Ach deníčku. Byl jsem dnes ráno na krvi. Byla tam strašně naprdnutá sestra. Řekla mi ať přivřu ty dveře, ať lidi tak blbě nečuměj. Že ji totálně štvou, řekla to klidně úplně nahlas, všichni se rychle začali dívat jinam. Byl jsem první člověk, přišel jsem v půl sedmý jak jsem měl a začalo se v půl osmý, jak se nemělo.

Šoupli mi něco podepsat a teď hned a tady se podepište a tady napište datum a já blbec si to ani nepřečetl, protože po ránu skoro nevidím a podškrábnul. A teď se děsím, zda jsem se tím nezbavil veškerého majetku nebo se nezaprodal do otroctví. Ale spíš to dle mne bylo nějaké poučení o rizicích a kdovíčem. Prostě alibi, že když chcípnu, že nikdo za nic nemůže a že jsem to dobře věděl předem. No nic.

Pak do mne bodli. Byla tam jakási mladičká krásná sexy sestřička, leč neuměla bodat. Našla žílu, probodla ji a krev nikde žádná. Omluvila se mi a zavolala někoho, kdo to umí. Druhá frajerka zřejmě ze staršího ročníku mi nabodla druhou ruku a to tak, že jsem normálně uchem slyšel, jak ta krev bublá do zkumavky, jak když otevřete vodní kohoutek.

Přelepily mi obě tlapy a pro výsledky si nesmím zavolat, ale musím přijít osobně. Výborně. Tak jsem si posbíral věci a šel. Bohužel hned za dveřma jsem zjistil, že se mi zaprvé chce omdlít, zadruhé, že tu minigázičku, co mi to s ní přelepily, už mám totál nacucanou krví a temně rudá tekutina se mi zpod polštářku hrne ven doslova proudem. Pocákal jsem jim chodbu krví a nebyl jsem schopnej ani zabušit na dveře, protože obě ruce jsem měl nabodnuté a ochrnuté.

Naštěstí se našel dobrák, co zabušil za mne a vykoukla sestra. Preventivně mi vynadala, že jsem si to určitě nemačkal a zase zalezla. Myslel jsem, že nějak zastavěj krvácení a oni mi místo toho podali zmuchlanej chomáč hajzlpapíru, vrazili mi to do ruky a zase zabouchli dveře. Naštěstí se to nakonec zastavilo a papír přesně vyšel. Dokrvácel jsem a odešel. Co s tou spouští tam pak budou dělat je mi doteď záhadou. Nicméně ranní zážitek fajn, jsem rád, že to mám za sebou. Miluju naše zdravotnictví.

Ale jo .. docela zážitek. Nicméně BDSM vyšetření na urologii hned tak něco nepřekoná. Tyhle upírky čerstvě po škole jsou spíš takové zpestření. Na obou rukou už mám docela kvalitní modřiny. To abych si pamatoval, kde jsem byl a co jsem tam dělal.

Ale dnes jsem chtěl vzpomínat na to, jak mi bylo 11 a operovali mi slepé střevo v Brodě. Bavil jsem se s kamarádem o nemocnicích a operacích a vyprávěl mi, jak byl v dětství v nemocnici na Homolce na dětském oddělení. A jak tam bylo hezky a všichni byli hodní, bylo tam čisto, laskavé zdravotní sestry oplývající mateřskou láskou a nebýt bolesti a pooperačních následků, tak by byly jeho vzpomínky na nemocnici a operaci veskrze příjemné.

Prohledával jsem svou paměť a pokoušel se najít obdobně pozitivní zážitek. A jediné, co se mi vybavilo, byla operace slepého střeva v Brodské nemocnici začátkem osmdesátých let.

Problém byl asi v tom, že ta nemocnice neměla dětské oddělení. Také tam nebylo čisto. Také doktoři byli asi bídní, soudě podle toho, že mám ještě dnes 12cm jizvu, vypouklé břicho a že jsem po operaci nemohl skoro rok dělat vůbec nic na břišní svaly a nakonec se mi jizva stejně roztrhla. Krom toho se mi průběžně i po mnoha desetiletích objevují na břiše boule a záněty ze zbytků nevstřebatelných stehů, které mi tehdy nechali v břiše (a to už vůbec nechci vědět, co mi tam ještě nechali, většina mých zdravotních komplikací začala víceméně od data této slavné operace a dodnes se to sype). No nic. Začalo to nevinně.

Moje matka mi uvařila nějakou divnou polívku a protože byla velmi přecitlivělá na jakoukoliv kritiku či odmítání čehokoliv, co vytvářela ona a bylo pro ni vše velmi osobní, tak jsem stejně jako otec držel hubu a žral pomeje a povinně musel chválit jak je to dobré a lemtal do sebe ten hnus. Matka svá jídla obvykle nejedla, už ani nevím proč. Otec si do toho vždy nalil ocet a přidal cibuli, když se nedívala. A já to jedl jak to bylo. Za pár hodin mne chytly křeče.

Ještě si vybavuju, že jsem ten večer četl povinnou četbu na základce "Cesta pana Broučka mezi husity" a ve chvíli, kdy měl nějaký incident se značně nesnášenlivými venkovany kvůli nějaké medovině nebo že něco řekl, nebo jestli vytáhl mobil ve špatnou chvilku nebo já už nevím ani o co tam šlo, tak v tu chvíli mne to chytlo a dál už jsem tu knihu nikdy nedočetl.

Bolest jako kráva. Vpravo pod posledním žebrem, nikdy jsem to neměl, nechápal jsem, o co jde. Matka mne nejdřív sprdla, ať to nepřeháním, že to budou zaražené větry. Asi za dvě hoďky svíjení mi otec uvěřil a nakonec matka zavolala sanitku. Co jim řekla, to netuším, ale přijeli za dalších 6 hodin. Zřejmě to nebylo urgentní.

Přijela dvanáctsetrojka s postarším lékařem, ten si nechal napsat na papírek, že přijel o čtyři hodiny dřív, nepřezul se a poťapal nám koberce v domě hlínou zvenku, lékaři se přece přezouvat nebudou. Prohmatal mne a napsal mi doporučení do nemocnice na slepák, pokud to bude bolet dál. Ale že se má zkusit led. Studilo to pekelně. Bolelo to dál, druhý den mne otec odvezl do nemocnice do Brodu.

Asi dvě hodiny jsme čekali na příjmu, kolem nás nejrůznější zlomeniny, zranění s pilou, píchance od větviček při česání třešní do oka a podobné radosti. Také tam přiběhla místní zahradnice, že jí hrozně svědilo pod sádrou se zlomenou rukou, tak si tam nalila hrníček vody a teď to svědí desetkrát tolik a nějak se to drolí a neví, co má dělat.

Nakonec jsme přišli na řadu. Bál jsem se a otec měl taky trochu starost, když viděl ty lapiduchy. Týpek v bílém plášti machroval, že není čeho se bát, že slepé střevo tady operuje vrátnej. Taky to tak pak vypadalo, ale to předbíhám. Nikdo mi nic nezkoumal, utrazvuky nebyly, rentgen v tý době snad v Brodě taky neměli nebo co, prostě nic se neřešilo, sáhli mi na břicho, zatlačili, já vyjekl a už jsem byl přijat a že slepák.

Když jsem se s otcem loučil, všude kolem jsem viděl mrzáky a poťápance, špínu, ponurou depresi a ztěžka se šourající důchodce s hrníčky pro čaj neurčité chuti a barvy a mezitím chodí energické arogantní typy v bílých pláštích, viděl jsem to vyloženě černě.

Pak mi něco píchli. Pak jsem si musel dojít na záchod, pak jsem si lehl na děsně studenej plechovej takovej nesmysl a odvezli mě někam, kde kolem mě bylo spousta lidí v pláštích s rouškami. Svítili mi do očí hnusnými operačními reflektory a nějaká sestra mi bodla něco do žíly a říkala mi, ať počítám do dvaceti. Měl jsem strašný strach, aby do mě neřízli, než usnu. Viděl jsem, jak si připravují kupu ostrých lesklých nástrojů, strašně jsem se bál, chtěl jsem jim říct, ať to nebolí a víc si nepamatuju.

Vzbudil jsem se se strašnou bolestí v břiše. Probíral jsem se pomalu, ale bolest byla fakt děsná. Asi jsem skučel nebo co, ale někdo ke mě přišel, ani jsem neviděl kdo a co, ale švihli mi nějakou injekci a po ní jsem usnul. Když jsem se probral, bylo zřejmě o den více a zase to bolelo jak čert. Chtěl jsem injekci jako včera, ale sestra mi řekla, že mi znova morfium dát nemůžou, že bych si na to zvykl a dala mi něco hnusného hořkého na lžičce do pusy. Polkl jsem to.

Poblil jsem se po tom v podstatě vzápětí. Nikdo to neřešil, příštích 7 dnů jsem ležel na poblitém polštáři a pohoda. Bolest nezmizela, skučel jsem potichu, možná i brečel. Přišel velmi mladý doktor a vynadal mi, že co jsem to za babu, že si naříkám, že mě něco bolí. Tak už jsem pak držel hubu.

Nesmírně hnusné byly ty bažanty, co nám tam roznášeli po pokoji a odporná mísa na velkou potřebu. Humus, smrad, personál na nás totálně kašlal, mrzáci a trosky si pomáhaly sami navzájem, jak to šlo. První dva dny mne nadzvedával a pomáhal mi nějaký děda, co ležel na druhé straně uličky.

Asi čtvrtý den už jsem se mohl jakš takš hýbat a bolest z nejhoršího odezněla, jenže k tomu, abyste se nadzvedli na posteli, jste potřebovali takové to trojúhelníkové držadlo, co nad postelí v nemocnici obvykle visí, jenže tady to měla jedna postel z pěti a ta moje ne. Když jsem to chtěl, dozvěděl jsem se, že jich víc nemají a nikdo mi své dát nechtěl. Tak jsem měl smůlu.

Nejstrašnější byly náhlé návštěvy lékařů a sester. Z ničeho nic se ve dveřích objevila sestra s kovovým vysokým vozíčkem s kupou flaštiček a mističek a nahoře na desce měla položenou ohromnou injekční stříkačku. Stařec, který tam byl s prostatou a pomáhal mi, zblednul. Snažil se být neviditelným a sunul se do rohu. "No, jdeme na vás, pane Strnad", ucedila sestra a na stříkačku nasadila dlouhou tlustou jehlu "Kdy jste byl naposled na malé ?" .. "Včera" ucedil dědek .. "Tak to musí ven" a druhá sestra ho zalehla a tahle mu vrazila jehlu do břicha a během půl minuty za zoufalého skučení naplnila tu megastříkačku žlutorůžovým roztokem vysátým odněkud z útrob starce.

Jak přišly tak odešly. Dědula těžce dýchal na posteli a všichni jsme byli otřeseni. Klid však netrval dlouho. Znovu se otevřely dveře.

"Tak co pane Fanderka, co ta splálenina, jdeme vám to převázat" a pořízek u okna se rozklepal hrůzou a všichni se snažili koukat jinam. Stavební dělník Fanderka se totiž zranil, když se někam propadl nebo o něco spálil, těžko říct, ale sedřel si až na maso kůži na půlce nohy. To by nebylo tak zlé, kdyby v nemocnici nebyl už druhý měsíc a nebyla mu věnována nepřetržitá péče.

Pokaždé mu to zavázali, pod obvazy se mu objevila nová kůže, ta prorostla do těch obvazů a oni mu je dvakrát týdně strhli i s tou kůží a znovu namotali nové obvazy. A to se dělo stále dokola. A Fanderka věděl přesně, co ho čeká. Nejprve je nutné strhnout starý obvaz. "Proč ? Nechte mi ho." ječel týpek. "To ne, to by mohla přijít infekce," sdělila mu sestra a za strašného jekotu mu stahovala kůži z poloviny končetiny společně s cáry obvazu, které místy i nastřihávala. Ječel, ale na to tady byli zvyklí. Do večera měl horečku. Pak se to začalo lepšit, když už se cítil fit, přišli mu zase vyměnit obvaz.

K večeru přivezli rozklepaného a vyjeveného typa, který byl na nějakém elektrickém vyšetření ledvin až v Kolíně. "To bylo tak strašný. Jak ke mě připojili ty dráty, začalo to se mnou cloumat, já nemohl dýchat, jak to škubalo." "Ale to je nesmysl pane, to nemohlo škubat, to je jen měření a vyšetření." sdělil lékař. "Nene škubalo to, tady co byly dráty to mám ještě nějaký spálený." A tak se ukázalo, že přístroj v Kolíně zřejmě probíjel či co a pán měl zážitky navíc úplně mimo program léčby.

Noc co noc řval z pokoje přes chodbičku umírající dědek. Třetí noc už jsme ho všichni nenáviděli a nesmírně se nám ulevilo, když ho čtvrtý den ráno odváželi na marách pod takovým oválným plechovým poklopem na hrozném dlouhém vozíku s bicyklovými koly zřízenci tuhého a tichého.

Po týdnu se mi podařilo konečně slézt svépomocí z totálně humusáckého lůžka a dosunout se na záchod po svých. Cestou jsem potkal uklízečku. Byla mongoloidní. Ne jako rasa, ale jako gen navíc. Věkový průměr všech, které jsem potkal, byl padesát až šedesát let.

Na chodbě běžela černobílá televize se zelenavou obrazovkou ze šedesátých let, vyhrávala dechovky a anténa od ní vedla na nějakou nástěnku, kde byl vytvořen z dvojlinky na 220 dipól za pomocí špendlíků. To někomu muselo dát fakt práci.

Mezitím všude totálně zlomené postavy v tmavě zelených pláštích se sunou s hrníčky čaje sem a tam. Smrad, chlór, zažraná špína a desinfekce v jednom.

Nejdřív jsem se šoural jako stařec, nakonec jsem to doslova rozchodil a po 14 dnech mne konečně pustili domů. Tam moje matka prohlásila, že když mě pustili z nemocnice, tak jsem zdravej a budu utírat nádobí a makat doma. Když jsem v předklonu povinně rovnal talíře do přihrádek, tak mi ruply stehy, ale měl jsem zakázáno o tom komukoliv cokoliv říct a že prej se mi to jen zdá, že mám vyvalenou půlku břicha. To je přece po operacích normální a to se vstřebá. Nevstřebalo se nic. No tak mi to zůstalo.

Co jsem po dalších 30 letech ztloustnul, tak už to ani není skoro vidět. Ale zážitek kvalitní. Operacím se od té doby vyhybám.

Jo ještě mi pak dětskej doktor, když četl zprávu z nemocnice řekl, že prej když mne otevřeli, tak zjistili, že je slepák v pořádku, ale když už to operovali, tak ho stejně vzali, takže to mám za sebou.