Všechny články

Já vím, že panictví u muže v naší civilizaci není žádná hodnota, ale stejně mám za to, že všechno člověka poznamená a změní. Když mne dáma oslovila křestním jménem, které nebylo moje, bylo rozhodnuto.

„Já jdu na operaci. Mám jim dát tenhle papír a odnést si jinej papír“, starší paní mi ukazuje papíry. „A už jsem tu přes dvě hodiny“. To ještě neví, že tu bude čekat až do oběda.

Je to šílený posun v životě, ale dostal jsem se do věku, kdy už mi to za to prostě nestojí. Zkoušet se prodat a zaujmout. Řešit jaké škatulky a kritéria si někdo cizí nosí v hlavě a snažit se, abych tím sítem prošel. A líbil se.

Stýská se mi po lese. Je to už více než 12 let, kdy jsem se přistěhoval do hlavního města. Stále si nemohu zvyknout. Chybí mi zvuk lesa, vůně lesa, klid lesa. Nějaké parčíky a betonové cestičky plné cyklistů a maminek s kočárky to nenahradí.

Tak zase ty Vánoce. Ten čas klidu a míru, rodinných oslav, zdobení stromku a rozdávání dárků. K tradici patří i vánoční trhy na Staroměstském náměstí v Praze.

To je zase nářků, jak se rodí málo dětí. Prý je to každého volba a na single životě není nic špatného. Jasně, že ne. Jenže ona to není volba. Je to z donucení. Podle mne.

Nikdo mne nemá rád, nikdo mi nerozumí. Nejsem blázen, jen mám jiný mozek. Školy jsou nastavené pro jiné myšlení. Práce je nastavená pro jiné. Odměna, cestování, proboha! Pro mne je to trest. Jsem autista.

Byly doby, kdy bylo dítě vnímáno jako aktivum, nikoliv jako zátěž. Existovala dělba práce, stabilita. Osm dětí v rodině zajistilo rodiče na stáří i bez důchodu. Každá ruka navíc byla doma potřeba.

Tak mám za sebou další pohovor. V mém věku už mne nepřekvapuje věta „Budeme hledat jiného kandidáta, který se lépe hodí na uvedenou pozici.“ Vždyť já snad už ani pracovat nechci. Mě se ti lidé nelíbí.

Skippy, Skippy, věrný je náš kamarád. Dobrodružství, vrtulníky, lodě, jedovatí hadi, vysílačky, odvážní strážci, piloti a mezi tím vším malý kluk a jeho věrný klokan.

Bylo by naivní si myslet, že svoboda je samozřejmost. Jsou lidé, kteří žijí v každé době a je jich dost. Jakmile jim někdo dá ideologickou záminku, opět velmi rádi okusí moc a začnou zastrašovat své bližní, ať již půjde o cokoliv.

Co byste dělali, kdybyste věděli, že už nezbývá čas? Traduje se, že by se celý svět zbláznil, rabovalo by se. To je ale záležitost těch, kterým je 20 či 30 let. Starší lidé mají vše jinak.

Pokud žijeme v Matrixu, tedy simulaci, může to probíhat tak, že nepoznáme rozdíl. Mozek naložený v kádi připojený na periferie nemá šanci cokoliv ověřit. Vědci se zabývají touto hypotézou již léta a vyvrátit ji rozhodně nelze.

V dobách socialismu, kdy stát potřeboval, aby všichni věděli, co dnes mají správně říkat, tak bylo Rudé právo a Československá televize hlavním zdrojem informací. Tehdy byla potřeba. Ale na co je dnes?

Je to zajímavé období. Důchod už se blíží, mládí je v trapu, všechno se posunulo a člověka nikde moc nechtějí. Krysí závody skončily a svým způsobem je to úleva. Jen se těžko hledá nový směr.

Z debaty dvou dívek vyplynulo, že se ve školách učí spousta věcí, ale empatie a základní informace o poruchách autistického spektra nikoliv. Šikana je brána jako norma.

Život nabízí různé okamžiky. Finanční tíseň je jedním z nich. Najít práci prostě nejde, vyžebrat z bývalých klientů peníze také ne. Nakonec jsem skončil hladový v prodejně kebabu.

Chci, ať někdo znovu natočí pohádku srovnatelnou se „Třemi oříšky pro Popelku“. Opravdu toho chci tolik? Vždyť se snad ve škole tvůrci učili, jak se to má dělat. Vzorů mají spoustu. Jak je možné, že zase nic?

To jsem dopadl. Bez práce, bez síly, zesláblý, depresivní, vydeptaný a všechno mi pije krev. Člověk spí dvanáct hodin denně a stejně to nestačí. Probudím se a šel bych spát. A práce a docházka? Vtip.

Už je to několik let, počáteční šok už odezněl a tak se osmělím a pokusím se napsat svůj názor. Válka je zlo, válka eskaluje, válka má následky, válka znamená neštěstí. Válka je nejhorší věc.

Mám vizi. Pracoviště „55+ friendly“ podporované státem. Různí vš teoretici si myslí, že ostatní také jen sedí za stolem a kouzlí s počítačem. Ale tak to není. Je vhodné udělat podmínky všem.

Kupovat věci na internetu z bazaru je risk. Desetkrát to vyšlo, po jedenácté jsem si vyzkoušel, jaké to je nemít vůbec žádnou šanci. Mám číslo účtu, kde skončily mé peníze. To mi ale vůbec nepomohlo.

Snižuji denní spotřebu elektřiny. Lednice je na časovač a spouštím ji pětkrát za den. Pračku jsem odpojil a peru jednou za dva měsíce pomaloběžnou vrtačkou s upraveným míchadlem ve vaně. Na svícení petrolejkou jsem ale málo důsledný.

Železniční neštěstí nejsou častá, ale pokud už k nim dojde, následky bývají obrovské. Lidským chybám, které jsou nejčastější, má zabránit zabezpečovací zařízení. Pokud ho tedy někdo nevypne.

Mozek se vaří a adrenalin tepe v žilách. Podávám výkon a hraji si na jasnovidce. S bystrým člověkem se znalostí řeči se budete bavit úplně jinak než s hodně pomalým nebo cizincem, který vám nerozumí.

Mezi chlapy byl Richard uznáván, ovšem jen za tuto svoji jedinou schopnost, kdy ať se šlo, kam se šlo, vždy se k nám přidaly i dámy od sousedního stolu.

Daň z nemovitosti je prý nízká. Všichni ve svém jsme boháči, protože nemovitosti jsou neskutečně drahé. A postupně přichází čas, aby se ti, kdo boháči nejsou, svých nemovitostí zbavili. I kdyby nechtěli.

Proč rodiče „zachraňují“ své děti tím, že je dávají na víceletá gymnázia a tím kazí všem ostatním tu vysněnou inkluzi? Opravdu se školství změní k lepšímu samo tím, že do něj půjde více peněz?

Pochopil jsem, že doma je nikdo nečeká, byt je na přespání. Vrcholem péče o nejbližšího je sebeobětování zástupkyně, která vše podřizuje tomu, aby její čtyřnohý mazlíček byl šťastný.

Programátory již nebude nikdo potřebovat. Jde o opakující se činnost, která je přesně daná. Tedy ji zcela nahradí umělá inteligence. Ta bude rychlejší a lepší.