Pivní festival. Něco, co jsem viděl jen ve filmech. A už je to tady. Pamětní zlaťáky, kroje, usměvavé servírky, velký stan, lavice, tisíce půlitrů, zástupy lidí. Ani nevím, jak jsem se tam ocitl. Prostě zvědavost. Když už žiji v hlavním městě.

Začalo to návštěvou zákazníka. To jsem byl zase někde, kde jsem ani být nechtěl. Jel jsem k zákazníkovi. Tradičně chtěli za cenu trabanta rolls-royce a tradičně to byla přesně ta skupina lidí, se kterou pořád jednám. Půl roku práce za deset tisíc korun a ještě s pocitem, že dají člověku vydělat. Na druhou stranu já musím být rád, že aspoň něco. Asi se z toho jednou pomátnu.

Po třech hodinách vysvětlování, kdy jsme hledali kompromisy a kdy jsem se jim snažil vysvětlit, jak by vlastně měli mít věci ve firmě zorganizované a jak eliminovat chyby, jsem se vyždímal jako hadr. S tisícovkou v kapse a s jedním seřízeným počítačem odbyto. Samozřejmě jim nešel internet ani síť a tiskárny, tedy pokračování příště, až jim někdo pozapojuje síť. Vypotácel jsem se ven a šel na tramvaj.

Stálo tam s nějakou poruchou asi šest souprav až k výstavišti. Rozhodl jsem se, že tedy domů asi nepojedu, a tu hodinu, než to dopravní podnik rozběhá, se pokusím nějak příjemně strávit.

Vždy mne hodně uklidňuje a nabíjí energií procházka v těch končinách na Výstavišti za horskou dráhou směrem ke Stromovce, kde jsou prorezavělé atrakce a totálně zarostlý park z padesátých let. Kde se rozpadají nějaké plácky, v křoví rezaví ohromná voliéra a kolem vítr ovívá staleté kmeny stromů a z dálky kejhají labutě nebo co to je.

Tak jsem se šel uklidnit a odpočinout si od lidí. Dost mě znervóznilo, že stejným směrem jako já jdou celé zástupy. Proto jsem odbočil a objevil ceduli "Domácí meruňkovice, panák za 25 Kč". Našel jsem stánek, dostal jsem minipanáka, byl evidentně ředěný (neúčinkoval, nepálil, neřetízkoval), průmyslově parfémovaný, a s čistým svědomím, že v Čechách se vám fakt nemůže stát, že by něco bylo kvalitní a levné zároveň, jsem pokračoval v cestě.

Narazil jsem na plácek s prezentací rumunské kapely. Neuvěřitelné. Nerozuměl jsem jim, ale zachytil jsem tam skladbu, která obsahovala čtyři minuty dokola pořád jen tři rumunská slova. Tipuji, že dvě z nich byla i sprostá. Zpěvačka v kroji pomrkávala do publika a střídavě vykopávala nohama. Zvukaři se hádali, komu mají dát mikrofon víc nahlas, zda basistovi, nebo té "uřvané náně". Zneužívali toho, že jim nerozumí, a usmívala se na ně. Popošel jsem.

Hned za Maroldovým panoramatem, které bylo jako vždy zavřené (Husité už prostě nejsou v módě), jsem objevil obrovský megastan, z něhož se linul hrozný řev a do kterého proudila záplava lidí. Spousta hostesek, servírek v přiléhavých šatičkách s vypasovaným popředím. Pak ještě nějaké hostesky se slunečníky (červenými). Všechno se to hemžilo, fotilo, chichotalo, rozlévalo pivo. Bylo tam husto.

Mezitím záplava turistů i Čechů. Oprsklí puberťáci po pivu, co se s vámi zkoušejí srážet rameny, že jako z cesty neuhnou. Neustále tam někdo pobíhal, divže mě nějaká zběsile nesrazila. Byla to vyloženě kolektivní akce, já sám jsem tam byl z celého megastanu a stovek lidí snad jediný sám. V každém rohu stánek se suvenýry.

Chtěl jsem si dát pivo, ale zjistil jsem, že tam neplatí české peníze (přitom krach a měna se snad ani neočekává - docela mne tím překvapili - opravdu divný pocit, že peníze nefungují, ani padesátikoruny). Člověk si tam musel nejdřív směnit normální peníze na nějaké tolary a až ty potom šly použít k platbě. Nepraktické. Myslím, že jim to musí děsně kazit kšeft. Alespoň mě tím dost odradili.

Když už jsem si vytrpěl frontu na tolary a připadal jsem si jako při trapné hře s táborovými penězi na pionýrském táboře, došel jsem k závěru, že ty dvě mince, za které jsem si odtrpěl čekání, kravál, nejrůznější nemilé pachy ostatních návštěvníků a strkanice, že ty mince mají mnohem větší cenu než těch pětačtyřicet korun, co za jednu chtěli. Tak jsem si je dal do kapsy, nic nekoupil, odešel, za rohem zhltl sušenku a bylo mi dobře i bez piva a zabijačkových dobrot.

WC bylo asi také za tolary, protože za každým stromem a za každou zídkou, dokonce i u místní trafostanice, všude pořád člověk potkával lidi, kteří do poslední chvíle močili a pak si vyjeveně zapínali poklopce a mazali pryč.

Já jsem si tolary ušetřil, prohlédl jsem si krásky, co tam obsluhovaly (prý jich má být kolem stovky, já to odhadoval na cca čtyřicet). A byla tam jedna doopravdy od přírody hezká a roztomilá, zbytek byly vesměs vymalované pozérky nebo běžné osazenstvo tramvaje. I tak to bylo hezké.

Hostovala tam nějaká kapela v angličtině, děsně řvala. Tipuji, že uvnitř mohlo být tak osm set lidí. Nějaký Japonec tam sebou přímo přede mnou pěkně řízl, asi nemá vyzkoušené české pivo Kocour.

Jsem rád, že jsem zase něco viděl a že mám dva tolary.

A protože je vyráběl někdo, kdo se tím evidentně běžně nezabývá, tak asi špatně vytvaroval písmenka. Nebo byla moc malá, nebo mělká forma. Každopádně se část nápisů už po jednom dni v kapse o ostatní mince sedřela nebo rozedřela. Do týdne to budou zřejmě už jen plíšky s nějakými drápanci. Přijde mi, že ty plastiky orloje a ty prolisy i písmena měly být mnohem hlubší. Ale ono by to pak určitě stálo o dva haléře víc na tolar a to už by se potom tolik nevyplatilo, takže to chápu.

Nicméně akce pěkná.

A co vy? Byli jste už na pivním festivalu?