Jsou lidi, kteří jsou v kolektivu děsně v pohodě, všichni je berou, i když je vidí prvně, cokoliv plácají, tak jsou pochopeni .. vždycky si vzpomenu na základku nebo pionýrské tábory, na takové ty správňáky, co přiběhli s mičudou a kolem nich se seběhli jim podobní a všichni honili ten kulatej nesmysl po placatým plácku a za chvíli byli všichni nejlepší kamarádi a všechno sdíleli ..

Sport nikdy nebyl moje parketa. Ve fotbale, který byl v mém dětství vždy povinný "správnej kluk musí hrát fotbal" .. "Sportuj a budeš jako Panenka" (to byla řeč o slavném reprezentatnovi) .. a já jako malý byl na těch dětských zotavovanách .. kvůli drsné alergii .. že prý to pomůže .. nepomohlo .. ale sportovat mne nutili tak důsledně, že se mi sport v jakékoliv podobě hnusí dodnes ("teď budete dvě hodiny hrát fotbal" .. "a ty se taky trochu snaž a běhej").

Zotavovny jsou takové strašlivé lágry pro malé děti, jezdil jsem tam už od 4 let .. naše alergoložka babizna z Klimenské ulice v Praze, kam jsem jezdil, tak tam sídlila v části budovy bez větrání, kde strašně smrděly barvy, vzduch se nehnul, nedalo se dejchat a vždycky dvouhodinové čekání a testy všech dětí stejnou jehlou. A měřili panožky (jak otekla ruka). Nikdy nepomohli, nic nevyřešili, léky v podstatě nebyly, ale bylo to pod kontrolou. Končilo to obvykle tím, že jsem zvracel jak Alík a dusil jsem se přesně až do okamžiku, kdy jsem opustil tuhle odpornou část budovy a konečně se nadechl normálního vzduchu ..

No a dotyčná lékařka vždy polichotila mé matce, jak je "inteligentní" a že "pro dítě je správné tohle" .. a moje matka poslala své pětileté děcko na dva měsíce někam do Luhačovic a víc se o něj nezajímala. Stašlivé babice, co nás měly na starosti, nás buzerovaly. Já si nedokázal nikdy oblíknout ty blbé rezavé dětské punčocháky tou jednou čárou dopředu a dvěma dozadu .. furt nám měřili teplotu .. a nějakej chytrák vymyslel, že povinně budeme pít tu strašně hnusnou hořkou nestravitelnou léčivou vodu a toho se docílí tak, že nám při obědě a večeři nedají napít a jediné co u stolu bude je malá sklenička s tímhle hnusem.

Takže já jsem nepil vůbec, maximálně na záchodcích z vodovodu, když mne tam pustili. Podlomilo se mi zdraví, od různé sebranky jsem tam chytil vši, plané neštovice, slezly mi nehty a málem jsem umřel a měsíc a půl jsem strávil na marodce .. mezitím snaživé babizny, aby nebyly nepříjemnosti, tak psaly mým rodičům, jak se mi tam líbí a jak je všechno supr a jak si hraju s ostatními dětmi .. otec mi pak říkal, že se mu tahle část moc nezdála ..

Když si mě rodiče vyzvedávali, tak jsem je nepoznal. Nicméně po tom, co mne za příští tři dny pětkrát spráskali vařečkou, že prej jsem odvyknul okamžitě poslouchat, tak se mi vše vybavilo a chtěl jsem utéct zpátky na marodku, ale neměl jsem už šanci .. No, to jsem odbočil.

Ale chtěl jsem psát o tom, že tohle nebyla první ani poslední zotavovna. Vždycky to bylo tak na měsíc, na tři týdny, tyhle dva měsíce byl ale extrém .. ale ať jsem byl kde jsem byl, tak vždycky a všude nás nutili do kolektivních sportů, jejichž úroveń odpovídala věku a vždycky nám dávali za vzor největšího vymatlance a týpka co nejvíc překypoval energií .. ironie je, že alergie jsou záněty a celková slabost a únava, ale to by člověk chtěl moc, aby to personál v léčebně chápal ..

Takže jsem vždycky postával v obranném pásmu protihráčů a klábosil většinu času s brankářem a okamžik pravdy byl, pokud odněkud přilétl míč. Všichni mi vždycky sprostě nadávali, že jsem ho "nevyužil" .. a když jsem jedinkrát do toho kopnul a napotvoru z toho byl gól, tak už si se mnou zase brankář pak zatrest nechtěl nikdy povídat, že ho rozptyluju. Blbej sport !

No, ale ať jsem byl, kde jsem byl, tak jsem měl vždycky jednoho, maximálně dva kamarády (většinou také individualisty) a jinak mne nikdy závratné společenské úspěchy nebo nějaká přízeň kolektivu nikdy nepotkala.

Dobře se to vždycky projevilo v tělocviku, když si kapitáni dvou týmů vybírají mužstvo a zcela zákonitě jsem vždycky zbyl nakonec já i těch pár kluků se kterými jsem se kamarádil. A týpci debilové, co by si kvůli gólu klidně nechali rozbít hlavu, tak ti byli rozebraní hned (dnes jeden jezdí ve stavebninách s ještěrkou a druhýho vyhodili po deseti letech od benzínky).

Tehdy jsem z toho měl docela psycho .. Že si musím zasloužit přízeň kolektivu .. Že ty kritéria jsou nastavena tak, že mi to vůbec nevyhovuje .. A tak nějak jsem se postupně zocelil ..

No, ale prostě celá podstata mého bytí je to, že prostě nemám rád lidi .. rád je pozoruju, rád si hraju, ale nemám k nim absolutně žádnou důvěru. Mám svých pár kamarádů, ale zbytek světa kdyby kdovíco, tak snad neuroním ani slzu. Vím, že svět je plný "úžasných lidiček", co se vždycky vybarvili v plné kráse, když měli moc a byli beztrestní.

Co s tím mám dělat ? Jak mám začít zase mít rád lidi ? Myslíte si, že můj předpoklad, že jsou to vesměs pěkné svině je chybný ??

Samozřejmě je to jen provokativní článek, všechno fikce. Luhačovice jsou úžasné a svět je plný neopakovatelných existencí, kdy je čiré štěstí je potkat. Mám strašně rád lidi .. jako Luděk scénka ve vlaku: "Člověče proč sem lezete, když vidíte, že je tady plno. Já mám strašně rád lidi. Hmm".