Kdybych v roce 1978 někomu vykládal, že si jednou budou dospělí lidé hrát jako děti, vytvářet si virtuální světy, vést interaktivní bitvy a měsíc co měsíc za to platit část své výplaty, nikdo by mi nevěřil.

Jako vždy jsem byl průkopník. Zatímco sousedův syn chodil se sekyrkou štípat dříví a skrz drátěný plot zíral, jak si hraji ve svých 12 letech na pískovišti, on mě měl za retarda, co je na pískovišti. Což mi nevadilo, já ho měl za retarda také. Ale napodobovacího. Byl to správňák, dělal to, co všichni ostatní. Hrál si na velkého, byl užitečný, fantazie nula, odvaha jít vlastní cestou nula.

Nevýhoda života na venkově je, že vám všichni vidí "do talíře". Dnes se tomu směju, ale to povykování "to je ten, co si hraje na písku" od lidí, kteří netuší, která bije, nebylo to úplně příjemné. Dnes v 56 letech se musím zasmát, že tak, jak jsem si kdysi vymyslel virtuální svět a rozstřílel ho na cimpr campr, tak dnes si tak hraje každý druhý dospělý a je to úplně v pořádku. Koukám z okna na týpky, co v bytě naproti nonstop paří a celkem je chápu. Tehdy ale nebylo nic. Tak jsem si vytvořil to, co šlo, vymyslel svět a pravidla a použil k tomu to, co bylo k dispozici. Rozdal jsem těm, co přežili, vyznamenání, měl jsem v tom systém, nejdřív zásahy strážních věží, pak větší útvary a nakonec jsem na pískovišti založil vojenský hřbitov.

Vojáci, tedy mosazné nábojnice 38 speciál, měli tak akorát velikost, když vzduchovka střelila na 18 metrů do písku, udělala trychtýř jak výbuch munice z děla (v přepočtu velikostí) a rozházela vojáky kolem. Měl jsem vystříhané a nakreslené samolepky s vyznamenáními, která jsem nalepil na ty, kteří přežili. Za pevností byl vojenský hřbitov. Bylo to vymakané, stavěl jsem ten model třeba týden, strašná pakárna. Byly tam hradby, střílny, cesty kolem, které jsem vyráběl vyřazenou žehličkou, aby byly pěkně rovné, prostě nádhera. Miloval jsem své pískoviště.

Kam se hrabou tehdejší modely TT kolejišť, ty nikdo rozstřílet nemůže, vojáky tam také nemá, tady byly možnosti neomezené. A hlavně, když bylo vše hotové, rodiče v práci, sousedi pryč, tak přišel ten správný okamžik, kdy jsem vylezl v prvním patře do okénka na wc, stoupl si na záchodovou mísu a vzduchovkou Slavie 630 s otevřeným hledím začal systematicky likvidovat posádku pevnosti. Bylo to asi 18 metrů daleko, ale tehdy jsem dobře viděl a přepočítal jsem si úhly o kolik musím mířit výše, než je cíl, aby balistika správně fungovala.

Dnes by to člověk vyfotil před a po a dal na net, napsal k tomu komentáře a sklidil nadšení. Ale tehdy to byla moje tajná zábava a bylo to strašně fajn. Jediná cena bylo opovržení části vrstevníků "to je ten, co si pořád ještě hraje na písku", že to soused rozkecal. Přitom sám určitě koukal na Večerníčka a nepřečetl bez chyby odstavec, zatímco já louskal Verneovky a Májovky jen to hvízdalo, knížku za týden. Ale nálepkování a zjednodušování pro blbce, to je vždy klasika.

Přitom to byla dlouhá systematická práce, plánování a nákresy. A skvělá odměna na konci. Máte svůj svět a můžete si ho pak zbořit. A vyznamenat hrdiny. A přidat jim hodnosti. Generálové měli v sobě často i ďolíky od diabolek. Poměrně složitým systémem odlitků a "báboviček" jsem stvořil hrad s nádvořími o velikosti 2x2 metry a měl k dispozici 500 mosazných patron ráže 38 speciál do revolveru, což představovalo jednotky chránící pevnost.

Ty jsem rozmístil do střílen v hradbách, na strážné věže, dva útvary na nádvoří do čtverců a zkrátka dal jsem svému 3D modelu prostor a život (počítačové hry nebyly, psal se rok 78) .. no a tak si to tvořím, dolaďuji a zase poslouchám machýrka od sousedů, kterému je také 12 jak své sestřence (10) říká "To já bych si teda na písku hrát nemohl" a koukaj na mne jak na debila retardovaného.

V klidu jsem dokončil stavbu. Vzal vzduchovku a odpočítal dvě stě diabolek a vylezl do prvního patra, otevřel okénko a podrobil pískoviště soustředěné palbě s tím, že jsem zásahy průběžně kontroloval otcovým triedrem 7x50 "Sdjělano v CCCP" jiný tu na trhu nebyl, ale tento byl skvělý. Nejdřív dostaly zásah věže s hlídkami, pak jsem rozsypal zkázu na nádvoří a nakonec rozsekal ten hrad na hadry. Samý trychtýř v měřítku přesně odpovídající zásahu dělostřeleckého granátu a "vojáci" rozházení adekvátně kolem.

Takže jsem to po hodině odstřelování, když došla munice, šel zkontrolovat. Ty patrony, které zůstaly stát, tak jsem "povýšil" měl jsem vystříhané ze samolep hodnosti a nalepil jsem je na ně. A příště veleli oddílům, které sestávaly z reinkarnovaných "padlých".

Ale zpět k věci. Přestože já osobně podobnou věc považuji za důkaz kreativity a schopnost uspokojit potřebu fantazie a velet bitvě atd. Tak poměrně dost lidí je tak potentočkovaných, aby se nelišili, že raději žádné své potřeby jakkoliv nekonvenčně neuspokojí a pro jistotu si často ani nepřiznají, že nějaké mají. Byl jsem jediný, kdo dělal takové pitominy a žil tím. Celé dny jsem se na to těšil a "měl plán".

Většině mých vrstevníků na uspokojení všech jejich intelektuálních i fyzických potřeb stačil fotbal. A později sex. To mi přijde poměrně tristní. Jen jediný nejbližší kamarád se toho párkát účastnil a dodnes je to pro něho top zážitek. Něco, co nejde s ničím srovnat. Něco co neexistovalo. 3D model a realistická bitva s použitím dělostřelectva.

Kdybych si včas uvědomil jaký to má potenciál, mohl jsem možná i zbohatnout. Ale já to tehdy potřeboval jako ventil. Ve škole pořád jen poslouchat lidi bez fantazie, žádný prostor pro kreativitu. Všichni mají instantní zájmy kolektivního typu. A učitelé to preferují. Obklopen mimozemšťany nebo sám Marťan. To je jedno. Nevidíte světlo na konci tunelu v žádném směru, tak si vyrobíte svůj svět a do toho utečete. Logická volba.

A co vy ? Hrajete si rádi ? A jak ?