Všichni v mém okolí se na to vykašlali. Mám z toho špatné svědomí. Ano, psal jsem si deníček, kde jsem poctivě popsal, jak mne týrá stát, jak mne týrá žena. Jak má člověk najednou mraky povinností a jaké je to peklo. Zatímco když jsem byl sám, bylo mi celkem fajn a nemusel jsem nic.
Ještě více fajn by mi bylo, kdyby se mnou nemlátily nablblé pudy. Projde kolem paní dokonalá v rozpuku mládí a plodnosti a člověku spadne brada. Není schopen se soustředit, zajíká se jako puberťák, stydí se sám za sebe, ale mozek s ním cvičí. "Jak to, že jsi v klidu, tady máš jedinečnou partii, dělej něco". A soudružky z toho mají legraci, zatímco člověk je vlastními pudy mučen jako pes.
Měl jsem to asi o trochu více než kolegové. Třískalo to se mnou fest. O to větší zlom je po padesátce, kdy najednou stop a mozek i tělo se rozhodli, že už na to není kapacita. Připadám si jako v galerii, ocením, co je krásné, co je svěží, co je jedinečné, ale mít doma to opravdu nemusím. Spíše mne to děsí. Co všechno by za úsměv chtěla. Zkoušel jsem se v pozdním věku seznámit s přiměřenou bábou a žasl jsem, že požadavky většina z nich nezměnila od dvaceti let. Vůbec nevzala v úvahu realitu, že za chvíli budou v nádobce od popela. Nejpozději za dvacet dvacet pět let, což je vlastně nic a že by mohly slevit. Nene, chtějí pana dokonalého, bohatého, cestovatele. Který sdílí jejich pohled na život, plus trvají na té chemii a pravé lásce stejně jako ve dvaceti. Takže celkem chápu bohaté páprdy, co jdou jen do těch dvacetiletých, protože čtyřicetiletá má asi nároky stejné, jen je už jinde.
Když tak čtu ty femi články o tom, jak každou ubohou ženu stojí starání se o chlapa tři hodiny denně práce navíc, jak každou ten její omezuje a týrá. Jaké je to "trápení". Tak si říkám, "já přece nikoho trápit nechci". Ani nechci, aby se někdo cítil omezován tím, že dýchám. Vše zvládám sám, až na jednu drobnost. Od přírody potřebuji rozptýlit samotu a nějaké dotyky. To není luxus, to je nutnost. Že se s tím celý můj život vekslovalo a vydíralo a odpíralo, považuji za hnus dnešní společnosti a vztahů.
Navíc mi jde jen o pomazlení jednou dvakrát do týdne a už ani to moc nepotřebuji. Jsem vybíravý, kašlu na to. Tohle nedám. Vím, kolik času, nervů a peněz mne vždy partnerky stály. Možná jsem si blbě vybíral, ale možná také ne a je to standard. To už nezjistím, tři vážné vztahy za život a pět bokovek stačilo. Nyní mám v plánu být sám. Tedy pokud mi nějaká úžasná kočička "mňau" přiměřeného věku a zájmů nenapíše na jirikoudela11@seznam.cz. Ale to nenapíše a já vlastně stejně nic nechci, jen bych rád sdílel s někým myslícím, slušným a náruživým, ale to je asi nemožné a přelud.
Nicméně jde o poslední rok, kdy jsem po mnoha nejrůznějších zkušenostech ještě úplně nezavrhl partnerství. Rozumím si spíš s chlapama, ale gay fakt nejsem, no. Chci racionalitu, zodpovědnost, slušnost, chápání, co dělá i ten druhý. Ale ty emocionální výbuchy, co mi doma předváděly všechny, na to prostě nemám. Jsem asi asperger (mírná forma autismu, kde se nesnáší změny a chaos) a potřebuji zdravotní sestru, která bude ve stylu mé první ženy v postýlce lehce dominantní se slovy: "Tak už se přestaň klepat králíčku".
No nic, to asi nemá ani cenu řešit. Sex v nějaké rozumné kvalitě se v našich zeměpisných šířkách dává i v partnerství důsledně za odměnu a jen ze začátku. Alespoň to jsem viděl u partnerek, se kterými jsem žil. Třeba jsem si špatně vybíral, ale náruživka byla jen ta první. Ale měla dvě děti, problémy kam se koukneš a touhu zcestovat svět za cizí peníze. Ale byla dobrá. Než jsem přestal platit dovolené. Vyhodili mne z práce, ale i tak to asi nepochopila. Do měsíce rozchod.
Tedy ke mě, já děti mám, holek jsem vyzkoušel více, vím o co jde, vím co to stojí a vím, že už mám odpracováno. Tedy dnes už radši být sám a mít klid. Ten obdiv a vychvalování na začátku a despekt a pohrdání na konci, to je taková klasika, že už to znovu nepotřebuji ani jednou. To první už neuvěřím a to druhé už nevydržím. Ale mám svůj věk a jen popové hvězdy a režiséři si dělají další děti v mém věku s o generaci mladšími ženami. Tedy na tom netrvám a jsem realista a chci klid.
Ale chtěl jsem psát o něčem úplně jiném. O dětech. Kdekdo to zabalil a vykašlal se na ně. I lidé, na kterých mi záleží, nejbližší kamarádi. A pokaždé, když začnu s agitkou, že je potřeba mít děti, tak otravuju. Že žádný živý tvor na planetě nemá jiné kritérium úspěšnosti než že měl nebo neměl mláďata a že je to porucha mozku u lidí myslet si, že je nějaké měřítko "užít si život". Když se vám stejně nakonec mozek změní v hnědou kaši a vzpomínky odpaří během prvních minut bez kyslíku, tedy je exaktně jasné, že žádnou hodnotu nemají. Nejsem s tím úspěšný. Kámoši jsou slušní, nepošlou mne do háje vyloženě, ale čekají, až změníme téma. Oni mají jasno. Život si zkazit nechtějí.
Jeden měl hysterickou matku, která týrala otce jak psa a vydírala rozvodem celé jeho dětství. Pak dva vztahy, kde si neomylně našel něco podobného. Emoce tekly proudem, realita byla jinde. Zase hysterky. Je to docela časté, co sleduji. No a pak si konečně našel nějakou klidnou, která ale děti prý nechce a tak to spolu přežívají bez nějakých jiných ambicí, než "žít fajn".
Další kamarád byl před dvaceti lety zrazen svou platonickou láskou, která mu dala znát, že pro ni není dost dobrý. Léčil se z toho snad deset let, nakonec se smířil, že není dost dobrý pro vztah obecně a nebude podstupovat žádné hrůzy a soutěže. Mezitím koukal, jak se všichni rozvádějí, kteří si to předtím chválili nebo machrovali, jak si skvěle vybrali. Závěr, "poučil se" a už do toho znovu nevlezl.
Kolega z bývalé práce "metrosexuál" hrozně dá na dojem a je správňák a sportovec, aby ho brali. Ale má jednu velmi špatnou zkušenost s dívkou, se kterou žil rok společně, chystali se na děcko a ona trvala na svatbě. On řekl, že ne, že svatba je poukázka na budoucí vydírání, nic více. A ona mu krásně předvedla, že je schopná vydírat hned a vůbec se nemusí čekat až do rozvodu. Vyhodila ho z domu jejích rodičů a utnula sex a dala ultimátum, ať se do měsíce rozhodne. Rozhodl se. Tohle už ne.
A takových kluků je. Ale je to škoda. Děti za to stojí. Kde bychom byli my, kdyby to naši rodiče vzdali?
Je teda fakt, že mne strašně překvapilo, jaká pakárna to je, když se vám narodí dítě. Pořád nějaké "dostavte se", pořád něco platit. Nevyspíte se, intimity skončí, žena se změní na úplně jinou osobu a třeba u mne už se to nikdy nevrátilo zpět. Že ta bezstarostná a pozitivní byla asi hraná nebo nevím, ale je to jak ten vtip, jak uživatel reklamuje software "dívka verze 1.0" že se mu samovolně přeinstaloval na úplně jiný software "Žena verze 2.0" a nejde to odinstalovat.
Ta spotřeba peněz, času a to, že najednou už vám nikdo za nic neděkuje. Vy se podle ní flákáte v práci, zatímco doma je strašná šichta. A ona je, protože já bych se z uzlíčku, co řve a pořád něco chce asi zbláznil. Chce to mít dítě ve dvaceti, být lehkomyslný, odolný a dát to tak nějak mimochodem. Ale já měl děti ve čtyřiceti a musím říct, že už to byl fest zášleh. A to školství a ten stát. Strašná buzerace, úkoly, "zapojit rodinu" to je to, co vymyslí každá učitelka. Ti, co děti nemají, si uspokojují všechny své potřeby, vy se pořád jenom obětujete a něco překusujete "pro rodinu" která vám nic nevrací, nedává, partnerka vás nevidí, jste někde až za sousedem a psem, ale čeká se, že kvůli dětem to vydržíte do posledního dechu.
A nikdo za nic není vděčný. Novinářky rozeštvávají rodinu ideologicky "Neškodí vám náhodou ten váš nemakačenko?" .. "Nesedl si náhodou večer k televizi s pivem?" .. a její matka mne zvedla (asi navedená), že žena je předřená a co si to dovoluju si ve svém domě, kde všechno platím, beze mne by nebylo nic, nervuju se jak pes po nocích a makám, ony dvě jsou doma s dětmi a mají "to vaření" a "ty děti" a makají nejvíc. Já si jejich práce vážím, ale ony mé ne. Ani nerespektují můj odpočinek s dětmi. Místo toho udělají drama a přesilovku s cílem zotročit.
Dvě médii zmanipulované ženy, hlavně tchyně, kterou jsem si vůbec nevybral, mne sprdne, že se nemám co mazlit s dětmi a koukat na televizi, když si to podle ní nezasloužím. Moje žena tak dře a právě míchá něco v hrnci. A chce mne úkolovat a ať poslouchám, jinak mne nenechají v klidu s dětmi. A odteď řeči jakmile si sednu. Vytočilo mne to do běla. Zabily vztah. Z hlouposti a sebestřednosti. A nešlo s tím nic dělat, domluva nejde. Najednou máte doma šéfku, co jí dává její matka legitimitu. A všichni v mém domě. A já musel utéct. Ale nedivím se, systém masíruje vztahy a manželství tak, aby bylo rozvodů co nejvíce a navíc když se pořád jen obětujete a všem je to jedno a nic za to, tak to člověk nevydrží věčně.
Zatím mohl článek vypadat tak, že doporučuji děti nedělat, ale je to jinak. Tu radost vám možná jednou udělají právě ty vaše děti. Od partnerek po dlouhodobých zkušenostech bych určitě radost žádnou nečekal. Ale jak říkám, třeba jsem si blbě vybíral typy, co dávají za odměnu a dusí v sobě vztek, když vám dají polívku na stůl, že jste je zotročil. Ale to je jen moje osobní zkušenost. Radši si tu polívku udělám sám a jinde a bez jedovatých keců a sním si ji v klidu.
Nicméně děti jsou duše čisté a mají rádi maminku i tatínka. A je to to jediné, co tu po vás zbude. A po těch, kdo si útrapy ušetřili, tak nezbude nic. Zkuste si v duchu posunout ručičku času o deset, dvacet, třicet let .. jen na pět minut a rozhlédněte se v duchu kolem sebe. A hned vidíte, zda jste za život udělali něco, co dává smysl a co tu po vás zůstane. Není to jen práce, kterou by kdokoliv udělal zhruba stejně. Nebo domek, který vám dříve nebo později zřejmě rozsekají nějaké nepřátelské rakety v nesmyslných válkách, které se stejně dokola opakovat budou, že jsou podstatou druhu Homo Sapiens.
Pokud tu chcete nechat něco svého, jinou šanci než děti nemáte. Ano, je to utrpení, bez žen to fakt nejde. S některými je to horší, s jinými by to třeba bylo snesitelné, ale předem nevíte nic. Hezky se smějí a jsou milé. Po dětech se vše ukáže. Ale co si kdo vybere, to má a je to jak když si koupíte dům kam zatéká. Je to dané. I když ten dům můžete opravit, ženu nepředěláte. Pokud vám může dávat sodu bez následků, bude to dělat i kdyby jen proto, že si myslí, že si to zasloužíte. Za to, že jste si ji vzali. Ale to není podstatné, to je cena. Jde o ty děti. A na co dosáhnete, na to dosáhnete. Je potřeba to brát s pokorou. A vážit si všeho, co osud nadělil. A nic nehrotit a vydržet vše, co jde, protože cíl je jediný. Děti.
Takže je potřeba udělat si děti.
Pokud nejste krasavec nebo agresivní týpek přetékající testosteronem, nebo synek bohatých či elitních rodičů, tak máte stejně jako já smůlu a děvčata na začátku reprodukčního období vás prostě nevidí. Je potřeba 20 let šetřit a po kouskách stavět domeček někde u lesa, kde jednou vyvedete mláďata. Až bude domeček hotový, najde se nějaká, která nikdy nešetřila, domečky neřešila, vybrala si z lásky a do vás by ani nekopla. Ale teď potřebuje ten domeček. Tak vás právě teď miluje a jste "úžasný", mnohem lepší, než všichni předtím. A potřebuje, aby jste jí neposlal k šípku, jakmile ta hra za rok omrzí, takže bude s jistotou alespoň jedno dítě. Pojistka. A to je vaše šance na reprodukci. Tak to je.
Pokud domeček nepostavíte, tak smůla. Ani do vás nekopnou. Leda, že byste sypal prachy z rukávu a platil za cizí domečky. Ale nejde o domeček. Jde o ty děti. Ale funguje to přesně takhle. Samozřejmě konce jsou strašlivé i tak, i kdybyste byli svatí, buď budete pořád ustupovat a sloužit nebo ten rozvod přijde. Je natrénováno s předchozími "zlouny". Sehnat kamarádky, udělat veřejné mínění "chudinka hrdinka". Vyvinout tlak, nic neděláte dobře, strašně jí dlužíte, hrozně s vámi trpěla a stojí proti vám deset lidí a právníci. Ale to už jsou děti velké a cíl splněn.
A pak z toho člověk vystoupí. Už žádná depka, žádné výbuchy nervů, žádné nekonečné zařiď, dej, musíš. Naprosto chápu, že důchodci jsou nejšťastnější skupina.
Ale i tak to trápení za to stojí. Bez dětí byl ten život o ničem. Z pohledu přírody nemít děti je totální prohra. Tak asi tak. Tak až si to budete číst mí milí kamarádi, tak si ušetříme příště ty mé kecy o tom, že je potřeba mít děti. Kde kroutíte hlavou jakou mám pakárnu a co to stálo a že tohle fakt nechcete. Jenže ty děti i za tohle stojí. Já respektuji ať každý dělá, co chce, ale pokud mám někoho rád, tu informaci mu dát musím. Je to utrpení, ale nic jiného smysl nedává.
A žít fajn, co to je? Posuňte si ty hodinky v duchu o pár let a vyhodnoťte si to sami. Je to jako by tu člověk nikdy nebyl. A to je prostě škoda.
