nastupoval v Saxce, tak mne fascinovalo, že vyžadovali oblek, lakýrky a spoustu konin, ale že bych to nafasoval, tak to jsem od nich dostal jenom tričko Saxka s límečkem a tím to haslo. Myslím si, že firma, kde nafasuju montérky, by mi byla mnohem sympatičtější než falešní chytráci, co si na něco hrajou a od člověka požadují, aby na jejich hru přistoupil se samozřejmostí, jako by to bylo něco naprosto přirozeného a dokonce tu hru sponzoroval. A co mne nejvíc dostávalo bylo, kolik lidí tam tu hru s nadšením hrálo a kdejaký křovák si hrál na to, že je skoro bankéř. Přišlo mi to směšný.
S odstupem jsem za to rád, že jsem tam nepobyl dlouho a k zásadám, které dodržuji, jsem přidal ještě jednu a to "nelez tam, kam nepatříš". Párkrát v životě se mi stalo, že jsem se dostal mezi rádoby hoch lidi nebo do "atraktivního" prostředí či mezi snoby. Vždy to bylo jen velmi krátké. Zatímco spousta lidí se snaží s nimi být v souladu a považuje to za prestižní věc, se v takové společnosti pohybovat, já z toho byl jenom nervózní a jasně jsem si uvědomoval, že tam nepatřím a připadal jsem si jak "prase na koňských dostizích". Prostě nepatřičně.
Moje domácí prostředí je moje dílna nebo kuchyň, kde mám počítač. Potřebuji les, zahradu, klid, samotu, izolaci. Z hadrů mi stačí cokoliv, co je z bavlny a saje pot a může to být jakejkoliv omšelej děravej kus hadru, je mi to fuk. Makovici jsem si v životě negeloval, když jsem něco potřeboval přes město odvézt, vzal jsem dvoukolák a jel a nikdy mne nenapadlo, že se tím ztrapním před nějakými známými.
Nejpozději za 50 let budeme stejně všichni pod drnem a koho zajímá, kdo chodil lépe oblíkanej, kdo si hrál na to, že je "na úrovni", kdo držel jakou masku ? Kašpárci jsou to. Musí mít drahé auto aby vypadali, drahé oblečení. Když na něco není, tak si na to půjčí, místo aby žili přiměřeně svým možnostem, prostě na palici.
A v tomhle kontextu mne dostává to, že pořád nemám jasno, zda jsem blázen já nebo všichni ostatní v tom, jak žít. Já si nikdy nekupoval nic, na co nemám a nikdy za to nedal víc, než jakou cenu to pro mne mělo.
Za zmrzlinovej pohár na dovolený jsem sexuli za barem nabídnul třicet korun po tom, co s pohárem za 59 korun třikrát oběhla cimru a pak si naříkala, že ten, co si ho objednal, už tu není a že ho asi bude muset spláchnout. A když jsem jí nabídnul třicet, že si ho teda vezmu, tak zamachrovala, že mi ho dá za šedesát a že tady nejsme v někde na tržišti. A machýrek co stál vedle mne, aby se zavděčil a byl důležitej, tak si ho za 59 koupil, aby ukázal jakej je správňák a lepší než já, když jsem se blondýně v duchu vyšklíbnul.
Poučné. Sice jsem byl za socku, ale to není o tom, že bych na ten pohár neměl. Pro mne má opravdu cenu jen těch třiceti korun za to, že mne zajímá jak chutná značkovej pohár. Ale jinak vím moc dobře, že už za 40 si v sámošce můžu koupit půl kýblu zmrzliny a za dalších dvacet vynikající džem a bude toho 10x víc a bude to zřejmě 4x lepší než to, co jsem za stejnou cenu mohl mít tady a vlastně jsem na to ani neměl moc chuť, byl jsem jen zvědavej.
A tenhle můj přístup se tluče s přístupem pozéra, kterej vůbec neřeší pohár a poměr cena výkon, ale koupí ho proto, aby si zamachroval a zvýšil svůj společenskej status. Ideálně na můj účet, proto příště už nenabídnu nic a rád se podívám jak to splachují. To jsou podle mne dva úplně rozdílné přístupy a krásně ilustrují nakupovací i hodnotové strategie lidí.
Jedni kupujou věc, protože jim přinese užitek a vlastní slast, druzí kvůli společenskému efektu, který jim dá. Že tu slast čerpají až z toho, zda jsou nebo nejsou přijímáni. Proto se kupují ta předražená auta, luxusní kabelky, nesmysly.
Proto všichni najednou jezdí na zahraniční dovolené, proto všichni najednou grilují a pořádají zahradní párty, proto všichni musí půl kilometru do krámu jezdit autem, přestože za mých mladých let jsme prakticky všichni chodili pěšky, maximálně na kole. Pořád se všichni třepou, aby si náhodou nepohoršili a drželi úroveň a napodobují ty druhé kolem sebe, ať to stojí co to stojí, i kdyby si měli půjčit.
V tomhle to zpětně vyhodnocuji, že asi dělám chybu, vždy jdu jen do toho, na co mám. Takže skoro do ničeho. Umím se ovládat a vím kolik co stojí a vím na co mám a na co už ne. A fakt mne dostává, jak lidi, co chodili do práce i za menší plat, než jsem měl tehdy já, tak si pořídili šmahem nějakou flundru a nasekali si s ní děti a žili naplno už od dvaceti, klidně na dluh. Prostě neřešili za co budou žít. On někdo pomůže. Nebo si půjčíme. Nebo obojí. Vyřešeno.
Společnost, kde žijí všichni na dluh a kde se pomáhá těm, kdo si problémy nadrobili sami svou blbostí a nezdrženlivostí moc nechápu. Jak já k tomu přijdu, že žiju "nekvalitní" život a kdekdo si pořizuje na dluh to, na co ve skutečnosti nemá? Jak to, že náš systém trestá zodpovědné a podporuje lehkomyslné? Jak to, že nemakačenkové se množí jak veverky a zodpovědní nemají děti?
Ono to vypadá jako nějaká legrace, ale život je vážná věc. Každá minuta může být pro každého z nás ta poslední, nikdy nevíte, kdy se vám jaká trubička ucpe, kdy vznikne nějaká porucha, všichni jsme tady jen na chvilku. Právo na množení by měl mít ten, kdo si to zaslouží, kdo ukáže výsledky. Děti by měl mít ten, kdo jim dokázal zajistit bydlení a kdo je uživí. Protože jedině vlastní děti jsou smysl naší existence a měly by být taky naší největší odměnou. (pokud bychom je směli vychovávat podle sebe)
A myslím si, že žena a děti jsou zásadním kritériem, na které lze mít nebo nemít a že současný nedostatek kvalitních žen pro slušné lidi je jen o tom, že si každý idiot může pořídit ženu a děti na dluh i když nemá nic jiného než holou zadnici a spoustu pohádek. Ženu obelže, její otec dnes nemá právo zasahovat, hlavní je "láska" tedy pud. Bomba. Peníze si frajírek, půjčí. Ohromí ji nejdražšími věcmi a získá výhodu, kterou mít neměl a všem ostatním zdraží nejzákladnější věci, že si je pořídil na dluh (ženu, děti, bydlení). Kdyby vše muselo být za své, ceny jsou někde úplně jinde.
Kdyby začala společnost fungovat férově, splaskla by i tahle bublina umělého nedostatku, a bylo by tu vše mnohem zdravější a k dispozici. Je to o zdravé společnosti, kde si každý pořizuje jen to, na co má.
Místo toho mohu dnes zodpovědně říct, že to že jsem si cokoliv odpíral, protože jsem na to neměl, byl čirý nerozum a kdybych nadělal maléry a užíval si, tak by se to taky nějak vyřešilo (čím více lidí do svého problému namočíte, tím pravděpodobnější je, že to někdo za vás vyřeší) a moje největší chyba je, že jsem zodpovědný a nikdy mne ani nenapadne si pořizovat to, na co nemám.
Takže kupuju věci za přijatelnou cenu z druhé ruky, dokonce i ženu a děti mám z bazaru a cizí a použité. Na to, abych měl ženu ve dvaceti v první vlně prostě nebylo. Tedy jen s historií a cizími dětmi. Asi ok, ale nikdy jsem neměl nic nového. Ani počítač. Tak já nevím, jestli jsem to vyhrál. Ale snažil jsem se. Byl jsem zodpovědný. A byla to chyba? Tak nevím.
