Není překvapivé, že po třiceti společných letech přijde vyčerpání a možná i vzájemná chladnost. Nicméně v poslední době přibývá párů, které se rozhodnou tento stav řešit radikálně. „Stříbrné rozchody“ představují zásadní převrácení života naruby – jeho návyků, rytmu i dosavadních opor.
Existují příběhy, které nikdy nezestárnou. Pravděpodobně se vyprávěly už za rakousko-uherské monarchie a dodnes putují z generace na generaci. Tento znáte jistě také: Sobotní ráno, v kuchyni voní káva. „Jedu něco nakoupit,“ hlásá lístek. Žena – v dobré náladě – se posadí, přivoní, nalije si, ochutná, čeká. Hodinku, dvě, tři, celý den, víkend, týden, měsíc. Jedné mojí kolegyni to došlo už navečer. Sousedka potřebovala půl roku, než pochopila, že manžel se vážně nevrátí.
„Když se podíváme do historie, rozchody po dlouholetém soužití dříve neexistovaly, ani nemohly,“ vysvětluje psycholog, který se věnuje rodinné terapii. „Zaprvé se lidé tehdy nedožívali tak vysokého věku. A například v devatenáctém století bylo běžné, že si mladé ženy braly často starší muže, kteří tedy dříve umírali. A pokud se vdova znovu provdala, většinou za mladšího partnera – opět to byla stejná situace, jen obráceně. Manželství se prostě nepočítalo na více než deset let a naši předkové by určitě žasli nad tím, jak dlouho v něm my dokážeme vydržet.“
„Kdyby žili za komunismu, asi by zatli zuby a nějak to už dodřeli. Tehdy si většina lidí po padesátce připadala už za vrcholem. Navazovat nový vztah? To jim přišlo zbytečné. Dnes jsou šedesátníci, poté co se zbaví pracovních povinností, stále ve formě. Po letech soužití se přihlásí nespokojenost, kterou dříve překrývaly každodenní starosti. Nebo vyplují na povrch rozpory, jež partneři dosud dokázali přehlížet. Naše osobnosti se vyvíjejí, měníme své hodnoty. Muži často v šedesáti touží po klidu a jistotě, ženy zase prahnou po cestování a interakcích.
„Krize nemá jednu jedinou příčinu, je výsledkem zdlouhavého procesu. Tiché ústupky přestávají stačit,“ vysvětluje psycholog, ale ani v této fázi nedoporučuje hned – a jako nejlepší řešení – rozvod. „Dává smysl se nejprve pokusit manželství nějak napravit, a to cestou sebereflexe, párové terapie nebo mediace. S odbornou pomocí se často podaří vztah, do kterého dva lidé vložili téměř celý život, nastartovat znovu. Nebo alespoň dospět ke kultivované rozluce.“
Nechtěla sdílet ani mycí houbičky. Začínalo to až vtipně. Nakoupila si kabelky a sadu bot na vysokém podpatku. Pak se dala na jógu a barefooty a začala řešit duchovní růst. Přestala vařit i organizovat rodinná setkání. Emancipovala se. A když se jednou večer vrátil a objevil byt rozdělený na dvě zóny, zíral. Nikdy ji neomezoval, vždy si myslel, že žijí jeden pro druhého. Změna.
„Jeden pokoj pro mě, jeden pro ni. Jídelní stůl měl uprostřed nakreslenou čáru, kuchyňská linka také. Televizi přesunula k mé posteli, na dveře koupelny pověsila harmonogram, kdo se kdy sprchuje a kdy pere. V lednici jsem měl modré přihrádky a u dřezu dokonce svou vlastní modrou houbičku,“ popisoval mi téměř s pláčem v očích. Ale ne, tohle není žádná veselá historka, nýbrž skutečný příběh kolegy, který se v šedesáti totálně zhroutil. Teď polyká antidepresiva a stále nechápe, proč s ním žena už nechtěla sdílet ani houbičky na nádobí.
„Když se nedaří uvadlý vztah oživit, nic neprotahujme. Pokud jsou výsledkem pokusů o domluvu jen hádky po dobu delší než půl roku, je konec. Nic se nezmění. Je lepší se rozejít, než abychom začali nenávidět a ubližovat si. I když už nejde o výchovu dětí, pořád existuje dost důvodů ke konfliktu. Z toho lidé obvykle vycházejí tak poznamenaní, že se pak zdramatizují i diskuze o dělení majetku,“ říká odborník. A že na majetek dojde, o tom nepochybujme.
Samozřejmě, že existují i silné osobnosti, které se dokážou rozejít bez výčitek a útoků. Často ani nežádají o oficiální rozvod. Jeden se odstěhuje na chatu, potichu se spolu podělí o finance či dožívající hypotéku a pak si každý žije po svém.
„To je ideální stav a já vždycky doporučuji právě tu smírnou cestu. Soudní přelíčení – ať už samotné rozvodové, nebo následné řízení o vypořádání společného jmění – bývá emocionálně, časově i psychicky vyčerpávající. Ptám se svých klientů, zda by – hlavně když jsou ve vyšším věku – nechtěli svůj čas raději věnovat kvalitnímu životu, rodině či novým začátkům, než aby se připravovali na soudní stání,“ říká právník.
V situaci, kdy jsou oba partneři schopni spolu mluvit a najít základní shodu, je nejvhodnější tzv. nesporný rozvod, tedy rozchod se souhlasem obou manželů, při kterém soud nezjišťuje příčiny selhání vztahu a neposuzuje, kdo za něj nese vinu. Nezbytnou podmínkou je ale shoda na majetkovém vyrovnání.
„Nejvíc konfliktů vzniká, když se jeden z partnerů bojí, že ‚bude ošizen‘. Proto doporučuji začít prakticky: přehledně si sepsat veškerý majetek i dluhy – nemovitosti, účty, investice, podnikání, půjčky – aby měli oba jistotu, že rozhodují na základě úplných informací. Jakmile totiž jeden z partnerů nabude dojem, že jeho podíl není respektován, dohoda se rychle změní v obranný postoj a velké problémy“ říká.
A připomíná, že jakmile jsou čísla na stole, je třeba si uvědomit, jak funguje tzv. režim společného jmění. „Ten určuje, že vše, co bylo pořízeno za trvání manželství, patří oběma partnerům společně, pokud v minulosti neuzavřeli jinou smlouvu o majetkovém režimu,“ vysvětluje. Pokud nedojde k jiné dohodě, soud u dlouhodobých manželství většinou respektuje zásadu faktické rovnosti – a dělení „napůl“.
Aby rozdělení proběhlo pokojně, opět se osvědčují praktické postupy. Prvním krokem je „objektivní stanovení hodnoty majetku“, což třeba u domu, ve kterém jsme vychovali děti, znamená držet se striktně znaleckého posudku nebo reálné tržní ceny. Ještě složitější je pak debata o tom, zda nemovitost prodat a výtěžek rozdělit, nebo ji přidělit jednomu z manželů a druhý dostane finanční vyrovnání.
„V takto emočně vypjatých situacích pomáhá, když si spolu položí jednoduchou otázku: Kdo dům využije a kdo je schopen ho ekonomicky udržet? A odpovědí-li oba upřímně, vyjednávání se hned zklidní,“ říká advokátka. Třetím krokem je důraz na jasnou dohodu ohledně předmětů, které mají skutečně výjimečnou citovou hodnotu (třeba rodinné památky), nebo domácích mazlíčků. Vyčíslovat jejich „majetkovou hodnotu“ by bylo téměř absurdní, tady jde hlavně o vstřícnost a porozumění.
„Při celém jednání by obě strany měly mít na paměti praktické řešení, které jim oběma umožní samostatně a stabilně fungovat,“ říká advokátka a znovu zdůrazňuje, že nejlepší je dospět ke kompromisu co nejdříve. „Pokud si uvědomí, že když spolu zvládli dvanáct let, zvládnou i rozvod, mají velmi dobrou výchozí pozici. Právo jim umožňuje odejít z manželství rychle a kultivovaně.“
Rozvody v Česku. Počet rozvodů se začal zvyšovat v polovině 50. let 20. století. Nejvyšší hodnoty dosáhl v roce 2010, kdy tzv. úhrnná rozvodovost činila 50 procent (rozpadalo se každé druhé manželství). V následujících letech už nestoupala, do roku 2019 se pohybovala mezi 44 a 48 procenty, během covidu klesla ke 41 procentům, v roce 2023 až k 37 procentům. V poslední době statistiky opět zaznamenávají mírný meziroční nárůst ke 40 procentům, a to při 20 800 rozvodech za rok. „Stříbrné“ rozvody – tedy ty po třiceti a více letech trvání manželství – představují více než osm procent a jejich počet roste. (Český statistický úřad)
Zdroj : https://www.novinky.cz/clanek/lifestyle-sex-vztahy-sedive-rozvody-aneb-deti-odesly-koncime-40574293
