Lokomotiva houká a brzdí. Tisíce tun nákladu za ní ji ale stále tlačí dopředu. Z okénka na mne křičí otec, ať uteču, že to rozjel moc. Pro autenticitu scény vydržím v kolejích do poslední chvíle a metr před nárazníky uskočím. To byl můj slavný film.

Tak jsem to konečně našel. V rámci digitalizace archivů jsem objevil svůj prastarý přijímačkový film o sebevraždě v kolejích. Při kterého natáčení mne málem sejmul vlak, protože dobrzdil až dvacet metrů za mnou a otec, co byl na lokomotivě, za těch pár sekund, než jsem těsně před mašinou s kamerou uhnul z kolejí a nechal to prosvištět kolem sebe, tak otec propotil košili. Tehdy jsem si nějak vůbec neuvědomoval, že brzdná dráha těhlech monster je až kilometr a že má za sebou zapřažených 20 vagónů s uhlím a co z toho plyne. On si to riskl a mě nic nedošlo, jen jsem se divil, že to nějak nebrzdí a že asi budu muset uskočit.

No nic, filmík pěkný, ale udělal jsem tehdy klasickou chybu. Stál jsem za kamerou, buzeroval herce neherce, měl jsem dokonale precizně připravený scénář, storyboard (to jsou ty obrázky rozkreslenej každej záběr jako komiks), dialogy a zaplatil 15 tis za půjčení kamery od nějakého mafiána a světel od fotografa.

No a první, co bylo, tak dvoustovky žárovky v reflektorech, kde byly vypálený vlákna, tak přesunem techniky všechny do jedné popraskaly. Tak jsme si pak svítili i montážníma lampama, jen abychom to dotočili. Obraz je kresba světlem, tvrdí odborníci. Tohle byla první velká rána mému filmu. Exteriéry OK, interiéry mizérie. A ti herci. Sehnal jsem neherce a myslel si, že budu jako Forman. Omyl.

Herci neherci nebyli zvyklí na to utrpení, které je při natáčení. Po cca hodině buzerace a opakovaném natáčení stejných scén mne čistokrevně většina lidí nenáviděla. Hlavní herečka, holka, nebyla schopná říct repliku na první pokus bez chyby. Pak ten lumen, co se pořád nablble smál obsedantním smíchem a co chvíli vybuchl v záběru. Prý mu přišlo komický být u natáčení. Mě to legrace vůbec nepřišla. Pak týpek, co nám půjčil byt a byl nervózní z toho, že jsme nezatáhli závěsy a čučej tam sousedi jak u vytržení. Jenže kdybychom závěsy zatáhli, tak to nebude vypadat, že je den, což mělo. A to mohl být rád, že jsem to nedělal tak, jak se má. Že se dá za okno zvenku namodralá fólie a napálí se na to reflektor z ulice.

Natáčení náročné jak blázen. Já udělal chybu, že jsem nesehnal za peníze skutečné herce nebo alespoň ochotníky. Ale tehdy jsem šetřil na byt po tisícovce a fakt jsem nepustil zbytečně ani pětikorunu. Místo na wc chodil jsem tehdy chodil i močit na Kačerov do křoví za metro. Peníze prostě nebyly. Tak dnes bych začal tím, že za herečku najdu hezkou holku, pak že to nechám všechno předabovat medovým hlasem nějaké starší a budu řešit dojem na komisi do posledního detailu. Zatímco tehdy jsem angažoval kyselou typku s jedovatým ječákem a docela to potopilo celé dílko. Byla prostě nesympatická. A pak to působilo amatérsky celé i když mne to málem stálo krk a mělo to profi přípravu včetně kreseb.

Kluk hrál docela dobře, docela tragéd, takže byl doopravdy přesvědčivý. Vcelku se to dalo. Ale když na to dnes koukám, zase tak úplně špatné to není. Je to sice 20 let, člověk tehdy neměl ty technické možnosti co dnes, ale asi největší chyba byla, že jsem kamarádovi z ČVUT svěřil mikrofony a záznam s tím, že se v tom vyzná a zvládne to. O víc jsem se nestaral, on tam šachoval s tou tyčí a huňatým nesmyslem a ve finále jsem až ve střižně zjistil, že je všechno potichu a se šumem a bída. Přitom střižna drahá a mám jen pár hodin na zpracování. Tak jsem s tím, co jsem měl, udělal prostě to, co šlo.

A jak pravil jakýsi znalec filmu, film nedělá obraz, ale zvuk. Ten dělá 60% filmu a atmosféry. Což byl v tomto případě velký problém.

A já tam mám sice pěkné ty momenty, kdy se míchaly do pozadí scénické prvky orchestru Františka Belfína, kdy hrajou housle ten jekot na nervy a Král Šumavy prchá do bažin. To se vyvedlo pěkně. Bublinky posmrtného života natočené kdysi ve vitríně za obchodním domem Kotva a tunel jsou taky sugestivní. Srážka lebky s lokomotivou má také něco do sebe, ale ty dialogy, to je prostě tragédie. Technicky i herecky. Ale kolik to dalo práce nikoho nezajímá a co je nejhorší tak po skončení natáčení jsem pochopil, že bez hlubších psychologických znalostí tuhle profesi dělat prostě nemůžu. Ty lidi mě dokonale nesnášeli (já je pak už taky) a vlastně už jsem jich většinu nikdy neviděl. Když jsem po roce potkal v metru hlavního hrdinu, ještě mi vynadal, že jsem z něj ve filmu "udělal blbce" a přikázal mi, ať to nešířím.

Lidský faktor byl to nejhorší. Donutit lidi udělat co chcete zadarmo, to je očistec.

Nadšenci jsou obvykle nadšenci proto, že ten obor ještě neumějí pořádně a dělají chyby (viz ten zvuk). Neherci jsou nepoužitelní, že zatímco herec je v reálu v podstatě dřevěnej týpek, co moc nemění ani pózu ani xicht dokud nedojede záběr, amatéři mění tvář neustále. Neherec je věčně v pohybu, mění grimasy, posunuje rekvizity, jednou má brýle, příště ne, pak zase kapsu nakřivo, pak jiné sako, potom jokl pod okem, pak zase rozcuchanej. O tohle by se měla starat klapka a skriptka, aby všichni vypadali tak, jako na minulém záběru a dalo se na to koukat jako na děj a ne jako na šoky, kde za dvě sekundy filmu stejného člověka nepoznáte.

Uhlídat to, srovnat to do latě, vynadat, nenechat je být, dokud není natočená 26tá verze, která konečně vypadá tak, jak chcete. Stále si to promýšlet, zda je to to, co si představujete a zda náhodná improvizace je přínos nebo jen ruší a pryč s ní.

Do toho nádražák z posunu na nás řval "Nelezte do těch kolejí". Pak dostal cigára a byl klid. Bylo to náročné. Jeden večer interiér, jeden den extereiér s herci, jeden den lokomotiva a srážka, jedna noc v tunelu na Žižkov posmrtný život. Sice nic moc, ale říkal jsem si, že nápady jsou ok a technické provedení proboha nemohou chtít žádné zázraky. Jaké peníze a prostředky může mít normální student v devadesátých letech? Jinak by na Famu studovaly jen děti zbohatlíků a protekčníci.

No a protože jsem věděl, že na režii FAMU se hlásí stovky nadaných individuí a berou jich cca 6 a je tříkolový filtr, tak jsem si říkal, že snad ok. Že tam mám přeskoky v čase, mezi vzpomínkami, že ty šílené filmy pro pamětníky ala "Reportáž psaná na oprátce" a "Siréna" jsou proti mě úplní žabaři a že by měl ze mne Alfréd Radok určitě radost. No a podle mne ten film ani nikdo neviděl a přišlo mi poštou z Famu takové černé parte: "Neprokázal jste dostatek talentu, zkuste to příští rok" Už ta samotná informace mi přišla dost nelogická, za rok víc talentu přece mít nebudu. Kdo to hodnotil tam napsáno nebylo, ale zkrátka smůla. Tak jsem vzal peníze a studium si tehdy zaplatil alespoň dva roky a taky to šlo.

Jen ve výsledku mi to stejně k ničemu nebylo.

Když jsem pochopil, že mi lidi fakt vaděj a že práce u filmu obnáší na jedny lidi nonstop řvát, k něčemu je nutit a rozčilovat se a pouštět hrůzu či med a druhým lidem (od kterých jdou peníze) nepřetržitě lézt do zadnice a chodit na umělecké večírky, a měnit názory a scénáře i vize dle přání kohokoliv .. prostě sice jsem duší umělec, ale jsou věci, na které nemám.

Co na tom, že umím točit filmy.

Co na tom, že o tom vím skoro všechno.

Co na tom, že jsem mohl být český Woody Allen.

Místo toho pucuju po putykách myši a řeším nekompatibility verzí PHP.

Ono je to stejně ve výsledku všechno fuk.

Prach jsi a v prach se obrátíš.

Omlouvám se za hovorovou češtinu, ale chtěl jsem, ať je to autentické.