Každý den, každé nadechnutí je neopakovatelné. Člověk by měl být na světě rád. Plánovat, těšit se, to ano. Ale taky by mělo být jasné, že žádné zítra také přijít nemusí a člověk by měl být především spokojen s životem, který prožil.

Kolikrát já jsem si myslel, jak je to samozřejmé, že něco je, že něco můžu udělat. Že se mohu kdykoliv sebrat a vyrazit za babičkou a dědou, stačí jen mít chvíli času, když je hezký sluneční den. Přiject tam, dívat se na dědu, jak něco kutí kolem nářadí a třídí své klempířské krámy. Na babičku, jak vaří nebo okopává plevel. Klábosit jen tak.

Pak se jít zhoupnout do houpačky a poslouchat dědovo vyprávění o cestování a přednáškách po republice. Nebo babiččiny příběhy, jak byla na venkově za první republiky pekelná dřina. Nejlepší byly dědovy story z vojny z padesátejch let a babiččino vyprávění o Němcích. Já k tomu občas přidal také něco o e-shopech a hospodských. A pěkně jsme se houpali na té vrzavé houpačce pro tři a bylo nám fajn. Jen nám pořád padala na hlavu protisluneční stříška, vlasy co chvíli prohrábnul vánek a člověk měl pocit, že to je něco samozřejmého, že to tak bude vždycky.

Nebude.

Děda je pryč, babička také někde jinde, kolem se rojej příbuzní, povídání jako tehdy je naprosto nereálné. Tahle etapa skončila a už nikdy se nevrátí. Člověka až zamrzí, že si neudělal čas vícekrát. Že si třeba návštěvu nechal zkazit blbým telefonátem a odjel dřív za povinnostmi s tím, že přece o nic nejde a může se stavit kdykoliv jindy. A ono ne.

Nikdy nezapomenu jak moje milovaná Šárka (nikdy jsem ji nedostal) v mých dvaceti letech mi strašně vynadala za mé kecy, když jsme brodili řeku a já řekl "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky". Doteď nevím, zda vůbec pochopila to, co jsem tím myslel. Bylo to takové krásně jednoduché pražské panelákové děvče, které mne pořád napomínalo, že za všechno říkám děkuju a že o všechno poprosím. Přitom u nich doma ani v její sociální vrstvě se slušností nějak moc neplýtvalo, takže pro ni to nebylo normální a tím pádem všechny podle ní divné neustále napomínala, aby se chovali tak, jak je to podle ní normální. A já to vydržel, protože se mi líbila. Ono vůbec s děvčaty byla legrace.

Tehdy jsem měl období, že buď princeznu nebo nic. Říkal jsem si, že kvalita se projeví a že hergot musím najít kompatibilní holku. Která překotně nestárne a jejíž matka vypadá k světu. Která není úplně blbá a nudná. Která je hravá a má smysl pro blbnutí a nebude mne napomínat a okřikovat, když někde budu "dělat ostudu". Která bude mít určitou úroveň vzdělání, nebude vulgární, bude mít alespoň základní rozhled a bude mluvit víceméně spisovně. A hlavně nesmí mít přízvuk ani v afektovaném stavu jako hokynářka.

Všechny tyhle parametry splnila dcera naší doktorky, i mne měla ráda. Bohužel zase nebyla můj typ. Pak manželka mého kamaráda, která se po krátkém manželství a zplození dvou dcerek narychlo rozváděla i byla můj typ a dostal jsem poměrně jasnou nabídku. Zase se mi nelíbil její otec a jeho kecy. Když jsem tam přišel na návštěvu, tak nás nenechal chvilku samotné a pořád obtěžoval s tlakem vody a jestli může připojit automatickou pračku, aby ji nezničil. Pak mi pogratuloval, že teď už to snad bude lepší než s tím minulým volem a nakonec mi nutil slivovici, po které mi bylo zle a popálila mi tlamu zevnitř. Utekl jsem a už se nevrátil.

Začal jsem pak hledat štěstí a princezny v hlavním městě, ale to oslovování v metru je fakt peklo. Člověk má punc otravováka už předem, slečny telefon nedají, když dám já, tak ta jedna z pěti co zavolá, tak se dovolala mé matce a to byla konečná. Je to retro text, mobily nebyly. Mezitím zkouší štěstí dokonce i dívky ze střeleckého klubu - jedna se i dobře vdala, že inzerovala, že měla něco se mnou i když neměla. A soutěživý kamarád si s ní pak do toho šel a bylo z toho děcko a dneska má dvě a vedle sebe jí. Ale šla najisto. Střelecký klub, to je pro holku jistota. Není tam konkurence a někdo se prostě dřív nebo později najde.

Moje posedlost aristokratickými princeznami vzala za své hned následující den po tom, co jsem měl svou první vážnou autonehodu. Tehdy jsem to viděl naprosto černě, když se mi cizí auto šílenou rychlostí řítilo na dveře. Přišlo mi to jak z pohádky, když vidím, že najednou ulítlo ze silnice, jak když cvrnkne do krabičky od sirek. Někde za obzorem se ozvalo duté bouchnutí, které není ničemu podobné. Kolem zpívali ptáčci, smysly se mi zbystřily, vše jsem vnímal hrozně intenzivně. Jen jsem zíral, co že se to stalo, že tady stojím uprostřed křižovatky a u Škody 120 mi chybí přední světlomety a všude je plno střepů a vyvrácené patníčky. Vystřízlivěl jsem až když se zpoza příkopu vyřítili psi z toho druhého auta. Nerad na to vzpomínám, ale byl to pro mne zlom.

Do té doby jsem se pořád těšil na nějaké světlé zítřky. Až se jednou konečně povede dobře. Hlavně neudělat žádnou chybu nebo něco špatně. Hlavně vyhovět všem, kdo se dívají a nikoho nezklamat. Hlavně být zodpovědný a správňák, kam se hrabe Dušín. Zajímat se o svůj obor a ject nalajnovaným směrem. Kariéru, šetřit na byt. Chovat se slušně, říkat co se má. Splnit očekávání rodičů a šéfů. Co nejvíce se přiblížit vizím, které o svém životě mám "jak to má být správně".

K čertu s tím.

Uvědomil jsem si, že před chvilkou ze mě mohla zbýt jen krvavá fašírka a vůbec nic nechybělo. Možná, že se mi můj život od toho zlomu celý už jenom zdá, jsem někde v nemocnici napojený na přístrojích a do žil mi pravidelně vstřikují euforické preparáty ve chvílích, kdy deprese v mých snech překročí přijatelné hranice. Možná, že se mi to všechno už jen a jen zdá. Vůbec bych se tomu nedivil. Protože ta nehoda byla v mém životě zlom. Všechno se v tu chvíli změnilo.

Zrekapituloval jsem svůj dosavadní život. Škola, práce, dojíždění, pruda, bydlení u rodičů, žádný sex, čekání na krásku, čekání na lepší práci, čekání na změnu ve všech směrech a obava, abych se neukvapil, něco nezvrtal, aby náhodou člověk neudělal nějaký přehmat ve výběru ženy, s prací, s čímkoliv. Došlo mi, že je to ve skutečnosti všechno fuk.

Život je jeden velký risk. Každé další nadechnutí je malý zázrak.

Sbalil jsem první holku umělkyni z práce co právě dostala padáka. Princezna to vůbec nebyla. Aristokratka taky ne. Spíš tak trochu čarodějnice. Pod postelí měla křišťálovou kouli a nabíjela ji ve svitu měsíce. Ve dvě ráno mi hrála měsíční sonátu na klavír, pod záminkou že hubne neměla doma vůbec nic k žrádlu. Chrlila na mne rozvášněné nesmysly typu "bojujme za práva zvířat" a "nedělejte si z žaludku hřbitov". Její papoušek s oblibou shazoval skleničky z kuchyňské linky zobákem. No a co? Ať jdou všechny princezny někam. Člověk čekal takovejch let a přitom co mu brání zavřít při tom oči a princeznu si představit?

Všechno je jen a jen v mozku. Všechny představy, úspěchy, neúspěchy, celej život, celej svět.

Je zbytečný na cokoliv čekat. Člověk má bejt spokojenej TEĎ.

Ale jde o to, že nemá smysl s ničím příjemným zbytečně moc čekat a odkládat to. Protože je také možné, že už to nikdy nepřijde. A příjemné věci nemusí nic stát.

Třeba dnes odpoledne jsem si sedl na lavičku v polích v Letňanech mezi vilkami a nechal si svítit sluníčko do očí a ovívat tvář větrem. Koukal na mráčky, prohlížel si maminky a puberťačky, zapředl rozhovor s důchodcem o prostatě. Pak jsem sežral sušenku, koupil si brambůrky, doma si dal slivovici a stáhnul ppp a teď zrelaxován si jdu pustit Majora Zemana díl Studna.

No není na světě krásně?